17.k

5. dubna 2012 v 23:59
Podvedli mě. Přesně to si myslím, když mě Haymitch navštěvuje
v nemocnici a seznamuje mě s novým rozhodnutím. Sbíhám po
schodech k velitelství a vpadám přímo do probíhající válečné porady.
"Co tím chcete říct, že nepojedu do Kapitolu? Musím tam jít!
Jsem reprodrozd!" křičím.
Coinová ani nezvedá oči od obrazovky. "Tvým hlavním úkolem
bylo sjednotit kraje. To jsi splnila. Neboj se - jestli všechno půjde
hladce, dopravíme tě tam vznášedlem na kapitulaci."
Na kapitulaci?
"To je moc pozdě! Přijdu o všechny boje. Potřebujete mě -jsem
nejlepší střelkyně, jakou máte!" křičím. Většinou se tím nechlubím,
ale určitě se to přinejmenším blíží pravdě. "Hurikán taky jede."
"Hurikán chodil každý den na výcvik, pokud mu nebyly
přiděleny jiné úkoly. Máme plnou důvěru v to, že všechno zvládne,
odpovídá Coinová klidně. "Kolika výcviků ses podle svého odhadu
zúčastnila ty?"
Žádného. To vím naprosto přesně. "No, občas jsem lovila. A…
cvičila jsem dole na střelnici s Diodem."
"To není totéž, Katniss," oslovuje mě Boggs. "Všichni víme, ze
jsi chytrá, statečná a že skvěle střílíš. Ale v terénu potřebujeme
především dobré vojáky. Ty nejsi vůbec zvyklá plnit rozkazy a taky
se nemůžeš pochlubit zrovna hvězdnou fyzickou."
"Nic z toho vám nevadilo, když jste mě poslali do osmičky, nebo
do dvojky," namítám.
"Ani v jednom případě jsme neplánovali, že budeš nasazena
přímo do bojů," říká Plutarch a vrhá po mně pohled, kterým jasně
naznačuje, že zacházím příliš daleko.
Ano, bitva s bombardéry v Osmém kraji i můj zásah ve dvojce
byly spontánní, unáhlené a jednoznačně neschválené akce.
"A obě výpravy skončily tvým zraněním," připomíná mi Boggs.
Najednou se vidím jeho očima. Jsem drobná sedmnáctiletá holka,
která nemůže popadnout dech, protože se jí ještě úplně nezahojila
pochroumaná žebra. Nedisciplinovaná. V rekonvalescenci. Nikoliv
voják, ale osoba, na kterou je třeba dávat pozor.
"Já musím jet," trvám na svém.
"Proč?" ptá se Coinová.
Nemohu dost dobře odpovědět, že kvůli osobní pomstě Snowovi.
Nebo že nedokážu zůstat tady ve Třináctém kraji s nejnovější verzí
Peety, zatímco Hurikán půjde do boje. Naštěstí se i tak najde dost
důvodů, proč chci bojovat proti Kapitolu. "Kvůli Dvanáctému kraji.
Protože zničili můj domov."
Prezidentka se nad tím vteřinku zamýšlí. Zvažuje moje výhody a
nevýhody. "Dáme ti tři týdny. Není to moc, ale můžeš zahájit výcvik.
Pokud tě odvodová komise uzná způsobilou, možná tvůj případ
přehodnotíme."
To je vše. Ve víc jsem ani nemohla doufat. Je to nejspíš moje
chyba. Nerespektovala jsem přidělené rozvrhy s výjimkou těch, které
mi vyhovovaly. Nepřipadalo mi tak podstatné pobíhat po poli se
zbraní, když se kolem dělo tolik jiných věcí. A teď platím za svou
ledabylost.
Vracím se do nemocnice, kde se Johanna vzteká nad stejným
údělem. Tlumočím jí prezidentčina slova. "Třeba můžeš taky
trénovat."
"Dobře. Budu trénovat. Ale poletím do Kapitolu, i kdybych měla
pobít posádku vznášedla a odpilotovat se tam sama," vrčí
"Asi bys to takhle při výcviku říkat neměla," poznamenávám,
"ale je prima vědět, že mě bude mít kdo odvézt."
Johanna se zazubí a já cítím, že se náš vztah sice jen trochu,
přesto významně mění. Nevím, zda jsme vyloženě kamarádky, ale
aspoň bychom se daly označit za spojence. A to je dobře.
Když se další den ráno v půl osmé hlásíme na výcvik, musím se
vyrovnat s nepříjemnou skutečností. Zařadili nás do skupiny
relativních začátečníků, čtrnácti- a patnáctiletých dětí, což mi
připadá jako potupa, dokud nevychází najevo, že mají všechny
mnohem lepší fyzičku než my dvě. Hurikán a další, které už vybrali
pro invazi do Kapitolu, trénují odděleně, abychom je nebrzdili. Po
bolestivém protažení následují dvě hodiny posilovačích cviků, které
bolí ještě víc, a běh na osm kilometrů, při němž málem vypustím
duši. I když mě pohánějí Johanniny urážky, po necelých dvou
kilometrech se musím vzdát.
172
"Žebra," vysvětluji cvičitelce, prakticky založené ženě středního
věku, kterou máme oslovovat jako vojáka Yorkovou. "Ještě se úplně
nezahojila."
"Vojáku Everdeenová, ta se ti sama od sebe zahojí až za měsíc
" říká.
Vrtím hlavou. "Tolik času nemám."
Přejíždí mě pohledem od hlavy k patě. "Lékaři ti nenabídli
léčbu?"
"Ona existuje léčba?" divím se. "Mně tvrdili, že se ta žebra
musejí zahojit sama."
"To říkají. Ale na mé doporučení mohou celý proces urychlit.
Není to ovšem žádná legrace," varuje mě.
"Udělejte to, prosím. Musím jet do Kapitolu," žádám ji.
Yorková se mě neptá proč. Čmárá něco do notesu a posila me
rovnou zpátky do nemocnice. Váhám. Nechci vynechat žádný další
trénink. "Odpoledne se vrátím," slibuji. Jen našpulí rty.
Po dvaceti čtyřech bodnutích jehlou do hrudního koše ležím na
nemocničním lůžku a křečovitě svírám zuby, abych nemohla začít
škemrat, ať mě znovu napojí na morfionovou infuzi. Stojí hned vedle
mé postele, takže si mohu dopřát dávku, kdybych chtěla. V poslední
době jsem ji nepoužívala, ale nechávala jsem si ji kvůli Johanně.
Dnes mi udělali rozbor krve, aby se ujistili, že v ní nekoluje žádné
analgetikum, protože kombinace obou léků - morfionu a toho, po
čem mám žebra v jednom ohni - má nebezpečné vedlejší účinky.
Jasně mě upozornili, že mě čekají těžké dva dny. Já jsem jim ale
odpověděla, jen ať se do toho pustí.
Celou noc trpím. O spánku se nedá mluvit. Mám dojem, že přímo
cítím, jak se mi taví svaly kolem hrudního koše, a Johanna vedle mě
zase bojuje s abstinenčními příznaky. Hned zkraje jsem se jí
omluvila, že jsem ji připravila o dodávku drogy, ale ona jen mávla
rukou s tím, že k tomu stejně muselo jednou dojít. Ve tři ráno se však
stávám terčem snad každé kletby, kterou Sedmý kraj může
nabídnout. Za úsvitu mě zvedá z postele. Je rozhodnutá, že musíme
jít trénovat.
"Myslím, že to nezvládnu," přiznávám.
"Ale zvládneš. Obě to zvládneme. Nezapomeň, že jsme vítězové.
Dokážeme přežít všechno, co na nás přichystají," oboří se na mě. Má
nezdravě nazelenalou barvu a chvěje se jako osika. Oblékám se.
S vypětím sil překonáváme ráno. Když zjišťujeme, že venku hje,
chvíli to vypadá, že se Johanna složí. Zpopelaví ve tváři a jako by
úplně přestala dýchat.
"Je to jenom voda. Ta nás nezabije," uklidňuji ji. Johanna
odhodlaně svírá čelisti a vychází do bláta. Během chvíle jsme
promáčené na kost, ale dál se pachtíme po běžecké dráze, p0
necelých dvou kilometrech musím opět zastavit a odolávám pokušení
svléknout si košili, aby mi déšť přímo chladil rozpálená žebra.
Soukám do sebe oběd sestávající z promočené ryby a řepného
vývaru. Johanna do sebe silou vůle dostává polovinu porce ale pak se
jí zvedá žaludek. Odpoledne se učíme rozebírat a skládat pušky. Já to
zvládám, ale Johanně se chvějou ruce natolik, že k sobě nedokáže
přiložit správné součástky. Pomáhám jí, když se Yorková nedívá.
Pršet sice nepřestává, ale odpoledne je mi o něco líp, protože jdeme
na střelnici. Konečně něco, v čem jsem dobrá. Chvíli trvá, než si
zvykám mířit místo luku puškou, ale večer dosahuji nejlepšího skóre
z celé skupiny.
Jakmile za námi zaklapnou dveře našeho nemocničního pokoje,
Johanna prohlašuje: "Tohle musí skončit. Už nemůžeme bydlet v
nemocnici. Všichni na nás koukají jako na pacienty."
Pro mě to není problém. Mohu se přestěhovat do ubikace ke své
rodině, ale Johanně žádnou ubikaci ještě nepřidělili. Když usiluje o
propuštění z nemocnice, odmítají jí vyhovět, protože ji nechtějí
nechat bydlet samotnou, i kdyby chodila na každodenní terapii ke
svému psychologovi. Nejspíš jim došlo, jak si tajně opatřovala
morfion, a to je jen utvrdilo v domněnce, že je Johanna psychicky
labilní. "Nebude sama. Mohu s ní bydlet já," nabízím se. Nevítají
můj návrh s nadšením, ale Haymitch se za mě přimlouvá a večer
máme k dispozici ubikaci naproti Prim a mé matce, která souhlasí s
tím, že na nás dohlédne.
Sprchuji se a Johanna se otírá mokrým hadrem. Pak zběžně
zkoumá ubikaci. Otvírá zásuvku s mými věcmi, ale rychle ji zase
zaklapne. "Promiň."
Hlavou mi bleskne, že v její zásuvce je jen erární oblečení. Ze
nemá na celém světě nic, co by bylo opravdu její. "To nic. Klidné se
můžeš podívat, jestli chceš."
Johanna rozevírá můj medailonek a prohlíží si fotografie
Hurikána, Prim a mé matky. Rozmotává stříbrný padáček a bere do
ruky trubičku na odběr mízy ze stromů. "Mám žízeň, jen se na t0
podívám." Pak nachází perlu od Peety. "To je…?"
"Jo," přikyvuji. "Ještě jsem o ni nepřišla." Nechci mluvit o
Peetovi. Jedna z největších výhod tréninku spočívá v tom, že na něj
nemám čas ani myslet.
"Haymitch tvrdí, že se uzdravuje," konstatuje Johanna.
"Možná. Ale změnil se," odpovídám.
"Ty taky. Stejně jako já. I Finnick, Haymitch nebo Diod. A to
vůbec nemluvím o Annii Crestové. Aréna nás všechny pěkně
poznamenala. Nebo si pořád připadáš jako ta holka, která se
přihlásila místo své sestry?" ptá se mě.
"Ne," připouštím.
"V tomhle má podle mě ten můj cvokař pravdu. Není cesty
zpátky a my se s tím musíme smířit." Úhledně ukládá moje suvenýry
do zásuvky a lehá si do postele těsně předtím, než zhasínají světla.
"Nebojíš se, že tě v noci zabiju?"
"Vyřídila bych tě levou zadní," odsekávám a obě se dáváme do
smíchu, protože jsme na tom tak mizerně, že bude zázrak, jestli zítra
dokážeme vstát. Ale nakonec se nám to daří. Každé ráno vstáváme a
po necelém týdnu jsou má žebra skoro úplně v pořádku a Johanna
umí složit pušku bez mé pomoci.
Yorková na nás večer při odchodu pochvalně kývá. "Dobrá práce,
vojáci."
Vzdalujeme se z jejího doslechu a Johanna hučí: "Mám dojem, ze
vyhrát hry bylo snadnější." Ale je na ní vidět, že ji pochvala těší.
Když vcházíme do jídelny, kde na mě Hurikán čeká s večeří,
mánie téměř dobrou náladu, kterou mi ještě zlepší obří porce
hovězího vývaru. "Dnes ráno dorazila první zásilka potravin,"
vysvětluje Mastná Sae. "To je opravdové hovězí z Desátého kraje.
Žádní divocí psi."
"Nevzpomínám si, že byste je někdy odmítla," opáčí Hurikán.
Připojujeme se ke skupině, kde sedí Delly, Annie a Finnick. Je
skutečně úžasné, jak se Finnick po svatbě změnil. Dekadentní idol
Kapitolu, který jsem poznala před Čtvrtohrami, obětavého spojence v
aréně i zlomeného mladíka, co se mě pokoušel povzbudit, nahradil
člověk, z něhož přímo sálá chuť do života. Poprvé skutečně vyniká
Finnickův šarm, plachost a dobré srdce. Nikdy nepouští Anniinu
ruku ze své - ani když se procházejí, ani když jedí. Pochybuji, že to
má vůbec někdy v úmyslu. Z Annie vyzařuje šťastné opojení. Pořád
nastávají okamžiky, kdy jí vstupuje do vědomí jakýsi jiný svět a ona
přestává vnímat. Finnick ji ale vždy několika slovy dokáže přivolat
zpátky.
Delly, kterou znám od dětství, ale nikdy jsem o ní neměla valné
mínění, v mých očích výrazně stoupla. Dozvěděla se, co mi Peeta
řekl tu noc po Finnickově svatbě, ale nešíří to jako drby dál. Podle
Haymitche se z ní stal můj nejlepší obhájce, kdykoliv Peeta dostane
další záchvat a začne mě cupovat na kousky. Delly pokaždé stojí na
mé straně a svádí Peetovy negativní výroky na kapitolské mučení.
Má na něj ze všech největší vliv, protože ji Peeta opravdu dobře zná.
V každém případě její snahu oceňuji, i když mé dobré vlastnosti
zveličuje. Upřímně řečeno, mé dobré vlastnosti potřebují zveličení
jako sůl.
Mám hlad jako vlk a oběd je dnes tak výborný - máme hustý
vývar z hovězího, bramborů, tuřínu a cibule -, že se musím
přemáhat, abych nehltala. Všude po jídelně je slyšet, jak osvěžující
účinky dobré jídlo má. Lidé jsou laskavější, zábavnější a
optimističtější a hovězí maso jim připomíná, že se vyplatí žít. Taková
strava je lepší než jakýkoliv lék. Proto se snažím, aby mi jídlo ještě
chvíli vydrželo, a poslouchám, co se kolem mě povídá. Vytírám
omáčku chlebem a pomalu ho uždibuji, zatímco Finnick vypráví
jakousi veselou příhodu o mořské želvě, která uplavala s jeho
kloboukem. Směju se, ještě než mi dochází, že tam stojí. Přímo
naproti přes stůl, za prázdným místem vedle Johanny. Pozoruje mě.
Chleba mi okamžitě zaskakuje v krku.
"Peeto!" vítá ho Delly. "To je prima, že už tě pouštějí mezi…
nás.
Za Peetou stojí dva mohutní strážní. Peeta drží v rukách tác,
vybalancovaný na špičkách prstů, protože zápěstí má spoutaná
krátkým ocelovým řetězem.
"Co to máš za fantastické náramky?" ptá se Johanna.
"Ještě se mi nedá úplně věřit," vysvětluje Peeta. "Nemohu se tu
ani posadit bez jejich dovolení." Trhá hlavou k oběma dozorcům.
"Jasně, že si sem můžeš sednout. Jsme přece staří přátelé," říká
Johanna a pleská dlaní na sedadlo vedle sebe. Strážní přikyvují a
Peeta si sedá. "V Kapitolu jsme s Peetou měli sousední kobky. Moc
dobře známe svůj křik."
Annie, která sedí z druhé strany vedle Johanny, si zacpává uši
dlaněmi a přestává vnímat okolí. Finnick vrhá na Johannu
rozzlobený pohled a objímá Annii kolem ramen.
"Co je? Můj cvokař říká, že nemám potlačovat svoje myšlenky.
Patří to k terapii," krčí Johanna rameny.
Z naší skupinky se vytrácí veselí. Finnick potichu něco šeptá
Annii a Annie konečně snímá ruce z uší. Následuje dlouhé ticho, v
němž všichni předstírají, že jedí.
"Annie," ozývá se Delly zvonivě, "věděla jsi, že tvůj svatební
dort zdobil Peeta? Doma jeho rodina měla pekárnu a on vždycky
dělal polevy."
Annie opatrně vyhlíží zpoza Johanny na Peetu. "Díky, Peeto. Byl
nádherný."
"Bylo mi potěšením, Annie," odpovídá Peeta a já v jeho hlase
poprvé po dlouhé době slyším vlídnost, kterou jsem považovala
jednou provždy za ztracenou. Není určena mně, ale stejně…
"Jestli máme stihnout procházku, musíme vyrazit," říká Finnick
Annii, skládá oba tácy do sebe, aby je unesl v jedné ruce, a druhou ji
hned znovu chytá. "Rád jsem tě viděl, Peeto."
"Buď na ni hodný, Finnicku. Jinak se ti ji možná pokusím svést."
Mohlo by se jednat o žert, kdyby to neřekl tak studeně. Na jeho
poznámce je všechno špatně. Otevřená nedůvěra k Finnickovi,
náznak, že se mu líbí Annie, že by Annie mohla Finnicka opustit a že
já vůbec neexistuji.
"No tak, Peeto," odpovídá Finnick mírně. "Nechtěj, abych začal
litovat, že jsem ti znovu nahodil srdce." Vrhá po mně ustaraný
pohled a odvádí Annii pryč.
Když jsou mimo doslech, Delly kárá Peetu: "Zachránil ti život.
Nejednou."
"Kvůli ní." Peeta krátce kývne hlavou mým směrem. "Kvůli
povstání. Ne kvůli mně. Nic mu nedlužím."
Neměla bych se nechat vyprovokovat, ale nemohu si pomoct.
"Možná nedlužíš. Ale Mags je mrtvá a ty jsi pořád tady. To by mělo
něco znamenat."
"Ano, plno věcí by mělo něco znamenat, ale zřejmě neznamenají,
Katniss. Pořád mám hodně vzpomínek, ve kterých se nevyznám, a
myslím, že je Kapitol nijak neupravil. Například na spoustu nocí ve
vlaku," říká.
Zase takový divný náznak. Náznak, že se ve vlaku odehrálo víc
než ve skutečnosti. Že na tom, co se odehrálo - na těch nocích, kdy
jsem si uchovala duševní zdraví jen díky jeho objetí -, už nezáleží.
Všechno byla lež, všechno byla jen záminka, jak ho zneužít.
Peeta ukazuje lžící na mě a na Hurikána. "Takže vy dva už jste
oficiálně pár, nebo pořád pokračují s tou historkou o milencích
stíhaných osudem?"
"Pořád s ní pokračují," říká Johanna.
Peeta křečovitě svírá ruce v pěst a znovu je namáhavě uvolňuje.
Má co dělat, aby mě zase nezačal škrtit? Hurikánovi vedle mě tuhnou
svaly a já se bojím hádky. Hurikán ale jen klidně poznamenává:
"Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych."
"Čemupak?" ptá se Peeta.
"Tobě," říká Hurikán.
"Budeš muset být konkrétnější," vrtí hlavou Peeta. "Co je na mě
tak neuvěřitelné?"
"Že tě nahradili člověkem, který připomíná zlého muta,"
odpovídá Johanna.
Hurikán dopíjí mléko. "Dojedla jsi?" ptá se mě. Vstávám a
odcházíme odevzdat tácy. U východu mě zastavují, protože pořád
držím v ruce kousek chleba namočeného v omáčce. Něco v mém
výrazu, nebo snad skutečnost, že jsem se ten chleba nepokoušela
nijak ukrývat, je přiměje, aby mě jen zdvořile upozornili, že nesmím
z jídelny vynášet žádné jídlo. Strkám zbytek chleba do pusy a jdu
dál. Hurikán znovu promluví až u mé ubikace. "Tohle jsem nečekal."
"Říkala jsem ti, že mě nenávidí," připomínám mu.
"Ale jde o to, jak tě nenávidí. Je mi to důvěrně známé. Tímhle
jsem taky prošel," přiznává. "Když jsem viděl v televizi, jak ho líbáš.
Jenže jsem věděl, že to ode mě není úplně fér. On to tak nechápe."
"Možná mě konečně vidí takovou, jaká jsem. Musím se trochu
vyspat."
Hurikán mě chytá za loket, než stačím zajít dovnitř. "Tohle si
myslíš?" Krčím rameny. "Katniss, jako svému nejstaršímu
kamarádovi mi můžeš věřit, že tě rozhodně nevidí takovou, jaká jsi."
Líbá mě na tvář a odchází.
Sedím na posteli a bifluju se informace z učebnic vojenské
taktiky, ale vzpomínky na noci, které jsme strávili s Peetou ve vlaku,
mě pořád rozptylují. Po dvaceti minutách se objevuje Johanna a sedá
si ke mně na postel. "Přišla jsi o to nejlepší. Delly Peetovi vynadala
za to, jak se k tobě choval. Hrozně se rozpištěla. Jako když někdo
bodá vidličkou do malé myšky. Slyšela ji celá jídelna."
"Co udělal Peeta?" ptám se.
"Začal se hádat sám se sebou a dozorci ho museli odvést. Ale
aspoň si při tom rozruchu nikdo nevšiml, že jsem dojedla jeho porci."
Johanna si spokojeně hladí břicho. Dívám se na vrstvu špíny pod
jejími nehty. Copak se lidé ze Sedmého kraje nikdy nekoupou?
Dvě hodiny se navzájem zkoušíme z vojenských termínů. Na
chvíli zajdu ke své matce a Prim. Když se vrátím do své ubikace,
osprchuji se, lehnu si potmě na postel a konečně se zeptám:
"Johanno, opravdu jsi slyšela jeho křik?"
"To patřilo k mučení," odpovídá. "Jako ti reprozobové v aréně.
Jenže tentokrát to bylo skutečné. A po hodině nebylo ticho. Tik tak."
"Tik tak," opakuji šeptem.
Růže. Vlčí mutové. Splátci. Delfíni z krému na dort. Přátelé.
Reprodrozdi. Vizážisté. Já.
 

16.k

5. dubna 2012 v 23:57
"Napořád," šeptá v šerém morfionovém světě Peeta a já se ho
vydávám hledat. Je to mlžný svět s fialovým nádechem, bez ostrých
obrysů a s mnoha úkryty. Procházím vrstvami oblaků za nejasnými
stopami a cítím slabou vůni skořice a kopru. Jednou už se mé tváře
dotýká jeho ruka. Snažím se ji podržet ve své, ale protéká mi mezi
prsty jako cár mlhy.
Když se konečně probouzím ve sterilním nemocničním pokoji v
Třináctém kraji, vzpomínám si, že jsem byla pod vlivem uspávacího
sirupu. Zranila jsem si patu, když jsem šplhala po větvi přes
elektrický plot a pak jsem z ní seskočila dolů. Peeta mě tehdy uložil
do postele a já jsem ho požádala, aby se mnou zůstal, dokud neusnu.
Cosi zašeptal, ale tenkrát jsem mu nerozuměla. V jakémsi koutě
paměti mi asi přece jen uvízla jeho odpověď a nyní se vynořila v
mém snu. "Napořád."
I Morfion otupuje všechny pocity, takže místo palčivého smutku
vnímám jen prázdnotu, jako dutinu v mrtvém keři, kde dříve kvetly
květy. Bohužel mi nedali dost drogy, abych necítila bolest v levém
boku. Tam mě zasáhli. Přejíždím dlaní po tlusté vrstvě obvazů kolem
žeber a uvažuji, jak to, že jsem nezemřela.
Nestřelil mě ten muž, který přede mnou klečel na náměstí, ten
popálený mladík z Ořechu. Spoušť stiskl někdo dál vzadu. Necítila
jsem ani tak průnik kulky, jako spíš náraz - jako kdyby mě někdo
udeřil perlíkem. Pak už si pamatuji jen křik a střelbu. Chci se
zvednout do sedu, ale daří se mi pouze zasténat.
Bílá plenta, která odděluje mou postel od sousedního lůžka se
odhrne stranou a nade mnou stojí Johanna Masonova. V první chvíli
se lekám, protože na mě v aréně zaútočila, a já se cítím ohrožená.
Musím si připomenout, že se mě tím snažila chránit Patřilo to k plánu
rebelů. To ale neznamená, že mě má ráda. Nebo svoje opovržení
hrála jen kvůli Kapitolu?
"Žiju," chraptím.
"Nepovídej, ty jelítko." Johanna přistupuje blíž a sedá si na mou
postel. Hrudí mi vystřelují jehličky bolesti. Když vidím, jak se šklebí
nad mým nepohodlím, je mi jasné, že se neschyluje k žádnému
přátelskému shledání. "Pořád tě to bolí?" Obratně mi vytahuje
morfionovou infuzi z paže a napojuje ji do kanyly ve vlastní ruce.
"Před pár dny mi začali snižovat dávku. Bojí se, aby se ze mě nestala
jedna z těch trosek ze šestky. Musím si půjčovat od tebe, když se
nikdo nedívá. Doufala jsem, že ti to nebude vadit."
Vadit? Jak by mi to mohlo vadit, když ji Snow po Čtvrtohrách
skoro umučil k smrti? Nemám právo si stěžovat a ona to ví.
Spokojeně vzdychne, když jí morfion vtéká do žíly. "Možná to ti
feťáci ze šestky dělali správně. Zdrogovali se a malovali si na tělo
květiny. To není tak špatný život. V každém případě vypadali
šťastněji než my ostatní."
Během mé nepřítomnosti nabrala zpátky něco ze své původní
váhy. Na vyholené hlavě jí vyráží měkké strniště vlasů, které pomáhá
zakrýt některé z jizev. Jestli mi ale chodí na morfion, očividně není
ani zdaleka v pořádku.
"Mají tu jednoho cvokaře, který sem chodí každý den, aby nu
pomáhal s rekonvalescencí. Jako kdyby mě mohl uzdravit chlápek,
který strávil celý život v tomhle králičím doupěti. Je to úplný idiot.
Nejmíň dvacetkrát během sezení mi připomíná, že jsem v naprostém
bezpečí." Daří se mi vykouzlit úsměv. To je opravdu hloupost, zvlášť
když ji říkáte vítězi Hladových her. Jako kdyby někdy někdo mohl
být v naprostém bezpečí. "A co ty, reprodrozde? Připadáš si v
bezpečí?"
"Jasně. Přesně tak jsem si připadala, dokud mě nepostřehli,"
říkám.
"Prosím tě. Kulka se tě ani nedotkla. To zařídil Cinna," ušklíbá
se.
Vybavuji si ochranné vrstvy v mém kostýmu. Tu bolest jsem si
ale nevymyslela. "Mám zlomená žebra?"
"Ani to ne. Jenom trochu pohmožděná. A praskla ti slezina.
Nedokázali ji spravit." Přezíravě mává rukou. "Neboj, slezinu
nepotřebuješ. A kdyby ano, nějakou by ti našli, tím si buď jistá.
Všichni se tě snaží udržet naživu."
"Proto mě nenávidíš?" ptám se.
"Zčásti," připouští. "Rozhodně v tom má prsty i žárlivost. Ale
taky si myslím, že jsi dost nepříjemná a otravná. S tou svou
nevkusnou romancí a hrou na zastánkyni bezmocných. Jenže to
nehraješ, a to je ještě nesnesitelnější. Klidně si to můžeš brát
osobně."
"Reprodrozdem jsi měla být ty. Nikdo by ti nemusel diktovat
proslovy," říkám.
"To máš pravdu. Jenže mě nikdo nemá rád," krčí rameny
Johanna.
"Ale věřili ti, že mě dostaneš ven z arény," připomínám jí. ,,A
bojí se tě."
"Tady možná. V Kapitolu se teď bojí jen tebe." Ve dveřích se
objevuje Hurikán a Johanna vrací morfionovou infuzi do mé kanyly.
"Tvůj bratranec se mě taky nebojí," naklání se ke mně důvěrně.
Zvedá se z postele a jde ke dveřím, kde se otře bokem o Hurikánovu
nohu. "Viď, krasavce?" Odchází, ale z chodby ještě slyšíme její
smích.
Povytahuji tázavě obočí a Hurikán mě bere za ruku. "Ale ano,
bojím se, a hrozně," naznačuje rty. Chci se zasmát, ale místo toho se
jen zašklebím bolestí. "Klid." Hladí mě po tváři a bolest ustupuje.
"Nesmíš se pořád vrhat po hlavě do malérů."
"Já vím. Ale někdo tam vyhodil do vzduchu jednu horu,"
připomínám.
Neodtahuje se. Naopak se sklání těsně nade mě a hledí mi upřeně
do očí. "Myslíš, že jsem bezcitný."
"Vím, že nejsi. Ale neuslyšíš ode mě, že to bylo v pořádku,"
říkám.
Teď už se odtahuje, skoro netrpělivě. "Katniss, jaký je v tom
rozdíl, jestli zavalíme nepřátele v dole, nebo je sestřelíme z nebe
Diodovými výbušnými šípy? Výsledek je stejný."
"Nevím. V osmičce na nás útočili. Útočili na nemocnici,"
odpovídám.
"Ano, a ta vznášedla přiletěla z Druhého kraje," argumentuje.
"Takže když jsme je teď vyřídili, zabránili jsme do budoucna
podobným útokům."
"Ale takhle můžeš obhájit každé zabití, kohokoliv a kdykoliv.
Můžeš ospravedlnit třeba i posílání dětí do Hladových her, protože
tím udržuješ kraje v poslušnosti," upozorňuji ho.
"To si nemyslím," vrtí hlavou.
"Já ano," trvám na svém. "Nejspíš to bude tím, že jsem v aréně
sama byla."
"Dobrá. Umíme spolu nesouhlasit," uzavírá. "Vždycky jsme to
uměli. Možná je to dobře. Jen tak mezi námi, Druhý kraj už je v
našich rukách."
"Vážně?" Na vteřinu cítím vítězoslávu. Pak si vzpomínám na ty
lidi na náměstí. "Došlo k boji, když mě postřelili?"
"Ani ne. Dělníci z Ořechu se obrátili proti kapitolským vojákům.
Vzbouřenci se drželi stranou a dívali se," vypravuje Hurikán. "Celá
země jenom seděla a přihlížela."
"V tom jsme nejlepší," poznamenávám.
Čekala bych, že ztráta důležitého vnitřního orgánu člověku zařídí
několikatýdenní pobyt na lůžku, ale lékaři po mně z nějakého důvodu
chtějí, abych co nejrychleji vstala. I přes morfionové infuze mě
prvních pár dní trápí silné bolesti, později však znatelně ustupují.
Pohmožděniny žeber mě ovšem budou trápit ještě nějaký čas.
Začínám se zlobit na Johannu za to, že mi krade morfion, ale
nechávám ji, ať si bere, co potřebuje.
Po Panemu se rozbujely fámy o mé smrti, a tak přicházejí filmaři,
aby mě natočili, jak ležím na nemocniční posteli. Ukazuji do kamery
stehy a blahopřeju krajům k jejich úspěšnému boji a k jednotě. Pak
varuji Kapitol, že nás může co nevidět očekávat na svém prahu.
V rámci rekonvalescence se každý den procházím na povrchu.
Jedno odpoledne se ke mně připojuje Plutarch a seznamuje mě s
posledním vývojem. Když teď máme v kapse Druhý kraj, boje načas
polevují, abychom si oddechli a přeskupili síly. Rebelové zajišťují
bezpečnost zásobovacích tras, ošetřují raněné a organizují vojenské
jednotky. Kapitol, podobně jako Třináctý kraj během temných dob,
je zcela odříznut od vnější pomoci. Nadále představuje jadernou
hrozbu, na rozdíl od třináctky, ale není schopen se zrekonstruovat a
stát se soběstačným.
"Nějakou dobu ještě může živořit," říká Plutarch. "Mají
samozřejmě zásoby pro případ nouze. Ale zásadní rozdíl mezi
třináctkou a Kapitolem spočívá v obyvatelích. Lidé z Třináctého
kraje byli zvyklí na tvrdý život, zatímco v Kapitolu znali jen Panem
et Circenses."
"Co to znamená?" ptám se. Pochopitelně znám slovo Panem, ale
zbytek mi nic neříká.
"To je tisíce let staré heslo, zapsané v jazyku, kterému se říkalo
latina, a na místě, které se jmenovalo Řím," vysvětluje Plutarch.
"Panem et Circenses se dá přeložit jako chléb a hry. Autor tím
říká, že se lidé výměnou za plná břicha a zábavu vzdali své politické
odpovědnosti, a tedy i moci."
Uvažuji o Kapitolu. O přebytku jídla i o nejúžasnější zábavě ze
všech, o Hladových hrách. "K tomu tedy slouží kraje? Jako zdroj
chleba a her?"
"Ano. A dokud systém funguje, Kapitol bez potíží ovládá svou
malou říši. Momentálně nemůže svým obyvatelům zajistit ani jedno,
aspoň ne v měřítku, na jaké jsou lidé zvyklí," říká Plutarch. "My
naopak máme jídla dost a právě se chystáme natočit zábavní
proklamu, která bude jistě velmi populární. Všichni přece milují
svatby."
Prudce se zastavuji. Z Plutarchova úchylného návrhu se mi dělá
zle. Chce zrežírovat sňatek mezi mnou a Peetou. Od návratu jsem
ještě nebyla schopná se na Peetu podívat ani tím jednosměrným
oknem a o jeho stavu mě na mou vlastní žádost informuje jedině
Haymitch. Skoro nic ale nevím. Prý na něj zkoušejí různé postupy.
Nikdy nepřijdou na způsob, jak ho doopravdy vyléčit. A teď mě za
něj chtějí provdat kvůli proklamě?
Plutarch mě honem uklidňuje. "Ale ne, Katniss. Nemyslím tvoji
svatbu. Finnick a Annie se budou brát. Stačí, když se tam ukážeš a
budeš předstírat, že máš z jejich sňatku radost."
"To je jedna z mála věcí, kterou nebudu muset předstírat,
Plutarchu," odpovídám s úlevou.
V následujících dnech vypuká horečná aktivita kolem
nejrůznějších příprav. Přitom se ještě zvýrazňuje do očí bijící rozdíl
mezi Kapitolem a Třináctým krajem. Když Coinová řekne "svatba",
myslí tím, že dva lidé podepíšou nějaký papír a je jim přidělena nová
ubikace. Plutarch tím míní stovky lidí oblečených do nejvybranějších
šatů a třídenní oslavy. Je legrační sledovat, jak se ti dva dohadují o
detailech. Plutarch musí bojovat o každého hosta a každou hudební
notu. Když Coinová zamítá večeři, zábavu a alkohol, Plutarch křičí:
"Jaký má smysl natáčet proklamu, když se tu nikdo nebude bavit?"
Představy vrchního tvůrce her se těžko vměstnají do zdejšího
rozpočtu. I menší oslava ale v Třináctém kraji působí rozruch,
protože tady nejsou podle všeho zvyklí na žádné svátky. Když se
rozkřikne, že jsou potřeba nějaké děti, aby zazpívaly svatební píseň
Čtvrtého kraje, přihlásí se prakticky všechny. Nechybějí ani
dobrovolníci na přípravu výzdoby. V jídelně všichni vzrušeně
diskutují o blížícím se velkém dnu.
Možná nejde jen o svátek. Možná tolik prahneme pro změnu po
něčem hezkém, že se všichni chceme zúčastnit. Vysvětlovalo by se
tím, proč - když Plutarcha málem raní mrtvice nad tím, co bude mít
nevěsta na sobě - se nabízím, že vezmu Annii do našeho domu v
Dvanáctém kraji, kde Cinna nechal v komoře pod schody několikerý
večerní šaty. Svatební šaty, které byly původně určeny pro mě, se
vrátily do Kapitolu, ale zůstaly tu některé z těch, jež jsem měla na
sobě při Turné vítězů. Trochu se bojím, že budu trávit čas s Annií,
protože o ní vím jen tolik, že ji Finnick miluje a všichni ostatní ji
považují za pomatenou. Cestou vznášedlem docházím k závěru, že je
spíš labilní než šílená. Někdy se bez zjevného důvodu dává do
smíchu a občas náhle přestává vnímat, o čem se kolem ní hovoří.
Upřeně se zahledí svýma zelenýma očima do dálky, a to s takovým
soustředěním, že vždycky mimoděk napínám zrak, abych zjistila, co
tam vidí. Občas si zničehonic přitiskne dlaně k boltcům, jako kdyby
si chtěla zacpat uši před bolestným výkřikem. No dobře, je divná, ale
jestli ji Finnick miluje, mně to stačí.
Získávám svolení, aby s námi jel i můj přípravný tým, takže
nemusím ohledně oblečení nic rozhodovat. Když otvírám komoru
pod schody, všichni umlkáme, protože z látek cítíme Cinnovu
přítomnost. Pak Octavia klesá na kolena, tiskne si lem sukně k tváři a
propuká v pláč. "Už je to tak dlouho," štká, "tak dlouho, co jsem
viděla něco krásného."
Přes prezidentčiny námitky, že je svatba příliš extravagantní, a
Plutarchovy stesky, že je příliš nudná, jde o fenomenální úspěch. Tři
stovky šťastných hostů vybraných z Třináctého kraje a stejně tolik
165
uprchlíků má na sobě normální oblečení, ozdoby jsou vyrobené z
podzimního listí a hudbu zajišťuje dětský sbor doprovázený jediným
houslistou, kterému se podařilo utéct z Dvanáctého kraje i se svým
nástrojem. Podle kapitolských standardů se tedy jedná o velice
prostou a skromnou svatbu. Na tom ale nesejde, protože nic nemůže
soupeřit s krásou oddávaného páru. Nejen kvůli půjčeným šatům -
Annie má na sobě zelené hedvábné šaty, v kterých jsem navštívila
Pátý kraj, a Finnick jeden z Peetových obleků -, i když i ty jsou
nádherné. Kdo by ale vnímal něco jiného než rozzářené tváře dvou
lidí, pro něž tento den byl ještě nedávno naprostou utopií? Obřad
vede Dalton, ten chlapík z Desátého kraje, protože obřady v desítce a
ve čtyřce si jsou docela podobné. Čtvrtý kraj má však přece jen
některé jedinečné drobnosti. Síť spletenou z dlouhých stébel trávy,
která překrývá oddávaný pár během manželských slibů, kapku slané
vody, kterou se navzájem dotknou svých rtů, a starobylou svatební
píseň, jež přirovnává manželství k námořní výpravě.
Ne, vůbec nemusím předstírat, že se raduji z jejich štěstí.
Po polibku, který zpečeťuje jejich svazek, po blahopřání a
přípitku jablečným moštem začíná houslista hrát melodii, která je
všem lidem z Dvanáctého kraje dobře známá. Možná jsme byli
nejmenší a nejchudší kraj v Panemu, ale rozhodně umíme tancovat.
Nic nebylo oficiálně domluveno, ale Plutarch, který dohlíží na
natáčení proklamy z řídicí místnosti, je určitě spokojený Mastná Sae
bere za ruku Hurikána, táhne ho doprostřed sálu a stoupá si proti
němu. Následují je další, takže brzy vznikají dvě dlouhé řady. A pak
se dávají do tance.
Stojím stranou a tleskám do rytmu, když tu mě nad loktem svírá
vyzáblá ruka jako kleště. Johanna se na mě mračí. "Chceš si nechat
ujít příležitost, aby tě Snow viděl tancovat?" Má pravdu. Co může
symbolizovat vítězství rebelů lépe než veselý reprodrozd vířící sálem
při hudbě? Nacházím v davu Prim. Vzhledem k tomu, že nám zimní
večery poskytovaly dost času k nácviku tance, jde nám to spolu
docela dobře. Zapomínám na bolest žeber a obě zaujímáme svá místa
v řadě. Bolí to, ale uspokojení z toho, že mě uvidí Snow, jak tancuji
se svou sestrou, bolest hravě překonává.
Při tanci jsme jako vyměnění. Učíme kroky svatební hosty z
Třináctého kraje. Trváme na sólu pro ženicha a nevěstu. Chytáme se
za ruce a vytváříme velký kruh, v jehož středu jednotliví tanečníci
předvádějí své umění. Už dávno jsme se neúčastnili ničeho tak
pošetilého, radostného a bláznivého. Takhle bychom mohli
pokračovat celou noc, nebýt posledního překvapení naplánovaného
pro Plutarchovu proklamu. Překvapení, o kterém psem neměla
tušení.
Z vedlejší místnosti sem čtyři lidé přivážejí obrovský svatební
dort. Většina hostů se rozestupuje do stran, aby uvolnila cestu tomu
překrásnému uměleckému dílu s modrozelenou, bíle zdobenou
polevou ztvárňující zpěněné mořské vlny, na nichž plují ryby i
plachetnice, tuleni a sasanky. Prodírám se blíž, abych si potvrdila to,
co jsem poznala na první pohled. Tak jako Anniiny šaty nesou
jednoznačný Cinnův rukopis, autorem ozdob na svatebním dortu je
nepochybně Peeta.
Snad to vypadá jako maličkost, ale vypovídá to o mnohém.
Haymitch přede mnou musel hodně věcí tajit. Když jsem Peetu
viděla naposled, řičel z plných plic a snažil se vyškubnout z popruhů.
V takovém stavu by nezvládl zdobit dort. Nedokázal by se soustředit,
neměl by dostatečně pevné ruce a neuměl by vytvořit něco tak
dokonalého. Přistupuje ke mně Haymitch, jako kdyby předvídal mou
reakci. "Pojďme si promluvit," říká.
Na chodbě, mimo dosah kamer, se k němu obracím: "Co se s ním
děje?"
Haymitch vrtí hlavou. "Nevím. Nikdo z nás to neví. Někdy se
chová skoro rozumně, jindy zase zdánlivě bez příčiny dostane
záchvat. Zdobení dortu pro něj bylo něco jako terapie. Pracoval na
něm několik dní. Když se na něj člověk díval, vypadalo to, že je
Peeta zase normální."
"Takže se může volně pohybovat po třináctce?" To pomyšlen mě
znervózňuje nejméně z pěti různých důvodů.
"Kdepak. Držíme ho pod přísným dohledem. Je pořád zamčený.
Ale mluvil jsem s ním," říká Haymitch.
"Mezi čtyřma očima?" ptám se. "A on nevybuchl?"
"Ne. Dost se na mě zlobí, ale ze správných důvodů. Kvůli tomu,
že jsem mu neřekl o tom plánu vzbouřenců, a tak podobně."
Haymitch na chvilku utichá, jako kdyby se o něčem rozhodoval.
"Peeta říká, že tě chce vidět," dodává nakonec.
Mám pocit, že jsem se ocitla na palubě jedné z těch plachetnic a
paluba se mi kymácí pod nohama. Opírám se dlaní o stěnu, abych
udržela rovnováhu. Tohle není součást plánu. Ve Druhém kraji jsem
Peetu odepsala. Měla jsem jet do Kapitolu, zabít Snowa a zemřít.
Zranění představovalo jen dočasné zdržení. Nikdy už jsem neměla
slyšet slova Peeta říká, že tě chce vidět. Ale když se to teď stalo,
nemohu odmítnout.
Je půlnoc a já stojím před dveřmi do jeho cely. Vlastně
nemocničního pokoje. Musíme počkat, až Plutarch dotočí svatbu, s
níž je i přes nedostatek toho, co nazývá "leskem", navýsost spokojen.
"Na tom, že si Kapitol po všechny ty roky Dvanáctého kraje
víceméně nevšímal, je nejlepší, že v sobě pořád máte trochu
živelnosti. To se divákům moc líbí. Jako když Peeta oznámil, že tě
miluje, nebo když jsi vytáhla ty jedovaté bobule. Takhle má vypadat
dobrý televizní pořad."
Přála bych si, abych se mohla setkat s Peetou v soukromí, ale za
jednosměrným oknem se shromáždil celý tým lékařů s papíry a
tužkami v pohotovosti. Když mi Haymitch do sluchátka v uchu říká,
že mohu vstoupit, pomalu otvírám dveře.
Peetovy modré oči se okamžitě obracejí ke mně. Obě paže mu
znehybňují popruhy a do žíly má zavedenou kanylu, kterou mu v
případě záchvatu mohou do těla napumpovat uspávací prostředek.
Tentokrát se nezmítá a nepokouší se uvolnit, jen mě pozoruje
opatrným pohledem člověka, který ještě zcela nevyloučil možnost, že
se právě ocitl v přítomnosti muta. Přistupuji k němu a zastavuji se
metr od jeho postele. Nevím, co si mám počít s rukama, a tak si je
zakládám na prsou. "Ahoj," zdravím.
"Ahoj," odpovídá. Je to skoro jeho hlas, jenže je v něm něco
nového. Podezření a výčitka.
"Haymitch říkal, že se mnou chceš mluvit."
"Pro začátek se na tebe chci podívat." Jako kdyby čekal, že se mu
přímo před očima proměním v nějakého slintajícího křížence s
vlkem. Hledí na mě tak dlouho, až začínám těkat pohledem k
zrcadlu, za nímž stojí Haymitch, a doufám, že od něj dostanu nějaký
pokyn. Sluchátko však zůstává tiché. "Nejsi moc velká, co? Ani nijak
zvlášť krásná."
Vím, že jsem v životě prošla peklem, ale tahle slova se mě přesto
dotknou. "Ty jsi už taky vypadal líp."
Haymitch mě napomíná, ale jeho slova přehlušuje Peetův smích.
"A ani trochu milá. Když mi říkáš něco takového po všem, co jsem
vytrpěl."
"Jo. Každý z nás má leccos za sebou. To ty jsi byl vždycky
známý tím, že jsi pořád milý. Já ne." Dělám všechno špatně. Nevím
proč jsem tak útočná. Vždyť ho mučili! Pokřivili mu vzpomínky! Co
je to se mnou? Najednou mám sto chutí na něj začít křičet - ani
přesně nevím kvůli čemu -, a proto se radši obracím k odchodu.
"Podívej, necítím se moc dobře. Možná se tu stavím zítra."
Docházím až ke dveřím, než mě zastavuje jeho hlas. "Katniss.
Vzpomínám si na ten chleba."
Ten chleba. Naše jediné opravdové setkání před Hladovými
hrami.
"Ukázali ti nahrávku, kde o něm vyprávím," podotýkám.
"Ne. Ona o tom existuje nahrávka? Proč ji Kapitol nepoužil proti
mně?" ptá se.
"Natočila jsem ji v den, kdy tě zachránili," vysvětluji. Hrudník mi
svírá prudká bolest. S tím tancem jsem udělala chybu. "Na co si
vzpomínáš?"
"Na tebe v dešti," odpovídá tiše. "Vybírala jsi nám popelnici.
Spálil jsem chleba. Matka mě zbila. Měl jsem ten chleba hodit
praseti, ale místo toho jsem ho dal tobě."
"Ano. Přesně tak se to stalo," říkám. "Druhý den po škole jsem ti
chtěla poděkovat, ale nevěděla jsem jak."
"Na konci toho dne jsme šli ven a já jsem se snažil zachytit tvůj
pohled. Odvrátila ses. A pak… Myslím, že jsi utrhla pampelišku."
Přikyvuji. Opravdu si to pamatuje. O tomhle jsem nikdy nahlas
nemluvila. "Musel jsem tě hodně milovat."
"Ano." Selhává mi hlas. Předstírám, že si potřebuji odkašlat.
"Ty jsi mě taky milovala?" ptá se.
Sklopím zrak k podlaze. "Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že
to je důvod, proč tě Snow mučil. Aby mě zlomil."
"To není odpověď," namítá Peeta. "Nevím, co si mám myslet,
když mi ukazují některé záznamy. V té první aréně to vypadalo, že
jsi mě chtěla zabít. Shodila jsi na nás sršáně."
"Chtěla jsem vás zabít všechny," přiznávám. "Drželi jste mě v
pasti na stromě."
"Pak jsme se hodně líbali. Z tvé strany ty polibky nevypadaly
moc upřímně. Líbilo se ti, když jsi mě líbala?" vyptává se dál.
"Někdy ano," říkám. "Víš o tom, že nás teď sledují?"
"Vím. A co Hurikán?" pokračuje.
Znovu se ve mně vzdouvá vztek. Je mi fuk, jak je na tom s léčbou
- do tohohle těm lidem za sklem vůbec nic není. "Ten taky nelíbá
špatně," říkám stroze.
"A to nám nevadilo? Že se líbáš s oběma?" ptá se.
"Vadilo vám to. Ale já jsem vás nežádala o svolení," odsekávám.
Peeta se chladně a odmítavě směje. "Ty jsi ale dárek, viď?"
Haymitch nic nenamítá, když odcházím. Pospíchám chodbou
pryč a schovávám se za teplé potrubí v prádelně. Teprve za dlouhou
dobu mi dochází, co mě tak rozrušilo. A odpověď je tak pokořující,
že se s ní nedokážu smířit. Všechny ty dlouhé měsíce, kdy jsem se
mohla spolehnout na to, že mě Peeta považuje za skvělou bytost,
skončily. Konečně mě vidí takovou, jaká jsem. Jako neurvalou,
nespolehlivou a smrtící manipulátorku.
A já ho za to nenávidím.

15.k

5. dubna 2012 v 23:55
Shromážděným pomalu docházejí důsledky Hurikánova návrhu.
V jejich tvářích se zračí všechny možné reakce: radost i nervozita,
smutek i uspokojení.
"Většina zaměstnanců pochází z Druhého kraje," poznamenává
Diod neutrálním hlasem.
"No a?" krčí rameny Hurikán. "Stejně už jim nikdy nebudeme
moct věřit."
"Měli by mít aspoň šanci kapitulovat," říká Lyma.
"My jsme takový přepych taky neměli, když vznášedla zasypala
Dvanáctý kraj zápalnými bombami, ale vy tu asi udržujete s
Kapitolem mnohem přátelštější vztahy," odsekne Hurikán. Chvíli
čekám, že ho Lyma na místě zastřelí nebo mu aspoň jednu vrazí.
Vzhledem ke svému výcviku by ho pravděpodobně v zápase
porazila. Její zjevná zlost ale Hurikána popouzí ještě víc. "Dívali
jsme se, jak naše děti umírají v plamenech, a nemohli jsme nic
dělat!" zvyšuje hlas.
Musím na vteřinu zavřít oči, protože mě Hurikánova slova
zasahují jako kopanec do břicha. Mají zamýšlený efekt. Přeju si, aby
všichni v té hoře zemřeli. Už se to i chystám říct, ale pak… Jsem
přece holka z Dvanáctého kraje. Nejsem prezident Snow. S tím nic
nenadělám. Nemohu někoho odsoudit k smrti, jak Hurikán navrhuje.
"Hurikáne," říkám, chytám ho za paži a snažím se mluvit co
nejrozumněji. "Ořech je bývalý důl. Bylo by to jako záměrně vyvolat
obrovský zával." Tohle pomyšlení musí každého člověka z
Dvanáctého kraje přimět k tomu, aby si nechal celý plán znovu projít
hlavou.
"Ale nebude to tak rychlé jako výbuch v dole, který zabil oba
naše otce," opáčí. "Vadí to tady všem? Že naši nepřátelé možná
budou mít pár hodin na to, aby si uvědomili, že umírají, místo toho,
aby je exploze rovnou rozervala na kousky?"
Když jsme za starých časů lovili kolem Dvanáctého kraje,
Hurikán říkal podobné věci. Někdy i horší. Jenže tehdy jsme byli
děti. Byla to jen slova. Tady je můžeme proměnit ve skutky, které už
nikdy nikdo nevezme zpátky.
151
"Nevíš, jak ti lidé skončili v Ořechu," upozorňuji ho. "Možná je k
tomu donutili. Třeba je tam drží proti jejich vůli. Jsou mezi nimi i
naši špioni. Ty bys taky zabil?"
"Ano, obětoval bych pár životů, abych vyřídil zbytek," odpovídá
vášnivě. "A kdybych byl jedním z těch špionů uvnitř, řekl bych - jen
do toho!"
Vím, že nelže. Hurikán by klidně obětoval svůj život, o tom
nikdo nepochybuje. Možná bychom totéž udělali všichni,
kdybychom měli takovou možnost. Snad bych to udělala i já. Ale je
mi proti mysli činit tak chladnokrevné rozhodnutí za jiné.
"Mluvil jsi o dvou možnostech," ozývá se Diod. "Uvěznit je
uvnitř, nebo je vyhnat ven. Navrhuji zkusit laviny, ale nechat volný
železniční tunel. Tak se obránci z hory budou moct dostat na
náměstí, kde na ně budeme čekat."
"Doufám, že po zuby ozbrojení," poznamenává Hurikán.
"Protože si můžete být jistí, že se jen tak nevzdají."
"Pochopitelně budeme ozbrojení. Zajmeme je," souhlasí Boggs.
"Měli bychom seznámit s naším plánem Třináctý kraj," navrhuje
Diod. "Ať se vyjádří prezidentka Coinová."
"Ta bude chtít ten tunel zablokovat," prohlásí Hurikán s pevným
přesvědčením.
"Patrně ano, ale Peeta měl ve svých proklamách v něčem pravdu.
Když mluvil o nebezpečí, že se navzájem pobijeme. Díval jsem se na
pár čísel. Zabýval jsem se počty mrtvých a zraněných a… myslím, že
to přinejmenším stojí za debatu," uzavírá Diod.
Debaty se má zúčastnit jen hrstka lidí. Hurikán i já odcházíme s
ostatními pryč. Beru ho na lov, aby se odreagoval a upustil trochu
páry, ale nemluvíme spolu. Hurikán se na mě nejspíš zlobí, že jsem
mu odporovala.
Nakonec si zdejší stratégové promluví s Coinovou a dospějí k
rozhodnutí. Večer si beru kostým reprodrozda s lukem přes rameno a
sluchátkem, které mě spojuje s Haymitchem ve třináctce - pro
případ, že by se naskytla vhodná příležitost k natočení proklamy.
Čekáme na střeše soudní budovy, odkud máme krásný výhled na cíl.
Naše vznášedla zprvu velitelé v Ořechu ignorují, protože v
minulosti nepůsobila větší potíže než otravné mouchy. Po dvou
vlnách bombardování svahu nad vchody do podzemí si ale vznášedla
získávají jejich pozornost. Než však stačí zahájit palbu z
protiletadlových zbraní, je příliš pozdě.
Hurikánův plán předčí veškerá očekávání. Diod se nemýlil, když
upozorňoval, že nebudeme schopni ovlivňovat dráhu lavin, jakmile
se jednou dají do pohybu. Svahy jsou už tak dost nestabilní, ale po
několika explozích se mění téměř v cosi tekutého. Přímo před očima
se hroutí rozsáhlé úseky Ořechu a zahlazují veškeré stopy lidské
činnosti. Vchody jsou rázem pohřbeny pod tunami kamenů. Nebe
zahalují oblaka prachu a trosek. Hora se mění v hrobku.
Představuji si peklo uvnitř. Houkají sirény. V temnotě blikají
světla. Kamenný prach dusí panikařící obránce, kteří zoufale a marně
hledají cestu ven. Vchody, šachta pro startování vznášedel i
ventilační otvory jsou ale ucpané hlínou a kameny, které se valí
dovnitř. Ze stropů padá elektrické vedení, srší jiskry a propuká
několik požárů. Sutiny mění známé cesty v matoucí bludiště. Lidé do
sebe vrážejí, strkají se a pachtí se kupředu jako mravenci, na které se
řítí hora balvanů a chystá se rozdrtit jejich křehké schránky.
"Katniss?" ozývá se ze sluchátka Haymitch. Chci mu odpovědět,
ale uvědomuji si, že si obě dlaně tisknu k ústům. "Katniss!"
V den, kdy zahynul můj otec, se sirény rozhoukaly během
školního oběda. Nikdo nečekal, až nás učitelé propustí, a nikdo to od
nás ani neočekával. Reakce na důlní neštěstí nedokázal ovládat ani
Kapitol. Běžela jsem do Priminy třídy. Pořád si pamatuji, jak seděla,
bledá, ale rovná jako pravítko, s rukama položenýma na lavici, a
čekala, až ji vyzvednu, přesně jak jsem jí slíbila pro případ, že se
rozeznějí sirény. Vyskočila ze židle, chytila se mě za rukáv a obě
jsme se prodíraly mezi lidmi, kteří pospíchali ulicemi k hlavní
těžební věži. Naše matka svírala provaz, který tu narychlo natáhli,
aby udržoval dav v rozumných mezích. Při zpětném pohledu jsem
měla okamžitě pochopit, že se něco děje - proč jsme my dvě s Prim
hledaly ji, když to mělo být naopak?
Rozvrzané výtahy chrlily na denní světlo horníky zčernalé od
kouře. S každou další skupinkou se ozývaly radostné výkřiky a
příbuzní se protahovali pod provazy, aby si odvedli své manžely,
manželky, děti, rodiče i sourozence domů. Stály jsme na mrazivém
vzduchu, odpoledne se šeřilo a na zem se snášel lehký poprašek
sněhu. Výtahy jezdily pomaleji a vystupovalo z nich méně lidí.
Klekla jsem si na zem a zabořila ruce do popela. Zoufale jsem chtěla
vytáhnout otce z podzemí. Jestli existuje horší pocit marnosti a
beznaděje, než když se snažíte dostat k milované osobě uvězněné v
podzemí, já ho neznám. Z paměti se mi vynořují střípky vzpomínek.
Ranění. Těla mrtvých. Čekání do noci. Cizí lidé vám přehazují přes
ramena deku. Do ruky vám tisknou hrnek něčeho horkého, ale vy
nepijete. A pak, za rozbřesku, smutný výraz ve tváři důlního předáka,
který může znamenat jediné. Co jsme to právě udělali?
"Katniss! Jsi tam?" Haymitch už si pro mě pravděpodobně
připravuje ten chomout.
Odtrhuji ruce od úst. "Ano."
"Jdi dovnitř. Pro případ, že by se Kapitol pokusil o odvetu se
zbytkem vzdušných sil," přikazuje mi.
"Ano," opakuji. Všichni kromě vojáků za kulomety scházejí ze
střechy. Cestou po schodech přejíždím prsty po sněhově bílých
mramorových stěnách. Tak studených a krásných. Ani v Kapitolu
nemají nic, co by se vyrovnalo téhle majestátní staré budově. Ze stěn
však nečerpám žádnou útěchu - jen mi odebírají teplo. Kámen je
vždycky silnější než člověk.
Sedám si pod jeden z gigantických pilířů ve velké vstupní hale.
Otevřenými dveřmi vidím bílou mramorovou plochu, která vede ke
schodišti na náměstí. Vybavuji si, jak zle mi bylo, když jsme tu s
Peetou přijímali blahopřání k vítězství v Hladových hrách. Turné
vítězů mě úplně vyčerpalo, nepodařilo se mi uklidnit výbušnou
atmosféru v krajích a navíc jsem čelila vzpomínkám na Kordetu a
Cata. Zvlášť na Catovu strašlivou, pomalou smrt ve spárech mutů.
Boggs si vedle mě sedá do dřepu. Ve stínu je jeho tvář ještě
bledší než obvykle. "Železniční tunel zůstal volný. Někteří se nejspíš
dostanou ven."
"A pak je všechny zastřelíme, jakmile vystrčí nos?" ptám se.
"Jen když budeme muset," odpovídá.
"Mohli jsme jim sami poslat vlak, aby pomohl vyvézt raněné,"
říkám.
"Ne. Bylo rozhodnuto, že necháme tunel v jejich rukách. Tak
mohou odvážet lidi po obou kolejích," vrtí hlavou Boggs. "Navíc,
aspoň budeme mít čas přesunout vojáky k náměstí."
Před pár hodinami bylo náměstí zemí nikoho. Vedla tudy hlavní
linie bojů mezi povstalci a mírotvorci. Když Coinová schválila
Hurikánův plán, vzbouřenci zahájili ofenzivu a zatlačili kapitolské
síly o několik bloků dál, aby měli pod kontrolou konec železniční
tratě pro případ, že Ořech padne. Teď opravdu padl. Postupně mi
dochází, co to znamená. Všichni, kteří přežili, přijedou na náměstí.
Venku opět začíná přestřelka. Mírotvorci se bezpochyby snaží
probojovat zpátky, aby zachránili své druhy. Vzbouřenci přeskupují
síly, aby tomu naopak zabránili.
"Celá se třeseš," říká Boggs. "Zkusím ti najít nějakou deku."
Odchází, než se stačím ohradit. Nechci deku, i když ze mě okolní
mramor nadále vysává veškeré teplo.
"Katniss," ozývá se ze sluchátka Haymitchův hlas.
"Jsem tu," odpovídám.
"Dnes odpoledne jsme u Peety zaznamenali zajímavý vývoj.
Říkal jsem si, že bys to mohla chtít slyšet," pokračuje. Zajímavý
vývoj, ne změna k lepšímu. To není dobré. Nezbývá mi ale nic jiného
než poslouchat. "Ukázali jsme mu záznam, na kterém zpíváš
Oběšencův strom. Ten jsme neodvysílali, takže ho Kapitol nemohl
použít při Peetově proměně. Peeta říkal, že tu písničku zná."
Omráčeně se narovnávám. Pak si uvědomuji, že to je jen další
projev zmatku vyvolaného sérem proti sršáňům. "To není možné,
Haymitchi. Nikdy mě ji neslyšel zpívat."
Tebe ne, ale tvého otce. Slyšel ho, jak ji zpívá, když jednoho dne
přinesl úlovek do pekařství. Peetovi bylo tenkrát šest nebo sedm let,
ale pamatuje si to, protože pozorně poslouchal, aby zjistil, jestli ptáci
přestanou zpívat," vysvětluje Haymitch. "Asi přestali."
Jestli nám bylo šest nebo sedm, tak se to událo ještě předtím, než
matka tu píseň zakázala. Možná zhruba v době, kdy jsem se ji sama
učila. "Byla jsem u toho taky?"
"Myslím, že ne. Přinejmenším se o tobě Peeta nezmínil. Ale jde o
první souvislost s tebou, která u něj nevyvolala záchvat," říká
Haymitch. "Aspoň něco, Katniss.'
Můj otec. Dnes mě provází na každém kroku. Znovu prožívám
jeho smrt v dole. Zastřená vzpomínka na něj se probojovala do
Peetova pomateného vědomí. Vidím ho i v Boggsově pohledu, když
mi přehazuje přes ramena přikrývku. Stýská se mi po něm tolik, až to
bolí.Přestřelka venku sílí. Kolem probíhá Hurikán se skupinou
povstalců. Bez váhání míří do bitvy. Nesnažím se k nim připojit.
Stejně by mi to nedovolili. Nemám na to žaludek a cítím jen
nekonečnou únavu. Kéž by tu byl Peeta - starý Peeta -, protože ten
by dokázal přesně vyjádřit slovy, proč je špatné pokračovat v boji,
když se kousek odtud lidé snaží uniknout závalu v hoře. Nebo jsem
díky vlastní minulosti jen přecitlivělá? Copak nejsme ve válce? Není
to jen jiný způsob, jak pobít nepřátele?
Rychle se stmívá. Nad náměstím se rozzařují obrovské reflektory.
I na nádraží jistě všechny žárovky žhnou naplno. Ze svého místa na
opačném konci náměstí jasně vidím přes tabule skla do nitra dlouhé,
úzké budovy. Nemůže mi uniknout příchod jediného člověka, natož
příjezd vlaku. Hodiny ale ubíhají a pořád nikde nikdo. S každou další
minutou je těžší věřit tomu, že někdo útok přežil.
Je už hodně po půlnoci, když přichází Cressida, aby mi připnula
ke kostýmu mikrofon. "K čemu to je?" ptám se.
Odpovídá mi Haymitch. "Vím, že se ti to nebude líbit, ale
potřebujeme, abys pronesla řeč."
"Řeč?" opakuji. Jímá mě závrať.
"Budu ti ji předříkávat větu po větě," uklidňuje mě. "Jenom
musíš opakovat, co říkám. Podívej, u hory není vidět ani známka
života. Vyhráli jsme, ale boj pokračuje. Takže nás napadlo, že
kdybys vyšla na schody soudní budovy a řekla všem, že Ořech padl a
že přítomnost Kapitolu v Druhém kraji je minulostí, mohla bys
přimět zbytek nepřátelských sil ke kapitulaci."
Mžourám do tmy za náměstím. "Ani je nevidím."
"Proto máš ten mikrofon," říká Haymitch. "Uslyší tě z
reproduktorů a uvidí tě na obrazovkách."
Vím, že na náměstí jsou dvě obří obrazovky. Viděla jsem je
během Turné vítězů. Mohlo by to zabrat, kdybych byla na takové
věci dobrá. Což nejsem. Už když začínali natáčet proklamy, chtěli po
mně, abych opakovala jejich věty, a byl to propadák.
"Mohla bys zachránit plno životů, Katniss," říká Haymitch
nakonec.
"Dobře. Zkusím to," odpovídám.
Je to zvláštní, stát venku nad schody v kostýmu reprodrozda a ve
světle reflektorů, ale bez viditelného obecenstva. Jako kdybych měla
přednášet svoji řeč jen pro srpek měsíce na nebi.
"Uděláme to co nejrychleji," říká Haymitch. "Jsi moc na ráně."
Televizní štáb, který stojí dole na náměstí s kamerami,
signalizuje, že je připraven. Vybízím Haymitche, ať spustí, zapínám
si mikrofon a poslouchám, jak mi Haymitch předčítá první větu
proslovu. Na obrazovkách nad náměstím se objevuje můj zvětšený
obraz a já začínám mluvit. "Obyvatelé Druhého kraje, mluví k vám
Katniss Everdeenová. Stojím nad schody vaší soudní budovy, kde…"
Na nádraží vedle sebe se skřípěním zastavují dva vlaky. Dveře se
otvírají a ven se potácejí lidé v oblacích dýmu, který si s sebou
přivezli z Ořechu. Určitě přinejmenším tuší, co na ně čeká, protože
většina hned po vystoupení z vlaku uléhá na zem a sprška střel tříští
světla v nádražní budově. Přijeli ozbrojení, přesně jak Hurikán
předvídal, ale taky zranění. V nočním tichu je slyšet jejich steny.
Někdo zhasíná reflektory u schodiště, takže mě zakrývá ochranná
rouška tmy. Na nádraží plane oheň - jeden z vlaků zřejmě zachvátil
požár - a za okny se převalují husté chuchvalce černého dýmu.
Lidem nezbývá nic jiného než pokračovat na náměstí. Dusí se a
zalykají se kouřem, ale vzdorně mávají zbraněmi. Rozhlížím se po
střechách okolních domů. Na všech jsou kulometná hnízda
povstalců. Měsíční svit se odráží od lesklých hlavní.
Z nádraží se potácí mladík, jednou rukou si k tváři tiskne
zkrvavený šátek a v druhé vleče zbraň. Když vtom zakopává a padá
na zem. Má sežehnutá záda košile a pod látkou prosvítá zarudlá kůže.
Najednou je pro mě jen další obětí důlního neštěstí.
Sbíhám ze schodů a utíkám k němu. "Přestaňte!" křičím na
rebely. "Nestřílejte!" Má slova se rozléhají ozvěnou až za náměstí,
protože můj hlas stále zesiluje zapnutý mikrofon. "Přestaňte!"
Shýbám se k mladíkovi, abych mu pomohla, ale on se najednou
vyhrabe na kolena a namíří mi zbraň na hlavu.
Instinktivně o několik kroků couvám. Zvedám luk nad hlavu, aby
viděl, že nikomu nechci ublížit. Když teď drží zbraň oběma rukama,
vidím na jeho tváři ošklivou ránu od padajícího kamene. Je cítit
spálenými vlasy, sežehlým masem a benzinem. Oči má šílené bolestí
a strachem.
"Nehýbej se," šeptá mi do ucha Haymitch. Řídím se podle jeho
pokynu a dochází mi, že se na mě právě dívá celý Druhý kraj a
možná i Panem. Reprodrozd je vydán na milost a nemilost muži,
který nemá co ztratit.
Když mě mladík oslovuje, skoro mu nerozumím. "Řekni mi
jediný důvod, proč bych tě neměl zastřelit."
Zbytek světa ustupuje do pozadí. Hledím do zoufalých očí
obránce Ořechu, který po mně chce důvod. Jistě by mě jich měly
napadat tisíce, ale ze rtů mi splynou jen dvě slova. "Nemám žádný."
V další chvíli by měl mladík logicky stisknout spoušť. Má
odpověď ho ale zaskočila. Snaží se ji pochopit. Sama si omámeně
uvědomuji, že jsem mu řekla naprostou pravdu, a ten ušlechtilý
impulz, který mě poháněl přes náměstí, nahrazuje vyčerpaná
beznaděj. "Nemám žádný. V tom je ta potíž, co?" Spouštím luk k
zemi. "Vyhodili jsme do vzduchu váš důl. Vy jste spálili můj kraj.
Máme plno důvodů k tomu, abychom se navzájem zabili. Tak jen do
toho. Ať je Kapitol šťastný. Já už za ně jejich otroky zabíjet nebudu."
Házím luk na zem a odkopávám ho botou. Luk klouže po kamenech
a zastavuje se mladíkovi u kolenou.
"Já nejsem jejich otrok," chraptí mladík.
"Já ano," odpovídám. "Proto jsem zabila Cata… a on zabil
Mláta… a ten zabil Kordetu… a Kordeta se snažila zabít mě. Tak to
jde pořád dokola a kdo vyhraje? My ne. Žádný z krajů. Vždycky
Kapitol. A já už jsem unavená z toho, že mám pořád být pěšákem v
jejich hrách."
Vzpomínám si na Peetu. Na tu noc před prvními Hladovými
hrami, kdy jsme spolu mluvili na střeše výcvikového střediska. On to
všechno chápal ještě předtím, než jsme se ocitli v aréně. Doufám, že
se na mě teď dívá, že si vybavuje ten noční rozhovor, jak se opravdu
odehrál, a že mi odpustí, až zemřu.
"Mluv dál. Pověz mu, jak ses dívala na zhroucení jejich hory,"
vybízí mě Haymitch.
"Když jsem viděla, jak se hroutí vaše hora, pomyslela jsem si, že
to Kapitol zase dokázal. Přinutil mě zabíjet vás - obyvatele z
ostatních krajů. Ale proč? Dvanáctý a Druhý kraj nemají žádný
důvod ke vzájemné nenávisti kromě toho, který nám dal Kapitol."
Mladík na mě nechápavě pomrkává. Klekám si před ním a tiše,
naléhavě se ho ptám: "Proč bojuješ proti povstalcům na střechách?
Proti Lymě, která byla vaše vítězka? Proti svým sousedům a možná
dokonce příbuzným?"
"Já nevím," šeptá muž. Ale nepřestává na mě mířit.
Stoupám si a pomalu se otáčím ke všem kulometným hnízdům.
"Jste tam nahoře? Pocházím z hornického města. Odkdy odsuzují
horníci svoje druhy k takové hrozné smrti a pak čekají, až budou
moct zastřelit každého, komu se podaří vylézt z trosek?"
"Kdo je nepřítel?" napovídá Haymitch.
"Tihle lidé…," ukazuji na těla zraněných před nádražím, "nejsou
vaši nepřátelé!" Obracím se čelem k nádražní budově. "A vaši
nepřátelé nejsou rebelové! Všichni máme jediného společného
nepřítele, a to je Kapitol! Teď máme příležitost ukončit jeho
nadvládu, ale potřebujeme při tom pomoc všech lidí z krajů!"
Kamery mě snímají, když natahuji ruce k mladíkovi, ke
zraněným i k váhajícím povstalcům v celém Panemu. "Prosím!
Připojte se k nám!"
Má slova zůstávají viset ve vzduchu. Dívám se na obrazovku a
doufám, že se davem přihlížejících rozšíří vlna vzájemného
porozumění a odpuštění.
Místo toho vidím, jak mě k zemi sráží zásah střely.
 


14.k

5. dubna 2012 v 23:52
Druhý kraj je velice rozlehlý, přesně jak by člověk čekal, a tvoří
ho řada vesnic rozptýlených po horách. Každá původně vznikla u
nějakého dolu nebo kamenolomu, ale mnohé nyní zajišťují ubytování
a výcvik mírotvorců. Nic z toho by nepředstavovalo velkou
překážku, protože vzbouřenci mají na své straně letectvo Třináctého
kraje, nebýt jedné věci. V srdci kraje stojí prakticky nepřístupná
hora, v níž se ukrývá jádro kapitolského vojska.
Hoře jsme dali přezdívku Ořech, protože jsem přetlumočila
Plutarchovu poznámku o "tvrdém oříšku" zdejším vzbouřeneckým
vůdcům. Nynějšímu účelu začal Ořech sloužit po temných dobách,
když Kapitol přišel o Třináctý kraj a potřeboval novou podzemní
pevnost. Část armády měli Kapitolané rozmístěnou na vlastních
předměstích - jaderné hlavice, vznášedla i bojové jednotky -, ale
podstatná část jejich techniky se náhle ocitla v rukou nepřátel.
Nemohli doufat, že rychle vybudují novou třináctku, protože ta
vznikala během několika staletí. Náhradu však našli ve starých
dolech Druhého kraje. Ze vzduchu Ořech vypadá jen jako obyčejná
hora s několika vstupy do podzemí. Uvnitř jsou ale rozlehlé prostory,
odkud byly vytěženy kamenné desky a po zrádných úzkých stezkách
přepraveny na stavbu vzdálených budov. Dokonce tu nechybí ani
železniční trať, která má usnadňovat transport horníků z Ořechu do
hlavního města Druhého kraje. Trať vede přímo k náměstí, jež jsme s
Peetou navštívili během Turné vítězů. Tehdy jsme stáli na širokém
mramorovém schodišti soudní budovy a snažili jsme se nedívat na
truchlící rodiny Cata a Kordety kousek pod námi.
Nešlo o ideální terén, protože tu docházelo k častým sesuvům
půdy, záplavám a lavinám. Výhody však převažovaly. Při těžbě
kamenů horníci nechávali stát vzpěry, které podpíraly strop v celém
jeskynním systému. Kapitol je ještě vyztužil a začal si z hory dělat
novou vojenskou základnu. Vybudoval v ní počítačové konzole a
konferenční místnosti, kasárna i pestrý arzenál zbraní. Rozšířil
vstupy, aby jimi mohla být přepravována vznášedla z hangáru, a
nechal zde postavit odpalovací rampy. Celkově vzato ale vnější
podoba hory zůstala víceméně nezměněná. Pokrývají drsná kamenitá
změť se stromy a trnitými křovinami, která dotváří přírodní pevnost
určenou k obraně proti nepřátelům.
Ve srovnání s ostatními kraji si Kapitol zdejší obyvatele doslova
hýčkal. Už když se člověk podíval na vzbouřence z Druhého kraje,
viděl, že jsou slušně živeni a v dětství o ně bylo lépe postaráno.
Někteří skončili jako dělníci nebo horníci v lomech, jiným se dostalo
vzdělání pro práci v Ořechu nebo výcviku pro vstup do řad
mírotvorců. Od mládí procházeli velice tvrdým výcvikem. Hladové
hry představovaly příležitost, jak získat bohatství a slávu, které
nebylo možné dosáhnout jinde. Obyvatelé Druhého kraje byli
samozřejmě náchylnější věřit kapitolské propagandě než ostatní.
Přijali svůj úděl. Ale přesto byli v podstatě otroci. A jestliže si to
uvědomovali i lidé, z nichž se stali mírotvorci nebo vojáci v Ořechu,
ještě lépe to chápali kameníci, tvořící páteř zdejšího odboje.
Takhle vypadala situace při mém příjezdu před dvěma týdny.
Vesnice na obvodu kraje měli v rukou povstalci, o města se bojovalo
a Ořech zůstával nedobytný. Těch několik vstupů do podzemí bylo
pečlivě střeženo a zbytek komplexu se nacházel v srdci hory.
Všechny ostatní kraje se podařilo vymanit z kapitolského vlivu, ale
dvojku měl Snow nadále v kapse.
Každý den se ze všech sil snažím pomáhat. Navštěvuji raněné.
Natáčím s televizním štábem krátké proklamy. Do boje mě
nepouštějí, ale zvou mě na válečné porady, což je výrazný pokrok
oproti zvyklostem ve Třináctém kraji. Cítím se tu mnohem líp. Jsem
svobodnější, nemám na paži vytetovaný žádný rozvrh a zůstává mi
víc času pro sebe. Přespávám na povrchu, v povstaleckých vesnicích
nebo po okolních jeskyních. Z bezpečnostních důvodů často měním
stanoviště. Během dne smím lovit, pokud mám s sebou strážného a
příliš se nevzdaluji od tábora. V chladném horském vzduchu se mi
vracejí fyzické síly a pročišťuje se mi hlava. Taky si ale stále
palčivěji uvědomuji, co Kapitol provedl Peetovi.
Snow mi ho ukradl, pokřivil ho k nepoznání a nakonec mi ho
vrátil jako dárek. Od Boggse, který přicestoval do Druhého kraje se
mnou, vím, že Peetova záchrana šla až příliš snadno. Boggs věří, že i
kdyby se Třináctý kraj nepokusil o Peetovo vysvobození, Snow by
mi ho stejně co nevidět nechal doručit. Vysadil by ho v nějakém
kraji, kde dosud probíhají boje, nebo přímo ve třináctce. Převázaného
mašlemi a s cedulkou, na které by bylo moje jméno.
Naprogramovaného, aby mě zabil.
Teprve teď, po Peetově proměně, plně oceňuji jeho původní
osobnost. Ještě víc, než kdyby zemřel. Jeho laskavost, vyrovnanost i
teplo, za nímž se skrývá nečekaný žár. Kolik lidí na světě, kromě
Prim, mé matky a Hurikána, mě má rádo a bezvýhradně mě bere
takovou, jaká jsem? Odpověď by nyní nejspíš zněla: ani jeden. Když
jsem někdy sama, vytahuji perlu, kterou nosím pořád v kapse, a
vzpomínám na chlapce s chlebem, na jeho silné paže, které ode mě
ve vlaku odháněly noční můry, i na polibky v aréně. Chci
pojmenovat to, oč jsem přišla. Ale proč? Je to pryč -
Peeta je pryč. Ať už mezi námi bylo cokoliv, zmizelo to. Zbývá
jen přísaha, že zabiju Snowa, kterou si opakuji desetkrát denně.
Ve Třináctém kraji mezitím pokračuje Peetova léčba. I když se
neptám, Plutarch mě při telefonních rozhovorech zásobuje
radostnými novinkami. "Dobrá zpráva, Katniss! Už jsme ho skoro
přesvědčili o tom, že nejsi mut!" Nebo: "Dneska mu dovolili, aby se
sám nakrmil pudinkem!"
Haymitch ale přiznává, že se Peeta nelepší. Jediný pochybný
paprsek naděje rozzářila má sestra. "Prim přišla s nápadem, že se ho
pokusíme proměnit zpátky," říká Haymitch. "Vyvoláme u něj
pokřivené vzpomínky na tebe a současně mu dáme velkou dávku
uklidňujících prostředků, jako je morfion. Zatím jsme to zkusili jen u
jedné vzpomínky. Na záznamu vás dvou v jeskyni, když jsi mu
vyprávěla, jak jsi pro Prim sháněla kozu."
"Nějaké zlepšení?" ptám se.
"Jestli se dá nazvat zlepšením, že místo obrovské hrůzy teď
prožívá obrovský zmatek, pak ano," odpovídá Haymitch. "Ale
nevím, co si o tom myslet. Na několik hodin ztratil schopnost mluvit.
Jako kdyby se úplně zasekl. Když se probral, ptal se jenom na tu
kozu."
"Hm," vypravuji ze sebe.
"Jak to vypadá u vás?" zajímá se Haymitch.
"Žádné pokroky," krčím rameny.
"Posíláme skupinu, která vám pomůže s tou horou. Je v ní Diod a
pár dalších," říká. "Zkrátka naše myslivny."
Neudivuje mě, že na seznamu figuruje i Hurikánovo jméno.
Čekala jsem, že si ho Diod vezme s sebou, ne kvůli Hurikánovým
technickým znalostem, ale v naději, že vymyslí na obránce hory
nějakou past. Hurikán se původně nabídl, že pojede do Druhého
kraje se mnou, ale viděla jsem, že ho vytrhuji z práce s Diodem, a tak
jsem mu řekla, ať zůstane tam, kde je ho nejvíc potřeba. Nepřiznala
jsem, že jeho přítomnost by mi ještě ztěžovala truchlení po Peetovi.
Když pozdě odpoledne dorážejí, Hurikán se mě hned vydává
hledat. Sedím na kládě za vesnicí, která je mým momentálním
domovem, a škubu ulovenou husu. Několik dalších ptáků mi leží u
nohou. Od mého příjezdu tudy táhnou početná hejna, takže se při
lovu nemusím nijak zvlášť namáhat. Hurikán si ke mně beze slova
přisedá a bere do ruky druhou husu. Jsme zhruba v polovině úlovku,
když promlouvá: "Dostaneme je k jídlu?"
"Jo. Většina úlovku jde do táborové kuchyně, ale očekává se ode
mě, že část dám lidem, u kterých tu noc přespím," odpovídám. "Za
to, že se o mě starají."
"Není to pro ně čest samo o sobě?" ptá se.
"Zlaté oči," krčím rameny. "Rozkřiklo se, že reprodrozdi mohou
být nebezpeční pro lidské zdraví."
Chvíli zpracováváme kořist v tichosti. Pak Hurikán znenadání
prohodí: "Včera jsem viděl Peetu. Za oknem."
"Co si o tom myslíš?" ptám se.
"Něco sobeckého," říká Hurikán.
"Že už na něho nemusíš žárlit?" Prudce zabírám prsty a k zemi se
kolem nás snáší hrst peří.
"Ne. Přesný opak." Hurikán jemně odstraňuje pírko z mých
vlasů. "Napadlo mě…, že s ním nebudu moct nikdy soupeřit. Bez
ohledu na to, jak moc mě něco bude bolet." Otáčí pírkem mezi
palcem a ukazováčkem. "Jestli se Peeta nezlepší, nemám u tebe
šanci. Nikdy na něj nebudeš moct zapomenout. Pořád by ses cítila zle
kvůli tomu, že jsi se mnou."
"Jako když mi kvůli tobě vždycky připadalo špatné, že ho líbám,"
hlesnu.
145
Hurikán se mi zahledí do očí. "Kdybych si myslel, že to je
pravda, skoro bych unesl všechno ostatní."
"Je to pravda," přiznávám. "Ale to, co jsi říkal o Peetovi, taky."
Hurikán vyčerpaně vzdychá. Když ale položíme husy na zem a
chystáme se vyrazit do lesa nasbírat klestí na večerní oheň, chytá mě
náhle do náruče. Zlehka se dotýká rty vybledlých modřin na mém
krku a postupuje k mým ústům. Přes všechny city k Peetovi v tuto
chvíli hluboko uvnitř vím, že už se mi nikdy nevrátí. Nebo že já se
nikdy nevrátím k němu. Zůstanu ve Druhém kraji, dokud ho
nezískáme pro sebe, pojedu do Kapitolu, zabiju Snowa a nakonec
zemřu. Peeta taky zemře, pomatený a plný nenávisti ke mně. A tak v
houstnoucím šeru zavírám oči a líbám Hurikána, abych si
vynahradila všechny polibky, které jsem v sobě zadržovala, líbám ho,
protože už na ničem nezáleží a protože jsem tak zoufale a
nesnesitelně osamělá.
Hurikánův dotyk, chuť i teplo mi připomínají, že mé tělo pořád
žije, a to je teď vítané ujištění. Odsouvám veškeré myšlenky do
pozadí a nechávám všemu volný průběh, šťastná, že se pro jednou
mohu nechat pohltit kouzlem okamžiku. Když se Hurikán odtahuje,
nakláním se k němu pro další polibky, ale on mi místo toho jemně
zvedá bradu prstem. "Katniss," šeptá. Otvírám oči. Na chvilku mám
dojem, jako kdyby se svět rozpoltil. Tohle nejsou naše lesy ani naše
hory a takhle se normálně nechováme. Automaticky zvedám ruku k
jizvě na levém spánku, kterou spojuji se svým zmatkem. "Teď mě
polib." Nehybně stojím a popleteně sleduji, jak se ke mně Hurikán
sklání a krátce tiskne své rty na mé. Pak se mi pozorně zadívá do
tváře. "Co se ti honí hlavou?"
"Nevím," přiznávám.
"V tom případě to je jako líbat opilého. Taková pusa neplatí,"
říká s chabým pokusem o smích. Zvedá hromádku klestí a dává mi ji
do prázdné náruče. Okamžitě se probírám.
"Jak to víš?" ptám se hlavně proto, abych zakryla rozpaky. "Ty
už ses líbal s někým opilým?" Předpokládám, že se Hurikán mohl ve
Dvanáctém kraji líbat se spoustou dívek. Rozhodně by našel řadu
zájemkyň. Zatím jsem o tom ale nikdy moc nepřemýšlela.
Jenom vrtí hlavou. "Ne. Ale není tak těžké si to představit."
"Takže ses nikdy nelíbal s jinýma holkama?" ptám se.
"To jsem neřekl. Když jsme se potkali, bylo ti teprve dvanáct. A
navíc jsi byla dost otravná. Můj život nesestával jen ze společného
lovu s tebou." Za řeči sbírá další dřevo.
Začíná mě to docela zajímat. "Koho jsi líbal? A kde?"
"Všechny si ani nepamatuji. Za školou, za skládkou, kdekoliv,"
odpovídá.
Obracím oči v sloup. "A kdy jsem tedy pro tebe začala být tak
výjimečná? Když mě odvezli do Kapitolu?"
"Ne. Asi tak půl roku předtím. Hned po Novém roce. Byli jsme
na Jarmarku a jedli jsme nějakou šlichtu Mastné Sae. Dari us si tě
dobíral, že vymění tvého králíka za svůj polibek. A j' jsem si
uvědomil…, že mi to vadí," vypráví.
Na ten den si vzpomínám. Ve čtyři odpoledne už byla tma a
třeskutá zima. Byli jsme na lovu, ale husté sněžení nás vyhnalo
zpátky do města. Jarmark se hemžil lidmi, kteří hledali úkryt před
mrazem. Vývar Mastné Sae z kostí divokého psa, kterého jsme
zastřelili o týden dřív, nedosahoval ani zdaleka obvyklých kvalit. Byl
ale horký a já měla hlad. Seděla jsem se zkříženýma nohama na pultu
a jedla jsem, Darius se opíral o sloupek Saeina stánku a šimral mě
koncem mého copu na tváři. Pleskla jsem ho přes ruku a Darius mi
vysvětloval, proč má jeho polibek hodnotu uloveného králíka, nebo
možná hned dvou - je prý všeobecně známo, že zrzci jsou
nejmužnější chlapáci. Mastná Sae a já jsme se smály, protože byl tak
komicky neodbytný a ukazoval na ženy po celém Jarmarku, které,
jak říkal, daly za potěšení z jeho rtů mnohem víc než králíka. "Vidíš
tamhletu v té zelené šále? Jen se jí jdi zeptat, jestli potřebuješ
doporučení."
To všechno se odehrálo milion kilometrů odtud, před miliardou
dní. "Jenom si dělal legraci," říkám.
"Nejspíš ano. Ačkoliv ty bys byla poslední, kdo by si všiml, že si
ji nedělá," upozorňuje mě Hurikán. "Vzpomeň si na Peetu. Nebo na
mě. Nebo třeba na Finnicka. Už jsem si dělal starosti, že na tebe má
zálusk, ale teď se zřejmě srovnal."
"Jestli si myslíš, že by se do mě Finnick zamiloval, pak ho vůbec
neznáš," směju se.
Hurikán krčí rameny. "Vím, že byl zoufalý. A zoufalí lidé dělají
šílené věci."
Nemohu se zbavit dojmu, že tím myslel mě.
Hned časně ráno se posily z Třináctého kraje shromažďují na
poradě, která má vyřešit problém s Ořechem. Žádají mě, abych se
schůzky zúčastnila taky, ačkoliv nemám čím přispět. Místo ke
konferenčnímu stolu si sedám na široký okenní parapet, z něhož je
výhled na probíranou horu. Velitelka z Druhého kraje, žena ve
středním věku jménem Lyma, nás seznamuje s nákresy vojenského
komplexu v Ořechu a líčí neúspěšné pokusy o jeho dobytí. Párkrát
jsem se s ní po příjezdu setkala a pokaždé jsem měla pocit, že už
jsem ji někde viděla. Teprve když promítá záběry, jak vede útok proti
hlavní bráně do Ořechu, konečně mi dochází, odkud ji znám. Je to
taky vítězka Hladových her. Lyma, splátkyně z Druhého kraje, která
vyhrála hry před více než generací. Cetkie nám v rámci příprav na
čtvrtohry poslala sestřih i z jejího ročníku. Během let jsem ji patrně
občas zahlédla na novějších ročnících her, ale nijak na sebe
neupozorňovala. Po nedávném zjištění, jak Snow zacházel s
Haymitchem a Finnickem, dokážu myslet na jediné: Co Kapitol
provedl jí?
Lyma končí s úvodem a lidé se začínají ptát. Hodiny plynou a
"myslivny" z Třináctého kraje se pořád snaží přijít s realistickým
plánem na dobytí Ořechu. I když se Diod domnívá, že by se mu
mohlo podařit překonat některé počítačové systémy, a rozproudí se
diskuze o využití několika špionů, které uvnitř hory máme, nikdo
nepřichází se skutečně novátorským nápadem. Oběd jíme na místě,
míjí odpoledne a hovor se vrací ke strategii, o kterou se vzbouřenci
již pokoušeli - k frontálnímu útoku proti vchodům. Lymino
podráždění roste, protože řada variant tohoto plánu už byla
neúspěšně vyzkoušena a o život při nich přišlo mnoho jejích vojáků.
Nakonec si rázně bere slovo: "Další člověk, který navrhne útok proti
vchodům, by měl mít opravdu brilantní plán, protože ho nechám jít v
čele svých mužů!"
Hurikán, který nevydržel sedět u stolu víc než pár hodin, buď
přechází po místnosti, nebo sedí vedle mě na okně. Podle všeho se
hned zkraje smířil s tím, že horu nelze dobýt frontálním útokem, a
přestal zasahovat do debaty. Poslední hodinu sedí s čelem svraštělým
soustředěním a hledí na Ořech za okny. V tichu, jež nastalo po
Lymině prohlášení, konečně přeruší mlčení: "Je opravdu nutné Ořech
dobýt? Nebo stačí, když ho vyřadíme z provozu?"
"To by nám rozhodně taky pomohlo," říká Diod. "Kam tím
míříš?"
"Představte si, že máte před sebou doupě divokých psů," rozvíjí
Hurikán svou myšlenku. "Dovnitř se dostat nemůžete. Takže vám
zbývají dvě možnosti. Uvěznit psy uvnitř, nebo je vyhnat ven."
"Bombardování vchodů jsme zkoušeli," říká Lyma. "Obránci
jsou příliš hluboko, než abychom jim tak způsobili nějaké významné
škody."
"Tohle jsem nemyslel," vrtí hlavou Hurikán. "Napadlo mě využít
celou horu." Diod vstává a přistupuje k Hurikánovi, aby se přes své
špatně padnoucí brýle podíval na Ořech. "Vidíte ty brázdy, které
probíhají po svazích?" ptá se Hurikán.
"Tudy se valily laviny." Diod špulí rty. "Bude to riskantní.
Museli bychom dokonale načasovat odpálení náloží, a jakmile se
laviny dají do pohybu, nebudeme je moct nijak usměrňovat."
"Nemusíme je usměrňovat, jestli nám nepůjde o to, abychom
Ořech dobyli," namítá Hurikán. "Stačí ho jen uzavřít."
"Takže navrhujete způsobit laviny a zablokovat vchody?" obrací
se na něj Lyma.
"Přesně tak," přikyvuje Hurikán. "Uvězníme nepřátele uvnitř a
odřízneme je od zásobovacích cest. Nebudou moct vysílat svoje
vznášedla."
Všichni uvažují o Hurikánově plánu. Boggs listuje dokumentací k
Ořechu a mračí se. "Tím můžeme všechny zabít. Podívejte se na tu
primitivní ventilační soustavu. Nic takového, co máme ve třináctce.
Závisí plně na nasávání vzduchu ze svahů. Když zablokujeme větrací
otvory, všichni se udusí."
"Pořád mohou uniknout železničním tunelem na náměstí,"
upozorňuje ho Diod.
"Ne, pokud ho vyhodíme do povětří," říká Hurikán stroze.
Konečně vychází najevo celý jeho záměr. Životy obránců hory ho
nezajímají. Nehodlá zajmout živou kořist pro pozdější prožití.
Tohle je jedna z jeho smrtících pastí.

13.k

5. dubna 2012 v 18:35
Na krku mě studí tvrdý kovový límec. Každou chvíli se
neovladatelně zachvěju. Aspoň už nejsem v té stísněné rouře, kde
kolem mě klapaly a pípaly různé přístroje a kde jsem poslouchala
mechanický hlas, který mi říkal, abych klidně ležela, zatímco jsem se
snažila přesvědčit samu sebe, že se neudusím. I teď, když mě ujistili,
že jsem neutrpěla žádné trvalé poškození, prahnu po vzduchu.
Hlavní obavy lékařského týmu - možné poškození míchy,
průdušnice, žil a tepen - se podařilo rozptýlit. Mám jen pár modřin,
bolí mě hrtan a občas si musím chraptivě odkašlat. Nic vážného.
Všechno se spraví. Reprodrozd neztratí svůj hlas. Chci se jich zeptat,
který doktor určí, jestli nepřijdu o rozum. Teď bych ale neměla
mluvit. Nemohu ani poděkovat Boggsovi, jenž mě přichází
zkontrolovat. Podívá se na mě a povzbuzuje mě, že už viděl horší
zranění u vojáků, které při výcviku někdo chytil do kravaty.
Byl to on, kdo jedinou ranou omráčil Peetu, než mi stihl způsobit
nějaké trvalé poškození. Vím, že by mi pomohl i Haymitch, ale toho
Peetův čin zastihl zcela nepřipraveného. Překvapit nás oba současně
je velká vzácnost. Mysleli jsme jen na jeho vysvobození, trýznilo nás
vědomí, že strávil několik týdnů v rukou kapitolských vrahů, a jeho
návrat nás naplnil takovou radostí, že jsme nevnímali nic jiného.
Kdybych se s Peetou setkala o samotě, zabil by mě. Je totiž vyšinutý.
Ne, on není vyšinutý, opravuji se v duchu. Je proměněný. Tak to
říkali Plutarch s Haymitchem, když mě kolem nich vezli po chodbě.
Proměněný. Nevím, co si pod tím mám představit.
Prim, která za mnou přišla chvíli po Peetově útoku a od té doby
se drží v mé blízkosti, přese mne přehazuje další pokrývku. "Myslím,
že ti ten límec každou chvíli sundají, Katniss. Pak už ti nebude
taková zima." Matka pomáhá u náročné operace a ještě o ničem neví.
Prim mě bere za ruku, kterou mám mimoděk sevřenou v pěst, a hladí
ji, dokud ji pomalu nerozevírám. Do prstů se mi vrací krev. Začíná
mě hladit po druhé ruce, když vtom přicházejí lékaři, snímají mi z
krku obojek a píchají mi něco proti bolesti. Ležím podle jejich
pokynů nehybně, aby se mohlo hojit mé krční zranění.
Na chodbě čekají Plutarch, Haymitch a Diod, až jim lékaři dají
svolení k návštěvě. Nevím, jestli o tom řekli Hurikánovi, ale ten tu
každopádně není, a tak předpokládám, že asi ne. Plutarch odvádí
lékaře z místnosti a snaží se vystrnadit i Prim, která se však vypudit
nenechá. "Ne. Jestli mě přinutíte odejít, půjdu rovnou na operační sál
a řeknu matce všechno, co se stalo. A varuji vás, matka nemá příliš
valné mínění o tvůrci her, který málem připravil Katniss o život.
Zvlášť když jste se o ni tak mizerně staral."
Její slova ho očividně urazila, ale Haymitch se pobaveně
ušklíbne. "Nechal bych to plavat, Plutarchu," říká. Prim zůstává po
mém boku.
"Takže, Katniss, Peetův stav šokoval nás všechny," začíná
Plutarch. "Při jeho posledních dvou rozhovorech jsme si
pochopitelně všimli, že se zhoršuje. Samozřejmě ho mučili a my
jsme připisovali jeho psychický stav právě tomu. Teď se ale
domníváme, že jde o něco víc. Kapitol ho podroboval poměrně
vzácné proceduře zvané proměna. Diodě?"
"Je mi líto," obrací se ke mně Diod, "ale nemohu ti vysvětlit jak
přesně tahle forma mučení funguje, Katniss. Kapitol ji přísně utajuje
a mám za to, že s ní dosahuje smíšených výsledků Jde o určitý typ
podmiňování strachem. Používá se k němu jed sršáňů. Tebe sršáni v
prvních hrách pobodali, takže na rozdíl od většiny z nás máš přímé
zkušenosti s účinky jejich jedu."
Jed vyvolává hrůzu. Halucinace. Vidění jako z nočních můr, v
nichž přicházím o svoje blízké. Protože působí na tu část mozku, v
níž sídlí strach.
"Určitě si vzpomínáš, jak je silný. Taky jsi byla zmatená, i když
jeho působení odeznělo?" ptá se Diod. "Měla jsi pocit, že nedokážeš
určit, co je skutečné a co ne? Většina lidí, kteří přežili sršání žihadlo,
se zmiňuje právě o něčem takovém."
Ano. Vzpomínám si na tehdejší setkání s Peetou. I když už jsem
dokázala přemýšlet jasně, pořád jsem si nebyla jistá, jestli mi
opravdu zachránil život tím, že se pustil do souboje s Catem, nebo
jestli jsem si to celé jen představovala.
"Rozpoznání reality je ztížené tím, že vzpomínky se dají změnit."
Diod si zaťukal na spánek. "Dají se vyvolat, upravit a znovu uložit v
jiné podobě. Dejme tomu, že bych chtěl, aby sis na něco vzpomněla.
Danou událost ti mohu připomenout slovně nebo ti z ní promítnout
videozáznam. Ve chvíli, kdy si budeš osvěžovat paměť, ti podám
dávku sršáního jedu. Ne tolik, abych tě na tři dny omámil. Jenom
maličko, aby se k tvé vzpomínce připojil strach a pochybnosti. A
právě takhle si ji mozek uloží do dlouhodobé paměti."
Začíná se mi z toho dělat zle. Prim pokládá otázku, která trápí i
mě. "Tohle udělali Peetovi? Vzali jeho vzpomínky na Katniss a
upravili je tak, aby v něm vyvolávaly hrůzu?"
Diod přikyvuje. "Dokonce takovou hrůzu, že ji vnímá jako
vrcholné ohrožení. Že se ji může pokusit zabít."
Zakrývám si obličej pažemi. Tohle není možné. Odmítám tomu
uvěřit. Aby někdo přiměl Peetu zapomenout, že mě miluje…, to
nikdo nemůže udělat.
"Dokážete ho ale uzdravit, ne?" naléhá Prim. "Ehm… Těžko
říct," odpovídá Plutarch. "O téhle metodě skoro nic nevíme. Jestli se
někdo někdy pokoušel o rekonvalescenci, nemáme přístup k jeho
záznamům."
"Ale pokusíte se o to, ne?" nedá se odbýt Prim. "Přece ho
nezavřete do polstrované cely a nenecháte ho trpět?"
"Určitě se o to pokusíme, Prim," říká Diod. "Jenže netušíme, do
jaké míry se nám to podaří. Jestli vůbec. Podle mých zkušeností se
děsivé vzpomínky vykořeňují nejhůř. Ty se nám od přírody vštěpují
do paměti nejhlouběji."
"Navíc nevíme, co dalšího kromě vzpomínek na Katniss Peetovi
změnili," dodává Plutarch. "Sestavujeme tým profesionálních
psychiatrů a vojenských odborníků, aby se pokusili o léčbu. Osobně
jsem optimista a věřím, že se Peeta plně uzdraví."
"Vážně?" ptá se Prim jízlivě. "A co si myslíte vy, Haymitchi?"
Nepatrně pohnu pažemi, abych mu škvírkou mezi nimi viděla do
obličeje. S vyčerpaným povzdechem říká: "Myslím, že se Peeta
může trochu zlepšit. Ale nevěřím, že ještě někdy bude takový jako
dřív." Znovu svírám paže k sobě, abych se oddělila od jeho slov i od
všech okolo.
"Aspoň že žije," odsekává Plutarch, jako kdyby mu s námi
docházela trpělivost. "Snow dnes večer v přímém přenosu popravil
Peetovu vizážistku i jeho přípravný tým. Netušíme, co se stalo s
Cetkií Trinketovou. Peeta je narušený, ale je tady. S námi. A to je
rozhodně změna k lepšímu oproti situaci před dvanácti hodinami. Na
to nezapomínejme, ano?"
Plutarch mě tím nejspíš chtěl utěšit, ale zpráva o dalších čtyřech,
možná pěti vraždách na mě má zcela opačný účinek. Portia. Peetův
přípravný tým. Cetkie. Snažím se zadržet slzy, ale bolestivě se mi
stahuje hrdlo a já zase začínám lapat po dechu Nakonec mě musejí
znovu uspat.
Když se probírám, napadá mě, jestli ještě někdy budu spát i jinak
než po injekci do paže. Jsem ráda, že několik následujících dnů
nesmím mluvit, protože stejně nechci nic říkat. Ani dělat. Stávám se
příkladným pacientem, protože moji letargii chápou jako sebekázeň a
poslušnost. Už se mi nechce plakat. V chodu mě udržuje jediná
představa: vidím před sebou Snowovu tvář a k tomu mi hlavou zní
šepot: Zabiju ho.
Střídavě o mě pečují má matka a Prim, které mě přemlouvají,
abych polykala malé kousky měkké potravy. Pravidelně za mnou
přicházejí různí lidé s novinkami o Peetově stavu. V jeho těle klesá
hladina sršáního jedu. Ošetřují ho jen lidé z Třináctého kraje, které
Peeta nezná, a nesmí ho navštívit nikdo z dvanáctky ani z Kapitolu,
aby u něj něčí povědomá tvář náhodou nespustila nebezpečnou
reakci. Tým specialistů tráví dlouhé hodiny přípravou strategie léčby.
Hurikán by měl se svým zraněním ramene ležet, ale třetí noc
poté, co mi dali léky a zhasli světla, tiše vklouzává do mého pokoje.
Nemluví, jen mě dotykem lehkým jako motýlí křídla pohladí po
zraněném krku, políbí mě na čelo a odchází.
Další ráno mě propouštějí z nemocnice s pokynem, abych se
šetřila a mluvila pouze v případě nutnosti. Nepřidělují mi ani žádný
rozvrh, a tak bezcílně bloumám po chodbách, dokud Prim nepustí ze
služby v nemocnici, aby mě odvedla do nejnovější ubikace naší
rodiny. Číslo 2212. Je stejná jako minulá, ale bez okna.
Pryskyřník dostává každodenní příděly potravy a má pod
umyvadlem v koupelně bedničku s pískem. Když mě Prim ukládá do
postele, skočí kocour na můj polštář a dožaduje se její pozornosti.
Prim ho pohladí, ale dál se soustředí na mě. "Katniss, já vím, že je
pro tebe celá ta věc s Peetou hrozná, ale nezapomeň, že ho Snow měl
ve spárech celé týdny, zatímco my o něj pečujeme teprve pár dní.
Někde uvnitř je dost možná pořád starý Peeta, který tě miluje a chce
se k tobě vrátit. Neodepisuj ho."
Dívám se na svou mladší sestru a uvědomuji si, že se v ní
zkombinovaly nejlepší vlastnosti, jaké může naše rodina nabídnout:
matčiny léčivé schopnosti, otcův dobrý úsudek a moje bojovnost.
Navíc má ale něco čistě svého. Umění zahledět se na chaos života a
vidět v něm věci takové, jaké opravdu jsou. Může mít pravdu? Že se
mi Peeta vrátí?
"Musím jít zpátky do nemocnice," říká Prim a usazuje
Pryskyřníka vedle mě na postel. "Dělejte si chvilku společnost, ano?"
Pryskyřník seskakuje z postele a následuje Prim ke dveřím, kde
hlasitě protestuje proti tomu, že ho tu nechává. Já jsem pro něj
vzduch, stejně jako on pro mě. Po pouhé půlminutě vím, že nesnesu
být zavřená v podzemní kobce, a nechávám Pryskyřníka, ať se
zabaví, jak umí. Několikrát zabloudím, ale nakonec se přece jen
ocitám v obranné sekci. Každý, koho míjím, zírá na můj poraněný
krk, takže si nakonec vyhrnu límec až k uším.
Hurikána zřejmě ráno taky propustili z nemocnice, protože ho
nacházím s Diodem v jedné laboratoři. Sklánějí se nad nějakým
nákresem a zaujatě spolu hovoří. Na stole a po podlaze se válejí
různé varianty téhož obrázku. Na nástěnce i několika zapnutých
počítačových obrazovkách vidím rozpracované plánky. V hrubých
črtách jednoho z nich rozeznávám Hurikánovu past. »Co to je?" ptám
se chraptivě. Teprve teď si mě všímají. "Á, Katniss, přistihla jsi nás,"
říká Diod vesele. "Co? Tohle je tajné?" Vím, že Hurikán tráví tady
dole s Diodem hodně času, ale předpokládala jsem, že pracují na
lucích a střelných zbraních.
"Ano i ne. Ale cítím se trochu provinile, že ti pořád kradu
Hurikána," přiznává Diod.
Vzhledem k tomu, že jsem většinu pobytu ve Třináctém kraji
strávila v pomatení smyslů, zaslepená vztekem, v maskérně nebo v
nemocnici, nemohu říct, že by mi Hurikánova nepřítomnost nějak
výrazně vadila. Naše vztahy v poslední době nejsou zrovna idylické.
Nechávám ale Dioda, ať si myslí, že mi něco dluží. "Doufám, že ho
tu nedržíš zbytečně."
"Pojď se podívat," gestem mě přivolává k počítačové obrazovce.
Už chápu, co tady dělají. Využívají základní principy
Hurikánových pastí a modifikují je, aby se daly použít proti lidem.
Především jde o bomby. Jejich návrhy nejsou založené ani tak na
mechanickém fungování pastí, jako spíš na psychologii zamýšlených
obětí. Mají se klást do oblastí nezbytných k přežití. Ke zdroji vody či
potravy. Jiné mají oběti vylekat, aby vběhly do ještě větší zkázy.
Další ohrožují děti, aby přilákaly skutečný cíl: rodiče. Vábí oběť do
zdánlivého bezpečného útočiště, kde ve skutečnosti čeká smrt.
Hurikán a Diod se ale v jistém okamžiku přestali inspirovat přírodou
a soustředili se na ryze lidské pohnutky. Jako například na soucit.
Vybuchne bomba. Následuje chvilka klidu, aby mohli přiběhnout
ostatní lidé a začít ošetřovat zraněné. Pak je zabije druhá, ještě větší
nálož.
"Mám dojem, že tím překračujeme určitou hranici," říkám.
"Copak je dovolené úplně všechno?" Oba na mě zírají, Diod s
pochybnostmi, Hurikán s jasným nesouhlasem. "Neexistují pravidla
pro to, co je nepřijatelné provádět jinému člověku?"
"Jistěže existují. Řídíme se s Diodem stejnými pravidly jako
prezident Snow, když proměňoval Peetu," odsekává Hurikán.
Krutý, ale pádný argument. Bez dalšího slova odcházím. Bojím
se, že jestli hned neodejdu, tak vybuchnu. Než stačím opustit
obrannou sekci, odchytává mě Haymitch. "Pojď se mnou," vybízí
mě. "Potřebujeme tě v nemocnici."
"K čemu?" ptám se.
"Chystají se něco zkusit s Peetou," krčí rameny. "Pošlou k němu
tu nejneškodnější osobu z Dvanáctého kraje, kterou se jim podařilo
splašit. Hledají někoho, kdo by mohl mít s Peetou stejné vzpomínky
z dětství, ale nic, co by souviselo s tebou. Právě prověřují uprchlíky z
dvanáctky."
Vím, že jde o hodně těžký úkol, protože Peeta nejspíš sdílí
vzpomínky na dětství s někým z města, ale měšťané jsou skoro
všichni po smrti. Když však přicházíme k nemocničnímu pokoji,
který se změnil v centrálu Peetova ošetřovacího týmu, sedí v ní Delly
Cartwrightová a povídá si s Plutarchem. Jako vždy mi věnuje
upřímný úsměv, jako kdybych byla její nejlepší kamarádka na světě.
Takhle se usmívá na každého. "Katniss!" vítá mě.
"Ahoj Delly," zdravím ji. Slyšela jsem, že přežila jen se svým
mladším bratrem. Jejich rodiče, kteří provozovali krámek s obuví,
takové štěstí neměli. Vypadá starší, na sobě má pracovní šaty z
Třináctého kraje, které nikomu nesluší, a blonďaté vlasy si stáhla do
praktického ohonu, místo aby je rozčesávala do loken. Je o trochu
štíhlejší, než si ji pamatuji, ale byla jedním z mála dětí z Dvanáctého
kraje, které měly pár dekagramů navíc. K její dnešní podobě
nepochybně přispěl zdejší jídelníček, stres i zármutek nad smrtí
rodičů. "Jak se máš?" ptám se.
"To víš, najednou se změnilo tolik věcí." Oči se jí zalévají slzami.
"Ale všichni jsou tady ve třináctce vážně moc milí, viď?"
Myslí to vážně. Ona má opravdu ráda lidi. Všechny lidi, nejen
těch pár, na které si po letité známosti mohla udělat svůj vlastní
názor.
"Snaží se, abychom si tu připadali vítaní," odpovídám. Je to
férové a střízlivé hodnocení. "Tebe vybrali, abys navštívila Peetu?"
"Asi ano. Chudák Peeta. A ty taky. Kapitol nikdy nepochopím,"
povzdychne si. "Buď ráda," říkám.
"Delly zná Peetu už hodně dlouho," vměšuje se do našeho
rozhovoru Plutarch.
"To ano!" Delly se celá rozzáří. "Hráli jsme si spolu už jako malé
děti. Dokonce jsem říkávala lidem, že je to můj bratr."
"Co myslíš?" obrací se na mě Haymitch. "Mohla by Delly
Peetovi nějak připomenout tebe?"
"Všichni jsme chodili do stejné třídy, ale moc jsme se nestýkali,"
odpovídám.
"Katniss byla vždycky tak úžasná. Nikdy by mě nenapadlo, že si
mě všimne," říká Delly. "To, že jsi lovila, že jsi chodila na Jarmark, a
vůbec všechno. Všichni tě hrozně obdivovali."
Oba s Haymitchem se jí musíme pozorně zadívat do tváře,
abychom si ověřili, že nežertuje. Z Dellyina popisu by se zdálo, že
jsem neměla kamarády, protože se všichni ostýchali oslovit někoho
tak výjimečného. To není pravda. Neměla jsem skoro žádné
kamarády, protože jsem se nechovala přátelsky. Delly mě ale právě
vylíčila v těch nejúžasnějších barvách.
"Delly si vždycky o každém myslí to nejlepší," vysvětluji
ostatním. "Peeta s ní nemůže mít spojené žádné špatné vzpomínky."
Vtom se mi něco vybavuje. "Moment. Je tu jedna věc. Když jsem v
Kapitolu lhala o tom, jak jsem poznala jednu avoxku. Peeta mě kryl
tím, že ta dívka je podobná Delly."
"To si pamatuji," přikyvuje Haymitch. "Ale nevím. Byl to jen
výmysl. Něco takového podle mě nemůže soupeřit s roky vzpomínek
na dětství."
"Zvlášť s tak příjemnou společnicí, jako je Delly," souhlasí
Plutarch. "Jen ať to zkusí."
Plutarch, Haymitch a já odcházíme do pozorovatelny vedle
Peetova pokoje. Je tu deset členů Peetova lékařského týmu
vyzbrojených papíry a tužkami. Okno je průhledné jen z naší strany a
reproduktory nám umožňují odposlech. Peeta leží na posteli a má
připoutané paže k rámu lůžka. Nevzpírá se, jen neustále neklidně
svírá prsty. Tváří se příčetněji, než když se mě pokusil uškrtit, ale
pořád to není on.
Dveře se potichu otvírají a Peeta se k nim poplašeně dívá.
Zmateně sleduje, jak k němu přichází Delly. Když je těsně u něj,
věnuje mu svůj obvyklý upřímný úsměv. "Peeto? To jsem já, Delly.
Z domova."
"Delly?" Tvář se mu trochu rozjasňuje. "Delly. To jsi ty?"
"Ano!" přikyvuje s viditelnou úlevou. "Jak se cítíš?"
"Hrozně. Kde jsme? Co se stalo?" ptá se Peeta. "A je to tady,"
šeptá Haymitch.
"Řekl jsem jí, ať se nezmiňuje o Katniss a o Kapitolu,"
poznamenává Plutarch. "Jen ať v něm zkusí vyvolat co nejvíc
vzpomínek na domov."
"No… jsme ve Třináctém kraji. Tady teď žijeme," odpovídá
Delly.
"To mi všichni říkají, ale nedává mi to smysl. Proč nejsme
doma?" vyptává se Peeta.
Delly se kouše do rtu. "Došlo k nehodě. Taky se mi hrozně
stýská. Zrovna před chvílí jsem myslela na to, jak jsme kreslívali
křídou na dlažbu. Tvoje obrázky byly vždycky jako živé. Pamatuješ,
jak jsi kreslil různá zvířata?"
Jo. Prasata, kočky a tak," přikyvuje Peeta. "Říkala jsi, že došlo k
nehodě?"
Vidím, že se na Dellyině tváři leskne pot. Pokouší se vyhnout
přímé odpovědi. "Bylo to zlé. Nikdo… nemohl zůstat," říká nakonec
zajíkavě.
"Toho se drž, holka," poznamenává sotva slyšitelně Haymitch.
"Ale vím, že se ti to tady bude líbit, Peeto. Zdejší lidé se k nám
chovají moc hezky. Mají dost jídla, dostali jsme čisté oblečení a je tu
mnohem zajímavější vyučování," vypráví Delly.
"Proč se na mě nepřišla podívat moje rodina?" ptá se Peeta.
"Nemohou." Delly se znovu zalévají oči slzami. "Hodně lidí se
sem nedostalo. Takže my tu musíme začít nový život. Určitě se jim
bude hodit dobrý pekař. Vzpomínáš, jak nás tvůj táta nechal
modelovat z těsta figurky?"
"Byl tam požár," vyhrkne Peeta náhle.
"Ano," špitne Delly.
"Dvanáctka shořela, ne? Kvůli ní," říká Peeta zlostně. "Kvůli
Katniss!" Začíná škubat popruhy.
"Ale ne, Peeto. To nebyla její chyba," odporuje Delly. "To ti
řekla ona?" syčí na ni.
"Vyveďte ji odtamtud," přikazuje Plutarch. Dveře se okamžitě
otvírají a Delly k nim pomalu couvá. "Nemusela mi nic říkat. Byla
jsem…" pokouší se odpovědět, ale Peeta ji nenechá domluvit.
"Ona lže! Je to lhářka! Nesmíš věřit ničemu z toho, co říká! Je to
mut, kterého vyrobili v Kapitolu, aby proti nám měli zbraň!"křičí.
"Ne, Peeto. Ona není…," zkouší to znovu Delly.
"Nevěř jí, Delly," skáče jí Peeta do řeči naléhavě. "Já jsem jí věřil
a ona se mě pokusila zabít. Zabila moje přátele. Mou rodinu.
Nepřibližuj se k ní! Je to mut!"
Ze dveří se vynořuje něčí ruka, vytahuje Delly na chodbu a dveře
se zavírají. Peeta ale nepřestává křičet. "Mut! Je to zatracený mut!"
Nejenže mě nenávidí a chce mě zabít. Dokonce ani nevěří, že
jsem člověk. Ani škrcení nebolelo tolik jako tohle.
Členové lékařského týmu si horečně zapisují každé Peetovo
slovo. Haymitch s Plutarchem mě vyvádějí z místnosti. Opírají mě o
stěnu na chodbě, kde není nic slyšet, ale já vím, že Peeta za těmi
dveřmi a za sklem nepřestává zuřit.
Prim se mýlila. Peeta se neuzdraví. "Už tu nemohu zůstat," říkám
otupěle. "Jestli chcete, abych pořád dělala reprodrozda, musíte mě
poslat pryč."
"Kam chceš jít?" ptá se Haymitch.
"Do Kapitolu." Nenapadá mě jiné místo, kde by na mě čekal
nějaký úkol.
"To nejde," vrtí hlavou Plutarch. "Nejdřív musíme ovládnout
zbytek Panemu. Dobrou zprávou je, že boje v krajích už skoro
skončily. Zbývá jenom dvojka, ale to je tvrdý oříšek."
Správně. Nejdřív kraje. Pak Kapitol. A nakonec zabiju Snowa.
"Fajn," říkám. "Pošlete mě do dvojky."


12.k

5. dubna 2012 v 18:34
Dnes mohu naráz přijít o oba.
Zkouším si představit svět, v němž utichnou hlasy Peety i
Hurikána. Kde jejich ruce znehybní. Oči zeskelnatí. Stojím nad jejich
těly, abych se na ně naposledy podívala, a po chvíli opouštím
místnost, kde leží. Když ale otvírám dveře, nacházím za nimi jen
obrovskou propast. Bledě šedou nicotu, která symbolizuje celou moji
budoucnost.
"Chceš, abych jim řekl, ať ti dají utišující prostředky, než bude po
všem?" ptá se Haymitch. Nežertuje. Celou dospělost se přece díval
na svět přes dno láhve, aby se umrtvil před dopady kapitolských
zločinů. Šestnáctiletý chlapec, který zvítězil v druhých Čtvrtohrách,
měl jistě někoho blízkého - rodinu, přátele, snad i přítelkyni, k nimž
se chtěl vrátit. Kde všichni jsou? Jak je možné, že dokud mu osud
nepřivál do cesty mě s Peetou, neměl nikoho? Co s nimi Snow
udělal?
"Ne," odmítám. "Chci jít do Kapitolu. Chci se zúčastnit té
záchranné výpravy."
"Už vyrazili," říká Haymitch.
"Jak je to dlouho? Mohu je dohonit. Mohu…" Co? Co mohu
udělat?
Haymitch vrtí hlavou. "Ani náhodou. Jsi příliš cenná a taky příliš
zranitelná. Mluvilo se o tom, že bychom tě poslali do jiného kraje,
abys během záchranné operace odvedla pozornost Kapitolu jinam,
ale všichni se shodli, že to nezvládneš."
"Prosím, Haymitchi!" škemrám. "Musím něco udělat. Nemohu tu
jenom tak ležet a čekat, až mi někdo řekne, že jsou mrtví. Určitě
mohu nějak pomoct!"
"Dobře. Promluvím si s Plutarchem. Zůstaň tady." To ale nejde.
Haymitchovy kroky ještě ani nedozněly a už se protahuji mezerou v
zástěně. Finnick leží na břiše a rukama křečovitě svírá polštář. Je to
sice zbabělé - ba dokonce kruté -, budit ho z drogové říše stínů do
kruté reality, ale nezbývá mi nic jiného, protože tomu všemu
nedokážu čelit sama.
Seznamuji ho se situací a jeho počáteční neklid zázračně
ustupuje. "Tím se všechno vyřeší, Katniss, ať tak nebo tak. Večer
budou mrtví nebo volní. To je… to je víc, než v co jsme mohli
doufat!"
Jeho shrnutí je víc než optimistické, ale na představě, že
dlouhodobá muka konečně ustanou, je opravdu něco uklidňujícího.
Plenta se odhrnuje a objevuje se Haymitch. Má pro nás úkol, ale
jen jestli ho zvládneme. Pořád je třeba natočit záběry po
bombardování Třináctého kraje. "Jestli je stihneme vyrobit během
pár hodin, Diod je odvysílá ještě předtím, než se náš tým pokusí
zachránit zajaté vítěze. Tím snad obrátíme pozornost Kapitolu
jinam."
"Ano, předhodíme jim falešnou návnadu," přikyvuje Finnick.
"Potřebujeme něco natolik poutavého, aby se od vysílání
nedokázal odtrhnout ani samotný prezident Snow. Napadá vás
něpo?" ptá se Haymitch, Fakt, že mohu nějak napomoct záchranné
operaci, mě staví na nohy. Házím do sebe snídani a během líčení se
snažím vymyslet, co bych mohla říkat. Prezident Snow jistě uvažuje,
jaký dopad na mě mají ty růže a krví postříkaná dlažba. Jestliže mě
chce vidět zlomenou, musím se mu naopak předvést v plné síle.
Myslím ale, že ho nepřesvědčím zahlaholením několika odbojných
vět do kamery. Tím by navíc záchranný tým nezískal skoro žádný
čas. Výkřiky hned odezní. Příběhy jsou delší.
Nevím, jestli to zabere, ale když jsme všichni i s televizním
štábem opět na povrchu, žádám Cressidu, aby se mě začala ptát na
Peetu. Sedám si na vyvrácený mramorový sloup, kde jsem se minule
zhroutila, a čekám na červené světélko i na Cressidinu otázku.
"Jak jste se vy dva s Peetou seznámili?" ptá se.
A tehdy konečně dělám to, co po mně Haymitch chtěl od prvního
televizního rozhovoru. Otvírám se. "Když jsem ho potkala poprvé,
bylo mi jedenáct a byla jsem polomrtvá hlady." Vyprávím o tom
hrozném dnu, kdy jsem za deště zkusila prodat staré šaty, i o tom, jak
mě Peetova matka odehnala od dveří pekařství a jak si Peeta nechal
dát výprask, aby mi mohl přinést bochníky chleba, které zachránily
život mé rodině. "Neprohodili jsme spolu ani slovo. Poprvé jsem s
ním mluvila až ve vlaku do Kapitolu cestou na první Hladové hry."
"Ale to už tě miloval," říká Cressida.
"Asi ano." Doprovázím svou odpověď ostýchavým úsměvem.
"Jak se vyrovnáváš s odloučením?" ptá se.
"Moc dobře ne. Vím, že ho v kterémkoliv okamžiku Snow může
zabít. Zvlášť poté, co varoval Třináctý kraj před chystaným
bombardováním. S takovým vědomím se žije hrozně," připouštím.
"Ale když vím, čím Peeta tak jako tak prochází, už nemusím brát
žádné ohledy. Mohu se soustředit na boj proti Kapitolu. Konečně
mám volné ruce." Zvedám pohled k nebi a sleduji kroužícího sokola.
"Prezident Snow přede mnou kdysi připustil, že Kapitol je křehký.
Tehdy jsem nechápala, co tím myslí. Člověku se těžko přemýšlí,
když je bez sebe strachem. Teď už se ale nebojím. Kapitol je křehký,
protože ve všem závisí na krajích. Dostává od nich jídlo, energii, a
dokonce i mírotvorce, kteří nás hlídají. Když vyhlásíme nezávislost,
Kapitol se zhroutí. Prezidente Snowe, díky vám právě i já vyhlašuji
svou nezávislost."
Mé vystoupení je dobré, ne-li přímo okouzlující. Všem se moc
líbila ta historka s chlebem, Plutarcha ale nejvíc zaujal můj vzkaz
prezidentu Snowovi. Spěšně k sobě volá Finnicka i Haymitche.
Následuje krátký, vzrušený rozhovor, s nímž Haymitch na první
pohled není spokojený. Plutarch nicméně vítězí - pobledlý Finnick
souhlasně kývá hlavou.
Když zaujímá moje místo před kamerami, Haymitch mu říká:
"Nemusíš to dělat."
"Ale ano, musím. Jestli jí to pomůže." Finnick smotává provaz do
dlaně a dodává: "Jsem připravený."
Nevím, co bych měla očekávat. Milostný příběh o Annii? Líčení
tyranie ve Čtvrtém kraji? Finnick Odair ale vypráví o něčem úplně
jiném.
"Prezident Snow mě dřív prodával… nebo přesněji řečeno
prodával moje tělo," začíná věcně, jako kdyby mluvil o někom
jiném. "Nebyl jsem jediný. Pokud hry vyhraje někdo atraktivní,
prezident ho půjčuje nebo nechává Kapitolany, aby si ho za obrovské
částky peněz kupovali. Když odmítnete, zabije někoho z vašich
blízkých. Takže poslechnete."
Tím se tedy vysvětluje Finnickův zástup kapitolských milenek.
Nikdy nešlo o skutečný vztah. Byli to jen lidé jako náš bývalý vrchní
mírotvorce Cray, který platil zoufalým místním dívkám za
společnost, protože si to mohl dovolit. Nejradši bych přerušila
natáčení a poprosila Finnicka o odpuštění za všechno špatné, co jsem
si o něm myslela. Musíme ale odvést svoji práci a tuším, že
Finnickova zpověď bude mnohem účinnější než moje.
"Nebyl jsem jediný, ale byl jsem nejoblíbenější," pokračuje. "A
taky asi nejzranitelnější, protože moji blízcí se nemohli vůbec bránit.
Mým patronkám dělalo dobře, když mi mohly dávat dárky - peníze i
šperky -, ale já jsem časem vymyslel cennější formu platby."
Tajemství, pomyslela jsem si. Tak mi Finnick odpověděl, když
jsem se ho ptala, čím mu jeho milenky platí. Jenže jsem si myslela,
že si takové uspořádání zvolil dobrovolně.
"Tajemství," říká teď nahlas. "A myslím, že si mě rozhodně
budete chtít vyslechnout i vy, prezidente Snowe, protože plno z těch
tajemství se týká vás. Nejdřív se ale pustíme do ostatních."
Začíná vykreslovat obraz kapitolské smetánky, který je tak
bohatý na detaily, že nelze pochybovat o jeho pravdivosti. Vypráví
příběhy o sexuálních choutkách, zradách, bezedné chamtivosti i
krvavých mocenských hrách. Jde o tajemství šeptaná v alkoholovém
opojení na vlhkých polštářích uprostřed noci. Finnick byl otrok,
kterého si každý mohl koupit a zase ho prodat. Velice pohledný
otrok, jistě, ale ve skutečnosti zcela neškodný. Komu by to říkal? A
kdo by mu věřil? Některá tajemství jsou však příliš šťavnatá, než aby
si je člověk nechával pro sebe. Neznám lidi, které Finnick jmenuje -
jedná se o samé kapitolské prominenty -, ale z minulých rozhovorů
svého přípravného týmu dobře vím, jakou pozornost dokáže vyvolat i
ten nejmenší přešlap. Jestliže prachobyčejný špatný účes
vyprovokuje hodiny drbů, jakou odezvu asi bude mít incest, bodnutí
do zad, vydírání a žhářství? Lidé budou navíc čekat, tak jako teď já,
až uslyší něco o svém prezidentovi.
"A nyní přejdeme k našemu drahému prezidentovi Coriolanu
Snowovi," ohlašuje Finnick. "Dostal se k moci už jako mladík. A
udržel se u ní pozoruhodně dlouho. Určitě se ptáte, jak to dokázal.
Místo odpovědi stačí jediné slovo. Víc slyšet nemusíte. Jed." Finnick
se vrací ke Snowově vzestupu, o němž nic nevím, a popisuje jeho
cestu na úplný vrchol, až k postu prezidenta. Zmiňuje se o všech
záhadných úmrtích Snowových protivníků nebo, což je ještě horší,
jeho spojenců, kteří ho mohli nějak ohrozit. Lidé umírali náhle
uprostřed hostin nebo pomalu, dlouhé měsíce nevysvětlitelně chátrali
a propadali se do říše stínů. Vina se dávala zkaženému jídlu,
nezachytitelným virům nebo přehlédnuté srdeční slabosti. Snow sám
pil z otráveného poháru, aby se vyhnul podezření. Protijedy ale
neúčinkují stoprocentně. Říká se, že právě proto nosí tak silně vonící
růže. Prý jimi překrývá pach krve z vředů v ústech, které se mu nikdy
nezahojí. Říká se, že má seznam plánovaných obětí a nikdo netuší,
kdo přijde na řadu příště.
Jed. Dokonalá zbraň pro hada.
Vzhledem k tomu, jak nízké mínění o Kapitolu a jeho vznešeném
prezidentovi mám, se nedá říct, že by mě Finnickova obvinění
šokovala. Jeho slova však mají hluboký účinek na kapitolské
vzbouřence: na televizní štáb či na Fulvii - a dokonce i Plutarch
občas překvapeně povytahuje obočí; snad přemýšlí, jak mu mohla
nějaká konkrétní informace uniknout. Když Finnick umlká, natáčejí
ho dál, dokud sám neřekne: "Stop."
Filmaři se rychle vracejí do podzemí, aby zpracovali natočený
materiál, a Plutarch odvádí Finnicka stranou - nejspíš proto, aby
zjistil, zda nezná ještě nějaká další tajemství. Zůstávám uprostřed
trosek o samotě s Haymitchem a přemítám, jestli by mě čekal stejný
osud jako Finnicka. Proč ne? Za dívku v plamenech by Snow určitě
získal opravdu dobrou cenu.
"Vám se to stalo taky?" ptám se Haymitche.
"Ne. Matka, mladší bratr i moje dívka zemřeli během dvou týdnů
po mé korunovaci. Kvůli tomu triku se silovým polem," odpovídá.
"Snowovi už pak nezbylo nic, co by proti mně mohl použít."
"Překvapuje mě, že vás prostě nezabil," říkám. "To ne. Byl jsem
exemplární příklad, který mohl ukazovat mladým Finnickům,
Johannám a Kašmírám. Příklad toho, co se stane vítězi, který působí
potíže," vysvětluje Haymitch. "Ale věděl, že už na mě nemá žádnou
páku."
"Dokud jsme se neobjevili my dva s Peetou," doplňuji tiše
Haymitch se neobtěžuje ani pokrčit rameny.
Poté, co jsme s Finnickem odvedli svoji práci, nám nezbývá než
čekat. Minuty se nesnesitelně vlečou. Uchylujeme se do Speciální
obranné sekce, splétáme uzly, nimráme se v obědě, zkoušíme si
odpalování výbušnin a trénujeme na střelnici. Záchranný tým se
neozývá - ani nemůže, kvůli utajení. Ve tři hodiny odpoledne napjatě
stojíme v místnosti plné obrazovek a počítačů a sledujeme, jak se
Diod se svým týmem snaží nabourat do vysílání. Jeho obvyklou
roztržitost nahrazuje soustředění, jaké jsem u něj ještě nikdy
neviděla. Většina z mého rozhovoru se do výsledného sestřihu
nedostala, ale je zřejmé, že žiju a pokračuji v odboji. Programu
vládne Finnickův barvitý a krvavý popis Kapitolu. Zlepšuje se Diod,
nebo jeho kapitolské protihráče natolik fascinuje Finnickovo
vyprávění, že ho sami nechtějí přerušit? Během dalších šedesáti
minut se v kapitolském vysílání střídá normální odpolední program s
Finnickem a s pokusy celé vysílání vypnout. Vzbouřencům se ale
nakonec daří odpor překonat a udržují si kontrolu nad vysíláním
téměř během celého útoku na prezidenta Snowa.
"Hotovo!" volá Diod, zvedá vítězně ruce nad hlavu a vrací
vysílání do kapitolských rukou. Otírá si tvář kapesníkem. "Jestli už
teď nejsou na zpáteční cestě, určitě zemřeli." Otáčí se s křeslem ke
mně a k Finnickovi, aby viděl naši reakci. "Ale měli dobrý plán.
Seznámil vás s ním Plutarch?"
Samozřejmě, že ne. Diod nás odvádí do jiné místnosti a
vysvětluje nám, jak se záchranná skupina s pomocí tajných agentů v
Kapitolu pokusí - nebo vlastně už pokusila - osvobodit zajatce z
podzemního vězení. V plánu figuruje omamný plyn rozptýlený
ventilačním systémem, výpadek elektřiny a odpálení bomby ve ladní
budově několik kilometrů od vězení. Teď taky televizní ofenziva.
Diod má radost, že plán sotva chápeme, protože to znamená, že ho
neprokouknou ani nepřátelé.
"Jako tvoji elektrickou past v aréně?" ptám se. "Přesně. A viděla
jsi, jak dobře fungovala," říká Diod. Až tak dobře ne, pomyslím si.
Snažíme se s Finnickem vetřít na velitelství, kde se jistě dozvědí
o výsledku záchranné mise jako první, ale zakazují nám vstup, neboť
zrovna řeší závažné vojenské otázky. Odmítáme opustit obrannou
sekci a čekáme v místnosti s kolibříky.
Splétáme provazy. Pořád dokola. Beze slova. Jako roboti. Tik tak.
Tohle jsou hodiny. Nemysli na Hurikána. Nemysli na Peetu.
Splétáme provazy. Nechceme večeři. Prsty máme rozedřené do krve.
Finnick se nakonec vzdává a krčí se ve stejné poloze jako v aréně při
útoku reprozobů. Vylepšuji svou miniaturní oprátku a v hlavě mi zní
text "Oběšencova stromu". Hurikán a Peeta. Peeta a Hurikán.
"Miloval jsi Annii hned, Finnicku?" ptám se.
"Ne." Uběhne dlouhá chvíle, než dodá: "Postupně se mi vkradla
do srdce."
Nahlížím do svého nitra, ale momentálně se do mě vkrádají jen
myšlenky na Snowa.
Už je určitě po půlnoci, když Haymitch otvírá dveře. "Jsou
zpátky. Máme jít do nemocnice." Otvírám pusu, abych mu položila
tisíc otázek, ale Haymitch jen vrtí hlavou: "Víc nevím."
Chtěla bych běžet, ale Finnick se sotva vleče, jako kdyby ztratil
schopnost pohybu, a tak ho beru za ruku a vedu ho jako malé dítě ze
Speciální obranné sekce do výtahu, který chvíli stoupá a chvíli jede
do strany, a nakonec do nemocničního křídla. Panuje tu zmatek,
lékaři křičí pokyny na sestry a zřízenci po chodbách tlačí postele s
raněnými.
Kolem nás projíždí lůžko s bezvládným tělem vychrtlé mladé
ženy s oholenou hlavou. Na těle má modřiny a otevřené rány. Johanna
Masonová. Ta skutečně znala některá povstalecká tajemství.
Přinejmenším o mně. A takhle za to zaplatila.
Za jedněmi dveřmi zahlédnu do pasu svlečeného Hurikána. Po
tvářích mu stéká pot a lékař mu vytahuje něco zpod ramene dlouhou
pinzetou. Je zraněný, ale žije. Volám na něj, ale sestra mě odstrčí
zpátky a zavírá dveře.
"Finnicku!" Něco mezi zakvílením a radostným výkřikem. Běží k
nám docela půvabná, byť neupravená dívka s rozcuchanými tmavými
vlasy a očima zelenýma jako moře, oblečená jen do nemocniční
košile. "Finnicku!" A najednou se k sobě oba řítí, jako kdyby na
světě neexistoval nikdo jiný, setkávají se, objímají se a ztrácejí
rovnováhu, takže padají na stěnu, kde zůstávají stát. Splynuli v
jedinou, nerozdělitelnou bytost.
Cítím slabé bodnutí žárlivosti. Nejen kvůli Finnickovi nebo
Annii, ale kvůli jejich jistotě. Nikdo z přihlížejících nemůže ani na
vteřinu pochybovat o jejich lásce.
Zůstávám nerozhodně stát s Haymitchem, když tu k nám
přistupuje Boggs. Vypadá unaveně, ale není zraněný. "Vysvobodili
jsme je všechny kromě Enobarie. Ale ta je z Druhého kraje, takže ji
možná vůbec nedrží v zajetí. Peeta je na konci chodby. Teprve se
probírá z účinků plynu. Měli byste být u něj, až se vzbudí."
Peeta.
Živý a zdravý - no, možná ne zdravý, ale živý a hlavně u mě.
Mimo Snowův dosah. V bezpečí. Tady. Se mnou. Za minutu se ho
dotknu. Uvidím jeho úsměv, uslyším jeho smích.
Haymitch se na mě zubí. "Tak jdeme," říká.
Hlava se mi točí radostí. Co mu řeknu? Ale komu záleží na tom,
co budu povídat? Peeta bude bez sebe nadšením, ať udělám cokoliv.
Stejně mě nejspíš začne hned líbat. Přemítám, jestli budu cítit totéž
jako při posledních polibcích na pláži v aréně, na které jsem si až
dosud zakazovala vzpomínat.
Peeta už je vzhůru a zmateně sedí na okraji postele. Trojice
lékařů ho uklidňuje, svítí mu do očí a kontrolují mu tep. Jsem
zklamaná, že ve Třináctém kraji nespatřil jako první mě, ale teď už
mě vidí. V jeho tváři se zračí nevíra a ještě silnější emoce, kterou
nedokážu zařadit. Touha? Zoufalství? Nejspíš oboje, protože
odstrkuje lékaře stranou, prudce vstává a vychází ke mně. Běžím mu
naproti, s napřaženými pažemi, abych ho objala. Zvedá ruce, asi aby
mě pohladil po tváři.
Právě se chystám vyslovit jeho jméno, když se mi jeho prsty
svírají kolem hrdla.


11.k

5. dubna 2012 v 18:31
Co mě zlomí?
Ta otázka mě pronásleduje další tři dny, zatímco čekáme, až nás
propustí z dočasného vězení. Co mě roztříští na milion kousků, aby
mě už nikdo nedal dohromady a abych přestala být užitečná?
Nikomu se nesvěřuji, ale myslím na to celé dny a hrůzné výjevy mě
neopouštějí ani v noci, kdy se transformují do podoby nočních můr.
Během té doby nás zasahují čtyři další protibunkrové rakety.
Všechny výbuchy mají velkou sílu, ale útok postrádá opravdovou
zuřivost. Mezi explozemi jsou dlouhé přestávky, takže další zadunění
přijde vždy ve chvíli, kdy už si myslíte, že je po všem. Hlavním
smyslem bombardování bude pravděpodobně spíš udržet nás mimo
hru než zničit Třináctý kraj. Útok nás má ochromit. Přidělat nám
plno práce s opravami. Ale zlikvidovat, to ne. Coinová se nemýlila.
Nezničíte si přece to, co chcete v budoucnu získat pro sebe. Kapitol
chce asi v krátkodobém horizontu hlavně zastavit televizní ofenzivu
a nepustit mou tvář na panemské obrazovky.
Nemáme skoro žádné informace o tom, co se děje. Zdejší televize
zůstávají černé a jen občas se ozve prezidentka Coinová, aby nám
oznámila, že svržené bomby nejsou jaderné. Válka jistě pořád
pokračuje, ale pokud jde o její vývoj, zůstáváme v nevědomosti.
V bunkru je nejdůležitějším pravidlem soužití ohleduplnost a
poslušnost. Řídíme se přísným rozvrhem, který určuje čas jídel i
koupání, cvičení i spánku. Nechybějí v něm ani kratší chvíle
společenských aktivit, aby nám lépe ubíhal čas. Naše ruka je velice
populární, protože děti i dospělé fascinuje Pryskyřník, který si získal
oblibu svou večerní hrou na šílenou kočku. Vymyslela jsem ji
náhodou před pár lety, když jednou v zimě nešla elektřina. Hra
spočívá v tom, že kmitáte po podlaze kuželem světla a Pryskyřník se
ho snaží chytit. Jsem natolik malicherná, aby mě to bavilo, protože
podle mě při hře kocour vypadá jako hlupák. Všichni ostatní si však
z nějakého nevysvětlitelného důvodu myslí, že je hrozně chytrý a
rozkošný. Dokonce vyfasuju zvláštní sadu baterií - což je na zdejší
poměry obrovské plýtvání - právě pro tento účel. Obyvatelé
Třináctého kraje evidentně potřebují zábavu jako sůl.
Třetí večer nacházím odpověď na otázku, která mě stravuje. Hra
na šílenou kočku je metaforou mé situace. Já jsem Pryskyřník a Peeta
je kužel světla. Dokud má Pryskyřník pocit, že by uhýbající světlo
mohl chytit, je plný agresivní energie. (Totéž se dá říct o mně od
chvíle, kdy jsem opustila arénu.) Když světlo zhasne, Pryskyřník je
chvíli roztěkaný a zmatený, ale brzy se vzpamatuje a začne dělat
něco jiného. (To by se stalo, kdyby Peeta zemřel.) Jedna věc ovšem
dohání Pryskyřníka k nepříčetnosti, a sice když nechám světlo svítit,
ale namířím ho tak vysoko, že na něj nemůže dosáhnout ani při svých
mimořádných akrobatických dovednostech. V takovém případě
přechází pod stěnou sem a tam, naříká a nedá se nijak utěšit ani
rozptýlit, dokud světlo nezhasnu. (Toho se Snow snaží dosáhnout u
mě, jenže já nevím, jak přesně vypadá jeho hra.)
Možná Snowovi stačí, aby mi to došlo. Vědomí, že je Peeta v
zajetí a že ho mučí, aby z něj dostali informace o vzbouřencích, bylo
samo o sobě hodně zlé. Ale pomyšlení, že ho mučí čistě kvůli tomu,
aby mě zranili, se nedá vydržet. A pod tíhou tohoto odhalení se
opravdu začínám hroutit.
Po hře na šílenou kočku musíme jít spát. Dodávka elektřiny je
tady hodně nestálá; někdy světla září na plný výkon, jindy sotva
žhnou a my na sebe mžouráme v šeru. Při večerce žárovky zhasínají
a rozsvěcují se jen bezpečnostní zářivky. Prim, která usoudila, že
stěny bunkru přece jen vydrží, spí s Pryskyřníkem na spodním lůžku.
Má matka leží na horním. Nabídla jsem se, že tam budu spát, ale
nechávají mě raději na matraci na zemi, protože sebou ve spánku
házím a mohla bych spadnout.
Teď se ale ani nepohnu. Svaly mám ztuhlé napětím, jak se
zoufale snažím nezešílet. Bolest u srdce se vrací a já si představuji,
jak se od něj po celém těle šíří puklinky. Nejprve trupem, pak
končetinami a nakonec přes tvář. Stačí jediný další výbuch
protibunkrové rakety a rozsypu se na ostré, rezavé střepy.
Když už většina lidí spí, opatrně odhazuji přikrývku a po
špičkách se plížím jeskyní k Finnickovi, protože z nějakého blíže
neurčitelného důvodu tuším, že mě pochopí. Sedí pod bezpečnostní
zářivkou ve své nice a splétá provaz. Ani nepředstírá, že by
odpočíval. Šeptám mu o Snowově úmyslu zlomit mě prostřednictvím
Peety, ale vtom mi dochází, že tato strategie nepředstavuje pro
Finnicka žádnou novinku. Takhle Kapitol zlomil i jeho.
"Tohle dělají i tobě s Annií, že ano?" ptám se.
"Rozhodně ji nezatkli, protože by ji považovali za hodnověrný
zdroj informací o vzbouřencích," odpovídá. "Vědí, že bych jí nikdy
nic takového neprozradil. Kvůli jejímu bezpečí."
"Ach, Finnicku, je mi to moc líto," říkám.
"Ne, to mně je líto, že jsem tě předem nevaroval," omlouvá se.
Náhle se mi vybavuje vzpomínka, jak ležím připoutaná na
posteli, šílená vztekem a žalem poté, co nás zachránili z arény.
Finnick se mě snaží utěšit ohledně Peety. "Brzy zjistí, že nic neví, a
nezabijou ho, pokud si budou myslet, že ho mohou použít proti tobě."
"Ale tys mě varoval. Ve vznášedle. Když jsi říkal, že použijou
Peetu proti mně, myslela jsem, že z něj udělají návnadu, aby mě
nalákali do Kapitolu," šeptám.
"Neměl jsem říkat ani tohle. Bylo příliš pozdě, než aby ti to
jakkoliv pomohlo. Když jsem tě nevaroval už před Čtvrtohrami, měl
jsem si Snowovy metody nechat pro sebe." Finnick trhá za konec
provazu a spletitý uzel mizí jako mávnutím kouzelnické hůlky.
"Jenže když jsem tě potkal, nechápal jsem… Po tvých prvních hrách
jsem si myslel, že jsi celou romanci hrála. Teprve když Peetu zasáhlo
to silové pole a málem zemřel, uvědomil jsem si…," Finnick váhá.
Vzpomínám na arénu. Na to, jak jsem se zalykala slzami, když
oživil Peetu. Na Finnickův zmatený výraz. Na to, jak pro diváky
omluvil moje chování tím, že jsem těhotná. "Co sis uvědomil?"
"Že jsem se v tobě mýlil. Že k němu opravdu máš hluboký vztah.
Neříkám, jaký vztah. Možná to nevíš ani ty sama. Ale každý, kdo má
oči, pozná, jak moc ti na něm záleží," říká jemně.
Každý? Když mě před Turné vítězů navštívil Snow, chtěl, abych
rozptýlila jakékoliv pochybnosti o své lásce k Peetovi. "Přesvědč
mě," řekl tehdy. Zřejmě jsem to pod sytě růžovým nebem druhé
arény konečně dokázala. A tím jsem Snowovi dala do ruky zbraň,
kterou potřeboval, aby mě mohl zlomit.
Dlouhou dobu sedíme s Finnickem mlčky. Sleduji, jak pod jeho
prsty opakovaně vznikají a zanikají složité uzly, a teprve po chvíli
sbírám odvahu k další otázce. "Jak se s tím vyrovnáváš?"
Finnick mi věnuje nevěřícný pohled. "Nijak, Katniss! Nedokážu
to unést. Každé ráno se probouzím z nočních můr, jen abych zjistil,
že úleva nepřichází, ani když jsem vzhůru." Něco v mé tváři ho
přiměje zmlknout. "Radši se tomu nepoddávej. Zhroutit se je
mnohem snazší než se zase dát dohromady."
On to musí vědět nejlíp. Zhluboka se nadechuji.
"Čím víc se dokážeš rozptýlit, tím líp," říká. "Hned ráno ti
seženeme provaz. Zatím si vezmi můj."
Zbytek noci trávím šněrováním uzlů, které předkládám ke
schválení Pryskyřníkovi. Když se mu některý zdá podezřelý, srazí ho
ze vzduchu packou a několikrát se do něj zakousne, aby se ujistil, že
je mrtvý. Ráno mám prsty rozedřené do krve, ale nepřestávám.
Po čtyřiadvacetihodinovém klidu Coinová konečně oznamuje, že
smíme opustit bunkr. Bomby zcela zničily naše staré ubikace.
Všichni se musejí řídit přesnými instrukcemi a odebrat se na místa
nového ubytování. Podle pokynů uklízíme niky a poslušně se
vydáváme k východu.
Najednou se objevuje Boggs a odvádí mě z řady. Mává i na
Hurikána a Finnicka, aby se k nám připojili. Lidé nám uhýbají z
cesty. Někteří se na mě dokonce usmívají, protože jsem si díky hře
na šílenou kočku získala jistou oblibu. Stoupáme po schodech a
kráčíme chodbou k jednomu z těch výtahů, které během jízdy mění
směr. Za chvíli jsme ve Speciální obranné sekci. Cestou nevidíme
žádné známky poškození způsobeného bombami, ale taky jsme pořád
velice hluboko.
Boggs nás uvádí do místnosti, která se prakticky v ničem neliší
od původního velitelství. Prezidentka Coinová, Plutarch, Haymitch,
Cressida i všichni ostatní kolem stolu vypadají na pokraji vyčerpání.
Někdo konečně povolil pití kávy, ačkoliv jsem si jistá, že to tu
chápou jen jako nouzový povzbuzující prostředek, a Plutarch svírá
hrnek oběma rukama, jako kdyby očekával, že mu ho každou chvíli
zase seberou.
Nikdo neztrácí čas zbytečnými úvody. "Chceme, abyste se
všichni čtyři oblékli a vyjeli na povrch," obrací se na nás
prezidentka. "Máme dvě hodiny na to, abychom natočili škody,
ukázali, že vojenský arzenál Třináctého kraje zůstává nejen funkční,
ale že má i nadále kvalitativní převahu nad Kapitolem, a hlavně, že
reprodrozd stále žije. Nějaké dotazy?"
"Můžeme dostat kávu?" ptá se Finnick.
Rozdávají nám hrnky s horkou tekutinou. Dívám se na odporně
černou břečku. Nikdy jsem nebyla velký příznivec kávy, ale hádám,
že mi pomůže udržet se na nohách. Finnick mi do ní přilévá trochu
smetany a sahá po cukřence. "Dáš si kostku cukru?" ptá se mě svým
starým svůdným hlasem. Jako při prvním setkání - tehdy mi Finnick
taky nabídl cukr. Mezi koni a bojovými vozy, v kostýmech a
maskách určených pro davy Kapitolami. Než jsme se stali spojenci.
Než jsem poznala, co ho udržuje v chodu. Ta vzpomínka mi vykouzlí
ve tváři úsměv. "Jen si vezmi, zlepšuje to chuť," dodává Finnick
normálním hlasem a hází mi do hrnku hned tři kostky.
Když se otáčím, abych se šla připravit, všímám si Hurikána, který
nešťastně sleduje mě a Finnicka. Co mu zase přeletělo přes nos?
Myslí si snad, že mezi námi něco je? Možná mě v noci viděl, jak za
ním jdu. Cestou jsem minula niku Hawthornových. Nejspíš mu to
vadí. To, že jsem vyhledala Finnickovu společnost a ne jeho. Tak ať.
Prsty mám sedřené od provazu, sotva udržím otevřené oči a televizní
štáb ode mě očekává skvělý výkon. A Snow drží Peetu v zajetí.
Hurikán si může myslet, co chce. I V nové maskérně ve Speciální
obranné sekci mě můj přípravný tým navléká do kostýmu
reprodrozda, vyčesává mi vlasy a nanáší mi základní vrstvu líčidel,
ještě než mi vůbec vychladne káva. Za deset minut už herci i filmaři
vyjíždějí na povrch. Usrkávám kávu a zjišťuji, že smetana a cukr její
chuť opravdu výrazně vylepšily. Obracím do sebe sedlinu, která se
držela u dna hrnku, a do žil se mi vlévá nová energie.
' Nad posledním žebříkem Boggs tahá za páku, kterou otvírá
padací dveře, a do šachty se hrne čerstvý vzduch. Polykám ho plnými
doušky a uvědomuji si, jak jsem nenáviděla pobyt v bunkru. Ocitáme
se v lese a já hladím listy nad svou hlavou. Některé už začínají
žloutnout. "Co je za den?" ptám se. Boggs odpovídá že příští týden
začne září.
Září. To znamená, že Peeta je v zajetí pět, možná šest týdnů.
Prohlížím si list na své dlani a cítím, jak se chvěju. Nedokážu to
zastavit. Svádím to na kávu a snažím se dýchat o něco pomaleji.
Nejdeme přece tak rychle.
Lesní půdu pokrývají ulámané větve a za chvíli stojíme u prvního
kráteru, širokého třicet metrů. Je tak hluboký, že ani není vidět na
dno. Boggs říká, že všichni obyvatelé nejvyšších deseti podlaží by
bez evakuace pravděpodobně zahynuli. Obcházíme propast a
pokračujeme dál.
"Postavíte to znovu?" ptá se Hurikán.
"Hned tak ne. Tahle bomba nezasáhla nic důležitého. Pár
záložních generátorů a drůbeží farmu," krčí rameny Boggs.
"Zničenou sekci jednoduše uzavřeme a odřízneme od ostatních."
Stromy řídnou, až nakonec zcela mizí. Jsme na oploceném
prostranství. Kolem kráterů přibyly nové rozvaliny. Už před
bombardováním se na povrchu nacházela jen malá část současného
Třináctého kraje. Pár strážních budek. Cvičiště. Nad zem vyčnívalo
zhruba třicet centimetrů naší budovy včetně Pryskyřníkova okénka,
překrytých několika desítkami centimetrů oceli. Ani to však nebylo
projektováno, aby to vydrželo tak silné exploze.
"Kolik času navíc vám poskytlo varování toho chlapce?" pta se
Haymitch.
"Přibližně deset minut. Pak by se rakety objevily na našich
radarech," odpovídá Boggs.
"Ale pomohl vám, ne?" ozývám se. Nedokážu unést pomyšlení,
že by Peeta podstupoval takové riziko zbytečně.
"Jistě," přikyvuje Boggs. "Stihli jsme dokončit evakuaci všech
civilistů. Za takových okolností záleží na každé vteřině. Těch deset
minut zachránilo mnoha lidem život."
Prim, pomyslím si. A Hurikánovi. Dorazili do bunkru jen pár
okamžiků před dopadem první rakety. Nebýt Peety, byli by už po
smrti. Můj dluh vůči Peetovi se rozrostl i o jejich jména. A já se s
ním nikdy nevyrovnám.
Cressida mě chce natočit před rozvalinami staré budovy soudu,
což je docela paradoxní, protože Kapitol tuto kulisu používal pro
falešné zprávy, které vysílal na důkaz toho, že Třináctý kraj už
neexistuje. Po posledním útoku jsou trosky soudní budovy jen asi
deset metrů od kraje nového kráteru.
Blížíme se k bývalému vchodu do budovy. Hurikán najednou na
něco ukazuje a všichni zpomalujeme. Nejdřív nechápu, v čem je
problém, ale pak si všímám, že je země posypaná čerstvě nařezanými
růžemi. "Nedotýkejte se jich!" křičím na ostatní. "Ty jsou pro mě!"
Do nosu mi vniká odporně sladký zápach a srdce mi buší jako o
závod. Takže jsem si tu růži na nočním stolku nevymyslela. Právě
mám před sebou druhou Snowovu nadílku. Růžové a rudé růže na
dlouhých stoncích, tytéž, které zdobily scénu, kde jsme s Peetou
natáčeli společný rozhovor po vítězství v prvních hrách. Květy, jež
nejsou zamýšleny pro jednoho, ale pro dva milence.
Vysvětluji to ostatním, jak nejlíp umím. Růže se zdají být
neškodné, byť geneticky upravené. Jsou jich dva tucty. Bez vody
mírně povadly. Nejspíš je shodili po dopadu poslední bomby.
Skupina vojáků ve speciálních oblecích je sbírá a odnáší pryč. Jsem
si jistá, že na nich nenajdou nic mimořádného. Snow ví naprosto
přesně, jaký na mě jeho gesto bude mít účinek. Jako když nechal
surově zbít Cinnu těsně předtím, než jsem vstoupila do arény. Chce
mě vykolejit.
Snažím se vzchopit jako tehdy, ale zatímco Cressida rozestavuje
Castora a Polluxe, úzkost ve mně narůstá. Jsem tak unavená a
napjatá, že nedokážu myslet na nic jiného než na Peetu. S tou kávou
jsem udělala velkou chybu. Nepotřebovala jsem povzbuzující
prostředek. Celá se zřetelně chvěju a nemohu popadnout dech. Po
několika dnech strávených v temnotě bunkru mhouřím oči proti
světlu, ať se obrátím kamkoliv. I v chladném vánku mi po tváři stéká
pot.
"Takže, co přesně ode mě potřebujete?" ptám se.
"Jen pár vět, aby všichni viděli, že jsi naživu a že pořád bojuješ,"
odpovídá Cressida.
"Dobře." Zaujímám svoje místo a dívám se do červeného světla
na kameře. Zírám a nic neříkám. "Promiňte, ale nic mě nenapadá."
Přistupuje ke mně Cressida. "Je ti dobře?" Přikyvuji. Vytahuje
kapesník a osušuje mi obličej. "Co kdybychom zkusili krátký
rozhovor?"
"Ano, to by mi mohlo pomoct." Zkřížím ruce na prsou, abych
zamaskovala jejich třas. Hledím na Finnicka, který mi ukazuje
vztyčený palec. Sám ale vypadá hodně rozechvěle.
Cressida se vrací za kamery. "Tak, Katniss. Přežila jsi
bombardování Třináctého kraje. Jak bys to srovnala se svou
zkušeností z osmičky?"
"Tentokrát jsme byli hluboko pod zemí, takže nehrozilo žádné
opravdové nebezpečí. Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem…"
Láme se mi hlas a z hrdla mi vychází jen kníknutí.
"Zkus tu větu znovu," vybízí mě Cressida. "Třináctý kraj je v
pořádku a stejně tak jsem v pořádku i já."
Pokouším se nadechnout. "Třináctý kraj je v pořádku…" Ne, to
nezní dobře.
Přísahám, že pořád cítím vůni těch růží.
"Katniss, jenom tuhle větu a pro dnešek končíme, slibuji," říká
Cressida. "Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem v pořádku i
já."
Dávám ruce dolů, abych se uvolnila, a opírám pěsti v bok. Pak je
znovu spouštím. Ústa mi neskutečně rychle zalévají sliny a v hrdle
cítím chuť zvratků. Polykám a otvírám ústa, abych ze sebe vypravila
ten hloupý slogan a mohla se jít schovat do lesa. Místo toho se ale
dávám do pláče.
Nemohu být reprodrozd. Nemohu dokončit ani tuhle jedinou
větu. Protože teď už vím, že všechno, co řeknu, bude mít přímý
dopad na Peetu. Budou ho mučit. Nezabijou ho, kdepak, nic tak
milosrdného. Snow se postará o to, aby Peetův život byl mnohem
horší než smrt.
"Stop," říká Cressida tiše.
"Co je s ní?" šeptá Plutarch.
"Došlo jí, k čemu Snow využívá Peetu," odpovídá Finnick.
Z půlkruhu lidí přede mnou slyším něco jako kolektivní
povzdychnutí. Protože už to vím. Protože na to už nikdy nedokážu
zapomenout. Protože kromě vojenské nevýhody, kterou s sebou
ponese ztráta reprodrozda, je jasné, že se prezidentu Snowovi přece
jen podařilo mě zlomit.
Objímají mě několikerý paže, ale já mám zájem o útěchu jen od
jedné osoby, a sice od Haymitche, protože i on má Peetu rád.
Natahuji paže před sebe, říkám jeho jméno a on přichází, drží mě v
náručí a hladí mě po zádech. "To je dobré, bude to v pořádku,
drahoušku." Usazuje mě na kus povaleného mramorového pilíře a
objímá mě paží kolem ramen.
"Už to nemohu dělat," vzlykám.
"Já vím," říká.
"Myslím jenom na to…, co provede Peetovi…, protože jsem
reprodrozd!" vypravuji ze sebe přerývaně.
"Já vím," opakuje Haymitch a objímá mě ještě pevněji.
"Viděl jste? Jak divně se choval? Co mu dělají?" Sotva mezi
jednotlivými vzlyky popadám dech, ale dokážu ještě vyslovit
poslední větu. "To všechno je moje vina!" A pak definitivně
překračuji hranici hysterie, cítím vpich jehly do paže a propadám se
do bezvědomí.
Museli mi dát něco hodně silného, protože se probírám až po
čtyřiadvaceti hodinách. Nespala jsem ale klidně. Mám pocit, jako
kdybych se vynořovala z království temnoty a ze strašidelných míst,
kterými jsem musela putovat úplně sama. Na židli vedle mé postele
sedí Haymitch s mrtvolně bledou pletí a zarudlýma očima.
Vzpomínám si na Peetu a začínám se znovu chvět.
Haymitch mě hladí po rameni. "Bude to dobré. Pokusíme se ho
zachránit."
"Cože?" Jeho slova nedávají smysl.
"Plutarch pro něj posílá záchranný oddíl. Má v Kapitolu svoje
agenty. Věří, že dokáže přivést Peetu živého," vysvětluje Haymitch.
"Proč jsme to neudělali dřív?" ptám se.
"Protože je to náročná a nákladná operace. Všichni s ní ale
souhlasili. Stejně jsme se rozhodli i v aréně. Musíme tě za každou
cenu udržet v provozu. Teď nesmíme přijít o reprodrozda. A ty nejsi
schopná fungovat, dokud budeš vědět, že si Snow všechno vybíjí na
Peetovi." Haymitch mi nabízí sklenici. "Napij se."
Pomalu si sedám a srkám vodu. "Co jste myslel tou nákladností?"
Haymitch krčí rameny. "Kapitol odhalí naše agenty. Někteří
možná zemřou. Ale nezapomínej, že lidé umírají každý den. A nejde
jen o Peetu - odvedeme i Annii, kvůli Finnickovi."
"Kde je Finnick?" ptám se.
"Za touhle plentou. Ještě pod sedativy. Dostal záchvat, když jsme
tě museli nadopovat," říká Haymitch. Trochu se usmívám -už si
aspoň nepřipadám tak slabá. "Jo, bylo to skvělé natáčení. Vy dva jste
se zhroutili a Boggs odešel zorganizovat výpravu na Peetovu
záchranu. Oficiálně zatím vysíláme starší záběry."
"Jestli výpravu vede Boggs, je to v dobrých rukách,"
poznamenávám.
"Boggs je schopný velitel. Brali jenom dobrovolníky, ale
předstíral, že nevidí moji zvednutou ruku," ušklíbá se Haymitch.
"Vidíš? I v tomhle prokázal dobrý úsudek."
Něco mi tady nesedí. Haymitch se mě příliš usilovně snaží
rozveselit. To není jeho styl. "Kdo další se přihlásil?"
"Myslím, že jich celkem bylo sedm," odpovídá vyhýbavě.
Útroby se mi svírají zlou předtuchou. "Kdo další, Haymitchi?"
naléhám.
Haymitch konečně přestává s předstíranou bodrostí. "Víš dobře,
kdo další, Katniss. Kdo se přihlásil jako první." Jistěže to vím.
Hurikán.

10.k

5. dubna 2012 v 18:29
Peetův jekot mi proniká do morku kostí, rezonuje v mých
bedrech a pomalu se přesouvá vzhůru, dokud se jím úplně
nezalykám. Stává se ze mě avoxka, která se dusí vlastním žalem. I
kdybych dokázala rozpohybovat křečovitě stažené hrdelní svaly a
dostala ten zvuk ze sebe ven, všiml by si toho někdo? V místnosti
nastal nepopsatelný zmatek. Všichni se překřikují a pokoušejí se
přijít na smysl Peetových slov. "A vy… ve Třináctém kraji… Do
rána jste mrtví!" Nikdo se ale nezajímá o Peetu, jehož krev nahradilo
zrnění prázdné obrazovky.
Nad všeobecnou vřavou se zvedá velitelský hlas. "Ticho!"
Všichni se dívají na Haymitche. "Nejde o žádnou velkou záhadu!
Ten chlapec nás varuje, že se proti nám chystá bezprostřední lok."
"Jak by o něm věděl?"
"Proč bychom mu měli věřit?"
"Jak to víte?"
Haymitch podrážděně vrčí: "Právě teď ho surově mlátí. Jaký
důkaz ještě chcete? Katniss, pomoz mi!"
Musím se otřást, abych ze sebe vypravila aspoň nějaká slova.
"Haymitch má pravdu. Nevím, odkud má Peeta informaci o útoku na
Třináctý kraj, ani jestli je to pravda. Ale on tomu věří. A oni ho…"
Nedokážu nahlas vyslovit, co mu Snow určitě provádí.
"Vy ho neznáte," obrací se Haymitch na Coinovou. "My ano.
Připravte svoje lidi na útok."
Zdá se, že prezidentku překotný vývoj událostí nepolekal, jen
poněkud překvapil. Zamyšleně poklepává prstem na okraj řídicího
pultu před sebou. Když nakonec oslovuje Haymitche, mluví zcela
klidně. "Samozřejmě jsme připraveni i na tuto eventualitu, ačkoliv
poslední desetiletí potvrzují předpoklad, že další přímé útoky na
Třináctý kraj Kapitolu spíše uškodí. Jaderné hlavice by uvolnily do
ovzduší radioaktivitu s nepředvídatelnými následky pro životní
prostředí. I obyčejné bombardování by mohlo silně poškodit naše
vojenské vybavení, které hodlají jednoho dne získat zpátky pro sebe.
Navíc takovým krokem pochopitelně vyprovokují odvetu. Je
nicméně možné, že vzhledem k našemu současnému spojení s
povstalci jsou všechna tato rizika pro Kapitol přijatelná."
"Myslíte?" ptá se Haymitch trochu příliš vážně. Jemné odstíny
ironie však v Třináctém kraji často přicházejí vniveč.
"Ano. V každém případě jsme už dlouho neprovedli bezpečnostní
cvičení pátého stupně," říká Coinová. "Přikročíme k celkové
evakuaci." Rychle ťuká do klávesnice příslušné pokyny. Ještě ani
nestačí zvednout hlavu od displeje a evakuace začíná.
Během mého pobytu v Třináctém kraji proběhly dvě
bezpečnostní zkoušky nižšího stupně. Z první si moc nepamatuji.
Ležela jsem v nemocnici a pacientů se zřejmě cvičný poplach
netýkal, protože komplikace s jejich převozem by převažovaly nad
potenciálními přínosy. Matně jsem vnímala mechanický hlas, který
instruoval obyvatele, aby se shromáždili ve žlutých zónách. Podruhé
šlo o cvičení druhého stupně určené pro případy menších krizí, jako
je například dočasná karanténa během epidemie chřipky, kdy lékaři
vyšetřují všechny obyvatele. Tehdy jsme se měli jednoduše odebrat
do přidělených ubikací. Já jsem zůstala za potrubím v prádelně a
pípání z reproduktorů jsem si nevšímala. Místo toho jsem pozorovala
pavouka, který si právě tkal síť. Ani jedna zkušenost mě nepřipravila
na pronikavý děsivý zvuk sirén rozléhající se po celé třináctce. Něco
takového nemůže nikdo přeslechnout ani ignorovat. To kvílení by
stačilo k vyvolání davové paniky. Tady jsme ale ve Třináctém kraji a
žádná panika nehrozí.
Boggs odvádí mě a Finnicka z konferenční místnosti, procházíme
chodbou a vstupujeme do široké schodišťové šachty. Z různých pater
sem přitékají lidské potůčky a splývají v řeku tekoucí dolů. Nikdo
nekřičí, nikdo se nepokouší předbíhat. Ani děti neprotestují.
Scházíme po schodech, jedno podlaží po druhém, a nemluvíme,
protože přes kvílení sirén by stejně nebylo nic slyšet. Rozhlížím se
po matce a po Prim, ale okolní lidé mi brání ve výhledu. Obě mají
dnes večer službu v nemocnici, takže jim poplach nemohl uniknout.
V uších mi praská a v očích cítím rostoucí tlak. Ocitáme se kdesi
hluboko v uhelném dole. Jediná výhoda spočívá v tom, že s rostoucí
hloubkou slábne rezavý zvuk sirén. Jako kdyby nás měly zahnat z
povrchu, což je možná nakonec pravda. Od hlavního proudu se
oddělují první skupinky lidí, kteří zacházejí do označených dveří,
Boggs s námi však míří ještě hlouběji. Schody končí v obrovské
jeskyni. Chystám se do ní vkročit, ale Boggs mě zastavuje a ukazuje,
že musím přejet rozvrhem na zápěstí před čtecím zařízením.
Informace o příchozích se jistě shromažďují v nějakém centrálním
počítači, aby se na nikoho nezapomnělo.
Architekti a stavitelé tohoto bunkru se patrně nedokázali
rozhodnout, jestli má vypadat přirozeně, nebo uměle. Část stěn tvoří
skála, zatímco jiné podpírají ocelové trámy a betonové výztuže. Do
skalních stěn jsou vytesána lůžka. Nechybí kuchyně, koupelny a
stanice první pomoci. Dalo by se tady přežít docela dlouhou dobu.
Na stěnách jsou v pravidelných odstupech bílé značky s písmeny
nebo čísly. Boggs mi zrovna říká, abychom se s Finnickem hlásili v
sekci, která odpovídá našemu oddělení - v mém případě v sekci
označené písmenem E -, když k nám přistupuje Plutarch. "Á, tady
jsi," oslovuje mě. Poslední události nemají na jeho náladu skoro
žádný vliv. Pořád září spokojeností nad Diodovým úspěchem v
televizní ofenzivě. Vnímá celek, ne jednotlivé epizody, jako je
Peetovo mučení nebo hrozící bombardování Třináctého kraje.
"Katniss, chápu, že je to pro tebe těžká chvíle, zvlášť vzhledem k
tomu zádrhelu s Peetou, ale musíš si uvědomit, že tě všichni považují
za vzor."
"Cože?" ptám se. Nedokážu uvěřit, že právě odbyl Peetovu
situaci jako pouhý zádrhel.
"Ostatní lidé v bunkru budou reagovat podle tebe. Když se budeš
chovat klidně a statečně, budou se snažit o totéž. Jestli začneš ztrácet
hlavu, rozšíří se panika, než řekneš švec," vysvětluje Plutarch.
Oněměle na něj zírám. "Jiskra zažehne požár, aby se tak řeklo,"
pokračuje, jako kdyby mluvil s nedovtipným dítětem.
"Co kdybych předstírala, že mě natáčejí, Plutarchu?" navrhuji s
nádechem ironie.
"Ano! Výborně. Před diváky je člověk vždycky statečnější,"
souhlasí. "Podívej, jakou odvahu právě prokázal Peeta!"
Mám co dělat, abych mu nevrazila facku.
"Musím se vrátit ke Coinové, než se bunkry uzavřou. Jen tak dál.
Vedeš si skvěle!" povzbuzuje mě a odchází.
105
Jdu k velkému písmenu E. Místo ubikace máme vyhrazený
čtverec kamenné podlahy o hraně čtyř metrů, ohraničený
narýsovanými linkami. Do stěny jsou vytesána dvě lůžka - jeden z
nás bude spát na zemi - a krychlovitý výklenek na uskladnění věcí.
Je tu bílý zalaminovaný papír s nadpisem
EVAKUAČNÍ ŘÁD.
Upřeně civím na drobné černé písmo, ale zakrývají mi ho kapky
Peetovy krve, na které pořád nemohu zapomenout. Jen pomalu se mi
daří zaostřit na jednotlivá slova. První oddíl se nazývá "Po
příchodu".
1. Ujistěte se, že nechybí nikdo z obyvatel vaší ubikace.
Matka s Prim ještě nedorazily, ale je pravda, že jsem přišla do
bunkru jako jedna z prvních. Obě nejspíš pomáhají s evakuací
pacientů.
2. Zajděte do zásobovací stanice a vyzvedněte jeden balíček
pro každou osobu z vaší ubikace. Připravte svou niku k pobytu a
vraťte balíček/balíčky.
Rozhlížím se po zásobovací stanici. Nacházím ji o kousek dál - je
to místnost vyhloubená do skály a ohraničená pultem. Hlásím u něj
svou sekci a žádám o tři balíčky. Obsluha nahlíží do listiny, vytahuje
z police příslušné balíčky a pokládá je na pult. Jeden si přehazuji přes
rameno a druhé dva beru do ruky. Za mnou se rychle vytváří fronta.
"Promiňte," omlouvám se, když se s balíčky proplétám mezi lidmi.
Je to jen načasováním, nebo rná Plutarch pravdu? Opravdu se ostatní
řídí podle mě?
Po návratu do naší niky otvírám jeden z balíčků a nacházím v
něm tenkou matraci, lůžkoviny, dvě sady šedého oblečení, kartáček
na zuby, hřeben a baterku. Při zkoumání obsahu druhých dvou
balíčků odhaluji jediný rozdíl: je v nich jeden pár šedých a jeden pár
bílých šatů. Ty bílé jsou zřejmě pro matku a Prim pro případ, že by
tu musely někoho ošetřovat. Připravuji lůžka, ukládám rezervní
oblečení do výklenku a vracím prázdné balíčky. Nezbývá, než se řídit
posledním bodem řádu:
3. Čekejte na další pokyny.
Sedám si se zkříženýma nohama na zem. Místnost se plní lidmi,
kteří hledají svoje niky a vyzvedávají si zásoby. Nepotrvá dlouho a
budou tady všichni. Přemítám, jestli matka a Prim nestráví noc s
evakuovanými pacienty, ale asi ne. Jsou vedené na seznamu tady.
Začínám být nervózní, když tu se objevuje moje matka. Dívám se za
ni na moře cizích tváří. "Kde je Prim?" ptám se.
"Ona tu není?" diví se matka. "Měla jít z nemocnice rovnou sem
dolů. Vyrazila deset minut přede mnou. Kde je? Co ji mohlo zdržet?"
Zavírám víčka a snažím se vžít do její mysli, jako při lovu kořisti.
Představuji si její reakci na sirénu, to, jak pomáhá pacientům, jak
přikyvuje, když jí ukazují, aby sešla po schodech do bunkru, i jak na
schodech váhá. Ale proč?
Prudce otvírám oči. "Pryskyřník! Šla pro něj!
"Ale ne," vydechuje matka. Obě víme, že se nemýlím.
Proplétáme se davem přicházejících zpátky ke schodišti. Vojáci u
vchodu se chystají zavřít bytelná vrata a pomalu otáčejí kovovými
koly po obou stranách. Tuším, že jakmile se vrata dovřou, nic na
světě strážné nepřesvědčí, aby je znovu otevřeli. Třeba by nemohli,
ani kdyby chtěli. Razantně odstrkuji lidi z cesty a křičím na vojáky,
ať počkají. Mezera mezi oběma křídly vrat se zužuje na metr, pak na
půl metru a nakonec jen na deset centimetrů, když do ní strkám ruku.
"Otevřete! Pusťte mě ven!" křičím.
Vojáci zklamaně otočí koly kousek na druhou stranu. Projít sice
nemohu, ale aspoň mi nerozdrtili prsty. Využívám příležitosti a
vrážím do mezery rameno. "Prim!" křičím na schody. Pokouším se
protáhnout ven a matka naléhavě prosí vojáky, aby otevřeli víc.
"Prim!"
Vtom ji slyším. Vzdálenou ozvěnu kroků na schodech. "Už
jdeme!" volá má sestra.
"Nezavírejte!" To byl Hurikán.
"Už jdou!" říkám strážným, kteří otvírají vrata na šířku třiceti
centimetrů. Netroufám si úplně vyjít z bunkru, protože se bojím, že
by nás nechali venku. Objevuje se Prim s lícemi zrůžovělými z běhu
a nese Pryskyřníka. Vpadne dovnitř a hned za ní následuje Hurikán s
plnou náručí zavazadel. Vrata se s definitivním zaduněním dovírají.
"Co tě to napadlo?" obořím se rozzlobeně na Prim, ale pak ji li s
Pryskyřníkem objímám.
Prim zajíkavě vysvětluje: "Nemohla jsem ho tam nechat, Katniss.
Podruhé ne. Měla jsi ho vidět, jak přecházel po místnosti a skučel.
On by se taky vrátil, aby nás ochránil."
"Dobrá. Dobrá." Několikrát se nadechuji, abych se uklidnila, a
beru Pryskyřníka za zátylek. "Měla jsem tě už dávno utopit."
Tiskne uši k hlavě a výhružně zvedá pracku. Zasyčím na něj, než
to stihne udělat on na mě, což mu očividně vadí, protože považuje
syčení za svůj vlastní zvuk, jímž dává najevo opovržení. Mstí se mi
žalostným mňouknutím, kterým okamžitě přivolá Prim na svoji
obranu.
"Neubližuj mu, Katniss," napomíná mě a objímá ho. "Už tak je
hrozně rozrušený."
Pomyšlení, že jsem tu mizernou kočičí bestii aspoň trochu
popíchla, mě svádí k dalšímu zasyčení, ale kvůli Prim si místo toho
jen představuji, jak si Pryskyřníkovým kožichem lemuji rukavice -
tenhle obrázek mi během let už mnohokrát pomohl. »No dobře,
promiň. Bydlíme v nice označené velkým E na stěně. Radši ho tam
dones, než ho popadne amok." Prim spěchá pryč a já zůstávám stát
naproti Hurikánovi. Drží krabici lékařských potřeb z naší kuchyně v
Dvanáctém kraji. Místa našeho posledního rozhovoru, polibku,
rozchodu, nebo co to vlastně bylo. Přes rameno má pověšený můj
lovecký vak.
"Jestli má Peeta pravdu, tyhle věci by neměly šanci,"
poznamenává.
Peeta. Jeho krev jako kapky deště na okenní tabuli. Jako vlhké
stříkance bláta na botách.
"Díky za všechno," říkám mu zajíkavě. "Cos dělal u nás nahoře?"
"Jenom jsem vás kontroloval," odpovídá. "Kdybys mě
potřebovala, jsme v sedmačtyřicítce."
Skoro všichni se po uzavření bunkru stahují do svých nik, a tak
odcházím do našeho nového domova pod dohledem nejméně pěti set
lidí. Snažím se působit co nejklidněji, abych nějak odčinila to, jak
jsem se před chvílí zoufale prodírala davem. Jako kdybych tím mohla
někoho obalamutit. A to jsem jim měla dávat příklad hodný
následování. Jenže co na tom sejde? Stejně si všichni myslí, že jsem
blázen. Muž, jehož jsem před chvílí srazila na zem, se na mě
vyčítavě dívá a mne si loket. Nechybí moc, abych na něj taky
zasyčela.
Prim položila Pryskyřníka na spodní postel a zabalila ho do
přikrývky, takže kocourovi vykukuje jen hlava. Takhle s oblibou
přečkává bouřky, jedinou věc, které se doopravdy bojí. Matka
opatrně ukládá lékařské zásoby do výklenku. Sedám si do dřepu a
nahlížím do loveckého vaku, abych zjistila, co se Hurikánovi
podařilo zachránit. Kniha s rostlinami, lovecká bunda, svatební
fotografie rodičů a moje osobní drobnosti ze zásuvky. Špendlík s
reprodrozdem je nyní oficiální součástí Cinnova kostýmu, ale je tu
zlatý medailonek a stříbrný padáček s trubičkou na odběr mízy ze
stromů a perla od Peety. Balím perlu do cípu padáčku a schovávám ji
co nejhlouběji do vaku, jako kdyby šlo o Peetův život a nikdo mu ho
nemohl vzít, dokud ji budu střežit.
Vzdálené kvílení sirén utichá a z reproduktorů se ozývá hlas
prezidentky Coinové, která nám všem děkuje za příkladnou evakuaci
horních podlaží. Zdůrazňuje, že nejde o cvičení, protože Peeta
Mellark, vítěz z Dvanáctého kraje, se v přímém přenosu zmínil o
chystaném útoku na třináctku.
V tu chvíli dopadá první bomba. Následuje exploze, která mi
rozechvívá útroby, kosti i kořeny zubů. Všichni tu zemřeme,
pomyslím si. Stáčím oči vzhůru, jestli se po stropě nerozbíhají
pavučinovité praskliny a k zemi se neřítí první kusy skály. Bunkr se
však sotva zachvěje. Zhasínají světla a jeskyně se noří do naprosté
tmy, kterou se rozléhají polekané výkřiky, přerývané oddechování,
kňourání dětí a jakýsi šílený smích. Začíná hučet generátor a ostré
světlo, jež je v Třináctém kraji normou, nahrazuje tlumená, měkká
záře. Tohle osvětlení se více blíží tomu, jaké si pamatuji z domova,
když za zimních večerů hořely svíčky a oheň v krbu.
Hmatám v šeru po Prim, chytám se jí za nohu a sunu se k ní. Její
hlas se ani nezachvěje, když tiše brouká Pryskyřníkovi do ucha: "To
je v pořádku, zlatíčko, to je v pořádku. Tady dole se nám nic
nestane."
Matka nás obě objímá. Na chvíli se vracím do dětských let a
pokládám jí hlavu na rameno. "Tohle je úplně jiné než bombardování
v osmičce," šeptám.
"Nejspíš šlo o protibunkrovou raketu," odpovídá Prim. Kvůli
kocourovi mluví stále stejně konejšivým hlasem. "Učili jsme se o
nich v přednáškách pro nové obyvatele. Jsou navržené tak, aby
pronikly hluboko pod zem, a teprve tam vybuchly. Ve Třináctém
kraji už nemá smysl bombardovat povrch."
"Jsou jaderné?" ptám se. Po zádech mi přejíždí mráz.
"Jak které," říká Prim. "Některé jen obsahují opravdu hodně
výbušniny. Ale asi mohou být obou typů."
V šeru není pořádně vidět na kovová vrata. Ochrání nás před
jaderným útokem? A i kdyby dokázala zadržet veškeré záření -což je
vysoce nepravděpodobné -, budeme odtud někdy moct odejít?
Pomyšlení, že zbytek života, ať už jakkoliv dlouhý, strávím v téhle
kamenné hrobce, mě děsí. Mám sto chutí bezhlavě vyběhnout k
vratům a požadovat, ať mě pustí ven, bez ohledu na to, co se
odehrává nahoře. Jenže bych si tím nepomohla. Nepustili by mě a
ještě bych mohla vyvolat paniku.
"Jsme tak hluboko, že bombardování určitě přežijeme," říká moje
matka vyčerpaně. Vzpomíná na to, že můj otec zahynul při výbuchu
v dolech? "Ale bylo to těsné. Ještě že měl Peeta prostředky, aby nás
varoval."
Prostředky. Obecný výraz, který zahrnuje vše potřebné ke
spuštění poplachu. Informace, příležitost, kuráž. A ještě něc dalšího,
co neumím tak přesně pojmenovat. Vypadalo to, jako kdyby Peeta
bojoval jakousi vnitřní bitvu. Jako kdyby měl potíže zformulovat své
varování. Proč? Jeho největším talentem je lehkost, s níž zachází se
slovy. Šlo o důsledek mučení, nebo o něco jiného? Například o
šílenství?
Z reproduktorů znovu promlouvá prezidentka Coinová, snad jen
o odstín pochmurněji než prve. Hlasitost vysílání kolísá stejně jako
světla. "Informace Peety Mellarka byly očividně správné a všichni
mu dlužíme velké poděkování. Čidla ukazují, že první nálož nebyla
jaderná, ovšem velice silná. Očekáváme, že další budou následovat.
Obyvatelé zůstanou na svých místech, a to až do odvolání."
Za matkou přichází jeden voják s tím, že je jí třeba na stanic první
pomoci, ale matce se od nás nechce odcházet, i když bude jen o třicet
metrů dál.
"Jsme v pohodě, vážně," ubezpečuji ji. "Myslíš, že někdo projde
přes něj?" Ukazuji na Pryskyřníka. Jeho zasyčení je tentokrát tak
vlažné, že se všichni musíme zasmát. Dokonce i mně je ho líto. Po
matčině odchodu navrhuji: "Co kdyby sis taky zalezla pod deku,
Prim?"
"Já vím, že je to hloupost, ale bojím se, že se při útoku mohou |ta
lůžka zhroutit," říká. Kdyby se měla zhroutit lůžka, znamenalo by to,
že povolil celý bunkr a všechny nás co nevidět rozdrtí tuny skály, ale
předpokládám, že takový argument Prim příliš neutěší, a tak místo
toho vyklízím skladovací výklenek a připravuji v něm pelíšek pro
Pryskyřníka. Já se sestrou si leháme na matraci před něj.
Po malých skupinkách se smíme vystřídat v koupelně a vyčistit si
zuby, i když sprchování je pro dnešek zrušeno. Choulím se s Prim
pod dvojitou vrstvou přikrývek, protože z kamenných stěn bunkru
vyzařuje vlhký chlad. Pryskyřník je i přes Priminu neustálou
pozornost schlíplý a zkroušený, leží ve výklenku a dýchá mi do
obličeje.
Jsem ráda, že mám čas na svou sestru, i když je to za tak
nepříjemných okolností. Mé neustálé starosti od příletu sem - ne,
vlastně už od prvních Hladových her - způsobily, že jsem se jí skoro
nevěnovala. Nesledovala jsem ji tak jako dřív. Vždyť i naši ubikaci
se vydal zkontrolovat Hurikán, ne já. Musím to nějak napravit.
Dochází mi, že jsem se jí ani neobtěžovala zeptat, jak zvládá šok
z přestěhování z rodného kraje. "Jak se ti líbí Třináctý kraj, Prim?"
začínám.
"Myslíš teď?" ptá se a obě vyprskneme smíchem. "Občas se mi
hrozně stýská po domově, ale pak si vzpomenu, že tam nezůstal
kámen na kameni. Tady si připadám ve větším bezpečí. Nemusíme se
bát o tebe. Nebo aspoň ne tak jako dřív." Odmlčí se a rty jí zvlní
ostýchavý úsměv. "Myslím, že mě nechají vystupovat na doktorku."
To slyším poprvé. "Není divu. Byli by hloupí, kdyby to
neudělali."
"Všimli si mě, když jsem pomáhala v nemocnici. Už chodím na
zdravotní kurzy, i když se zatím učíme jenom základní věci. Hodně
znám už z domova. Pořád se ale mám co učit," svěřuje se.
"To je úžasné," říkám. Prim jako doktorka. O něčem takovém by
se jí ve Dvanáctém kraji ani nesnilo. Chmury v mém nitru prozařuje
malé světélko, jako když člověk škrtne zápalkou. Takovou
budoucnost jí přineslo povstání.
"A co ty, Katniss? Jak to zvládáš?" Bříškem prstu něžně hladí
Pryskyřníka mezi očima. "A neříkej, že jsi v pohodě."
Má pravdu. Cítím přesný opak pohody, ať už to je cokoliv. A tak
jí vypravuji o Peetovi, o jeho zhoršujícím se stavu a o tom, že ho
právě teď určitě mučí nebo zabíjejí. Pryskyřník si musí chvíli
vystačit sám, protože Prim obrací svou pozornost ke mně. Přitahuje
si mě blíž k sobě a hladí mě po vlasech. Umlkám, protože víc se toho
říct nedá. Bolí mě srdce - možná mě postihl infarkt, ale nezdá se mi
to hodné zmínky.
"Katniss, nemyslím, že prezident Snow Peetu zabije," šeptá Prim.
Je pochopitelné, že to říká: myslí si, že mě tím uklidní. Její další
slova mě ale překvapují. "Kdyby ho zabil, nezbyla by mu proti tobě
žádná páka. Neměl by ti jak ublížit."
Najednou se mi vybavuje jiná dívka, která na vlastní kůži zažila
kapitolskou zvůli. Johanna Masonova, splátkyně a vítězka ze
Sedmého kraje. Snažila jsem se jí zabránit, aby šla do džungle, kde
reprozobové napodobovali bolestný křik našich blízkých. Johanna
mě odstrčila a řekla: "Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy
ostatní. Nezbývá mi nikdo, koho bych milovala."
V tu chvíli mi dochází, že Prim má pravdu a že si Snow nemůže
dovolit Peetu zabít, zvlášť když mu reprodrozd působí tolik
problémů. Už zabil Cinnu a zničil můj domov. Má rodina, Hurikán, a
dokonce i Haymitch jsou mimo jeho dosah. Zbývá jedině Peeta.
"Co myslíš, že s ním udělají?" ptám se přiškrceně.
Moje sestra zní jako nějaká tisíciletá stařena: "Cokoliv, aby tě
zlomili."

9.k

5. dubna 2012 v 18:22
9
Vzdávám snahu o spánek, protože několik prvních pokusů
vyústilo v příšerné noční můry. Nehybně ležím a kdykoliv mě někdo
přichází zkontrolovat, předstírám, že zhluboka oddechuji. Ráno mě
propouštějí z nemocnice a radí mi, abych se šetřila. Cressida mě
žádá, abych natočila několik vět pro novou proklamu. Při obědě
čekám, že se někdo zmíní o Peetově rozhovoru, ale nikdo nic neříká.
Přece jsem ho neviděla jen já s Finnickem.
Měla bych jít na výcvik, ale Hurikán pracuje s Diodem na vývoji
nových zbraní nebo něčem podobném, a tak si vyřizuji povolení,
abych směla vyrazit do lesa s Finnickem. Chvíli se jen tak
procházíme a pak schováváme vysílačky pod keř. V bezpečné
vzdálenosti od plotu usedáme do trávy, abychom si promluvili o
Peetovi.
"Vůbec jsem o něm neslyšel. Tobě někdo něco řekl?" ptá se
Finnick. Vrtím hlavou. Finnick chvíli mlčí a pak se ptá: "Ani
Hurikán?" Snažím se přesvědčit sama sebe, že Hurikán o Peetovi
neví, ale nejspíš to není pravda. "Třeba čeká na příležitost, až ti o
tom bude moct říct v soukromí."
"Třeba," přikyvuji.
Sedíme tak dlouho mlčky, že se na dostřel přibližuje mladý jelen.
Zasahuji ho šípem a Finnick ho táhne zpátky k plotu.
K večeři máme dušenou zvěřinu. Po jídle mě Hurikán doprovází
k mé ubikaci. Ptám se ho na novinky, ale opět se o Peetovi ani
nezmíní. Když matka a Prim usnou, vytahuji ze zásuvky Peetovu
perlu a trávím s ní druhou bezesnou noc. Svírám ji v ruce a v duchu
si přehrávám Peetova slova. "Zeptej se sama sebe, jestli opravdu
věříš lidem, s kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…,
zjisti to." Ale co mám zjistit? A od koho? Copak může Peeta vědět
víc, než co mu řekne Kapitol? Určitě to je jen kapitolská propaganda.
Kouřová clona. Jenže pokud je to tak, proč mi o tom Plutarch neřekl?
Proč se o tom s Finnickem nesmíme dozvědět?
Ve skutečnosti mé rozrušení pramení ze strachu o Peetu. Co s
ním udělali? A co mu dělají právě teď? Snow očividně neuvěřil
tomu, že jsme s Peetou o povstání nevěděli. A jeho podezření
zesílilo, když jsem přijala roli reprodrozda. Peeta může strategii
vzbouřenců jen odhadovat, nebo si vymýšlet, co řekne svým
mučitelům. A ti ho přísně potrestají, jakmile přijdou na to, že jim lže.
Určitě má pocit, že jsem ho nechala na holičkách. Ve svém prvním
rozhovoru se mě snažil chránit před Kapitolem i před rebely, a já
jsem mu nejen neoplatila stejnou mincí, ale naopak jsem na něj
seslala daleko větší hrůzy.
Ráno strkám ruku do otvoru ve zdi a mátožně zírám na svůj
dnešní rozvrh. Hned po snídani se mám dostavit na natáčení. Sedám
si ke stolu v jídelně a začínám mechanicky polykat ovesnou kaši s
mlékem a mačkanou řepu, když si všímám, že Hurikán má na zápěstí
komunikátor. "Kdy jsi ho dostal zpátky, vojáku Hawthorne?" ptám
se.
"Včera. Až s tebou budu v terénu, může posloužit jako záložní
prostředek komunikace," vysvětluje.
Mně komunikátor nikdo nenabídl. Kdo ví, jestli by mi ho dali,
kdybych o něj požádala. "Jeden z nás asi musí být přístupný,"
poznamenávám podrážděně.
"Jak to myslíš?" povytahuje obočí.
"Nijak. Jenom opakuji tvoje slova," odsekávám. "A naprosto
souhlasím s tím, že z nás dvou bys dostupný měl být ty. Jenom
doufám, že k tobě budu mít přístup i já."
Díváme se jeden druhému do očí a já si uvědomuji, jak moc se na
něj zlobím. Jsem naprosto přesvědčená, že viděl Peetovu proklamu.
A mám pocit, že mě zradil, když mi o ní neřekl. Zkoumavě na mě
hledí. Známe se příliš dobře, než aby nedokázal poznat mé
rozpoložení a uhodnout, co je způsobilo.
"Katniss…," začíná se stopou provinilosti v hlase.
Zvedám se od stolu, odnáším tác a s hlasitým třesknutím ho
pokládám k okénku. Hurikán vybíhá za mnou a dohání mě na
chodbě.
"Proč jsi nic neřekla?" ptá se a bere mě za paži.
"Proč já jsem nic neřekla?" vytrhuji se mu. "Proč jsi něco neřekl
ty, Hurikáne? A to jsem se tě včera večer ptala, co je nového!"
"Omlouvám se. Podívej, nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem
ti to říct, ale všichni se báli, že ti z té Peetovy proklamy bude
špatně," říká.
"Nespletli se. Je mi špatně. Ale ne tak špatně jako z toho, že jsi
mi kvůli Coinové lhal." V tu chvíli mu zapípá komunikátor. "To je
ona. Radši utíkej. Máš jí co nahlásit."
Tváří se mu mihne ublížený výraz, ale vzápětí ho nahradí chladný
vztek. Otáčí se na podpatku a rázuje pryč. Možná jsem na něj byla
moc příkrá a nedala jsem mu možnost, aby se ospravedlnil. Ale je mi
to jedno. Lidí, kteří mi pro moje vlastní dobro lžou, už mám po krk.
Protože ve skutečnosti to dělají především pro svoje dobro. Lžete
Katniss o povstání, aby neprovedla nějakou ztřeštěnost. Pošlete ji do
arény, aniž by něco tušila, a pak ji zase vyzvedněte. Neříkejte jí o
Peetově proklamě, protože by se jí z toho udělalo špatně, vždyť už
teď se z ní skoro nedá vytřískat slušný výkon před kamerou.
Je mi opravdu špatně. Bolí mě u srdce. A jsem příliš unavená na
natáčení. Už ale stojím před maskérnou, a tak vcházím dovnitř.
Dozvídám se, že se dnes vrátíme do Dvanáctého kraje. Cressida chce
natočit improvizované rozhovory s Hurikánem a se mnou v troskách
našeho zničeného města.
"Jestli se na to oba cítíte," dodává Cressida a pozorně si mě
prohlíží.
"Počítejte se mnou," přikyvuji. Stojím na místě jako figurína,
toporně a beze slov, zatímco mě můj přípravný tým obléká, češe a
líčí. Líčidel používají střídmě, jen tolik, aby zakryli moje kruhy pod
očima.
Boggs mě odvádí do Hangáru, ale kromě pozdravu spolu
nemluvíme. Jsem ráda, že nemusím absolvovat další rozhovor o mé
neposlušnosti v Osmém kraji, zvlášť proto, že Boggsova maska
vypadá velice nepříjemně.
Na poslední chvíli si vzpomínám, že se musím ozvat matce -
opouštím přece Třináctý kraj. Zdůrazňuji jí, že nebudu v žádném
nebezpečí. Nastupujeme do vznášedla a Boggs mě usazuje na
sedadlo ke stolu, u něhož se Plutarch, Hurikán a Cressida sklánějí
nad mapou. Plutarch se spokojeně usmívá a seznamuje mě s dopady
několika prvních proklam. Vzbouřenci, kteří v řadě krajů jen tak tak
odolávali útokům, zahájili protiofenzivu. Obsadili Třetí a Jedenáctý
kraj - ten je obzvlášť důležitý, protože představuje hlavního
dodavatele potravin pro celý Panem - a vpadli i do dalších oblastí.
"Vypadá to nadějně. Dokonce velmi nadějně," říká Plutarch.
"Dnes večer bude mít Fulvia připravené první kolo proklam ze série
Vzpomínáme, takže můžeme připomínat jednotlivým krajům jejich
padlé splátce. Finnick je naprosto úžasný."
"Je to pro něj bolestné," podotýká Cressida. "Řadu z nich znal
osobně."
"Tím je to účinnější," přikyvuje Plutarch. "Nic nepředstírá.
Všichni si vedete skvěle. Prezidentka Coinová je taky velice
potěšena."
Takže jim Hurikán nic neřekl. Neřekl jim, že jsem viděla Peetu a
zlobím se na ně za tu proklamu. I tak se na něj nedokážu přestat
hněvat. Stejně je to ale fuk, protože on se mnou taky nemluví.
Teprve když přistáváme na Louce, všímám si, že na palubě chybí
Haymitch. Ptám se na něj Plutarcha, ale ten jen vrtí hlavou a říká:
"Nedokázal to unést."
"Haymitch? Že by nedokázal něco unést? Spíš si chtěl vzít den
volna," ušklíbám se.
"Doslova, myslím, řekl, že to nedokáže unést nasucho,"
upřesňuje Plutarch.
Obracím oči v sloup. Už dávno mi došla trpělivost s mým
instruktorem, s jeho slabostí pro alkohol a s tím, co vydrží nebo
nevydrží. Pouhých pět minut po příletu do Dvanáctého kraje si ale
přeju, abych měla nějakou láhev sama. Myslela jsem, že jsem se se
zkázou svého kraje smířila - slyšela jsem o ní, viděla jsem ji ze
vznášedla a procházela jsem popelem. Proč tedy ve mně všechno
vyvolává čerstvý smutek? Byla jsem snad minule příliš mimo, než
abych si plně uvědomila ztrátu domova? Nebo za to může výraz, s
nímž Hurikán obhlíží trosky? V každém případě na mě znovu palčivě
doléhá krutost kapitolské pomsty.
Cressida nakazuje štábu, abychom začali na místě našeho starého
domova. Ptám se jí, co mám podle ní dělat. "Cokoliv tě napadne,"
odpovídá. Stojím v bývalé kuchyni a nechce se mi dělat vůbec nic.
Zvedám jen oči k nebesům - jedinému stropu, který tu je -, protože
mě zaplavuje příliš mnoho bolestivých vzpomínek. Po chvilce
Cressida říká: "To je dobré, Katniss. Půjdeme dál."
Hurikán na své staré adrese nevyvázne tak lehce. Cressida ho pár
minut filmuje mlčky, ale když Hurikán zvedá z popela jedinou
památku na svou minulost - pokroucený kovový pohrabáč -, začíná
se ho vyptávat na rodinu, práci a na život ve Sloji. Ptá se ho na noc,
kdy přiletěly bombardéry, a chce po něm, aby divákům vyprávěl vše,
co se odehrálo, od chvíle, kdy byl u sebe doma, přes útěk na Louku
až po pouť lesem k jezeru. Všichni se vydáváme po popisované
cestě. Přecházím za zády filmařů a osobních strážců a jejich
přítomnost mi připadá jako znesvěcení mých milovaných lesů. Tohle
je moje soukromé místo, další útočiště narušené kapitolským zlem.
Míjíme poslední zuhelnatělé pahýly stromů v blízkosti plotu, ale
pořád zakopáváme o rozkládající se těla. Musíme to natáčet, aby je
viděli všichni?
Když docházíme k jezeru, Hurikán už nemůže ani promluvit. Ze
všech crčí pot - nejvíc z Castora a Polluxe v jejich hmyzích
krunýřích - a Cressida ohlašuje přestávku. Nabírám vodu do dlaní a
přeju si, abych se mohla celá ponořit pod hladinu, sama, bez šatů a
nikým nepozorovaná. Chvíli obcházím po břehu. Když se vracím k
malému betonovému domku vedle jezera, zastavuji se ve dveřích a
vidím, jak Hurikán opírá o stěnu u krbu pokroucený pohrabáč, který
odnesl ze svého bývalého domova. Hlavou mi bleskne představa
osamělého cizince v daleké budoucnosti, který bloudí v divočině,
naráží na domek s hromádkou naštípaných polen, krbem a
pohrabáčem a přemýšlí, kdo ho asi postavil. Hurikán se otáčí, jeho
pohled se střetává s mým a já vím, že vzpomíná na naše poslední
setkání na tomhle místě. Hádali jsme se, jestli máme utéct nebo ne.
Kdybychom to udělali, existoval by ještě Dvanáctý kraj? Myslím, že
ano. Ale Kapitol by taky pořád ovládal celý Panem.
Rozebíráme si sýrové sendviče a svačíme ve stínu stromů.
Schválně sedím na konci skupiny vedle Polluxe, abych nemusela
mluvit. Nikdo ale skoro nic neříká. V relativním tichu se z lesa
začínají ozývat ptáci. Dloubám loktem do Polluxe a ukazuji na
malého černého ptáka s ozdobnou chocholkou. Poskakuje po větvi
nízko nad zemí a rozevírá křídla, aby se pochlubil bílou kresbou na
peří. Pollux se tázavě podívá na můj odznak. Přikývnu. Ano, je to
reprodrozd. Zvedám prst, abych naznačila Počkej, něco ti ukážu, a
napodobuji ptačí písknutí. Reprodrozd naklání hlavu ke straně a
opakuje můj hvizd. Pak k mému údivu zapíská několik tónů i Pollux.
Pták okamžitě odpoví. Pollux se potěšené usmívá a pokračuje
několika dalšími melodiemi, které reprodrozd bez váhání opakuje. To
je asi první Polluxův rozhovor za mnoho let. Hudba je pro
reprodrozdy neodolatelným lákadlem a za chvilku jich máme nad
sebou půl tuctu. Pollux mi klepe na rameno a suchou větvičkou ryje
do země slovo. ZAZPÍVEJ.
Obvykle takové žádosti odmítám, ale Polluxovi nemohu říct ne.
Hlasy zpívajících reprodrozdů se navíc liší od jejich pískání a já chci,
aby je taky slyšel. Bez přemýšlení se nadechuji a zpívám krátkou,
čtyřtónovou melodii, kterou Routa ohlašovala konec pracovního dne
v Jedenáctém kraji. Melodii, která se stala hudební kulisou její smrti.
To ptáci nevědí. Opakují jednoduchý popěvek a splétají z něj sladkou
harmonii. Stejně jako v Hladových hrách, než se z lesa vyřítili
mutové, zahnali nás k Rohu hojnosti a pomalu rozsápali Cata na
kusy…
"Chcete slyšet, jak zpívají opravdovou píseň?" ptám se. Udělala
bych cokoliv, abych přehlušila ty vzpomínky. Vstávám, vcházím
mezi stromy a pokládám dlaň na drsnou kůru javoru, na němž ptáci
sedí. Nezpívala jsem "Oběšencův strom" už deset let, ale pamatuji si
každé slovo. Začínám potichu a něžně, jako kdysi můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Reprodrozdi postřehli nový podnět a postupně utichají.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Všichni ptáci se teď soustředí jen na mě. Po další sloce už budou
jistě umět zopakovat celou melodii, protože je jednoduchá a opakuje
se s malými obměnami celkem čtyřikrát.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Mezi stromy vládne ticho. Ozývá se jen ševelení listů ve vánku.
Nezpívají žádní ptáci, reprodrozdi ani jiní. Peeta měl pravdu. Ptáci
při mém zpěvu umlkají. Stejně jako když zpíval můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Ptáci čekají, až budu pokračovat. Ale to je všechno. Poslední
sloka. V tichu se mi vybavuje vzpomínka z minulosti. Vrátila jsem se
domů po dni stráveném v lese s mým otcem. Sedím na zemi s Prim,
tehdy ještě batoletem, a zpívám "Oběšencův strom". Uvazuji pro nás
náhrdelníky z kusů starého provazu, jak se zpívá v té písni. Tehdy
jsem ještě nechápala skutečný význam slov. Píseň měla jednoduchou
melodii a já si tenkrát dokázala zapamatovat vše, co se týkalo hudby,
po jednom nebo druhém poslechu. Najednou nám matka náhrdelníky
strhla a začala křičet na mého otce. Dala jsem se do pláče, protože
matka nikdy nekřičela, pak se rozplakala i Prim a já jsem utekla
schovat se ven. Jelikož jsem měla jedinou skrýš, na Louce pod keřem
zimolezu, otec mě hned našel. Uklidnil mě a řekl mi, že je všechno v
pořádku, jen že bychom už raději neměli zpívat tuhle písničku.
Matka prý chce, abych ji zapomněla. Tím pádem se mi okamžitě
každé slovo nesmazatelně vrylo do paměti.
Od té doby jsme ji nikdy nezpívali, ani jsme o ní nemluvili. Po
otcově smrti se mi však vybavovala hodně často. Jak jsem stárla,
postupně jsem chápala, o čem se v ní zpívá. Nejdřív jsem si myslela,
že si v ní nějaký mládenec dává tajnou schůzku se svou dívkou.
Oběšencův strom je ale zvláštní místo na rande; strom, kde někoho
pověsili za vraždu. Mrtvý vrah volá po své milé, což je jednoznačně
divné, protože mrtvoly nemluví, ale až třetí sloka písně je opravdu
strašidelná. V ní si uvědomíte, že celou píseň zpívá mrtvý vrah, který
pořád visí na stromě. A vypadá to, že mezi slokami je rozpor, protože
ve druhé volá po své milé, zatímco ve třetí chce, aby získala volnost.
I tak se jí ale pořád ptá, jestli půjde ke stromu. Nakonec vás napadne,
jestli tou volností neměl na mysli, aby šla za ním. Na smrt. V
poslední sloce vychází najevo, že právě to od ní chce. Chce, aby jeho
milá visela vedle něj, se smyčkou provazu kolem krku.
Kdysi jsem si myslívala, že vrah je ten nejhroznější člověk pod
sluncem. Teď, po dvojí účasti na Hladových hrách, ho nechci soudit
bez znalosti dalších podrobností. Možná jeho milou odsoudili k smrti
tak jako tak a on se jí snažil konec usnadnit. Sdělit jí, že na ni bude
čekat. Nebo si myslel, že její životní úděl je horší než smrt. Copak
jsem taky nechtěla zabít Peetu jehlou injekční stříkačky, abych ho
zachránila před Kapitolem? Opravdu jsem tehdy neměla jinou
možnost? Snad měla, ale na žádnou jsem nedokázala přijít.
Matka tuhle písničku nejspíš považovala za příliš úchylnou a
nevhodnou pro sedmileté dítě. Zvlášť pro dítě, které si dělá z provazu
náhrdelník. Popravy oběšením se neodehrávaly jen v písních. Ve
Dvanáctém kraji takhle popravili plno lidí. Matka stoprocentně
nechtěla, abych takovou písničku zpívala ve škole. Pravděpodobně
by se jí ani nelíbilo, že ji zpívám tady pro Polluxe, ale naštěstí mě
nikdo… Moment, v tom se pletu. Koutkem oka vidím, že mě Castor
filmuje. Všichni mě pozorně sledují. A Polluxovi stékají po lících
slzy, protože má uhozená píseň v něm bezpochyby probudila nějakou
ošklivou vzpomínku. Skvělé. S povzdychem se opírám o kmen
stromu. V tu chvíli reprodrozdi notují svoji verzi "Oběšencova
stromu". V jejich podání je ta melodie docela hezká. Vím, že mě
natáčejí, a tak stojím nehybně, dokud Cressida nezavolá: "Stop!"
Přistupuje ke mně rozesmátý Plutarch. "Kde jsi to sebrala? Tomu
by nikdo nevěřil, kdybychom si to vymysleli!" Objímá mě paží
kolem ramen a hlasitě mě líbá na temeno. "Jsi zlatá!"
"Nedělala jsem to kvůli kamerám," ohrazuji se.
"Pak jsme měli štěstí, že jsme tě natočili," říká. "Tak pojďte.
Vracíme se do města!"
Plahočíme se lesem zpátky. Když míjíme velký balvan, oba s
Hurikánem otáčíme hlavu stejným směrem jako dva psi, kteří
zachytili ve větru nějaký pach. Cressida si toho všímá a ptá se, co je
tím směrem. Aniž bychom se na sebe s Hurikánem podívali,
odpovídáme, že jsme se tady dřív scházeli před lovem. Cressida se
chce podívat, i když jí říkáme, že tam vlastně nic není.
Je to jenom místo, kde jsem byla šťastná, pomyslím si.
Naše skalní římsa s výhledem do údolí. Možná tu ubylo zeleně,
ale ostružinové keře jsou pořád obsypané plody. Zde začal bezpočet
loveckých dnů, kdy jsme strážili pasti, rybařili, sbírali lesní plody,
toulali se po lese a povídali si, zatímco jsme plnili vaky. Tohle byla
naše brána k obživě a duševnímu zdraví. A jeden druhému jsme byli
klíčem k jejímu otevření.
Už není žádný Dvanáctý kraj, z něhož bychom chtěli uniknout,
žádní mírotvorci, které bychom museli obelstít, žádná hladová ústa,
která by potřebovala nakrmit. Kapitol mi všechno vzal a já teď navíc
ještě ztrácím Hurikána. Pouto, které nás po všechny ty roky tak
pevně spojovalo, se rozpadá. Jak je možné, že dnes, tváří v tvář
tragickému osudu Dvanáctého kraje, jsme spolu na kordy, dokonce
spolu ani nemluvíme?
Hurikán mi v podstatě lhal, což je nepřijatelné, i kdyby to bylo
proto, že si o mě dělal starosti. Jeho omluva nicméně vypadala
upřímně. A já jsem mu jí vmetla zpátky do tváře spolu s urážkou,
která ho jistě musela ranit. Co se to s námi děje? Proč se teď pořád
hádáme? Odpověď je hodně komplikovaná, ale mám dojem, že
kdybych se měla vrátit k prvotním příčinám našich sporů, narazila
bych na svoje vlastní činy. Opravdu ho chci od sebe zapudit?
Trhám z větvičky ostružinu a jemně ji převaluji mezi palcem a
ukazováčkem. Najednou se k němu otáčím a házím ji jeho směrem.
"Nechť tě vždy doprovází…," říkám. Házím plod vysokým
obloukem, aby měl Hurikán dostatek času na rozmyšlení, jestli ho
odrazí stranou nebo přijme.
Hurikán se dívá na mě, ne na letící ostružinu, ale v poslední
vteřině otvírá ústa a chytá ji. Spolkne ji a až po dlouhé odmlce
doplní: "… štěstěna!" Ale říká to, a to je hlavní.
Cressida nás usazuje do skalního výklenku, kde je tak málo místa,
že se musíme dotýkat, a chce, abychom vyprávěli o lovu. O tom, co
nás dohnalo do lesa, jak jsme se setkali, o chvílích, na které nejraději
vzpomínáme. Trochu se uvolňujeme, usmíváme se a vyprávíme
lovecké příhody se včelami, divokými psy a skunky. Pak se nás
Cressida ptá na naše pocity, když jsme svou obratnost se zbraněmi
využili při boji v Osmém kraji. Já umlkám a Hurikán jen říká: "Měli
jsme to udělat už dávno."
Na bývalé náměstí dorážíme až v podvečer. Odvádím Cressidu k
rozvalinám pekařství a žádám ji, ať něco natočí. Necítím nic než
naprosté vyčerpání. Obracím se do kamery. "Peeto, tohle je tvůj
domov. Tvá rodina je od bombardování nezvěstná. Dvanáctý kraj je
pryč. A ty voláš po zastavení palby?" Rozhlížím se po pustých
sutinách. "Nezbyl tu nikdo, kdo by tě slyšel."
Stojíme před spečenou kovovou konstrukcí, která kdysi bývala
šibenicí, a Cressida se ptá, jestli někoho z nás někdy mučili. Hurikán
si místo odpovědi stahuje košili a otáčí se zády ke kameře. Dívám se
na jizvy po bičování, v duchu znovu slyším svist biče a vidím
bezvládnou postavu visící za svázaná zápěstí z kůlu.
"Končím," oznamuji všem. "Sejdeme se ve Vesnici vítězů. Chci
něco vyzvednout pro svou matku."
Musela jsem tam nějak dojít, ale vzpomínám si až na to, jak
sedím na podlaze před kuchyňskou kredencí v našem domě a pečlivě
skládám do krabice keramické nádoby i skleněné láhve. Omotávám
je čistými bavlněnými obvazy, aby se nerozbily, a balím svazečky
sušených květin.
Náhle si vybavuji růži na mém toaletním stolku. Byla skutečná?
A pokud ano, je pořád na svém místě? Odolávám pokušení jít se
podívat. Jestli tam je, jen mě znovu vystraší. Pospíchám s balením,
abych byla co nejrychleji hotová.
Když je kredenc prázdná, vstávám ze země a spatřím v kuchyni
stát Hurikána. Je neuvěřitelné, jak potichu se umí pohybovat. Opírá
se o stůl dlaní, s prsty roztaženými po kresbě dřeva. Pokládám mezi
nás krabici. "Vzpomínáš?" oslovuje mě. "Tady jsi mě políbila."
Takže mu ta dávka morfionu, kterou po zbičování dostal,
nezastřela vědomí. "Nečekala jsem, že si to budeš pamatovat,"
říkám.
"To bych musel být mrtvý, abych zapomněl. Možná by nestačilo
ani to," odpovídá. "Třeba dopadnu jako ten vrah v Oběšencově
stromu. Pořád budu čekat na odpověď." Hurikánovi, jehož jsem
nikdy neviděla plakat, se v očích lesknou slzy. Aby se mu nepřelily
na tvář, přistupuji k němu a líbám ho na rty. Chutnají po horku,
popelu a bolesti. Překvapivá chuť na tak něžný polibek. Odtahuje se
jako první a smutně se usmívá. "Já věděl, že mě políbíš."
"Jak to?" ptám se. Sama jsem to nevěděla.
"Protože trpím," odpovídá. "To je jediný způsob, jak si získat
tvou pozornost." Zvedá krabici ze stolu. "Neboj, Katniss. Ono to
přejde." Odchází, než stačím něco říct.
Jsem příliš unavená, než abych řešila oprávněnost jeho poslední
výčitky. Krátký let do Třináctého kraje trávím schoulená na sedadle a
snažím se nevnímat Plutarcha, který přednáší o svém oblíbeném
tématu: o zbraních, jež už lidstvo nemá k dispozici. O letadlech s
vysokou dráhou letu, vojenských družicích, buněčných anihilátorech,
bezpilotních letounech a biologických zbraních. Zanikly kvůli
zničené atmosféře, nedostatku zdrojů nebo morální přecitlivělosti. Za
jeho slovy je slyšet lítost vrchního tvůrce her, který může o
podobných hračkách jen snít a musí si vystačit se vznášedly,
raketami typu země-země a starými dobrými střelnými zbraněmi.
Po návratu ze sebe shazuji kostým reprodrozda a jdu si rovnou
lehnout. Vynechávám i večeři. Přesto se mnou Prim musí ráno třást,
aby mě probudila. Po snídani kašlu na přidělený rozvrh a dřímám v
komůrce na školní pomůcky. Když se probudím a vylezu zpoza
krabic s křídami a tužkami, je opět čas na večeři. Po dvojité porci
hrachové polévky mířím zpátky do naší ubikace, ale zastavuje mě
Boggs.
"Na velitelství je porada. Zapomeň na svůj rozvrh," říká.
"Už se stalo," odpovídám.
"Řídila ses jím dneska aspoň v něčem?" ptá se podrážděně.
"Kdo ví? Jsem duševně chorá." Zvedám zápěstí, abych mu
ukázala náramek z nemocnice, a všímám si, že už ho nemám.
"Vidíte? Ani si nepamatuji, že mi ho sebrali. Proč mě chtějí na
velitelství? Přišla jsem o něco?"
"Myslím, že Cressida chce předvést proklamy z Dvanáctého
kraje, ale ty tak jako tak uvidíš, až se budou vysílat," krčí rameny.
"Takový rozvrh bych potřebovala. Vysílacích časů proklam,"
poznamenám. Boggs po mně vrhá přísný pohled, ale nijak to
nekomentuje.
Velitelství je plné lidí, ale nechali mi prázdné místo mezi
Finnickem a Plutarchem. Nad stůl už vyjely obrazovky, na nichž
probíhá normální kapitolské vysílání.
"Co se děje? Neuvidíme proklamy z dvanáctky?" ptám se.
"Ne," odpovídá Plutarch. "I když vlastně to nevím jistě. Nevím,
co přesně chce Diod použít."
"Diod si myslí, že přišel na to, jak se nabourat do vysílání v
celém Panemu," vysvětluje Finnick. "Takže naše proklamy uvidí i
obyvatelé Kapitolu. Právě na tom pracuje dole ve Speciální obranné
sekci. Dnes večer Kapitol plánuje živé vysílání. Má vystoupit Snow.
Už to začíná."
Objevuje se kapitolský erb a zní hymna. V další chvíli už hledím
do hadích očí prezidenta Snowa, který zdraví národ. Stojí za
řečnickým pultem, ale je jasně vidět, že má v klopě bílou růži. Pak
kamera zabírá jeho okolí.
Před promítanou mapou Panemu sedí Peeta. Je ve vyvýšeném
křesle a nohy má položené na kovové příčce před sebou. Chodidlem
umělé protézy vyťukává podivně nepravidelný rytmus. Vrstvu pudru
nad horním rtem a na čele prorážejí krůpěje potu. Nejvíc mě ale děsí
výraz v jeho očích - jsou plné zloby, a přece hledí nezaostřeně a
prázdně.
"Zhoršil se," šeptám. Finnick mě bere za ruku a já svírám jeho
prsty, jako kdyby šlo o záchranné lano.
Peeta začíná vyčerpaně hovořit o nutnosti zastavit palbu. Zmiňuje
se o škodách na klíčové infrastruktuře v řadě krajů a za jeho proslovu
se rozjasňují jednotlivé části mapy s obrázky zkázy. Protržená hráz v
Sedmém kraji. Vykolejený vlak, z jehož vagonů vytéká jedovatý
odpad. Sýpka, která se zhroutila po požáru. Vše je připisováno
povstalcům.
Bum! Bez varování se na obrazovce objevuji já, jak stojím v
rozvalinách pekařství.
Plutarch vyskakuje ze židle. "Dokázal to! Diod se naboural do
jejich vysílání!"
Místností se nese vzrušený šepot, ale vzápětí vidíme opět Peetu.
Je zjevně zmatený. Spatřil mě na monitoru. Snaží se pokračovat v
řeči a mluví o zničené čističce vody, když tu následuje krátký záběr
na Finnicka vyprávějícího o Routě. A pak se vysílání zvrhává v
bitvu, v níž se kapitolští technici pokoušejí odrážet Diodový útoky.
Jenže Kapitolané nejsou připraveni a Diod, který patrně očekával, že
se mu nepodaří udržet kontrolu nad vysíláním, má připravený arzenál
pěti- až desetivteřinových klipů. Oficiální prezentace je v troskách a
neustále ji narušují vybrané záběry z povstaleckých proklam.
Plutarch je radostí bez sebe a skoro všichni hlasitě povzbuzují
Dioda, ale Finnick vedle mě zůstává nehybně sedět a mlčí. Dívám se
na Haymitche. V jeho očích se zrcadlí mé obavy. Oba si
uvědomujeme, že s každým Diodovým úspěchem se nám Peeta
vzdaluje čím dál víc.
Na obrazovce znovu vyskakuje kapitolský erb, nyní bez hymny,
jen s tichým hučením. Po dvaceti vteřinách se vrací Snow s Peetou.
Na scéně panuje chaos. Slyšíme horečné debaty techniků. Snow
vychází do popředí a říká, že vzbouřenci se očividně pokoušejí
100
narušit šíření usvědčujících informací, ale že nakonec zvítězí pravda
a spravedlnost. Vysílání bude pokračovat, až se podaří zajistit jeho
bezpečnost. Ptá se Peety, jestli po dnešní zkušenosti nechce ještě
něco vzkázat Katniss Everdeenové.
Při zvuku mého jména se Peeta soustředěně mračí. "Katniss..., jak
myslíš, že to celé skončí? Co tady zůstane? Nikdo není v bezpečí, v
Kapitolu ani v krajích. A vy… ve Třináctém kraji…"
Ostře se nadechuje, jako kdyby mu docházely síly, a oči se mu
pomateně lesknou. "Do rána jste mrtví!"
Snow mimo záběr kamery přikazuje: "Skončete to!" Diod se ještě
nevzdal - každé tři vteřiny promítá můj nehybný snímek, jak stojím
před vybombardovanou nemocnicí. Mezi jednotlivými obrazy ale
vidíme, co se děje v kapitolském studiu. Peeta se pokouší mluvit dál.
Někdo sráží kameru, takže zabírá jen bílou dlažbu. Je slyšet zvuk
kroků. Následuje rána a Peetův bolestný výkřik.
A na dlaždice dopadají kapky krve.


8.k

5. dubna 2012 v 0:06
Odněkud se vynořuje Boggs a chytá mě za paži, ale nechci nikam
utíkat. Ohlížím se na nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se hroutí
zbytek budovy, a veškerá moje bojovnost je rázem tatam. Všichni ti
lidé - stovky zraněných, příbuzných i zdravotníci z Třináctého kraje
- jsou po smrti. Otáčím se zpátky k Boggsovi. Má oteklou tvář od
Hurikánovy boty. Nejsem žádná odbornice, ale určitě má zlomený
nos. Jeho hlas však zní spíš odevzdaně než zlostně. "Vracíme se k
přistávací ploše." Poslušně vyrážím, ale podlamují se mi nohy.
Bolest za pravým kolenem se vrací s novou silou. Nával adrenalinu,
který ji dočasně utlumil, už odezněl a ozývají se i další části mého
těla. Jsem potlučená, zkrvavená a mám pocit, jako kdyby mi někdo
bušil zevnitř do lebky kladivem. Boggs mi věnuje jediný rychlý
pohled, zvedá mě a vybíhá k přistávací ploše. V polovině cesty se mi
zvedá žaludek a zvracím na jeho neprůstřelnou vestu. Dá se to těžko
poznat, protože je udýchaný, ale mám dojem, že si vzdychl.
Už na nás čeká malé vznášedlo, jiné než to, které nás dopravilo
sem. Za pár okamžiků se odlepujeme od země. Tentokrát tu nejsou
pohodlná sedadla ani okna. Zdá se, že jde o nákladní stroj. Boggs
poskytuje první pomoc zraněným, abychom vydrželi, než dorazíme
do Třináctého kraje. Ráda bych si sundala vestu, kterou jsem si
pozvracela, ale je moc velká zima. Ležím na podlaze, s hlavou v
Hurikánově klíně. Boggs přese mne přehazuje dva pytlovinové vaky
a já ztrácím vědomí.
Když přicházím k sobě, je mi teplo a ležím na svém starém
nemocničním lůžku. Matka mi kontroluje tep. "Jak se cítíš?" ptá se.
"Jsem trochu pomlácená, ale jinak dobře," odpovídám.
"Dozvěděly jsme se, že někam letíš, až když jsi byla pryč,"
poznamenává matka.
Bodá mě u srdce. Když vaše rodina musela už dvakrát přihlížet,
jak odcházíte do arény Hladových her, neměli byste zapomínat na
takové maličkosti. "Promiň. Nikdo ten útok nečekal. Měla jsem
jenom navštívit pacienty," vysvětluji. "Příště jim řeknu, ať se tě
nejdřív zeptají."
"Katniss, nikdo se mě na nic neptá," připomíná mi matka.
To je pravda. Ani já ne. Už od chvíle, kdy zemřel můj otec. Proč
předstírat opak? "Tak jim řeknu, ať tě informují."
Na stolku u postele leží kousek šrapnelu, který mi vytáhli z nohy.
Větší starosti lékařům působí možné poškození mozku, protože jsem
se dosud plně nezotavila z minulého zranění. Netrápí mě ale dvojité
vidění a myšlenky mám docela jasné. Prospala jsem zbytek
včerejšího odpoledne i větší část noci a umírám hlady. Dostávám
neuspokojivě malou snídani - jen pár kousků chleba namočených v
teplém mléce. Časně dopoledne se mám zúčastnit porady na
velitelství. Chystám se vstát, ale pak mi dochází, že mě tam dovezou
i s lůžkem. Ráda bych se prošla, ale o tom nechce nikdo ani slyšet, a
tak je aspoň přemlouvám, abych mohla jet na kolečkovém křesle.
Cítím se opravdu dobře, až na hlavu, zraněnou nohu, bolestivé
modřiny a nevolnost, která mě přepadla pár minut po jídle. To křeslo
je možná nakonec docela dobrý nápad.
Cestou do konferenční místnosti roste mé znepokojení. Co na mě
asi čeká? Neposlechli jsme s Hurikánem přímé rozkazy, což může
Boggs jasně doložit i svým zraněním. Určitě nás potrestají, ale snad
nezajdou tak daleko, aby Coinová zrušila naši dohodu o imunitě
vítězů. Nepřipravila jsem Peetu o tu nepatrnou ochranu, kterou jsem
mu byla schopná poskytnout?
Na velitelství jsou zatím jen Cressida, Messalla o oba hmyzové.
Messalla se na mě rozzáří a hlaholí: "Tady je naše hvězda!"
I ostatní se usmívají tak upřímně, že jim mimoděk úsměv
oplácím. V Osmém kraji na mě udělalo dojem, jak mě během
bombardování následovali na střechu a postavili se Plutarchovi, když
chtěli ještě pár záběrů. Neodvádějí jen svou práci - jsou na ni hrdí.
Jako Cinna.
Napadá mě zvláštní myšlenka: kdybychom se ocitli v aréně,
vybrala bych si je za spojence. Cressidu, Messallu a… a… "Musím
vám přestat říkat hmyzové" oslovuji kameramany. Vysvětluji jim, že
neznám jejich jména, ale jejich obleky mi připomínají hmyzí krunýř.
To srovnání je ani v nejmenším nerozhází. I bez kamer se výrazně
podobají jeden druhému. Oba mají stejné pískové vlasy, zrzavé
vousy a modré oči. Mladík s nakrátko okousanými nehty se
představuje jako Castor, ten druhý je jeho bratr a jmenuje se Pollux.
Čekám, že mě Pollux pozdraví, ale jen na mě kývá. Nejdřív si
myslím, že je ostýchavý nebo nemluvný, ovšem něco mi na něm
nesedí: to, jak má propadlé rty, úsilí, s nímž polyká - a dochází mi
pravda, ještě než Castor dodává, že Pollux je avox. Vyřízli mu jazyk,
takže už nikdy nepromluví. A já už nemusím uvažovat, co ho
přimělo riskovat všechno, aby pomohl svrhnout Kapitol.
| Místnost se plní lidmi a já se připravuji na méně příjemné
přivítání. Mračí se ale jen Haymitch, který vždycky vybočuje z davu,
a Fulvia Cardewová. Boggs má obličej zakrytý umělohmotnou
maskou, která mu sahá od horního rtu k obočí - s tím zlomeným
nosem jsem se nemýlila -, takže nepoznám, jak se tváří. Prezidentka
Coinová si družně povídá s Hurikánem, jako kdyby byli staří
kamarádi.
Hurikán si sedá na židli vedle mého kolečkového křesla a já se ho
ptám: "Našel sis novou kamarádku?"
Střelí pohledem po prezidentce. "Jeden z nás musí být přístupný."
Něžně se dotýká mého spánku. "Jak se cítíš?"
Ke snídani určitě podávali dušený česnek a konzervovanou
ovocnou šťávu. Čím víc lidí přichází, tím silnější vůně se tu šíří. Je
mi nevolno a světla mě bodají do očí. "Jako na houpačce," říkám. "A
co ty?"
"Je to dobrý. Vyndali ze mě pár kousků šrapnelu. Nic vážného,"
mává rukou.
Coinová zahajuje schůzku. "Naše televizní ofenziva oficiálně
začala. Pro ty z vás, kteří jste zmeškali včerejší vysílání naší první
proklamy v osm večer - nebo sedmnáct dalších vysílání, která se
Diodoví od té doby podařila -, začneme jeho promítnutím."
Promítnutím? Takže štáb nejenže získal použitelné záběry, ale
sestavil z nich proklamu a opakovaně ji odvysílali. Čekám se
zvlhlými dlaněmi, až se uvidím v televizi. Co když jsem byla
hrozná? Co když jsem pořád ztuhlá a prkenná jako ve studiu a oni se
jen vzdali naděje, že ze mě vyrazí něco lepšího? Ze stolu se
vysouvají obrazovky, světla v místnosti pohasínají a všichni umlkají.
První vteřinu zůstává obrazovka černá. Pak se objevuje
drobounká jiskra, která vykvétá, šíří se a beze zvuku pohlcuje
temnotu, dokud celá obrazovka nežhne ohněm, tak skutečným a
prudkým, až budí dojem, že z něj sálá teplo. Z plamenů vystupuje
můj odznak s reprodrozdem, rozpálený doruda, a promlouvá
hluboký, zvučný hlas, který mě straší ve snech. Claudius
Templesmith, oficiální hlasatel Hladových her, deklamuje: "Katniss
Everdeenová, dívka v plamenech, stále hoří."
Najednou se vidím, jak stojím před skutečným ohněm a kouřem v
Osmém kraji. "Chci říct vzbouřencům, že jsem naživu. Že stojím v
Osmém kraji, kde Kapitol právě vybombardoval nemocnici plnou
neozbrojených mužů, žen a dětí. Nikdo nepřežil." Následuje střih na
hroutící se nemocnici a na zoufalé přihlížející. "Všem chci říct tohle:
jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude jednat
férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte. Protože víte,
kdo jsou a čeho jsou schopní."Kamera zase zabírá mě, jak rozpřahuji
ruce, abych s nimi obsáhla hrůznou scénu kolem. "Tohle je jejich
práce. A my jim to musíme vrátit!" Proklama pokračuje naprosto
fantastickým sestřihem z bitvy. K zemi se snášejí bomby, my
prcháme a výbuch nás sráží na zem - objevuje se detail mého
krvavého zranění. Šplháme na střechu, krčíme se u kulometného
hnízda a následují záběry vzbouřenců, Hurikána a především mě, jak
sestřelujeme nepřátelská vznášedla. Střih a na obrazovce jsem zase
jen já. Kráčím proti kameře. "Prezident Snow říká, že nám takhle
posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete nás mučit,
bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?" Kamera
opisuje pomalý oblouk a zaostřuje na hořící bombardér s jasně
viditelným erbem Kapitolu. Pak jsem v záběru opět já, jak křičím na
prezidenta. "Jiskra zažehla požár! A jestli shoříme my, vy shoříte s
námi!" Obrazovku pohlcují plameny, z nichž vystupuje nápis
vyvedený velkými černými písmeny:
JESTLI SHOŘÍME, VY SHOŘÍTE S NÁMI
Vzápětí slova vzplanou a celá obrazovka zčerná.
Po chvilce ticha se místností rozléhá potlesk a několik lidí žádá
ještě o jedno promítnutí. Coinová shovívavě souhlasí a já, protože už
vím, co přijde, se snažím uvažovat, jaké by to bylo, dívat se na něco
takového doma ve Sloji. Jde o jasné poselství namířené proti
Kapitolu. Něco takového ještě v televizi nebylo. Přinejmenším za
mého života ne.
Obrazovka podruhé zčerná, ale já potřebuji vědět víc. "Promítalo
se to po celém Panemu? I v Kapitolu?"
"V Kapitolu ne," odpovídá Plutarch. "Zatím se nám nepodařilo
nabourat se do jejich systému, ale Diod na tom pracuje. Ve všech
krajích proklamu viděli. Dokonce i ve dvojce, což je pro nás v téhle
fázi možná ještě cennější."
"Claudius Templesmith je na naší straně?" ptám se.
Plutarch se pobaveně směje. "Jenom jeho hlas. A ten jsme mohli
snadno využít. Ani jsme ho nemuseli nějak speciálně stříhat. Tuhle
větu pronesl v prvních hrách." Pleská dlaní do stolu. "Prosím o další
potlesk pro Cressidu, její skvělý štáb a samozřejmě pro naši
talentovanou hvězdu!"
Připojuji se k potlesku, dokud mi nedochází, že tou talentovanou
hvězdou jsem já a že se nesluší, abych tleskala sama sobě. Ve
Fulviině tváři ale pořád vidím napětí. Asi je pro ni těžké
překousnout, že Haymitchův nápad v Cressidině režii uspěl, zatímco
její studiový přístup zcela selhal.
Coinové zřejmě dochází trpělivost. "Ano, chvála je zcela na
místě. Výsledek je lepší, než jsme doufali. Musím však vyjádřit
znepokojení nad mírou rizika, kterou jste na sebe ochotni brát. Vím,
že ten nálet byl nečekaný, ale za daných okolností bychom podle
mého názoru měli znovu zvážit rozhodnutí posílat Katniss do
skutečného boje."
Rozhodnutí? Posílat mě do boje? Takže ona neví, že jsem
porušila rozkazy, vytrhla si z ucha sluchátko a zdrhla osobním
strážcům? Co dalšího před ní zatajili?
"Bylo to těsné," připustil Plutarch zachmuřeně. "Ale všichni
dobře víme, že nezískáme žádný použitelný materiál, pokud ji
zamkneme do bunkru pokaždé, když někde někdo vystřelí."
"Tobě to nevadí?" zeptala se prezidentka. • Hurikán mě musí pod
stolem kopnout, abych si uvědomila, že Coinová mluví na mě. "Ne,
vůbec. Jsem ráda, že jsem pro změnu mohla něco dělat."
"I tak, příště buďte opatrnější. Zvlášť když teď Kapitol ví, co
Katniss dokáže," nabádala nás Coinová. Místností se nese souhlasné
bručení.
Nikdo nevyplísnil Hurikána ani mě. Nevynadal nám Plutarch,
jehož autoritě jsme se vzepřeli. Ani Boggs, kterému Hurikán zlomil
nos. Ani hmyzové, kteří se kvůli nám přimotali do boje. Ani
Haymitch - ne, moment. Haymitch na mě vrhá smrtící pohled a s
úšklebkem sladce říká: "Jistě, přece bychom nechtěli přijít o našeho
drahého reprodrozda, jen co konečně začal zpívat." V duchu se
zapřísahám, že s ním nikdy nesmím zůstat o samotě, protože se mi
zjevně chce pomstít za to pitomé sluchátko.
"Co dalšího jste naplánovali?" ptá se prezidentka.
Plutarch kývá na Cressidu, která nahlíží do psací desky. "Máme
ještě vynikající záběry Katniss v té nemocnici. Mohli bychom
sestříhat další proklamu s hlavním námětem Protože víte, kdo jsou a
čeho jsou schopní. Zaměříme se na to, jak si Katniss povídá s
pacienty, hlavně s dětmi, na vybombardování nemocnice a na trosky,
které z ní zbyly. Messalla už na tom pracuje. Taky nám vrtá hlavou
ten odznak reprodrozda. Chtěli bychom připomenout Katnissiny
nejlepší momenty a proložit je záběry z povstání a války. Nazveme to
Oheň se šíří. A Fulvia přišla s naprosto skvělým nápadem."
Fulvii mizí z tváře nakyslý výraz, ale jen na chvilku. "No, nevím,
jestli je tak skvělý, ale říkala jsem si, že bychom mohli udělat sérii
proklam nazvaných Vzpomínáme. Každý by byl věnovaný jednomu
mrtvému splátci. Malé Routě z jedenáctky. Staré Mags ze čtyřky.
Každý kraj bychom tak mohli oslovit tím, co se ho přímo týká."
"Vzdávali bychom poctu jednotlivým splátcům," přikyvuje
Plutarch.
"To je opravdu skvělé, Fulvie," chválím ji upřímně. "Jde o
výborný způsob, jak lidem připomenout, proč bojují."
"Mohlo by to fungovat," krčí Fulvia rameny. "Průvodní slovo by
obstaral Finnick. Jestli o takové proklamy bude zájem."
"Upřímně řečeno si myslím, že jich nikdy nemůžeme natočit
dost," říká Coinová. "Můžete je začít připravovat už dnes?"
"Jistě," odpovídá Fulvia. Naše chvála ji očividně uchlácholila.
Cressida svým tahem urovnala napětí v tvůrčí skupině. Ocenila
Fulvii za nápad, který je opravdu velice dobrý, a uvolnila si ruce pro
práci s reprodrozdem v terénu. Plutarch se kupodivu nesnaží
připisovat si jakékoliv zásluhy. Jako kdyby jenom chtěl, aby televizní
ofenziva fungovala. Pak si však uvědomuji, že Plutarch je hlavní
tvůrce her, nikoliv obyčejný člen týmu. Není pěšák. Jeho cenu
neurčují jednotlivosti, nýbrž úspěch celku. Ovace přijme až po
případném vítězství. A tehdy bude taky očekávat svou odměnu.
Prezidentka posílá všechny do práce a Hurikán mě odváží zpátky
do nemocnice. Smějeme se tomu, jak ostatní ututlali naši
neposlušnost. Podle Hurikána nikdo neměl chuť přiznat, že nás
nedokázal zvládnout. Já navrhuji laskavější vysvětlení: nikdo nechtěl
ohrozit šanci, že nás zase bude smět vzít do terénu, když konečně
získali pár slušných záběrů. Pravdu máme nejspíš oba. Hurikán musí
jít za Diodem do Speciální obranné sekce a já usínám.
Mám pocit, že jsem zavřela oči jen na minutku, ale když je
otvírám, polekaně si všímám Haymitche, který sedí pár desítek
centimetrů od mé postele a čeká. Jestli hodiny nelžou, možná i pěkně
dlouho. Napadá mě, jestli bych neměla zavolat nějakého svědka, ale
soukromému rozhovoru se stejně nevyhnu, dřív nebo později.
Haymitch se předklání a houpá mi před obličejem nějakou
věcičkou na bílém drátku. Těžko se mi zaostřuje, ale tuším, co to je.
Pouští předmět na mou přikrývku. "Tvoje sluchátko. Dám ti s ním
ještě jednu šanci. Ne víc. Jestli si ho zase vyndáš, dostaneš tohle."
Zvedá jakousi kovovou konstrukci, kterou okamžitě v duchu
pojmenovávám chomout. "To je náhradní přijímací jednotka, která se
ti zaklapne kolem hlavy a pod bradou. Otvírá se klíčem a ten budu
mít jenom já. Kdyby se ti ji přece jen podařilo nějak sundat…"
Haymitch pokládá chomout na postel a ukazuje mi maličký stříbrný
čip. "Nechám ti chirurgicky vpravit do ucha tenhle vysílač, abys mě
slyšela dvacet čtyři hodin denně."
Představa, že bych celé dny musela poslouchat Haymitche, mě
děsí. "Příště si to sluchátko nevyndám," mumlám.
"Prosím?" Přikládá si dlaň k uchu.
"Příště si to sluchátko nevyndám!" opakuji dost hlasitě, abych
vzbudila polovinu nemocnice.
84
"Víš to jistě? Protože já se klidně spokojím s kteroukoliv z
druhých dvou alternativ," říká.
"O tom nepochybuji," odsekávám. Svírám sluchátko v dlani, aby
mi ho nemohl vzít, a volnou rukou mu házím chomout do obličeje.
Haymitch ho bez potíží chytá. Nejspíš to čekal. "Ještě něco?"
Haymitch vstává a obrací se k odchodu. "Když jsem čekal, až se
vzbudíš, snědl jsem ti oběd."
Všímám si prázdné misky a tácu na stolku vedle postele.
"Nahlásím vás," hučím do polštáře.
"Jen si posluž, drahoušku." Odchází. Dobře ví, že nejsem
žalobník.
Chtěla bych znovu usnout, ale nedaří se mi to. Myslí mi víří
výjevy ze včerejška. Bombardování, pád sestřelených vznášedel i
tváře zraněných, kteří už nejsou. Představuji si smrt ze všech stran.
Poslední okamžik před pohledem na bombu zasahující cíl, na
výbuch, který odtrhuje bombardéru křídlo, i následný střemhlavý pád
do nicoty. Závratnou rychlostí se blíží střecha skladiště a já
bezmocně sedím v pilotní kabině. Vzpomínám na věci, které jsem
viděla, buď osobně, nebo v televizi. Na věci, které jsem způsobila
vypuštěním šípu z tětivy. Na věci, které se mi nikdy nepodaří
vymazat z paměti.
Večeři mi přináší Finnick, abychom mohli společně sledovat
nejnovější televizní proklamu. Finnickovi sice přidělili bydlení na
mém starém podlaží, ale duševně je na tom tak mizerně, že prakticky
pořád žije v nemocnici. Vzbouřenci vysílají sestříhané záběry s
námětem "Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní". Messalla do
nich zařadil i studiové rozhovory s Hurikánem, Boggsem a
Cressidou, kteří popisují, co se odehrálo. Na reportáž z nemocnice se
mi těžko dívá, protože vím, co přijde. Když se na střechu budovy
snášejí bomby, zabořím obličej do polštáře a zvedám oči až při
krátkém záběru na sebe ve chvíli, kdy už jsou všechny oběti mrtvé.
Finnick naštěstí netleská ani nepředstírá nadšení. Jen
poznamenává: "Lidé by měli vědět, co se stalo. A teď to vědí."
"Vypni televizi, než to pustí znovu," žádám ho. Když ale Finnick
sahá po dálkovém ovládání, vykřiknu na něj: "Počkej!" Kapitol
pokračuje zvláštním vysíláním, které je mi nějak povědomé. Ano,
85
objevuje se Caesar Flickerman. A dokážu uhodnout, kdo bude jeho
hostem.
Peetova proměna mě šokuje. Zdravý mladík s jasným pohledem,
kterého jsem viděla před pár dny, zhubl nejméně o patnáct kilogramů
a rozvinul se u něj nervový třes rukou. Upravili ho, to ano, ale ani
líčení nedokáže zamaskovat kruhy pod očima a elegantní šaty
nemohou zakrýt, jakou bolest mu působí každý pohyb.
Jímá mě závrať, točí se mi hlava a snažím se pochopit, co se děje.
Vždyť jsem ho viděla před pouhými čtyřmi…, ne, pěti…, myslím, že
před pěti dny. Jak se jeho stav mohl tak rychle zhoršit? Co s ním asi
během tak krátké doby dělali? Vtom mi to dochází. Vzpomínám na
Peetův první rozhovor s Caesarem a snažím se v něm najít nějakou
poznámku, která by přesně určila čas natáčení. Nic takového v něm
nebylo. Mohli ho natočit den nebo dva dny poté, co jsem vyhodila
arénu do povětří, a od té doby si s ním mohli dělat, co chtěli. "Ach,
Peeto…," šeptám.
Caesar a Peeta zahajují rozhovor několika bezvýznamnými
poznámkami, ale pak se Caesar svého hosta zeptá, co si myslí o tom,
že natáčím propagační materiál pro vzbouřené kraje. "Zjevně ji
využívají," odpovídá Peeta. "Aby vyburcovali povstalce. Pochybuji,
že Katniss ví, o co v téhle válce jde. Co je v sázce."
"Chtěl bys jí něco vzkázat?" říká Caesar.
"Ano," přikyvuje Peeta a obrací se do kamery. Jeho oči se vpíjejí
do mých. "Nenechávej se balamutit, Katniss. Mysli sama za sebe.
Udělali z tebe zbraň, která může způsobit úplný zánik lidstva. Jestli
máš nějaký vliv, využij ho k zastavení celé téhle věci. Zastav válku,
než bude pozdě. Zeptej se sama sebe, jestli opravdu věříš lidem, s
kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…, zjisti to."
Obrazovka černá a objevuje se panemský erb. Představení
skončilo.
Finnick tiskne tlačítko na dálkovém ovládání a vypíná televizi. Za
minutu sem přispěchají lidé, aby minimalizovali škody, které
napáchal Peetův stav i slova, jež mu vyšla z úst. Budu s nimi muset
mluvit. Ale pravda je, že povstalcům, Plutarchovi ani Coinové
nevěřím. Nevím, jestli mi říkají pravdu. A to se mi nepodaří zakrýt.
Po chodbě se blíží kroky.
Finnick mi svírá paži. "Neviděli jsme to."
"Cože?" ptám se.
"Neviděli jsme Peetu. Jenom proklamu z Osmého kraje. Pak jsme
vypnuli televizi, protože tě ty záběry rozrušily. Rozumíš?" naléhá.
Přikyvuji. "Dojez večeři." Trochu se sbírám, a když do místnosti
vstupují Plutarch s Fulvií, mám plná ústa chleba a kapusty. Finnick
říká, jak dobře Hurikán vypadá na obrazovce. Blahopřejeme jim k
proklamě. Dodáváme, že jsme hned poté vypnuli televizi, protože nás
záběry bombardování vykolejily. Plutarchovi i Fulvii se viditelně
ulevilo. Věří nám.
O Peetovi nepadne ani slovo.

Kam dál