Duben 2012

17.k

5. dubna 2012 v 23:59
Podvedli mě. Přesně to si myslím, když mě Haymitch navštěvuje
v nemocnici a seznamuje mě s novým rozhodnutím. Sbíhám po
schodech k velitelství a vpadám přímo do probíhající válečné porady.
"Co tím chcete říct, že nepojedu do Kapitolu? Musím tam jít!
Jsem reprodrozd!" křičím.
Coinová ani nezvedá oči od obrazovky. "Tvým hlavním úkolem
bylo sjednotit kraje. To jsi splnila. Neboj se - jestli všechno půjde
hladce, dopravíme tě tam vznášedlem na kapitulaci."
Na kapitulaci?
"To je moc pozdě! Přijdu o všechny boje. Potřebujete mě -jsem
nejlepší střelkyně, jakou máte!" křičím. Většinou se tím nechlubím,
ale určitě se to přinejmenším blíží pravdě. "Hurikán taky jede."
"Hurikán chodil každý den na výcvik, pokud mu nebyly
přiděleny jiné úkoly. Máme plnou důvěru v to, že všechno zvládne,
odpovídá Coinová klidně. "Kolika výcviků ses podle svého odhadu
zúčastnila ty?"
Žádného. To vím naprosto přesně. "No, občas jsem lovila. A…
cvičila jsem dole na střelnici s Diodem."
"To není totéž, Katniss," oslovuje mě Boggs. "Všichni víme, ze
jsi chytrá, statečná a že skvěle střílíš. Ale v terénu potřebujeme
především dobré vojáky. Ty nejsi vůbec zvyklá plnit rozkazy a taky
se nemůžeš pochlubit zrovna hvězdnou fyzickou."
"Nic z toho vám nevadilo, když jste mě poslali do osmičky, nebo
do dvojky," namítám.
"Ani v jednom případě jsme neplánovali, že budeš nasazena
přímo do bojů," říká Plutarch a vrhá po mně pohled, kterým jasně
naznačuje, že zacházím příliš daleko.
Ano, bitva s bombardéry v Osmém kraji i můj zásah ve dvojce
byly spontánní, unáhlené a jednoznačně neschválené akce.
"A obě výpravy skončily tvým zraněním," připomíná mi Boggs.
Najednou se vidím jeho očima. Jsem drobná sedmnáctiletá holka,
která nemůže popadnout dech, protože se jí ještě úplně nezahojila
pochroumaná žebra. Nedisciplinovaná. V rekonvalescenci. Nikoliv
voják, ale osoba, na kterou je třeba dávat pozor.
"Já musím jet," trvám na svém.
"Proč?" ptá se Coinová.
Nemohu dost dobře odpovědět, že kvůli osobní pomstě Snowovi.
Nebo že nedokážu zůstat tady ve Třináctém kraji s nejnovější verzí
Peety, zatímco Hurikán půjde do boje. Naštěstí se i tak najde dost
důvodů, proč chci bojovat proti Kapitolu. "Kvůli Dvanáctému kraji.
Protože zničili můj domov."
Prezidentka se nad tím vteřinku zamýšlí. Zvažuje moje výhody a
nevýhody. "Dáme ti tři týdny. Není to moc, ale můžeš zahájit výcvik.
Pokud tě odvodová komise uzná způsobilou, možná tvůj případ
přehodnotíme."
To je vše. Ve víc jsem ani nemohla doufat. Je to nejspíš moje
chyba. Nerespektovala jsem přidělené rozvrhy s výjimkou těch, které
mi vyhovovaly. Nepřipadalo mi tak podstatné pobíhat po poli se
zbraní, když se kolem dělo tolik jiných věcí. A teď platím za svou
ledabylost.
Vracím se do nemocnice, kde se Johanna vzteká nad stejným
údělem. Tlumočím jí prezidentčina slova. "Třeba můžeš taky
trénovat."
"Dobře. Budu trénovat. Ale poletím do Kapitolu, i kdybych měla
pobít posádku vznášedla a odpilotovat se tam sama," vrčí
"Asi bys to takhle při výcviku říkat neměla," poznamenávám,
"ale je prima vědět, že mě bude mít kdo odvézt."
Johanna se zazubí a já cítím, že se náš vztah sice jen trochu,
přesto významně mění. Nevím, zda jsme vyloženě kamarádky, ale
aspoň bychom se daly označit za spojence. A to je dobře.
Když se další den ráno v půl osmé hlásíme na výcvik, musím se
vyrovnat s nepříjemnou skutečností. Zařadili nás do skupiny
relativních začátečníků, čtrnácti- a patnáctiletých dětí, což mi
připadá jako potupa, dokud nevychází najevo, že mají všechny
mnohem lepší fyzičku než my dvě. Hurikán a další, které už vybrali
pro invazi do Kapitolu, trénují odděleně, abychom je nebrzdili. Po
bolestivém protažení následují dvě hodiny posilovačích cviků, které
bolí ještě víc, a běh na osm kilometrů, při němž málem vypustím
duši. I když mě pohánějí Johanniny urážky, po necelých dvou
kilometrech se musím vzdát.
172
"Žebra," vysvětluji cvičitelce, prakticky založené ženě středního
věku, kterou máme oslovovat jako vojáka Yorkovou. "Ještě se úplně
nezahojila."
"Vojáku Everdeenová, ta se ti sama od sebe zahojí až za měsíc
" říká.
Vrtím hlavou. "Tolik času nemám."
Přejíždí mě pohledem od hlavy k patě. "Lékaři ti nenabídli
léčbu?"
"Ona existuje léčba?" divím se. "Mně tvrdili, že se ta žebra
musejí zahojit sama."
"To říkají. Ale na mé doporučení mohou celý proces urychlit.
Není to ovšem žádná legrace," varuje mě.
"Udělejte to, prosím. Musím jet do Kapitolu," žádám ji.
Yorková se mě neptá proč. Čmárá něco do notesu a posila me
rovnou zpátky do nemocnice. Váhám. Nechci vynechat žádný další
trénink. "Odpoledne se vrátím," slibuji. Jen našpulí rty.
Po dvaceti čtyřech bodnutích jehlou do hrudního koše ležím na
nemocničním lůžku a křečovitě svírám zuby, abych nemohla začít
škemrat, ať mě znovu napojí na morfionovou infuzi. Stojí hned vedle
mé postele, takže si mohu dopřát dávku, kdybych chtěla. V poslední
době jsem ji nepoužívala, ale nechávala jsem si ji kvůli Johanně.
Dnes mi udělali rozbor krve, aby se ujistili, že v ní nekoluje žádné
analgetikum, protože kombinace obou léků - morfionu a toho, po
čem mám žebra v jednom ohni - má nebezpečné vedlejší účinky.
Jasně mě upozornili, že mě čekají těžké dva dny. Já jsem jim ale
odpověděla, jen ať se do toho pustí.
Celou noc trpím. O spánku se nedá mluvit. Mám dojem, že přímo
cítím, jak se mi taví svaly kolem hrudního koše, a Johanna vedle mě
zase bojuje s abstinenčními příznaky. Hned zkraje jsem se jí
omluvila, že jsem ji připravila o dodávku drogy, ale ona jen mávla
rukou s tím, že k tomu stejně muselo jednou dojít. Ve tři ráno se však
stávám terčem snad každé kletby, kterou Sedmý kraj může
nabídnout. Za úsvitu mě zvedá z postele. Je rozhodnutá, že musíme
jít trénovat.
"Myslím, že to nezvládnu," přiznávám.
"Ale zvládneš. Obě to zvládneme. Nezapomeň, že jsme vítězové.
Dokážeme přežít všechno, co na nás přichystají," oboří se na mě. Má
nezdravě nazelenalou barvu a chvěje se jako osika. Oblékám se.
S vypětím sil překonáváme ráno. Když zjišťujeme, že venku hje,
chvíli to vypadá, že se Johanna složí. Zpopelaví ve tváři a jako by
úplně přestala dýchat.
"Je to jenom voda. Ta nás nezabije," uklidňuji ji. Johanna
odhodlaně svírá čelisti a vychází do bláta. Během chvíle jsme
promáčené na kost, ale dál se pachtíme po běžecké dráze, p0
necelých dvou kilometrech musím opět zastavit a odolávám pokušení
svléknout si košili, aby mi déšť přímo chladil rozpálená žebra.
Soukám do sebe oběd sestávající z promočené ryby a řepného
vývaru. Johanna do sebe silou vůle dostává polovinu porce ale pak se
jí zvedá žaludek. Odpoledne se učíme rozebírat a skládat pušky. Já to
zvládám, ale Johanně se chvějou ruce natolik, že k sobě nedokáže
přiložit správné součástky. Pomáhám jí, když se Yorková nedívá.
Pršet sice nepřestává, ale odpoledne je mi o něco líp, protože jdeme
na střelnici. Konečně něco, v čem jsem dobrá. Chvíli trvá, než si
zvykám mířit místo luku puškou, ale večer dosahuji nejlepšího skóre
z celé skupiny.
Jakmile za námi zaklapnou dveře našeho nemocničního pokoje,
Johanna prohlašuje: "Tohle musí skončit. Už nemůžeme bydlet v
nemocnici. Všichni na nás koukají jako na pacienty."
Pro mě to není problém. Mohu se přestěhovat do ubikace ke své
rodině, ale Johanně žádnou ubikaci ještě nepřidělili. Když usiluje o
propuštění z nemocnice, odmítají jí vyhovět, protože ji nechtějí
nechat bydlet samotnou, i kdyby chodila na každodenní terapii ke
svému psychologovi. Nejspíš jim došlo, jak si tajně opatřovala
morfion, a to je jen utvrdilo v domněnce, že je Johanna psychicky
labilní. "Nebude sama. Mohu s ní bydlet já," nabízím se. Nevítají
můj návrh s nadšením, ale Haymitch se za mě přimlouvá a večer
máme k dispozici ubikaci naproti Prim a mé matce, která souhlasí s
tím, že na nás dohlédne.
Sprchuji se a Johanna se otírá mokrým hadrem. Pak zběžně
zkoumá ubikaci. Otvírá zásuvku s mými věcmi, ale rychle ji zase
zaklapne. "Promiň."
Hlavou mi bleskne, že v její zásuvce je jen erární oblečení. Ze
nemá na celém světě nic, co by bylo opravdu její. "To nic. Klidné se
můžeš podívat, jestli chceš."
Johanna rozevírá můj medailonek a prohlíží si fotografie
Hurikána, Prim a mé matky. Rozmotává stříbrný padáček a bere do
ruky trubičku na odběr mízy ze stromů. "Mám žízeň, jen se na t0
podívám." Pak nachází perlu od Peety. "To je…?"
"Jo," přikyvuji. "Ještě jsem o ni nepřišla." Nechci mluvit o
Peetovi. Jedna z největších výhod tréninku spočívá v tom, že na něj
nemám čas ani myslet.
"Haymitch tvrdí, že se uzdravuje," konstatuje Johanna.
"Možná. Ale změnil se," odpovídám.
"Ty taky. Stejně jako já. I Finnick, Haymitch nebo Diod. A to
vůbec nemluvím o Annii Crestové. Aréna nás všechny pěkně
poznamenala. Nebo si pořád připadáš jako ta holka, která se
přihlásila místo své sestry?" ptá se mě.
"Ne," připouštím.
"V tomhle má podle mě ten můj cvokař pravdu. Není cesty
zpátky a my se s tím musíme smířit." Úhledně ukládá moje suvenýry
do zásuvky a lehá si do postele těsně předtím, než zhasínají světla.
"Nebojíš se, že tě v noci zabiju?"
"Vyřídila bych tě levou zadní," odsekávám a obě se dáváme do
smíchu, protože jsme na tom tak mizerně, že bude zázrak, jestli zítra
dokážeme vstát. Ale nakonec se nám to daří. Každé ráno vstáváme a
po necelém týdnu jsou má žebra skoro úplně v pořádku a Johanna
umí složit pušku bez mé pomoci.
Yorková na nás večer při odchodu pochvalně kývá. "Dobrá práce,
vojáci."
Vzdalujeme se z jejího doslechu a Johanna hučí: "Mám dojem, ze
vyhrát hry bylo snadnější." Ale je na ní vidět, že ji pochvala těší.
Když vcházíme do jídelny, kde na mě Hurikán čeká s večeří,
mánie téměř dobrou náladu, kterou mi ještě zlepší obří porce
hovězího vývaru. "Dnes ráno dorazila první zásilka potravin,"
vysvětluje Mastná Sae. "To je opravdové hovězí z Desátého kraje.
Žádní divocí psi."
"Nevzpomínám si, že byste je někdy odmítla," opáčí Hurikán.
Připojujeme se ke skupině, kde sedí Delly, Annie a Finnick. Je
skutečně úžasné, jak se Finnick po svatbě změnil. Dekadentní idol
Kapitolu, který jsem poznala před Čtvrtohrami, obětavého spojence v
aréně i zlomeného mladíka, co se mě pokoušel povzbudit, nahradil
člověk, z něhož přímo sálá chuť do života. Poprvé skutečně vyniká
Finnickův šarm, plachost a dobré srdce. Nikdy nepouští Anniinu
ruku ze své - ani když se procházejí, ani když jedí. Pochybuji, že to
má vůbec někdy v úmyslu. Z Annie vyzařuje šťastné opojení. Pořád
nastávají okamžiky, kdy jí vstupuje do vědomí jakýsi jiný svět a ona
přestává vnímat. Finnick ji ale vždy několika slovy dokáže přivolat
zpátky.
Delly, kterou znám od dětství, ale nikdy jsem o ní neměla valné
mínění, v mých očích výrazně stoupla. Dozvěděla se, co mi Peeta
řekl tu noc po Finnickově svatbě, ale nešíří to jako drby dál. Podle
Haymitche se z ní stal můj nejlepší obhájce, kdykoliv Peeta dostane
další záchvat a začne mě cupovat na kousky. Delly pokaždé stojí na
mé straně a svádí Peetovy negativní výroky na kapitolské mučení.
Má na něj ze všech největší vliv, protože ji Peeta opravdu dobře zná.
V každém případě její snahu oceňuji, i když mé dobré vlastnosti
zveličuje. Upřímně řečeno, mé dobré vlastnosti potřebují zveličení
jako sůl.
Mám hlad jako vlk a oběd je dnes tak výborný - máme hustý
vývar z hovězího, bramborů, tuřínu a cibule -, že se musím
přemáhat, abych nehltala. Všude po jídelně je slyšet, jak osvěžující
účinky dobré jídlo má. Lidé jsou laskavější, zábavnější a
optimističtější a hovězí maso jim připomíná, že se vyplatí žít. Taková
strava je lepší než jakýkoliv lék. Proto se snažím, aby mi jídlo ještě
chvíli vydrželo, a poslouchám, co se kolem mě povídá. Vytírám
omáčku chlebem a pomalu ho uždibuji, zatímco Finnick vypráví
jakousi veselou příhodu o mořské želvě, která uplavala s jeho
kloboukem. Směju se, ještě než mi dochází, že tam stojí. Přímo
naproti přes stůl, za prázdným místem vedle Johanny. Pozoruje mě.
Chleba mi okamžitě zaskakuje v krku.
"Peeto!" vítá ho Delly. "To je prima, že už tě pouštějí mezi…
nás.
Za Peetou stojí dva mohutní strážní. Peeta drží v rukách tác,
vybalancovaný na špičkách prstů, protože zápěstí má spoutaná
krátkým ocelovým řetězem.
"Co to máš za fantastické náramky?" ptá se Johanna.
"Ještě se mi nedá úplně věřit," vysvětluje Peeta. "Nemohu se tu
ani posadit bez jejich dovolení." Trhá hlavou k oběma dozorcům.
"Jasně, že si sem můžeš sednout. Jsme přece staří přátelé," říká
Johanna a pleská dlaní na sedadlo vedle sebe. Strážní přikyvují a
Peeta si sedá. "V Kapitolu jsme s Peetou měli sousední kobky. Moc
dobře známe svůj křik."
Annie, která sedí z druhé strany vedle Johanny, si zacpává uši
dlaněmi a přestává vnímat okolí. Finnick vrhá na Johannu
rozzlobený pohled a objímá Annii kolem ramen.
"Co je? Můj cvokař říká, že nemám potlačovat svoje myšlenky.
Patří to k terapii," krčí Johanna rameny.
Z naší skupinky se vytrácí veselí. Finnick potichu něco šeptá
Annii a Annie konečně snímá ruce z uší. Následuje dlouhé ticho, v
němž všichni předstírají, že jedí.
"Annie," ozývá se Delly zvonivě, "věděla jsi, že tvůj svatební
dort zdobil Peeta? Doma jeho rodina měla pekárnu a on vždycky
dělal polevy."
Annie opatrně vyhlíží zpoza Johanny na Peetu. "Díky, Peeto. Byl
nádherný."
"Bylo mi potěšením, Annie," odpovídá Peeta a já v jeho hlase
poprvé po dlouhé době slyším vlídnost, kterou jsem považovala
jednou provždy za ztracenou. Není určena mně, ale stejně…
"Jestli máme stihnout procházku, musíme vyrazit," říká Finnick
Annii, skládá oba tácy do sebe, aby je unesl v jedné ruce, a druhou ji
hned znovu chytá. "Rád jsem tě viděl, Peeto."
"Buď na ni hodný, Finnicku. Jinak se ti ji možná pokusím svést."
Mohlo by se jednat o žert, kdyby to neřekl tak studeně. Na jeho
poznámce je všechno špatně. Otevřená nedůvěra k Finnickovi,
náznak, že se mu líbí Annie, že by Annie mohla Finnicka opustit a že
já vůbec neexistuji.
"No tak, Peeto," odpovídá Finnick mírně. "Nechtěj, abych začal
litovat, že jsem ti znovu nahodil srdce." Vrhá po mně ustaraný
pohled a odvádí Annii pryč.
Když jsou mimo doslech, Delly kárá Peetu: "Zachránil ti život.
Nejednou."
"Kvůli ní." Peeta krátce kývne hlavou mým směrem. "Kvůli
povstání. Ne kvůli mně. Nic mu nedlužím."
Neměla bych se nechat vyprovokovat, ale nemohu si pomoct.
"Možná nedlužíš. Ale Mags je mrtvá a ty jsi pořád tady. To by mělo
něco znamenat."
"Ano, plno věcí by mělo něco znamenat, ale zřejmě neznamenají,
Katniss. Pořád mám hodně vzpomínek, ve kterých se nevyznám, a
myslím, že je Kapitol nijak neupravil. Například na spoustu nocí ve
vlaku," říká.
Zase takový divný náznak. Náznak, že se ve vlaku odehrálo víc
než ve skutečnosti. Že na tom, co se odehrálo - na těch nocích, kdy
jsem si uchovala duševní zdraví jen díky jeho objetí -, už nezáleží.
Všechno byla lež, všechno byla jen záminka, jak ho zneužít.
Peeta ukazuje lžící na mě a na Hurikána. "Takže vy dva už jste
oficiálně pár, nebo pořád pokračují s tou historkou o milencích
stíhaných osudem?"
"Pořád s ní pokračují," říká Johanna.
Peeta křečovitě svírá ruce v pěst a znovu je namáhavě uvolňuje.
Má co dělat, aby mě zase nezačal škrtit? Hurikánovi vedle mě tuhnou
svaly a já se bojím hádky. Hurikán ale jen klidně poznamenává:
"Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych."
"Čemupak?" ptá se Peeta.
"Tobě," říká Hurikán.
"Budeš muset být konkrétnější," vrtí hlavou Peeta. "Co je na mě
tak neuvěřitelné?"
"Že tě nahradili člověkem, který připomíná zlého muta,"
odpovídá Johanna.
Hurikán dopíjí mléko. "Dojedla jsi?" ptá se mě. Vstávám a
odcházíme odevzdat tácy. U východu mě zastavují, protože pořád
držím v ruce kousek chleba namočeného v omáčce. Něco v mém
výrazu, nebo snad skutečnost, že jsem se ten chleba nepokoušela
nijak ukrývat, je přiměje, aby mě jen zdvořile upozornili, že nesmím
z jídelny vynášet žádné jídlo. Strkám zbytek chleba do pusy a jdu
dál. Hurikán znovu promluví až u mé ubikace. "Tohle jsem nečekal."
"Říkala jsem ti, že mě nenávidí," připomínám mu.
"Ale jde o to, jak tě nenávidí. Je mi to důvěrně známé. Tímhle
jsem taky prošel," přiznává. "Když jsem viděl v televizi, jak ho líbáš.
Jenže jsem věděl, že to ode mě není úplně fér. On to tak nechápe."
"Možná mě konečně vidí takovou, jaká jsem. Musím se trochu
vyspat."
Hurikán mě chytá za loket, než stačím zajít dovnitř. "Tohle si
myslíš?" Krčím rameny. "Katniss, jako svému nejstaršímu
kamarádovi mi můžeš věřit, že tě rozhodně nevidí takovou, jaká jsi."
Líbá mě na tvář a odchází.
Sedím na posteli a bifluju se informace z učebnic vojenské
taktiky, ale vzpomínky na noci, které jsme strávili s Peetou ve vlaku,
mě pořád rozptylují. Po dvaceti minutách se objevuje Johanna a sedá
si ke mně na postel. "Přišla jsi o to nejlepší. Delly Peetovi vynadala
za to, jak se k tobě choval. Hrozně se rozpištěla. Jako když někdo
bodá vidličkou do malé myšky. Slyšela ji celá jídelna."
"Co udělal Peeta?" ptám se.
"Začal se hádat sám se sebou a dozorci ho museli odvést. Ale
aspoň si při tom rozruchu nikdo nevšiml, že jsem dojedla jeho porci."
Johanna si spokojeně hladí břicho. Dívám se na vrstvu špíny pod
jejími nehty. Copak se lidé ze Sedmého kraje nikdy nekoupou?
Dvě hodiny se navzájem zkoušíme z vojenských termínů. Na
chvíli zajdu ke své matce a Prim. Když se vrátím do své ubikace,
osprchuji se, lehnu si potmě na postel a konečně se zeptám:
"Johanno, opravdu jsi slyšela jeho křik?"
"To patřilo k mučení," odpovídá. "Jako ti reprozobové v aréně.
Jenže tentokrát to bylo skutečné. A po hodině nebylo ticho. Tik tak."
"Tik tak," opakuji šeptem.
Růže. Vlčí mutové. Splátci. Delfíni z krému na dort. Přátelé.
Reprodrozdi. Vizážisté. Já.

16.k

5. dubna 2012 v 23:57
"Napořád," šeptá v šerém morfionovém světě Peeta a já se ho
vydávám hledat. Je to mlžný svět s fialovým nádechem, bez ostrých
obrysů a s mnoha úkryty. Procházím vrstvami oblaků za nejasnými
stopami a cítím slabou vůni skořice a kopru. Jednou už se mé tváře
dotýká jeho ruka. Snažím se ji podržet ve své, ale protéká mi mezi
prsty jako cár mlhy.
Když se konečně probouzím ve sterilním nemocničním pokoji v
Třináctém kraji, vzpomínám si, že jsem byla pod vlivem uspávacího
sirupu. Zranila jsem si patu, když jsem šplhala po větvi přes
elektrický plot a pak jsem z ní seskočila dolů. Peeta mě tehdy uložil
do postele a já jsem ho požádala, aby se mnou zůstal, dokud neusnu.
Cosi zašeptal, ale tenkrát jsem mu nerozuměla. V jakémsi koutě
paměti mi asi přece jen uvízla jeho odpověď a nyní se vynořila v
mém snu. "Napořád."
I Morfion otupuje všechny pocity, takže místo palčivého smutku
vnímám jen prázdnotu, jako dutinu v mrtvém keři, kde dříve kvetly
květy. Bohužel mi nedali dost drogy, abych necítila bolest v levém
boku. Tam mě zasáhli. Přejíždím dlaní po tlusté vrstvě obvazů kolem
žeber a uvažuji, jak to, že jsem nezemřela.
Nestřelil mě ten muž, který přede mnou klečel na náměstí, ten
popálený mladík z Ořechu. Spoušť stiskl někdo dál vzadu. Necítila
jsem ani tak průnik kulky, jako spíš náraz - jako kdyby mě někdo
udeřil perlíkem. Pak už si pamatuji jen křik a střelbu. Chci se
zvednout do sedu, ale daří se mi pouze zasténat.
Bílá plenta, která odděluje mou postel od sousedního lůžka se
odhrne stranou a nade mnou stojí Johanna Masonova. V první chvíli
se lekám, protože na mě v aréně zaútočila, a já se cítím ohrožená.
Musím si připomenout, že se mě tím snažila chránit Patřilo to k plánu
rebelů. To ale neznamená, že mě má ráda. Nebo svoje opovržení
hrála jen kvůli Kapitolu?
"Žiju," chraptím.
"Nepovídej, ty jelítko." Johanna přistupuje blíž a sedá si na mou
postel. Hrudí mi vystřelují jehličky bolesti. Když vidím, jak se šklebí
nad mým nepohodlím, je mi jasné, že se neschyluje k žádnému
přátelskému shledání. "Pořád tě to bolí?" Obratně mi vytahuje
morfionovou infuzi z paže a napojuje ji do kanyly ve vlastní ruce.
"Před pár dny mi začali snižovat dávku. Bojí se, aby se ze mě nestala
jedna z těch trosek ze šestky. Musím si půjčovat od tebe, když se
nikdo nedívá. Doufala jsem, že ti to nebude vadit."
Vadit? Jak by mi to mohlo vadit, když ji Snow po Čtvrtohrách
skoro umučil k smrti? Nemám právo si stěžovat a ona to ví.
Spokojeně vzdychne, když jí morfion vtéká do žíly. "Možná to ti
feťáci ze šestky dělali správně. Zdrogovali se a malovali si na tělo
květiny. To není tak špatný život. V každém případě vypadali
šťastněji než my ostatní."
Během mé nepřítomnosti nabrala zpátky něco ze své původní
váhy. Na vyholené hlavě jí vyráží měkké strniště vlasů, které pomáhá
zakrýt některé z jizev. Jestli mi ale chodí na morfion, očividně není
ani zdaleka v pořádku.
"Mají tu jednoho cvokaře, který sem chodí každý den, aby nu
pomáhal s rekonvalescencí. Jako kdyby mě mohl uzdravit chlápek,
který strávil celý život v tomhle králičím doupěti. Je to úplný idiot.
Nejmíň dvacetkrát během sezení mi připomíná, že jsem v naprostém
bezpečí." Daří se mi vykouzlit úsměv. To je opravdu hloupost, zvlášť
když ji říkáte vítězi Hladových her. Jako kdyby někdy někdo mohl
být v naprostém bezpečí. "A co ty, reprodrozde? Připadáš si v
bezpečí?"
"Jasně. Přesně tak jsem si připadala, dokud mě nepostřehli,"
říkám.
"Prosím tě. Kulka se tě ani nedotkla. To zařídil Cinna," ušklíbá
se.
Vybavuji si ochranné vrstvy v mém kostýmu. Tu bolest jsem si
ale nevymyslela. "Mám zlomená žebra?"
"Ani to ne. Jenom trochu pohmožděná. A praskla ti slezina.
Nedokázali ji spravit." Přezíravě mává rukou. "Neboj, slezinu
nepotřebuješ. A kdyby ano, nějakou by ti našli, tím si buď jistá.
Všichni se tě snaží udržet naživu."
"Proto mě nenávidíš?" ptám se.
"Zčásti," připouští. "Rozhodně v tom má prsty i žárlivost. Ale
taky si myslím, že jsi dost nepříjemná a otravná. S tou svou
nevkusnou romancí a hrou na zastánkyni bezmocných. Jenže to
nehraješ, a to je ještě nesnesitelnější. Klidně si to můžeš brát
osobně."
"Reprodrozdem jsi měla být ty. Nikdo by ti nemusel diktovat
proslovy," říkám.
"To máš pravdu. Jenže mě nikdo nemá rád," krčí rameny
Johanna.
"Ale věřili ti, že mě dostaneš ven z arény," připomínám jí. ,,A
bojí se tě."
"Tady možná. V Kapitolu se teď bojí jen tebe." Ve dveřích se
objevuje Hurikán a Johanna vrací morfionovou infuzi do mé kanyly.
"Tvůj bratranec se mě taky nebojí," naklání se ke mně důvěrně.
Zvedá se z postele a jde ke dveřím, kde se otře bokem o Hurikánovu
nohu. "Viď, krasavce?" Odchází, ale z chodby ještě slyšíme její
smích.
Povytahuji tázavě obočí a Hurikán mě bere za ruku. "Ale ano,
bojím se, a hrozně," naznačuje rty. Chci se zasmát, ale místo toho se
jen zašklebím bolestí. "Klid." Hladí mě po tváři a bolest ustupuje.
"Nesmíš se pořád vrhat po hlavě do malérů."
"Já vím. Ale někdo tam vyhodil do vzduchu jednu horu,"
připomínám.
Neodtahuje se. Naopak se sklání těsně nade mě a hledí mi upřeně
do očí. "Myslíš, že jsem bezcitný."
"Vím, že nejsi. Ale neuslyšíš ode mě, že to bylo v pořádku,"
říkám.
Teď už se odtahuje, skoro netrpělivě. "Katniss, jaký je v tom
rozdíl, jestli zavalíme nepřátele v dole, nebo je sestřelíme z nebe
Diodovými výbušnými šípy? Výsledek je stejný."
"Nevím. V osmičce na nás útočili. Útočili na nemocnici,"
odpovídám.
"Ano, a ta vznášedla přiletěla z Druhého kraje," argumentuje.
"Takže když jsme je teď vyřídili, zabránili jsme do budoucna
podobným útokům."
"Ale takhle můžeš obhájit každé zabití, kohokoliv a kdykoliv.
Můžeš ospravedlnit třeba i posílání dětí do Hladových her, protože
tím udržuješ kraje v poslušnosti," upozorňuji ho.
"To si nemyslím," vrtí hlavou.
"Já ano," trvám na svém. "Nejspíš to bude tím, že jsem v aréně
sama byla."
"Dobrá. Umíme spolu nesouhlasit," uzavírá. "Vždycky jsme to
uměli. Možná je to dobře. Jen tak mezi námi, Druhý kraj už je v
našich rukách."
"Vážně?" Na vteřinu cítím vítězoslávu. Pak si vzpomínám na ty
lidi na náměstí. "Došlo k boji, když mě postřelili?"
"Ani ne. Dělníci z Ořechu se obrátili proti kapitolským vojákům.
Vzbouřenci se drželi stranou a dívali se," vypravuje Hurikán. "Celá
země jenom seděla a přihlížela."
"V tom jsme nejlepší," poznamenávám.
Čekala bych, že ztráta důležitého vnitřního orgánu člověku zařídí
několikatýdenní pobyt na lůžku, ale lékaři po mně z nějakého důvodu
chtějí, abych co nejrychleji vstala. I přes morfionové infuze mě
prvních pár dní trápí silné bolesti, později však znatelně ustupují.
Pohmožděniny žeber mě ovšem budou trápit ještě nějaký čas.
Začínám se zlobit na Johannu za to, že mi krade morfion, ale
nechávám ji, ať si bere, co potřebuje.
Po Panemu se rozbujely fámy o mé smrti, a tak přicházejí filmaři,
aby mě natočili, jak ležím na nemocniční posteli. Ukazuji do kamery
stehy a blahopřeju krajům k jejich úspěšnému boji a k jednotě. Pak
varuji Kapitol, že nás může co nevidět očekávat na svém prahu.
V rámci rekonvalescence se každý den procházím na povrchu.
Jedno odpoledne se ke mně připojuje Plutarch a seznamuje mě s
posledním vývojem. Když teď máme v kapse Druhý kraj, boje načas
polevují, abychom si oddechli a přeskupili síly. Rebelové zajišťují
bezpečnost zásobovacích tras, ošetřují raněné a organizují vojenské
jednotky. Kapitol, podobně jako Třináctý kraj během temných dob,
je zcela odříznut od vnější pomoci. Nadále představuje jadernou
hrozbu, na rozdíl od třináctky, ale není schopen se zrekonstruovat a
stát se soběstačným.
"Nějakou dobu ještě může živořit," říká Plutarch. "Mají
samozřejmě zásoby pro případ nouze. Ale zásadní rozdíl mezi
třináctkou a Kapitolem spočívá v obyvatelích. Lidé z Třináctého
kraje byli zvyklí na tvrdý život, zatímco v Kapitolu znali jen Panem
et Circenses."
"Co to znamená?" ptám se. Pochopitelně znám slovo Panem, ale
zbytek mi nic neříká.
"To je tisíce let staré heslo, zapsané v jazyku, kterému se říkalo
latina, a na místě, které se jmenovalo Řím," vysvětluje Plutarch.
"Panem et Circenses se dá přeložit jako chléb a hry. Autor tím
říká, že se lidé výměnou za plná břicha a zábavu vzdali své politické
odpovědnosti, a tedy i moci."
Uvažuji o Kapitolu. O přebytku jídla i o nejúžasnější zábavě ze
všech, o Hladových hrách. "K tomu tedy slouží kraje? Jako zdroj
chleba a her?"
"Ano. A dokud systém funguje, Kapitol bez potíží ovládá svou
malou říši. Momentálně nemůže svým obyvatelům zajistit ani jedno,
aspoň ne v měřítku, na jaké jsou lidé zvyklí," říká Plutarch. "My
naopak máme jídla dost a právě se chystáme natočit zábavní
proklamu, která bude jistě velmi populární. Všichni přece milují
svatby."
Prudce se zastavuji. Z Plutarchova úchylného návrhu se mi dělá
zle. Chce zrežírovat sňatek mezi mnou a Peetou. Od návratu jsem
ještě nebyla schopná se na Peetu podívat ani tím jednosměrným
oknem a o jeho stavu mě na mou vlastní žádost informuje jedině
Haymitch. Skoro nic ale nevím. Prý na něj zkoušejí různé postupy.
Nikdy nepřijdou na způsob, jak ho doopravdy vyléčit. A teď mě za
něj chtějí provdat kvůli proklamě?
Plutarch mě honem uklidňuje. "Ale ne, Katniss. Nemyslím tvoji
svatbu. Finnick a Annie se budou brát. Stačí, když se tam ukážeš a
budeš předstírat, že máš z jejich sňatku radost."
"To je jedna z mála věcí, kterou nebudu muset předstírat,
Plutarchu," odpovídám s úlevou.
V následujících dnech vypuká horečná aktivita kolem
nejrůznějších příprav. Přitom se ještě zvýrazňuje do očí bijící rozdíl
mezi Kapitolem a Třináctým krajem. Když Coinová řekne "svatba",
myslí tím, že dva lidé podepíšou nějaký papír a je jim přidělena nová
ubikace. Plutarch tím míní stovky lidí oblečených do nejvybranějších
šatů a třídenní oslavy. Je legrační sledovat, jak se ti dva dohadují o
detailech. Plutarch musí bojovat o každého hosta a každou hudební
notu. Když Coinová zamítá večeři, zábavu a alkohol, Plutarch křičí:
"Jaký má smysl natáčet proklamu, když se tu nikdo nebude bavit?"
Představy vrchního tvůrce her se těžko vměstnají do zdejšího
rozpočtu. I menší oslava ale v Třináctém kraji působí rozruch,
protože tady nejsou podle všeho zvyklí na žádné svátky. Když se
rozkřikne, že jsou potřeba nějaké děti, aby zazpívaly svatební píseň
Čtvrtého kraje, přihlásí se prakticky všechny. Nechybějí ani
dobrovolníci na přípravu výzdoby. V jídelně všichni vzrušeně
diskutují o blížícím se velkém dnu.
Možná nejde jen o svátek. Možná tolik prahneme pro změnu po
něčem hezkém, že se všichni chceme zúčastnit. Vysvětlovalo by se
tím, proč - když Plutarcha málem raní mrtvice nad tím, co bude mít
nevěsta na sobě - se nabízím, že vezmu Annii do našeho domu v
Dvanáctém kraji, kde Cinna nechal v komoře pod schody několikerý
večerní šaty. Svatební šaty, které byly původně určeny pro mě, se
vrátily do Kapitolu, ale zůstaly tu některé z těch, jež jsem měla na
sobě při Turné vítězů. Trochu se bojím, že budu trávit čas s Annií,
protože o ní vím jen tolik, že ji Finnick miluje a všichni ostatní ji
považují za pomatenou. Cestou vznášedlem docházím k závěru, že je
spíš labilní než šílená. Někdy se bez zjevného důvodu dává do
smíchu a občas náhle přestává vnímat, o čem se kolem ní hovoří.
Upřeně se zahledí svýma zelenýma očima do dálky, a to s takovým
soustředěním, že vždycky mimoděk napínám zrak, abych zjistila, co
tam vidí. Občas si zničehonic přitiskne dlaně k boltcům, jako kdyby
si chtěla zacpat uši před bolestným výkřikem. No dobře, je divná, ale
jestli ji Finnick miluje, mně to stačí.
Získávám svolení, aby s námi jel i můj přípravný tým, takže
nemusím ohledně oblečení nic rozhodovat. Když otvírám komoru
pod schody, všichni umlkáme, protože z látek cítíme Cinnovu
přítomnost. Pak Octavia klesá na kolena, tiskne si lem sukně k tváři a
propuká v pláč. "Už je to tak dlouho," štká, "tak dlouho, co jsem
viděla něco krásného."
Přes prezidentčiny námitky, že je svatba příliš extravagantní, a
Plutarchovy stesky, že je příliš nudná, jde o fenomenální úspěch. Tři
stovky šťastných hostů vybraných z Třináctého kraje a stejně tolik
165
uprchlíků má na sobě normální oblečení, ozdoby jsou vyrobené z
podzimního listí a hudbu zajišťuje dětský sbor doprovázený jediným
houslistou, kterému se podařilo utéct z Dvanáctého kraje i se svým
nástrojem. Podle kapitolských standardů se tedy jedná o velice
prostou a skromnou svatbu. Na tom ale nesejde, protože nic nemůže
soupeřit s krásou oddávaného páru. Nejen kvůli půjčeným šatům -
Annie má na sobě zelené hedvábné šaty, v kterých jsem navštívila
Pátý kraj, a Finnick jeden z Peetových obleků -, i když i ty jsou
nádherné. Kdo by ale vnímal něco jiného než rozzářené tváře dvou
lidí, pro něž tento den byl ještě nedávno naprostou utopií? Obřad
vede Dalton, ten chlapík z Desátého kraje, protože obřady v desítce a
ve čtyřce si jsou docela podobné. Čtvrtý kraj má však přece jen
některé jedinečné drobnosti. Síť spletenou z dlouhých stébel trávy,
která překrývá oddávaný pár během manželských slibů, kapku slané
vody, kterou se navzájem dotknou svých rtů, a starobylou svatební
píseň, jež přirovnává manželství k námořní výpravě.
Ne, vůbec nemusím předstírat, že se raduji z jejich štěstí.
Po polibku, který zpečeťuje jejich svazek, po blahopřání a
přípitku jablečným moštem začíná houslista hrát melodii, která je
všem lidem z Dvanáctého kraje dobře známá. Možná jsme byli
nejmenší a nejchudší kraj v Panemu, ale rozhodně umíme tancovat.
Nic nebylo oficiálně domluveno, ale Plutarch, který dohlíží na
natáčení proklamy z řídicí místnosti, je určitě spokojený Mastná Sae
bere za ruku Hurikána, táhne ho doprostřed sálu a stoupá si proti
němu. Následují je další, takže brzy vznikají dvě dlouhé řady. A pak
se dávají do tance.
Stojím stranou a tleskám do rytmu, když tu mě nad loktem svírá
vyzáblá ruka jako kleště. Johanna se na mě mračí. "Chceš si nechat
ujít příležitost, aby tě Snow viděl tancovat?" Má pravdu. Co může
symbolizovat vítězství rebelů lépe než veselý reprodrozd vířící sálem
při hudbě? Nacházím v davu Prim. Vzhledem k tomu, že nám zimní
večery poskytovaly dost času k nácviku tance, jde nám to spolu
docela dobře. Zapomínám na bolest žeber a obě zaujímáme svá místa
v řadě. Bolí to, ale uspokojení z toho, že mě uvidí Snow, jak tancuji
se svou sestrou, bolest hravě překonává.
Při tanci jsme jako vyměnění. Učíme kroky svatební hosty z
Třináctého kraje. Trváme na sólu pro ženicha a nevěstu. Chytáme se
za ruce a vytváříme velký kruh, v jehož středu jednotliví tanečníci
předvádějí své umění. Už dávno jsme se neúčastnili ničeho tak
pošetilého, radostného a bláznivého. Takhle bychom mohli
pokračovat celou noc, nebýt posledního překvapení naplánovaného
pro Plutarchovu proklamu. Překvapení, o kterém psem neměla
tušení.
Z vedlejší místnosti sem čtyři lidé přivážejí obrovský svatební
dort. Většina hostů se rozestupuje do stran, aby uvolnila cestu tomu
překrásnému uměleckému dílu s modrozelenou, bíle zdobenou
polevou ztvárňující zpěněné mořské vlny, na nichž plují ryby i
plachetnice, tuleni a sasanky. Prodírám se blíž, abych si potvrdila to,
co jsem poznala na první pohled. Tak jako Anniiny šaty nesou
jednoznačný Cinnův rukopis, autorem ozdob na svatebním dortu je
nepochybně Peeta.
Snad to vypadá jako maličkost, ale vypovídá to o mnohém.
Haymitch přede mnou musel hodně věcí tajit. Když jsem Peetu
viděla naposled, řičel z plných plic a snažil se vyškubnout z popruhů.
V takovém stavu by nezvládl zdobit dort. Nedokázal by se soustředit,
neměl by dostatečně pevné ruce a neuměl by vytvořit něco tak
dokonalého. Přistupuje ke mně Haymitch, jako kdyby předvídal mou
reakci. "Pojďme si promluvit," říká.
Na chodbě, mimo dosah kamer, se k němu obracím: "Co se s ním
děje?"
Haymitch vrtí hlavou. "Nevím. Nikdo z nás to neví. Někdy se
chová skoro rozumně, jindy zase zdánlivě bez příčiny dostane
záchvat. Zdobení dortu pro něj bylo něco jako terapie. Pracoval na
něm několik dní. Když se na něj člověk díval, vypadalo to, že je
Peeta zase normální."
"Takže se může volně pohybovat po třináctce?" To pomyšlen mě
znervózňuje nejméně z pěti různých důvodů.
"Kdepak. Držíme ho pod přísným dohledem. Je pořád zamčený.
Ale mluvil jsem s ním," říká Haymitch.
"Mezi čtyřma očima?" ptám se. "A on nevybuchl?"
"Ne. Dost se na mě zlobí, ale ze správných důvodů. Kvůli tomu,
že jsem mu neřekl o tom plánu vzbouřenců, a tak podobně."
Haymitch na chvilku utichá, jako kdyby se o něčem rozhodoval.
"Peeta říká, že tě chce vidět," dodává nakonec.
Mám pocit, že jsem se ocitla na palubě jedné z těch plachetnic a
paluba se mi kymácí pod nohama. Opírám se dlaní o stěnu, abych
udržela rovnováhu. Tohle není součást plánu. Ve Druhém kraji jsem
Peetu odepsala. Měla jsem jet do Kapitolu, zabít Snowa a zemřít.
Zranění představovalo jen dočasné zdržení. Nikdy už jsem neměla
slyšet slova Peeta říká, že tě chce vidět. Ale když se to teď stalo,
nemohu odmítnout.
Je půlnoc a já stojím před dveřmi do jeho cely. Vlastně
nemocničního pokoje. Musíme počkat, až Plutarch dotočí svatbu, s
níž je i přes nedostatek toho, co nazývá "leskem", navýsost spokojen.
"Na tom, že si Kapitol po všechny ty roky Dvanáctého kraje
víceméně nevšímal, je nejlepší, že v sobě pořád máte trochu
živelnosti. To se divákům moc líbí. Jako když Peeta oznámil, že tě
miluje, nebo když jsi vytáhla ty jedovaté bobule. Takhle má vypadat
dobrý televizní pořad."
Přála bych si, abych se mohla setkat s Peetou v soukromí, ale za
jednosměrným oknem se shromáždil celý tým lékařů s papíry a
tužkami v pohotovosti. Když mi Haymitch do sluchátka v uchu říká,
že mohu vstoupit, pomalu otvírám dveře.
Peetovy modré oči se okamžitě obracejí ke mně. Obě paže mu
znehybňují popruhy a do žíly má zavedenou kanylu, kterou mu v
případě záchvatu mohou do těla napumpovat uspávací prostředek.
Tentokrát se nezmítá a nepokouší se uvolnit, jen mě pozoruje
opatrným pohledem člověka, který ještě zcela nevyloučil možnost, že
se právě ocitl v přítomnosti muta. Přistupuji k němu a zastavuji se
metr od jeho postele. Nevím, co si mám počít s rukama, a tak si je
zakládám na prsou. "Ahoj," zdravím.
"Ahoj," odpovídá. Je to skoro jeho hlas, jenže je v něm něco
nového. Podezření a výčitka.
"Haymitch říkal, že se mnou chceš mluvit."
"Pro začátek se na tebe chci podívat." Jako kdyby čekal, že se mu
přímo před očima proměním v nějakého slintajícího křížence s
vlkem. Hledí na mě tak dlouho, až začínám těkat pohledem k
zrcadlu, za nímž stojí Haymitch, a doufám, že od něj dostanu nějaký
pokyn. Sluchátko však zůstává tiché. "Nejsi moc velká, co? Ani nijak
zvlášť krásná."
Vím, že jsem v životě prošla peklem, ale tahle slova se mě přesto
dotknou. "Ty jsi už taky vypadal líp."
Haymitch mě napomíná, ale jeho slova přehlušuje Peetův smích.
"A ani trochu milá. Když mi říkáš něco takového po všem, co jsem
vytrpěl."
"Jo. Každý z nás má leccos za sebou. To ty jsi byl vždycky
známý tím, že jsi pořád milý. Já ne." Dělám všechno špatně. Nevím
proč jsem tak útočná. Vždyť ho mučili! Pokřivili mu vzpomínky! Co
je to se mnou? Najednou mám sto chutí na něj začít křičet - ani
přesně nevím kvůli čemu -, a proto se radši obracím k odchodu.
"Podívej, necítím se moc dobře. Možná se tu stavím zítra."
Docházím až ke dveřím, než mě zastavuje jeho hlas. "Katniss.
Vzpomínám si na ten chleba."
Ten chleba. Naše jediné opravdové setkání před Hladovými
hrami.
"Ukázali ti nahrávku, kde o něm vyprávím," podotýkám.
"Ne. Ona o tom existuje nahrávka? Proč ji Kapitol nepoužil proti
mně?" ptá se.
"Natočila jsem ji v den, kdy tě zachránili," vysvětluji. Hrudník mi
svírá prudká bolest. S tím tancem jsem udělala chybu. "Na co si
vzpomínáš?"
"Na tebe v dešti," odpovídá tiše. "Vybírala jsi nám popelnici.
Spálil jsem chleba. Matka mě zbila. Měl jsem ten chleba hodit
praseti, ale místo toho jsem ho dal tobě."
"Ano. Přesně tak se to stalo," říkám. "Druhý den po škole jsem ti
chtěla poděkovat, ale nevěděla jsem jak."
"Na konci toho dne jsme šli ven a já jsem se snažil zachytit tvůj
pohled. Odvrátila ses. A pak… Myslím, že jsi utrhla pampelišku."
Přikyvuji. Opravdu si to pamatuje. O tomhle jsem nikdy nahlas
nemluvila. "Musel jsem tě hodně milovat."
"Ano." Selhává mi hlas. Předstírám, že si potřebuji odkašlat.
"Ty jsi mě taky milovala?" ptá se.
Sklopím zrak k podlaze. "Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že
to je důvod, proč tě Snow mučil. Aby mě zlomil."
"To není odpověď," namítá Peeta. "Nevím, co si mám myslet,
když mi ukazují některé záznamy. V té první aréně to vypadalo, že
jsi mě chtěla zabít. Shodila jsi na nás sršáně."
"Chtěla jsem vás zabít všechny," přiznávám. "Drželi jste mě v
pasti na stromě."
"Pak jsme se hodně líbali. Z tvé strany ty polibky nevypadaly
moc upřímně. Líbilo se ti, když jsi mě líbala?" vyptává se dál.
"Někdy ano," říkám. "Víš o tom, že nás teď sledují?"
"Vím. A co Hurikán?" pokračuje.
Znovu se ve mně vzdouvá vztek. Je mi fuk, jak je na tom s léčbou
- do tohohle těm lidem za sklem vůbec nic není. "Ten taky nelíbá
špatně," říkám stroze.
"A to nám nevadilo? Že se líbáš s oběma?" ptá se.
"Vadilo vám to. Ale já jsem vás nežádala o svolení," odsekávám.
Peeta se chladně a odmítavě směje. "Ty jsi ale dárek, viď?"
Haymitch nic nenamítá, když odcházím. Pospíchám chodbou
pryč a schovávám se za teplé potrubí v prádelně. Teprve za dlouhou
dobu mi dochází, co mě tak rozrušilo. A odpověď je tak pokořující,
že se s ní nedokážu smířit. Všechny ty dlouhé měsíce, kdy jsem se
mohla spolehnout na to, že mě Peeta považuje za skvělou bytost,
skončily. Konečně mě vidí takovou, jaká jsem. Jako neurvalou,
nespolehlivou a smrtící manipulátorku.
A já ho za to nenávidím.

15.k

5. dubna 2012 v 23:55
Shromážděným pomalu docházejí důsledky Hurikánova návrhu.
V jejich tvářích se zračí všechny možné reakce: radost i nervozita,
smutek i uspokojení.
"Většina zaměstnanců pochází z Druhého kraje," poznamenává
Diod neutrálním hlasem.
"No a?" krčí rameny Hurikán. "Stejně už jim nikdy nebudeme
moct věřit."
"Měli by mít aspoň šanci kapitulovat," říká Lyma.
"My jsme takový přepych taky neměli, když vznášedla zasypala
Dvanáctý kraj zápalnými bombami, ale vy tu asi udržujete s
Kapitolem mnohem přátelštější vztahy," odsekne Hurikán. Chvíli
čekám, že ho Lyma na místě zastřelí nebo mu aspoň jednu vrazí.
Vzhledem ke svému výcviku by ho pravděpodobně v zápase
porazila. Její zjevná zlost ale Hurikána popouzí ještě víc. "Dívali
jsme se, jak naše děti umírají v plamenech, a nemohli jsme nic
dělat!" zvyšuje hlas.
Musím na vteřinu zavřít oči, protože mě Hurikánova slova
zasahují jako kopanec do břicha. Mají zamýšlený efekt. Přeju si, aby
všichni v té hoře zemřeli. Už se to i chystám říct, ale pak… Jsem
přece holka z Dvanáctého kraje. Nejsem prezident Snow. S tím nic
nenadělám. Nemohu někoho odsoudit k smrti, jak Hurikán navrhuje.
"Hurikáne," říkám, chytám ho za paži a snažím se mluvit co
nejrozumněji. "Ořech je bývalý důl. Bylo by to jako záměrně vyvolat
obrovský zával." Tohle pomyšlení musí každého člověka z
Dvanáctého kraje přimět k tomu, aby si nechal celý plán znovu projít
hlavou.
"Ale nebude to tak rychlé jako výbuch v dole, který zabil oba
naše otce," opáčí. "Vadí to tady všem? Že naši nepřátelé možná
budou mít pár hodin na to, aby si uvědomili, že umírají, místo toho,
aby je exploze rovnou rozervala na kousky?"
Když jsme za starých časů lovili kolem Dvanáctého kraje,
Hurikán říkal podobné věci. Někdy i horší. Jenže tehdy jsme byli
děti. Byla to jen slova. Tady je můžeme proměnit ve skutky, které už
nikdy nikdo nevezme zpátky.
151
"Nevíš, jak ti lidé skončili v Ořechu," upozorňuji ho. "Možná je k
tomu donutili. Třeba je tam drží proti jejich vůli. Jsou mezi nimi i
naši špioni. Ty bys taky zabil?"
"Ano, obětoval bych pár životů, abych vyřídil zbytek," odpovídá
vášnivě. "A kdybych byl jedním z těch špionů uvnitř, řekl bych - jen
do toho!"
Vím, že nelže. Hurikán by klidně obětoval svůj život, o tom
nikdo nepochybuje. Možná bychom totéž udělali všichni,
kdybychom měli takovou možnost. Snad bych to udělala i já. Ale je
mi proti mysli činit tak chladnokrevné rozhodnutí za jiné.
"Mluvil jsi o dvou možnostech," ozývá se Diod. "Uvěznit je
uvnitř, nebo je vyhnat ven. Navrhuji zkusit laviny, ale nechat volný
železniční tunel. Tak se obránci z hory budou moct dostat na
náměstí, kde na ně budeme čekat."
"Doufám, že po zuby ozbrojení," poznamenává Hurikán.
"Protože si můžete být jistí, že se jen tak nevzdají."
"Pochopitelně budeme ozbrojení. Zajmeme je," souhlasí Boggs.
"Měli bychom seznámit s naším plánem Třináctý kraj," navrhuje
Diod. "Ať se vyjádří prezidentka Coinová."
"Ta bude chtít ten tunel zablokovat," prohlásí Hurikán s pevným
přesvědčením.
"Patrně ano, ale Peeta měl ve svých proklamách v něčem pravdu.
Když mluvil o nebezpečí, že se navzájem pobijeme. Díval jsem se na
pár čísel. Zabýval jsem se počty mrtvých a zraněných a… myslím, že
to přinejmenším stojí za debatu," uzavírá Diod.
Debaty se má zúčastnit jen hrstka lidí. Hurikán i já odcházíme s
ostatními pryč. Beru ho na lov, aby se odreagoval a upustil trochu
páry, ale nemluvíme spolu. Hurikán se na mě nejspíš zlobí, že jsem
mu odporovala.
Nakonec si zdejší stratégové promluví s Coinovou a dospějí k
rozhodnutí. Večer si beru kostým reprodrozda s lukem přes rameno a
sluchátkem, které mě spojuje s Haymitchem ve třináctce - pro
případ, že by se naskytla vhodná příležitost k natočení proklamy.
Čekáme na střeše soudní budovy, odkud máme krásný výhled na cíl.
Naše vznášedla zprvu velitelé v Ořechu ignorují, protože v
minulosti nepůsobila větší potíže než otravné mouchy. Po dvou
vlnách bombardování svahu nad vchody do podzemí si ale vznášedla
získávají jejich pozornost. Než však stačí zahájit palbu z
protiletadlových zbraní, je příliš pozdě.
Hurikánův plán předčí veškerá očekávání. Diod se nemýlil, když
upozorňoval, že nebudeme schopni ovlivňovat dráhu lavin, jakmile
se jednou dají do pohybu. Svahy jsou už tak dost nestabilní, ale po
několika explozích se mění téměř v cosi tekutého. Přímo před očima
se hroutí rozsáhlé úseky Ořechu a zahlazují veškeré stopy lidské
činnosti. Vchody jsou rázem pohřbeny pod tunami kamenů. Nebe
zahalují oblaka prachu a trosek. Hora se mění v hrobku.
Představuji si peklo uvnitř. Houkají sirény. V temnotě blikají
světla. Kamenný prach dusí panikařící obránce, kteří zoufale a marně
hledají cestu ven. Vchody, šachta pro startování vznášedel i
ventilační otvory jsou ale ucpané hlínou a kameny, které se valí
dovnitř. Ze stropů padá elektrické vedení, srší jiskry a propuká
několik požárů. Sutiny mění známé cesty v matoucí bludiště. Lidé do
sebe vrážejí, strkají se a pachtí se kupředu jako mravenci, na které se
řítí hora balvanů a chystá se rozdrtit jejich křehké schránky.
"Katniss?" ozývá se ze sluchátka Haymitch. Chci mu odpovědět,
ale uvědomuji si, že si obě dlaně tisknu k ústům. "Katniss!"
V den, kdy zahynul můj otec, se sirény rozhoukaly během
školního oběda. Nikdo nečekal, až nás učitelé propustí, a nikdo to od
nás ani neočekával. Reakce na důlní neštěstí nedokázal ovládat ani
Kapitol. Běžela jsem do Priminy třídy. Pořád si pamatuji, jak seděla,
bledá, ale rovná jako pravítko, s rukama položenýma na lavici, a
čekala, až ji vyzvednu, přesně jak jsem jí slíbila pro případ, že se
rozeznějí sirény. Vyskočila ze židle, chytila se mě za rukáv a obě
jsme se prodíraly mezi lidmi, kteří pospíchali ulicemi k hlavní
těžební věži. Naše matka svírala provaz, který tu narychlo natáhli,
aby udržoval dav v rozumných mezích. Při zpětném pohledu jsem
měla okamžitě pochopit, že se něco děje - proč jsme my dvě s Prim
hledaly ji, když to mělo být naopak?
Rozvrzané výtahy chrlily na denní světlo horníky zčernalé od
kouře. S každou další skupinkou se ozývaly radostné výkřiky a
příbuzní se protahovali pod provazy, aby si odvedli své manžely,
manželky, děti, rodiče i sourozence domů. Stály jsme na mrazivém
vzduchu, odpoledne se šeřilo a na zem se snášel lehký poprašek
sněhu. Výtahy jezdily pomaleji a vystupovalo z nich méně lidí.
Klekla jsem si na zem a zabořila ruce do popela. Zoufale jsem chtěla
vytáhnout otce z podzemí. Jestli existuje horší pocit marnosti a
beznaděje, než když se snažíte dostat k milované osobě uvězněné v
podzemí, já ho neznám. Z paměti se mi vynořují střípky vzpomínek.
Ranění. Těla mrtvých. Čekání do noci. Cizí lidé vám přehazují přes
ramena deku. Do ruky vám tisknou hrnek něčeho horkého, ale vy
nepijete. A pak, za rozbřesku, smutný výraz ve tváři důlního předáka,
který může znamenat jediné. Co jsme to právě udělali?
"Katniss! Jsi tam?" Haymitch už si pro mě pravděpodobně
připravuje ten chomout.
Odtrhuji ruce od úst. "Ano."
"Jdi dovnitř. Pro případ, že by se Kapitol pokusil o odvetu se
zbytkem vzdušných sil," přikazuje mi.
"Ano," opakuji. Všichni kromě vojáků za kulomety scházejí ze
střechy. Cestou po schodech přejíždím prsty po sněhově bílých
mramorových stěnách. Tak studených a krásných. Ani v Kapitolu
nemají nic, co by se vyrovnalo téhle majestátní staré budově. Ze stěn
však nečerpám žádnou útěchu - jen mi odebírají teplo. Kámen je
vždycky silnější než člověk.
Sedám si pod jeden z gigantických pilířů ve velké vstupní hale.
Otevřenými dveřmi vidím bílou mramorovou plochu, která vede ke
schodišti na náměstí. Vybavuji si, jak zle mi bylo, když jsme tu s
Peetou přijímali blahopřání k vítězství v Hladových hrách. Turné
vítězů mě úplně vyčerpalo, nepodařilo se mi uklidnit výbušnou
atmosféru v krajích a navíc jsem čelila vzpomínkám na Kordetu a
Cata. Zvlášť na Catovu strašlivou, pomalou smrt ve spárech mutů.
Boggs si vedle mě sedá do dřepu. Ve stínu je jeho tvář ještě
bledší než obvykle. "Železniční tunel zůstal volný. Někteří se nejspíš
dostanou ven."
"A pak je všechny zastřelíme, jakmile vystrčí nos?" ptám se.
"Jen když budeme muset," odpovídá.
"Mohli jsme jim sami poslat vlak, aby pomohl vyvézt raněné,"
říkám.
"Ne. Bylo rozhodnuto, že necháme tunel v jejich rukách. Tak
mohou odvážet lidi po obou kolejích," vrtí hlavou Boggs. "Navíc,
aspoň budeme mít čas přesunout vojáky k náměstí."
Před pár hodinami bylo náměstí zemí nikoho. Vedla tudy hlavní
linie bojů mezi povstalci a mírotvorci. Když Coinová schválila
Hurikánův plán, vzbouřenci zahájili ofenzivu a zatlačili kapitolské
síly o několik bloků dál, aby měli pod kontrolou konec železniční
tratě pro případ, že Ořech padne. Teď opravdu padl. Postupně mi
dochází, co to znamená. Všichni, kteří přežili, přijedou na náměstí.
Venku opět začíná přestřelka. Mírotvorci se bezpochyby snaží
probojovat zpátky, aby zachránili své druhy. Vzbouřenci přeskupují
síly, aby tomu naopak zabránili.
"Celá se třeseš," říká Boggs. "Zkusím ti najít nějakou deku."
Odchází, než se stačím ohradit. Nechci deku, i když ze mě okolní
mramor nadále vysává veškeré teplo.
"Katniss," ozývá se ze sluchátka Haymitchův hlas.
"Jsem tu," odpovídám.
"Dnes odpoledne jsme u Peety zaznamenali zajímavý vývoj.
Říkal jsem si, že bys to mohla chtít slyšet," pokračuje. Zajímavý
vývoj, ne změna k lepšímu. To není dobré. Nezbývá mi ale nic jiného
než poslouchat. "Ukázali jsme mu záznam, na kterém zpíváš
Oběšencův strom. Ten jsme neodvysílali, takže ho Kapitol nemohl
použít při Peetově proměně. Peeta říkal, že tu písničku zná."
Omráčeně se narovnávám. Pak si uvědomuji, že to je jen další
projev zmatku vyvolaného sérem proti sršáňům. "To není možné,
Haymitchi. Nikdy mě ji neslyšel zpívat."
Tebe ne, ale tvého otce. Slyšel ho, jak ji zpívá, když jednoho dne
přinesl úlovek do pekařství. Peetovi bylo tenkrát šest nebo sedm let,
ale pamatuje si to, protože pozorně poslouchal, aby zjistil, jestli ptáci
přestanou zpívat," vysvětluje Haymitch. "Asi přestali."
Jestli nám bylo šest nebo sedm, tak se to událo ještě předtím, než
matka tu píseň zakázala. Možná zhruba v době, kdy jsem se ji sama
učila. "Byla jsem u toho taky?"
"Myslím, že ne. Přinejmenším se o tobě Peeta nezmínil. Ale jde o
první souvislost s tebou, která u něj nevyvolala záchvat," říká
Haymitch. "Aspoň něco, Katniss.'
Můj otec. Dnes mě provází na každém kroku. Znovu prožívám
jeho smrt v dole. Zastřená vzpomínka na něj se probojovala do
Peetova pomateného vědomí. Vidím ho i v Boggsově pohledu, když
mi přehazuje přes ramena přikrývku. Stýská se mi po něm tolik, až to
bolí.Přestřelka venku sílí. Kolem probíhá Hurikán se skupinou
povstalců. Bez váhání míří do bitvy. Nesnažím se k nim připojit.
Stejně by mi to nedovolili. Nemám na to žaludek a cítím jen
nekonečnou únavu. Kéž by tu byl Peeta - starý Peeta -, protože ten
by dokázal přesně vyjádřit slovy, proč je špatné pokračovat v boji,
když se kousek odtud lidé snaží uniknout závalu v hoře. Nebo jsem
díky vlastní minulosti jen přecitlivělá? Copak nejsme ve válce? Není
to jen jiný způsob, jak pobít nepřátele?
Rychle se stmívá. Nad náměstím se rozzařují obrovské reflektory.
I na nádraží jistě všechny žárovky žhnou naplno. Ze svého místa na
opačném konci náměstí jasně vidím přes tabule skla do nitra dlouhé,
úzké budovy. Nemůže mi uniknout příchod jediného člověka, natož
příjezd vlaku. Hodiny ale ubíhají a pořád nikde nikdo. S každou další
minutou je těžší věřit tomu, že někdo útok přežil.
Je už hodně po půlnoci, když přichází Cressida, aby mi připnula
ke kostýmu mikrofon. "K čemu to je?" ptám se.
Odpovídá mi Haymitch. "Vím, že se ti to nebude líbit, ale
potřebujeme, abys pronesla řeč."
"Řeč?" opakuji. Jímá mě závrať.
"Budu ti ji předříkávat větu po větě," uklidňuje mě. "Jenom
musíš opakovat, co říkám. Podívej, u hory není vidět ani známka
života. Vyhráli jsme, ale boj pokračuje. Takže nás napadlo, že
kdybys vyšla na schody soudní budovy a řekla všem, že Ořech padl a
že přítomnost Kapitolu v Druhém kraji je minulostí, mohla bys
přimět zbytek nepřátelských sil ke kapitulaci."
Mžourám do tmy za náměstím. "Ani je nevidím."
"Proto máš ten mikrofon," říká Haymitch. "Uslyší tě z
reproduktorů a uvidí tě na obrazovkách."
Vím, že na náměstí jsou dvě obří obrazovky. Viděla jsem je
během Turné vítězů. Mohlo by to zabrat, kdybych byla na takové
věci dobrá. Což nejsem. Už když začínali natáčet proklamy, chtěli po
mně, abych opakovala jejich věty, a byl to propadák.
"Mohla bys zachránit plno životů, Katniss," říká Haymitch
nakonec.
"Dobře. Zkusím to," odpovídám.
Je to zvláštní, stát venku nad schody v kostýmu reprodrozda a ve
světle reflektorů, ale bez viditelného obecenstva. Jako kdybych měla
přednášet svoji řeč jen pro srpek měsíce na nebi.
"Uděláme to co nejrychleji," říká Haymitch. "Jsi moc na ráně."
Televizní štáb, který stojí dole na náměstí s kamerami,
signalizuje, že je připraven. Vybízím Haymitche, ať spustí, zapínám
si mikrofon a poslouchám, jak mi Haymitch předčítá první větu
proslovu. Na obrazovkách nad náměstím se objevuje můj zvětšený
obraz a já začínám mluvit. "Obyvatelé Druhého kraje, mluví k vám
Katniss Everdeenová. Stojím nad schody vaší soudní budovy, kde…"
Na nádraží vedle sebe se skřípěním zastavují dva vlaky. Dveře se
otvírají a ven se potácejí lidé v oblacích dýmu, který si s sebou
přivezli z Ořechu. Určitě přinejmenším tuší, co na ně čeká, protože
většina hned po vystoupení z vlaku uléhá na zem a sprška střel tříští
světla v nádražní budově. Přijeli ozbrojení, přesně jak Hurikán
předvídal, ale taky zranění. V nočním tichu je slyšet jejich steny.
Někdo zhasíná reflektory u schodiště, takže mě zakrývá ochranná
rouška tmy. Na nádraží plane oheň - jeden z vlaků zřejmě zachvátil
požár - a za okny se převalují husté chuchvalce černého dýmu.
Lidem nezbývá nic jiného než pokračovat na náměstí. Dusí se a
zalykají se kouřem, ale vzdorně mávají zbraněmi. Rozhlížím se po
střechách okolních domů. Na všech jsou kulometná hnízda
povstalců. Měsíční svit se odráží od lesklých hlavní.
Z nádraží se potácí mladík, jednou rukou si k tváři tiskne
zkrvavený šátek a v druhé vleče zbraň. Když vtom zakopává a padá
na zem. Má sežehnutá záda košile a pod látkou prosvítá zarudlá kůže.
Najednou je pro mě jen další obětí důlního neštěstí.
Sbíhám ze schodů a utíkám k němu. "Přestaňte!" křičím na
rebely. "Nestřílejte!" Má slova se rozléhají ozvěnou až za náměstí,
protože můj hlas stále zesiluje zapnutý mikrofon. "Přestaňte!"
Shýbám se k mladíkovi, abych mu pomohla, ale on se najednou
vyhrabe na kolena a namíří mi zbraň na hlavu.
Instinktivně o několik kroků couvám. Zvedám luk nad hlavu, aby
viděl, že nikomu nechci ublížit. Když teď drží zbraň oběma rukama,
vidím na jeho tváři ošklivou ránu od padajícího kamene. Je cítit
spálenými vlasy, sežehlým masem a benzinem. Oči má šílené bolestí
a strachem.
"Nehýbej se," šeptá mi do ucha Haymitch. Řídím se podle jeho
pokynu a dochází mi, že se na mě právě dívá celý Druhý kraj a
možná i Panem. Reprodrozd je vydán na milost a nemilost muži,
který nemá co ztratit.
Když mě mladík oslovuje, skoro mu nerozumím. "Řekni mi
jediný důvod, proč bych tě neměl zastřelit."
Zbytek světa ustupuje do pozadí. Hledím do zoufalých očí
obránce Ořechu, který po mně chce důvod. Jistě by mě jich měly
napadat tisíce, ale ze rtů mi splynou jen dvě slova. "Nemám žádný."
V další chvíli by měl mladík logicky stisknout spoušť. Má
odpověď ho ale zaskočila. Snaží se ji pochopit. Sama si omámeně
uvědomuji, že jsem mu řekla naprostou pravdu, a ten ušlechtilý
impulz, který mě poháněl přes náměstí, nahrazuje vyčerpaná
beznaděj. "Nemám žádný. V tom je ta potíž, co?" Spouštím luk k
zemi. "Vyhodili jsme do vzduchu váš důl. Vy jste spálili můj kraj.
Máme plno důvodů k tomu, abychom se navzájem zabili. Tak jen do
toho. Ať je Kapitol šťastný. Já už za ně jejich otroky zabíjet nebudu."
Házím luk na zem a odkopávám ho botou. Luk klouže po kamenech
a zastavuje se mladíkovi u kolenou.
"Já nejsem jejich otrok," chraptí mladík.
"Já ano," odpovídám. "Proto jsem zabila Cata… a on zabil
Mláta… a ten zabil Kordetu… a Kordeta se snažila zabít mě. Tak to
jde pořád dokola a kdo vyhraje? My ne. Žádný z krajů. Vždycky
Kapitol. A já už jsem unavená z toho, že mám pořád být pěšákem v
jejich hrách."
Vzpomínám si na Peetu. Na tu noc před prvními Hladovými
hrami, kdy jsme spolu mluvili na střeše výcvikového střediska. On to
všechno chápal ještě předtím, než jsme se ocitli v aréně. Doufám, že
se na mě teď dívá, že si vybavuje ten noční rozhovor, jak se opravdu
odehrál, a že mi odpustí, až zemřu.
"Mluv dál. Pověz mu, jak ses dívala na zhroucení jejich hory,"
vybízí mě Haymitch.
"Když jsem viděla, jak se hroutí vaše hora, pomyslela jsem si, že
to Kapitol zase dokázal. Přinutil mě zabíjet vás - obyvatele z
ostatních krajů. Ale proč? Dvanáctý a Druhý kraj nemají žádný
důvod ke vzájemné nenávisti kromě toho, který nám dal Kapitol."
Mladík na mě nechápavě pomrkává. Klekám si před ním a tiše,
naléhavě se ho ptám: "Proč bojuješ proti povstalcům na střechách?
Proti Lymě, která byla vaše vítězka? Proti svým sousedům a možná
dokonce příbuzným?"
"Já nevím," šeptá muž. Ale nepřestává na mě mířit.
Stoupám si a pomalu se otáčím ke všem kulometným hnízdům.
"Jste tam nahoře? Pocházím z hornického města. Odkdy odsuzují
horníci svoje druhy k takové hrozné smrti a pak čekají, až budou
moct zastřelit každého, komu se podaří vylézt z trosek?"
"Kdo je nepřítel?" napovídá Haymitch.
"Tihle lidé…," ukazuji na těla zraněných před nádražím, "nejsou
vaši nepřátelé!" Obracím se čelem k nádražní budově. "A vaši
nepřátelé nejsou rebelové! Všichni máme jediného společného
nepřítele, a to je Kapitol! Teď máme příležitost ukončit jeho
nadvládu, ale potřebujeme při tom pomoc všech lidí z krajů!"
Kamery mě snímají, když natahuji ruce k mladíkovi, ke
zraněným i k váhajícím povstalcům v celém Panemu. "Prosím!
Připojte se k nám!"
Má slova zůstávají viset ve vzduchu. Dívám se na obrazovku a
doufám, že se davem přihlížejících rozšíří vlna vzájemného
porozumění a odpuštění.
Místo toho vidím, jak mě k zemi sráží zásah střely.

14.k

5. dubna 2012 v 23:52
Druhý kraj je velice rozlehlý, přesně jak by člověk čekal, a tvoří
ho řada vesnic rozptýlených po horách. Každá původně vznikla u
nějakého dolu nebo kamenolomu, ale mnohé nyní zajišťují ubytování
a výcvik mírotvorců. Nic z toho by nepředstavovalo velkou
překážku, protože vzbouřenci mají na své straně letectvo Třináctého
kraje, nebýt jedné věci. V srdci kraje stojí prakticky nepřístupná
hora, v níž se ukrývá jádro kapitolského vojska.
Hoře jsme dali přezdívku Ořech, protože jsem přetlumočila
Plutarchovu poznámku o "tvrdém oříšku" zdejším vzbouřeneckým
vůdcům. Nynějšímu účelu začal Ořech sloužit po temných dobách,
když Kapitol přišel o Třináctý kraj a potřeboval novou podzemní
pevnost. Část armády měli Kapitolané rozmístěnou na vlastních
předměstích - jaderné hlavice, vznášedla i bojové jednotky -, ale
podstatná část jejich techniky se náhle ocitla v rukou nepřátel.
Nemohli doufat, že rychle vybudují novou třináctku, protože ta
vznikala během několika staletí. Náhradu však našli ve starých
dolech Druhého kraje. Ze vzduchu Ořech vypadá jen jako obyčejná
hora s několika vstupy do podzemí. Uvnitř jsou ale rozlehlé prostory,
odkud byly vytěženy kamenné desky a po zrádných úzkých stezkách
přepraveny na stavbu vzdálených budov. Dokonce tu nechybí ani
železniční trať, která má usnadňovat transport horníků z Ořechu do
hlavního města Druhého kraje. Trať vede přímo k náměstí, jež jsme s
Peetou navštívili během Turné vítězů. Tehdy jsme stáli na širokém
mramorovém schodišti soudní budovy a snažili jsme se nedívat na
truchlící rodiny Cata a Kordety kousek pod námi.
Nešlo o ideální terén, protože tu docházelo k častým sesuvům
půdy, záplavám a lavinám. Výhody však převažovaly. Při těžbě
kamenů horníci nechávali stát vzpěry, které podpíraly strop v celém
jeskynním systému. Kapitol je ještě vyztužil a začal si z hory dělat
novou vojenskou základnu. Vybudoval v ní počítačové konzole a
konferenční místnosti, kasárna i pestrý arzenál zbraní. Rozšířil
vstupy, aby jimi mohla být přepravována vznášedla z hangáru, a
nechal zde postavit odpalovací rampy. Celkově vzato ale vnější
podoba hory zůstala víceméně nezměněná. Pokrývají drsná kamenitá
změť se stromy a trnitými křovinami, která dotváří přírodní pevnost
určenou k obraně proti nepřátelům.
Ve srovnání s ostatními kraji si Kapitol zdejší obyvatele doslova
hýčkal. Už když se člověk podíval na vzbouřence z Druhého kraje,
viděl, že jsou slušně živeni a v dětství o ně bylo lépe postaráno.
Někteří skončili jako dělníci nebo horníci v lomech, jiným se dostalo
vzdělání pro práci v Ořechu nebo výcviku pro vstup do řad
mírotvorců. Od mládí procházeli velice tvrdým výcvikem. Hladové
hry představovaly příležitost, jak získat bohatství a slávu, které
nebylo možné dosáhnout jinde. Obyvatelé Druhého kraje byli
samozřejmě náchylnější věřit kapitolské propagandě než ostatní.
Přijali svůj úděl. Ale přesto byli v podstatě otroci. A jestliže si to
uvědomovali i lidé, z nichž se stali mírotvorci nebo vojáci v Ořechu,
ještě lépe to chápali kameníci, tvořící páteř zdejšího odboje.
Takhle vypadala situace při mém příjezdu před dvěma týdny.
Vesnice na obvodu kraje měli v rukou povstalci, o města se bojovalo
a Ořech zůstával nedobytný. Těch několik vstupů do podzemí bylo
pečlivě střeženo a zbytek komplexu se nacházel v srdci hory.
Všechny ostatní kraje se podařilo vymanit z kapitolského vlivu, ale
dvojku měl Snow nadále v kapse.
Každý den se ze všech sil snažím pomáhat. Navštěvuji raněné.
Natáčím s televizním štábem krátké proklamy. Do boje mě
nepouštějí, ale zvou mě na válečné porady, což je výrazný pokrok
oproti zvyklostem ve Třináctém kraji. Cítím se tu mnohem líp. Jsem
svobodnější, nemám na paži vytetovaný žádný rozvrh a zůstává mi
víc času pro sebe. Přespávám na povrchu, v povstaleckých vesnicích
nebo po okolních jeskyních. Z bezpečnostních důvodů často měním
stanoviště. Během dne smím lovit, pokud mám s sebou strážného a
příliš se nevzdaluji od tábora. V chladném horském vzduchu se mi
vracejí fyzické síly a pročišťuje se mi hlava. Taky si ale stále
palčivěji uvědomuji, co Kapitol provedl Peetovi.
Snow mi ho ukradl, pokřivil ho k nepoznání a nakonec mi ho
vrátil jako dárek. Od Boggse, který přicestoval do Druhého kraje se
mnou, vím, že Peetova záchrana šla až příliš snadno. Boggs věří, že i
kdyby se Třináctý kraj nepokusil o Peetovo vysvobození, Snow by
mi ho stejně co nevidět nechal doručit. Vysadil by ho v nějakém
kraji, kde dosud probíhají boje, nebo přímo ve třináctce. Převázaného
mašlemi a s cedulkou, na které by bylo moje jméno.
Naprogramovaného, aby mě zabil.
Teprve teď, po Peetově proměně, plně oceňuji jeho původní
osobnost. Ještě víc, než kdyby zemřel. Jeho laskavost, vyrovnanost i
teplo, za nímž se skrývá nečekaný žár. Kolik lidí na světě, kromě
Prim, mé matky a Hurikána, mě má rádo a bezvýhradně mě bere
takovou, jaká jsem? Odpověď by nyní nejspíš zněla: ani jeden. Když
jsem někdy sama, vytahuji perlu, kterou nosím pořád v kapse, a
vzpomínám na chlapce s chlebem, na jeho silné paže, které ode mě
ve vlaku odháněly noční můry, i na polibky v aréně. Chci
pojmenovat to, oč jsem přišla. Ale proč? Je to pryč -
Peeta je pryč. Ať už mezi námi bylo cokoliv, zmizelo to. Zbývá
jen přísaha, že zabiju Snowa, kterou si opakuji desetkrát denně.
Ve Třináctém kraji mezitím pokračuje Peetova léčba. I když se
neptám, Plutarch mě při telefonních rozhovorech zásobuje
radostnými novinkami. "Dobrá zpráva, Katniss! Už jsme ho skoro
přesvědčili o tom, že nejsi mut!" Nebo: "Dneska mu dovolili, aby se
sám nakrmil pudinkem!"
Haymitch ale přiznává, že se Peeta nelepší. Jediný pochybný
paprsek naděje rozzářila má sestra. "Prim přišla s nápadem, že se ho
pokusíme proměnit zpátky," říká Haymitch. "Vyvoláme u něj
pokřivené vzpomínky na tebe a současně mu dáme velkou dávku
uklidňujících prostředků, jako je morfion. Zatím jsme to zkusili jen u
jedné vzpomínky. Na záznamu vás dvou v jeskyni, když jsi mu
vyprávěla, jak jsi pro Prim sháněla kozu."
"Nějaké zlepšení?" ptám se.
"Jestli se dá nazvat zlepšením, že místo obrovské hrůzy teď
prožívá obrovský zmatek, pak ano," odpovídá Haymitch. "Ale
nevím, co si o tom myslet. Na několik hodin ztratil schopnost mluvit.
Jako kdyby se úplně zasekl. Když se probral, ptal se jenom na tu
kozu."
"Hm," vypravuji ze sebe.
"Jak to vypadá u vás?" zajímá se Haymitch.
"Žádné pokroky," krčím rameny.
"Posíláme skupinu, která vám pomůže s tou horou. Je v ní Diod a
pár dalších," říká. "Zkrátka naše myslivny."
Neudivuje mě, že na seznamu figuruje i Hurikánovo jméno.
Čekala jsem, že si ho Diod vezme s sebou, ne kvůli Hurikánovým
technickým znalostem, ale v naději, že vymyslí na obránce hory
nějakou past. Hurikán se původně nabídl, že pojede do Druhého
kraje se mnou, ale viděla jsem, že ho vytrhuji z práce s Diodem, a tak
jsem mu řekla, ať zůstane tam, kde je ho nejvíc potřeba. Nepřiznala
jsem, že jeho přítomnost by mi ještě ztěžovala truchlení po Peetovi.
Když pozdě odpoledne dorážejí, Hurikán se mě hned vydává
hledat. Sedím na kládě za vesnicí, která je mým momentálním
domovem, a škubu ulovenou husu. Několik dalších ptáků mi leží u
nohou. Od mého příjezdu tudy táhnou početná hejna, takže se při
lovu nemusím nijak zvlášť namáhat. Hurikán si ke mně beze slova
přisedá a bere do ruky druhou husu. Jsme zhruba v polovině úlovku,
když promlouvá: "Dostaneme je k jídlu?"
"Jo. Většina úlovku jde do táborové kuchyně, ale očekává se ode
mě, že část dám lidem, u kterých tu noc přespím," odpovídám. "Za
to, že se o mě starají."
"Není to pro ně čest samo o sobě?" ptá se.
"Zlaté oči," krčím rameny. "Rozkřiklo se, že reprodrozdi mohou
být nebezpeční pro lidské zdraví."
Chvíli zpracováváme kořist v tichosti. Pak Hurikán znenadání
prohodí: "Včera jsem viděl Peetu. Za oknem."
"Co si o tom myslíš?" ptám se.
"Něco sobeckého," říká Hurikán.
"Že už na něho nemusíš žárlit?" Prudce zabírám prsty a k zemi se
kolem nás snáší hrst peří.
"Ne. Přesný opak." Hurikán jemně odstraňuje pírko z mých
vlasů. "Napadlo mě…, že s ním nebudu moct nikdy soupeřit. Bez
ohledu na to, jak moc mě něco bude bolet." Otáčí pírkem mezi
palcem a ukazováčkem. "Jestli se Peeta nezlepší, nemám u tebe
šanci. Nikdy na něj nebudeš moct zapomenout. Pořád by ses cítila zle
kvůli tomu, že jsi se mnou."
"Jako když mi kvůli tobě vždycky připadalo špatné, že ho líbám,"
hlesnu.
145
Hurikán se mi zahledí do očí. "Kdybych si myslel, že to je
pravda, skoro bych unesl všechno ostatní."
"Je to pravda," přiznávám. "Ale to, co jsi říkal o Peetovi, taky."
Hurikán vyčerpaně vzdychá. Když ale položíme husy na zem a
chystáme se vyrazit do lesa nasbírat klestí na večerní oheň, chytá mě
náhle do náruče. Zlehka se dotýká rty vybledlých modřin na mém
krku a postupuje k mým ústům. Přes všechny city k Peetovi v tuto
chvíli hluboko uvnitř vím, že už se mi nikdy nevrátí. Nebo že já se
nikdy nevrátím k němu. Zůstanu ve Druhém kraji, dokud ho
nezískáme pro sebe, pojedu do Kapitolu, zabiju Snowa a nakonec
zemřu. Peeta taky zemře, pomatený a plný nenávisti ke mně. A tak v
houstnoucím šeru zavírám oči a líbám Hurikána, abych si
vynahradila všechny polibky, které jsem v sobě zadržovala, líbám ho,
protože už na ničem nezáleží a protože jsem tak zoufale a
nesnesitelně osamělá.
Hurikánův dotyk, chuť i teplo mi připomínají, že mé tělo pořád
žije, a to je teď vítané ujištění. Odsouvám veškeré myšlenky do
pozadí a nechávám všemu volný průběh, šťastná, že se pro jednou
mohu nechat pohltit kouzlem okamžiku. Když se Hurikán odtahuje,
nakláním se k němu pro další polibky, ale on mi místo toho jemně
zvedá bradu prstem. "Katniss," šeptá. Otvírám oči. Na chvilku mám
dojem, jako kdyby se svět rozpoltil. Tohle nejsou naše lesy ani naše
hory a takhle se normálně nechováme. Automaticky zvedám ruku k
jizvě na levém spánku, kterou spojuji se svým zmatkem. "Teď mě
polib." Nehybně stojím a popleteně sleduji, jak se ke mně Hurikán
sklání a krátce tiskne své rty na mé. Pak se mi pozorně zadívá do
tváře. "Co se ti honí hlavou?"
"Nevím," přiznávám.
"V tom případě to je jako líbat opilého. Taková pusa neplatí,"
říká s chabým pokusem o smích. Zvedá hromádku klestí a dává mi ji
do prázdné náruče. Okamžitě se probírám.
"Jak to víš?" ptám se hlavně proto, abych zakryla rozpaky. "Ty
už ses líbal s někým opilým?" Předpokládám, že se Hurikán mohl ve
Dvanáctém kraji líbat se spoustou dívek. Rozhodně by našel řadu
zájemkyň. Zatím jsem o tom ale nikdy moc nepřemýšlela.
Jenom vrtí hlavou. "Ne. Ale není tak těžké si to představit."
"Takže ses nikdy nelíbal s jinýma holkama?" ptám se.
"To jsem neřekl. Když jsme se potkali, bylo ti teprve dvanáct. A
navíc jsi byla dost otravná. Můj život nesestával jen ze společného
lovu s tebou." Za řeči sbírá další dřevo.
Začíná mě to docela zajímat. "Koho jsi líbal? A kde?"
"Všechny si ani nepamatuji. Za školou, za skládkou, kdekoliv,"
odpovídá.
Obracím oči v sloup. "A kdy jsem tedy pro tebe začala být tak
výjimečná? Když mě odvezli do Kapitolu?"
"Ne. Asi tak půl roku předtím. Hned po Novém roce. Byli jsme
na Jarmarku a jedli jsme nějakou šlichtu Mastné Sae. Dari us si tě
dobíral, že vymění tvého králíka za svůj polibek. A j' jsem si
uvědomil…, že mi to vadí," vypráví.
Na ten den si vzpomínám. Ve čtyři odpoledne už byla tma a
třeskutá zima. Byli jsme na lovu, ale husté sněžení nás vyhnalo
zpátky do města. Jarmark se hemžil lidmi, kteří hledali úkryt před
mrazem. Vývar Mastné Sae z kostí divokého psa, kterého jsme
zastřelili o týden dřív, nedosahoval ani zdaleka obvyklých kvalit. Byl
ale horký a já měla hlad. Seděla jsem se zkříženýma nohama na pultu
a jedla jsem, Darius se opíral o sloupek Saeina stánku a šimral mě
koncem mého copu na tváři. Pleskla jsem ho přes ruku a Darius mi
vysvětloval, proč má jeho polibek hodnotu uloveného králíka, nebo
možná hned dvou - je prý všeobecně známo, že zrzci jsou
nejmužnější chlapáci. Mastná Sae a já jsme se smály, protože byl tak
komicky neodbytný a ukazoval na ženy po celém Jarmarku, které,
jak říkal, daly za potěšení z jeho rtů mnohem víc než králíka. "Vidíš
tamhletu v té zelené šále? Jen se jí jdi zeptat, jestli potřebuješ
doporučení."
To všechno se odehrálo milion kilometrů odtud, před miliardou
dní. "Jenom si dělal legraci," říkám.
"Nejspíš ano. Ačkoliv ty bys byla poslední, kdo by si všiml, že si
ji nedělá," upozorňuje mě Hurikán. "Vzpomeň si na Peetu. Nebo na
mě. Nebo třeba na Finnicka. Už jsem si dělal starosti, že na tebe má
zálusk, ale teď se zřejmě srovnal."
"Jestli si myslíš, že by se do mě Finnick zamiloval, pak ho vůbec
neznáš," směju se.
Hurikán krčí rameny. "Vím, že byl zoufalý. A zoufalí lidé dělají
šílené věci."
Nemohu se zbavit dojmu, že tím myslel mě.
Hned časně ráno se posily z Třináctého kraje shromažďují na
poradě, která má vyřešit problém s Ořechem. Žádají mě, abych se
schůzky zúčastnila taky, ačkoliv nemám čím přispět. Místo ke
konferenčnímu stolu si sedám na široký okenní parapet, z něhož je
výhled na probíranou horu. Velitelka z Druhého kraje, žena ve
středním věku jménem Lyma, nás seznamuje s nákresy vojenského
komplexu v Ořechu a líčí neúspěšné pokusy o jeho dobytí. Párkrát
jsem se s ní po příjezdu setkala a pokaždé jsem měla pocit, že už
jsem ji někde viděla. Teprve když promítá záběry, jak vede útok proti
hlavní bráně do Ořechu, konečně mi dochází, odkud ji znám. Je to
taky vítězka Hladových her. Lyma, splátkyně z Druhého kraje, která
vyhrála hry před více než generací. Cetkie nám v rámci příprav na
čtvrtohry poslala sestřih i z jejího ročníku. Během let jsem ji patrně
občas zahlédla na novějších ročnících her, ale nijak na sebe
neupozorňovala. Po nedávném zjištění, jak Snow zacházel s
Haymitchem a Finnickem, dokážu myslet na jediné: Co Kapitol
provedl jí?
Lyma končí s úvodem a lidé se začínají ptát. Hodiny plynou a
"myslivny" z Třináctého kraje se pořád snaží přijít s realistickým
plánem na dobytí Ořechu. I když se Diod domnívá, že by se mu
mohlo podařit překonat některé počítačové systémy, a rozproudí se
diskuze o využití několika špionů, které uvnitř hory máme, nikdo
nepřichází se skutečně novátorským nápadem. Oběd jíme na místě,
míjí odpoledne a hovor se vrací ke strategii, o kterou se vzbouřenci
již pokoušeli - k frontálnímu útoku proti vchodům. Lymino
podráždění roste, protože řada variant tohoto plánu už byla
neúspěšně vyzkoušena a o život při nich přišlo mnoho jejích vojáků.
Nakonec si rázně bere slovo: "Další člověk, který navrhne útok proti
vchodům, by měl mít opravdu brilantní plán, protože ho nechám jít v
čele svých mužů!"
Hurikán, který nevydržel sedět u stolu víc než pár hodin, buď
přechází po místnosti, nebo sedí vedle mě na okně. Podle všeho se
hned zkraje smířil s tím, že horu nelze dobýt frontálním útokem, a
přestal zasahovat do debaty. Poslední hodinu sedí s čelem svraštělým
soustředěním a hledí na Ořech za okny. V tichu, jež nastalo po
Lymině prohlášení, konečně přeruší mlčení: "Je opravdu nutné Ořech
dobýt? Nebo stačí, když ho vyřadíme z provozu?"
"To by nám rozhodně taky pomohlo," říká Diod. "Kam tím
míříš?"
"Představte si, že máte před sebou doupě divokých psů," rozvíjí
Hurikán svou myšlenku. "Dovnitř se dostat nemůžete. Takže vám
zbývají dvě možnosti. Uvěznit psy uvnitř, nebo je vyhnat ven."
"Bombardování vchodů jsme zkoušeli," říká Lyma. "Obránci
jsou příliš hluboko, než abychom jim tak způsobili nějaké významné
škody."
"Tohle jsem nemyslel," vrtí hlavou Hurikán. "Napadlo mě využít
celou horu." Diod vstává a přistupuje k Hurikánovi, aby se přes své
špatně padnoucí brýle podíval na Ořech. "Vidíte ty brázdy, které
probíhají po svazích?" ptá se Hurikán.
"Tudy se valily laviny." Diod špulí rty. "Bude to riskantní.
Museli bychom dokonale načasovat odpálení náloží, a jakmile se
laviny dají do pohybu, nebudeme je moct nijak usměrňovat."
"Nemusíme je usměrňovat, jestli nám nepůjde o to, abychom
Ořech dobyli," namítá Hurikán. "Stačí ho jen uzavřít."
"Takže navrhujete způsobit laviny a zablokovat vchody?" obrací
se na něj Lyma.
"Přesně tak," přikyvuje Hurikán. "Uvězníme nepřátele uvnitř a
odřízneme je od zásobovacích cest. Nebudou moct vysílat svoje
vznášedla."
Všichni uvažují o Hurikánově plánu. Boggs listuje dokumentací k
Ořechu a mračí se. "Tím můžeme všechny zabít. Podívejte se na tu
primitivní ventilační soustavu. Nic takového, co máme ve třináctce.
Závisí plně na nasávání vzduchu ze svahů. Když zablokujeme větrací
otvory, všichni se udusí."
"Pořád mohou uniknout železničním tunelem na náměstí,"
upozorňuje ho Diod.
"Ne, pokud ho vyhodíme do povětří," říká Hurikán stroze.
Konečně vychází najevo celý jeho záměr. Životy obránců hory ho
nezajímají. Nehodlá zajmout živou kořist pro pozdější prožití.
Tohle je jedna z jeho smrtících pastí.

13.k

5. dubna 2012 v 18:35
Na krku mě studí tvrdý kovový límec. Každou chvíli se
neovladatelně zachvěju. Aspoň už nejsem v té stísněné rouře, kde
kolem mě klapaly a pípaly různé přístroje a kde jsem poslouchala
mechanický hlas, který mi říkal, abych klidně ležela, zatímco jsem se
snažila přesvědčit samu sebe, že se neudusím. I teď, když mě ujistili,
že jsem neutrpěla žádné trvalé poškození, prahnu po vzduchu.
Hlavní obavy lékařského týmu - možné poškození míchy,
průdušnice, žil a tepen - se podařilo rozptýlit. Mám jen pár modřin,
bolí mě hrtan a občas si musím chraptivě odkašlat. Nic vážného.
Všechno se spraví. Reprodrozd neztratí svůj hlas. Chci se jich zeptat,
který doktor určí, jestli nepřijdu o rozum. Teď bych ale neměla
mluvit. Nemohu ani poděkovat Boggsovi, jenž mě přichází
zkontrolovat. Podívá se na mě a povzbuzuje mě, že už viděl horší
zranění u vojáků, které při výcviku někdo chytil do kravaty.
Byl to on, kdo jedinou ranou omráčil Peetu, než mi stihl způsobit
nějaké trvalé poškození. Vím, že by mi pomohl i Haymitch, ale toho
Peetův čin zastihl zcela nepřipraveného. Překvapit nás oba současně
je velká vzácnost. Mysleli jsme jen na jeho vysvobození, trýznilo nás
vědomí, že strávil několik týdnů v rukou kapitolských vrahů, a jeho
návrat nás naplnil takovou radostí, že jsme nevnímali nic jiného.
Kdybych se s Peetou setkala o samotě, zabil by mě. Je totiž vyšinutý.
Ne, on není vyšinutý, opravuji se v duchu. Je proměněný. Tak to
říkali Plutarch s Haymitchem, když mě kolem nich vezli po chodbě.
Proměněný. Nevím, co si pod tím mám představit.
Prim, která za mnou přišla chvíli po Peetově útoku a od té doby
se drží v mé blízkosti, přese mne přehazuje další pokrývku. "Myslím,
že ti ten límec každou chvíli sundají, Katniss. Pak už ti nebude
taková zima." Matka pomáhá u náročné operace a ještě o ničem neví.
Prim mě bere za ruku, kterou mám mimoděk sevřenou v pěst, a hladí
ji, dokud ji pomalu nerozevírám. Do prstů se mi vrací krev. Začíná
mě hladit po druhé ruce, když vtom přicházejí lékaři, snímají mi z
krku obojek a píchají mi něco proti bolesti. Ležím podle jejich
pokynů nehybně, aby se mohlo hojit mé krční zranění.
Na chodbě čekají Plutarch, Haymitch a Diod, až jim lékaři dají
svolení k návštěvě. Nevím, jestli o tom řekli Hurikánovi, ale ten tu
každopádně není, a tak předpokládám, že asi ne. Plutarch odvádí
lékaře z místnosti a snaží se vystrnadit i Prim, která se však vypudit
nenechá. "Ne. Jestli mě přinutíte odejít, půjdu rovnou na operační sál
a řeknu matce všechno, co se stalo. A varuji vás, matka nemá příliš
valné mínění o tvůrci her, který málem připravil Katniss o život.
Zvlášť když jste se o ni tak mizerně staral."
Její slova ho očividně urazila, ale Haymitch se pobaveně
ušklíbne. "Nechal bych to plavat, Plutarchu," říká. Prim zůstává po
mém boku.
"Takže, Katniss, Peetův stav šokoval nás všechny," začíná
Plutarch. "Při jeho posledních dvou rozhovorech jsme si
pochopitelně všimli, že se zhoršuje. Samozřejmě ho mučili a my
jsme připisovali jeho psychický stav právě tomu. Teď se ale
domníváme, že jde o něco víc. Kapitol ho podroboval poměrně
vzácné proceduře zvané proměna. Diodě?"
"Je mi líto," obrací se ke mně Diod, "ale nemohu ti vysvětlit jak
přesně tahle forma mučení funguje, Katniss. Kapitol ji přísně utajuje
a mám za to, že s ní dosahuje smíšených výsledků Jde o určitý typ
podmiňování strachem. Používá se k němu jed sršáňů. Tebe sršáni v
prvních hrách pobodali, takže na rozdíl od většiny z nás máš přímé
zkušenosti s účinky jejich jedu."
Jed vyvolává hrůzu. Halucinace. Vidění jako z nočních můr, v
nichž přicházím o svoje blízké. Protože působí na tu část mozku, v
níž sídlí strach.
"Určitě si vzpomínáš, jak je silný. Taky jsi byla zmatená, i když
jeho působení odeznělo?" ptá se Diod. "Měla jsi pocit, že nedokážeš
určit, co je skutečné a co ne? Většina lidí, kteří přežili sršání žihadlo,
se zmiňuje právě o něčem takovém."
Ano. Vzpomínám si na tehdejší setkání s Peetou. I když už jsem
dokázala přemýšlet jasně, pořád jsem si nebyla jistá, jestli mi
opravdu zachránil život tím, že se pustil do souboje s Catem, nebo
jestli jsem si to celé jen představovala.
"Rozpoznání reality je ztížené tím, že vzpomínky se dají změnit."
Diod si zaťukal na spánek. "Dají se vyvolat, upravit a znovu uložit v
jiné podobě. Dejme tomu, že bych chtěl, aby sis na něco vzpomněla.
Danou událost ti mohu připomenout slovně nebo ti z ní promítnout
videozáznam. Ve chvíli, kdy si budeš osvěžovat paměť, ti podám
dávku sršáního jedu. Ne tolik, abych tě na tři dny omámil. Jenom
maličko, aby se k tvé vzpomínce připojil strach a pochybnosti. A
právě takhle si ji mozek uloží do dlouhodobé paměti."
Začíná se mi z toho dělat zle. Prim pokládá otázku, která trápí i
mě. "Tohle udělali Peetovi? Vzali jeho vzpomínky na Katniss a
upravili je tak, aby v něm vyvolávaly hrůzu?"
Diod přikyvuje. "Dokonce takovou hrůzu, že ji vnímá jako
vrcholné ohrožení. Že se ji může pokusit zabít."
Zakrývám si obličej pažemi. Tohle není možné. Odmítám tomu
uvěřit. Aby někdo přiměl Peetu zapomenout, že mě miluje…, to
nikdo nemůže udělat.
"Dokážete ho ale uzdravit, ne?" naléhá Prim. "Ehm… Těžko
říct," odpovídá Plutarch. "O téhle metodě skoro nic nevíme. Jestli se
někdo někdy pokoušel o rekonvalescenci, nemáme přístup k jeho
záznamům."
"Ale pokusíte se o to, ne?" nedá se odbýt Prim. "Přece ho
nezavřete do polstrované cely a nenecháte ho trpět?"
"Určitě se o to pokusíme, Prim," říká Diod. "Jenže netušíme, do
jaké míry se nám to podaří. Jestli vůbec. Podle mých zkušeností se
děsivé vzpomínky vykořeňují nejhůř. Ty se nám od přírody vštěpují
do paměti nejhlouběji."
"Navíc nevíme, co dalšího kromě vzpomínek na Katniss Peetovi
změnili," dodává Plutarch. "Sestavujeme tým profesionálních
psychiatrů a vojenských odborníků, aby se pokusili o léčbu. Osobně
jsem optimista a věřím, že se Peeta plně uzdraví."
"Vážně?" ptá se Prim jízlivě. "A co si myslíte vy, Haymitchi?"
Nepatrně pohnu pažemi, abych mu škvírkou mezi nimi viděla do
obličeje. S vyčerpaným povzdechem říká: "Myslím, že se Peeta
může trochu zlepšit. Ale nevěřím, že ještě někdy bude takový jako
dřív." Znovu svírám paže k sobě, abych se oddělila od jeho slov i od
všech okolo.
"Aspoň že žije," odsekává Plutarch, jako kdyby mu s námi
docházela trpělivost. "Snow dnes večer v přímém přenosu popravil
Peetovu vizážistku i jeho přípravný tým. Netušíme, co se stalo s
Cetkií Trinketovou. Peeta je narušený, ale je tady. S námi. A to je
rozhodně změna k lepšímu oproti situaci před dvanácti hodinami. Na
to nezapomínejme, ano?"
Plutarch mě tím nejspíš chtěl utěšit, ale zpráva o dalších čtyřech,
možná pěti vraždách na mě má zcela opačný účinek. Portia. Peetův
přípravný tým. Cetkie. Snažím se zadržet slzy, ale bolestivě se mi
stahuje hrdlo a já zase začínám lapat po dechu Nakonec mě musejí
znovu uspat.
Když se probírám, napadá mě, jestli ještě někdy budu spát i jinak
než po injekci do paže. Jsem ráda, že několik následujících dnů
nesmím mluvit, protože stejně nechci nic říkat. Ani dělat. Stávám se
příkladným pacientem, protože moji letargii chápou jako sebekázeň a
poslušnost. Už se mi nechce plakat. V chodu mě udržuje jediná
představa: vidím před sebou Snowovu tvář a k tomu mi hlavou zní
šepot: Zabiju ho.
Střídavě o mě pečují má matka a Prim, které mě přemlouvají,
abych polykala malé kousky měkké potravy. Pravidelně za mnou
přicházejí různí lidé s novinkami o Peetově stavu. V jeho těle klesá
hladina sršáního jedu. Ošetřují ho jen lidé z Třináctého kraje, které
Peeta nezná, a nesmí ho navštívit nikdo z dvanáctky ani z Kapitolu,
aby u něj něčí povědomá tvář náhodou nespustila nebezpečnou
reakci. Tým specialistů tráví dlouhé hodiny přípravou strategie léčby.
Hurikán by měl se svým zraněním ramene ležet, ale třetí noc
poté, co mi dali léky a zhasli světla, tiše vklouzává do mého pokoje.
Nemluví, jen mě dotykem lehkým jako motýlí křídla pohladí po
zraněném krku, políbí mě na čelo a odchází.
Další ráno mě propouštějí z nemocnice s pokynem, abych se
šetřila a mluvila pouze v případě nutnosti. Nepřidělují mi ani žádný
rozvrh, a tak bezcílně bloumám po chodbách, dokud Prim nepustí ze
služby v nemocnici, aby mě odvedla do nejnovější ubikace naší
rodiny. Číslo 2212. Je stejná jako minulá, ale bez okna.
Pryskyřník dostává každodenní příděly potravy a má pod
umyvadlem v koupelně bedničku s pískem. Když mě Prim ukládá do
postele, skočí kocour na můj polštář a dožaduje se její pozornosti.
Prim ho pohladí, ale dál se soustředí na mě. "Katniss, já vím, že je
pro tebe celá ta věc s Peetou hrozná, ale nezapomeň, že ho Snow měl
ve spárech celé týdny, zatímco my o něj pečujeme teprve pár dní.
Někde uvnitř je dost možná pořád starý Peeta, který tě miluje a chce
se k tobě vrátit. Neodepisuj ho."
Dívám se na svou mladší sestru a uvědomuji si, že se v ní
zkombinovaly nejlepší vlastnosti, jaké může naše rodina nabídnout:
matčiny léčivé schopnosti, otcův dobrý úsudek a moje bojovnost.
Navíc má ale něco čistě svého. Umění zahledět se na chaos života a
vidět v něm věci takové, jaké opravdu jsou. Může mít pravdu? Že se
mi Peeta vrátí?
"Musím jít zpátky do nemocnice," říká Prim a usazuje
Pryskyřníka vedle mě na postel. "Dělejte si chvilku společnost, ano?"
Pryskyřník seskakuje z postele a následuje Prim ke dveřím, kde
hlasitě protestuje proti tomu, že ho tu nechává. Já jsem pro něj
vzduch, stejně jako on pro mě. Po pouhé půlminutě vím, že nesnesu
být zavřená v podzemní kobce, a nechávám Pryskyřníka, ať se
zabaví, jak umí. Několikrát zabloudím, ale nakonec se přece jen
ocitám v obranné sekci. Každý, koho míjím, zírá na můj poraněný
krk, takže si nakonec vyhrnu límec až k uším.
Hurikána zřejmě ráno taky propustili z nemocnice, protože ho
nacházím s Diodem v jedné laboratoři. Sklánějí se nad nějakým
nákresem a zaujatě spolu hovoří. Na stole a po podlaze se válejí
různé varianty téhož obrázku. Na nástěnce i několika zapnutých
počítačových obrazovkách vidím rozpracované plánky. V hrubých
črtách jednoho z nich rozeznávám Hurikánovu past. »Co to je?" ptám
se chraptivě. Teprve teď si mě všímají. "Á, Katniss, přistihla jsi nás,"
říká Diod vesele. "Co? Tohle je tajné?" Vím, že Hurikán tráví tady
dole s Diodem hodně času, ale předpokládala jsem, že pracují na
lucích a střelných zbraních.
"Ano i ne. Ale cítím se trochu provinile, že ti pořád kradu
Hurikána," přiznává Diod.
Vzhledem k tomu, že jsem většinu pobytu ve Třináctém kraji
strávila v pomatení smyslů, zaslepená vztekem, v maskérně nebo v
nemocnici, nemohu říct, že by mi Hurikánova nepřítomnost nějak
výrazně vadila. Naše vztahy v poslední době nejsou zrovna idylické.
Nechávám ale Dioda, ať si myslí, že mi něco dluží. "Doufám, že ho
tu nedržíš zbytečně."
"Pojď se podívat," gestem mě přivolává k počítačové obrazovce.
Už chápu, co tady dělají. Využívají základní principy
Hurikánových pastí a modifikují je, aby se daly použít proti lidem.
Především jde o bomby. Jejich návrhy nejsou založené ani tak na
mechanickém fungování pastí, jako spíš na psychologii zamýšlených
obětí. Mají se klást do oblastí nezbytných k přežití. Ke zdroji vody či
potravy. Jiné mají oběti vylekat, aby vběhly do ještě větší zkázy.
Další ohrožují děti, aby přilákaly skutečný cíl: rodiče. Vábí oběť do
zdánlivého bezpečného útočiště, kde ve skutečnosti čeká smrt.
Hurikán a Diod se ale v jistém okamžiku přestali inspirovat přírodou
a soustředili se na ryze lidské pohnutky. Jako například na soucit.
Vybuchne bomba. Následuje chvilka klidu, aby mohli přiběhnout
ostatní lidé a začít ošetřovat zraněné. Pak je zabije druhá, ještě větší
nálož.
"Mám dojem, že tím překračujeme určitou hranici," říkám.
"Copak je dovolené úplně všechno?" Oba na mě zírají, Diod s
pochybnostmi, Hurikán s jasným nesouhlasem. "Neexistují pravidla
pro to, co je nepřijatelné provádět jinému člověku?"
"Jistěže existují. Řídíme se s Diodem stejnými pravidly jako
prezident Snow, když proměňoval Peetu," odsekává Hurikán.
Krutý, ale pádný argument. Bez dalšího slova odcházím. Bojím
se, že jestli hned neodejdu, tak vybuchnu. Než stačím opustit
obrannou sekci, odchytává mě Haymitch. "Pojď se mnou," vybízí
mě. "Potřebujeme tě v nemocnici."
"K čemu?" ptám se.
"Chystají se něco zkusit s Peetou," krčí rameny. "Pošlou k němu
tu nejneškodnější osobu z Dvanáctého kraje, kterou se jim podařilo
splašit. Hledají někoho, kdo by mohl mít s Peetou stejné vzpomínky
z dětství, ale nic, co by souviselo s tebou. Právě prověřují uprchlíky z
dvanáctky."
Vím, že jde o hodně těžký úkol, protože Peeta nejspíš sdílí
vzpomínky na dětství s někým z města, ale měšťané jsou skoro
všichni po smrti. Když však přicházíme k nemocničnímu pokoji,
který se změnil v centrálu Peetova ošetřovacího týmu, sedí v ní Delly
Cartwrightová a povídá si s Plutarchem. Jako vždy mi věnuje
upřímný úsměv, jako kdybych byla její nejlepší kamarádka na světě.
Takhle se usmívá na každého. "Katniss!" vítá mě.
"Ahoj Delly," zdravím ji. Slyšela jsem, že přežila jen se svým
mladším bratrem. Jejich rodiče, kteří provozovali krámek s obuví,
takové štěstí neměli. Vypadá starší, na sobě má pracovní šaty z
Třináctého kraje, které nikomu nesluší, a blonďaté vlasy si stáhla do
praktického ohonu, místo aby je rozčesávala do loken. Je o trochu
štíhlejší, než si ji pamatuji, ale byla jedním z mála dětí z Dvanáctého
kraje, které měly pár dekagramů navíc. K její dnešní podobě
nepochybně přispěl zdejší jídelníček, stres i zármutek nad smrtí
rodičů. "Jak se máš?" ptám se.
"To víš, najednou se změnilo tolik věcí." Oči se jí zalévají slzami.
"Ale všichni jsou tady ve třináctce vážně moc milí, viď?"
Myslí to vážně. Ona má opravdu ráda lidi. Všechny lidi, nejen
těch pár, na které si po letité známosti mohla udělat svůj vlastní
názor.
"Snaží se, abychom si tu připadali vítaní," odpovídám. Je to
férové a střízlivé hodnocení. "Tebe vybrali, abys navštívila Peetu?"
"Asi ano. Chudák Peeta. A ty taky. Kapitol nikdy nepochopím,"
povzdychne si. "Buď ráda," říkám.
"Delly zná Peetu už hodně dlouho," vměšuje se do našeho
rozhovoru Plutarch.
"To ano!" Delly se celá rozzáří. "Hráli jsme si spolu už jako malé
děti. Dokonce jsem říkávala lidem, že je to můj bratr."
"Co myslíš?" obrací se na mě Haymitch. "Mohla by Delly
Peetovi nějak připomenout tebe?"
"Všichni jsme chodili do stejné třídy, ale moc jsme se nestýkali,"
odpovídám.
"Katniss byla vždycky tak úžasná. Nikdy by mě nenapadlo, že si
mě všimne," říká Delly. "To, že jsi lovila, že jsi chodila na Jarmark, a
vůbec všechno. Všichni tě hrozně obdivovali."
Oba s Haymitchem se jí musíme pozorně zadívat do tváře,
abychom si ověřili, že nežertuje. Z Dellyina popisu by se zdálo, že
jsem neměla kamarády, protože se všichni ostýchali oslovit někoho
tak výjimečného. To není pravda. Neměla jsem skoro žádné
kamarády, protože jsem se nechovala přátelsky. Delly mě ale právě
vylíčila v těch nejúžasnějších barvách.
"Delly si vždycky o každém myslí to nejlepší," vysvětluji
ostatním. "Peeta s ní nemůže mít spojené žádné špatné vzpomínky."
Vtom se mi něco vybavuje. "Moment. Je tu jedna věc. Když jsem v
Kapitolu lhala o tom, jak jsem poznala jednu avoxku. Peeta mě kryl
tím, že ta dívka je podobná Delly."
"To si pamatuji," přikyvuje Haymitch. "Ale nevím. Byl to jen
výmysl. Něco takového podle mě nemůže soupeřit s roky vzpomínek
na dětství."
"Zvlášť s tak příjemnou společnicí, jako je Delly," souhlasí
Plutarch. "Jen ať to zkusí."
Plutarch, Haymitch a já odcházíme do pozorovatelny vedle
Peetova pokoje. Je tu deset členů Peetova lékařského týmu
vyzbrojených papíry a tužkami. Okno je průhledné jen z naší strany a
reproduktory nám umožňují odposlech. Peeta leží na posteli a má
připoutané paže k rámu lůžka. Nevzpírá se, jen neustále neklidně
svírá prsty. Tváří se příčetněji, než když se mě pokusil uškrtit, ale
pořád to není on.
Dveře se potichu otvírají a Peeta se k nim poplašeně dívá.
Zmateně sleduje, jak k němu přichází Delly. Když je těsně u něj,
věnuje mu svůj obvyklý upřímný úsměv. "Peeto? To jsem já, Delly.
Z domova."
"Delly?" Tvář se mu trochu rozjasňuje. "Delly. To jsi ty?"
"Ano!" přikyvuje s viditelnou úlevou. "Jak se cítíš?"
"Hrozně. Kde jsme? Co se stalo?" ptá se Peeta. "A je to tady,"
šeptá Haymitch.
"Řekl jsem jí, ať se nezmiňuje o Katniss a o Kapitolu,"
poznamenává Plutarch. "Jen ať v něm zkusí vyvolat co nejvíc
vzpomínek na domov."
"No… jsme ve Třináctém kraji. Tady teď žijeme," odpovídá
Delly.
"To mi všichni říkají, ale nedává mi to smysl. Proč nejsme
doma?" vyptává se Peeta.
Delly se kouše do rtu. "Došlo k nehodě. Taky se mi hrozně
stýská. Zrovna před chvílí jsem myslela na to, jak jsme kreslívali
křídou na dlažbu. Tvoje obrázky byly vždycky jako živé. Pamatuješ,
jak jsi kreslil různá zvířata?"
Jo. Prasata, kočky a tak," přikyvuje Peeta. "Říkala jsi, že došlo k
nehodě?"
Vidím, že se na Dellyině tváři leskne pot. Pokouší se vyhnout
přímé odpovědi. "Bylo to zlé. Nikdo… nemohl zůstat," říká nakonec
zajíkavě.
"Toho se drž, holka," poznamenává sotva slyšitelně Haymitch.
"Ale vím, že se ti to tady bude líbit, Peeto. Zdejší lidé se k nám
chovají moc hezky. Mají dost jídla, dostali jsme čisté oblečení a je tu
mnohem zajímavější vyučování," vypráví Delly.
"Proč se na mě nepřišla podívat moje rodina?" ptá se Peeta.
"Nemohou." Delly se znovu zalévají oči slzami. "Hodně lidí se
sem nedostalo. Takže my tu musíme začít nový život. Určitě se jim
bude hodit dobrý pekař. Vzpomínáš, jak nás tvůj táta nechal
modelovat z těsta figurky?"
"Byl tam požár," vyhrkne Peeta náhle.
"Ano," špitne Delly.
"Dvanáctka shořela, ne? Kvůli ní," říká Peeta zlostně. "Kvůli
Katniss!" Začíná škubat popruhy.
"Ale ne, Peeto. To nebyla její chyba," odporuje Delly. "To ti
řekla ona?" syčí na ni.
"Vyveďte ji odtamtud," přikazuje Plutarch. Dveře se okamžitě
otvírají a Delly k nim pomalu couvá. "Nemusela mi nic říkat. Byla
jsem…" pokouší se odpovědět, ale Peeta ji nenechá domluvit.
"Ona lže! Je to lhářka! Nesmíš věřit ničemu z toho, co říká! Je to
mut, kterého vyrobili v Kapitolu, aby proti nám měli zbraň!"křičí.
"Ne, Peeto. Ona není…," zkouší to znovu Delly.
"Nevěř jí, Delly," skáče jí Peeta do řeči naléhavě. "Já jsem jí věřil
a ona se mě pokusila zabít. Zabila moje přátele. Mou rodinu.
Nepřibližuj se k ní! Je to mut!"
Ze dveří se vynořuje něčí ruka, vytahuje Delly na chodbu a dveře
se zavírají. Peeta ale nepřestává křičet. "Mut! Je to zatracený mut!"
Nejenže mě nenávidí a chce mě zabít. Dokonce ani nevěří, že
jsem člověk. Ani škrcení nebolelo tolik jako tohle.
Členové lékařského týmu si horečně zapisují každé Peetovo
slovo. Haymitch s Plutarchem mě vyvádějí z místnosti. Opírají mě o
stěnu na chodbě, kde není nic slyšet, ale já vím, že Peeta za těmi
dveřmi a za sklem nepřestává zuřit.
Prim se mýlila. Peeta se neuzdraví. "Už tu nemohu zůstat," říkám
otupěle. "Jestli chcete, abych pořád dělala reprodrozda, musíte mě
poslat pryč."
"Kam chceš jít?" ptá se Haymitch.
"Do Kapitolu." Nenapadá mě jiné místo, kde by na mě čekal
nějaký úkol.
"To nejde," vrtí hlavou Plutarch. "Nejdřív musíme ovládnout
zbytek Panemu. Dobrou zprávou je, že boje v krajích už skoro
skončily. Zbývá jenom dvojka, ale to je tvrdý oříšek."
Správně. Nejdřív kraje. Pak Kapitol. A nakonec zabiju Snowa.
"Fajn," říkám. "Pošlete mě do dvojky."


12.k

5. dubna 2012 v 18:34
Dnes mohu naráz přijít o oba.
Zkouším si představit svět, v němž utichnou hlasy Peety i
Hurikána. Kde jejich ruce znehybní. Oči zeskelnatí. Stojím nad jejich
těly, abych se na ně naposledy podívala, a po chvíli opouštím
místnost, kde leží. Když ale otvírám dveře, nacházím za nimi jen
obrovskou propast. Bledě šedou nicotu, která symbolizuje celou moji
budoucnost.
"Chceš, abych jim řekl, ať ti dají utišující prostředky, než bude po
všem?" ptá se Haymitch. Nežertuje. Celou dospělost se přece díval
na svět přes dno láhve, aby se umrtvil před dopady kapitolských
zločinů. Šestnáctiletý chlapec, který zvítězil v druhých Čtvrtohrách,
měl jistě někoho blízkého - rodinu, přátele, snad i přítelkyni, k nimž
se chtěl vrátit. Kde všichni jsou? Jak je možné, že dokud mu osud
nepřivál do cesty mě s Peetou, neměl nikoho? Co s nimi Snow
udělal?
"Ne," odmítám. "Chci jít do Kapitolu. Chci se zúčastnit té
záchranné výpravy."
"Už vyrazili," říká Haymitch.
"Jak je to dlouho? Mohu je dohonit. Mohu…" Co? Co mohu
udělat?
Haymitch vrtí hlavou. "Ani náhodou. Jsi příliš cenná a taky příliš
zranitelná. Mluvilo se o tom, že bychom tě poslali do jiného kraje,
abys během záchranné operace odvedla pozornost Kapitolu jinam,
ale všichni se shodli, že to nezvládneš."
"Prosím, Haymitchi!" škemrám. "Musím něco udělat. Nemohu tu
jenom tak ležet a čekat, až mi někdo řekne, že jsou mrtví. Určitě
mohu nějak pomoct!"
"Dobře. Promluvím si s Plutarchem. Zůstaň tady." To ale nejde.
Haymitchovy kroky ještě ani nedozněly a už se protahuji mezerou v
zástěně. Finnick leží na břiše a rukama křečovitě svírá polštář. Je to
sice zbabělé - ba dokonce kruté -, budit ho z drogové říše stínů do
kruté reality, ale nezbývá mi nic jiného, protože tomu všemu
nedokážu čelit sama.
Seznamuji ho se situací a jeho počáteční neklid zázračně
ustupuje. "Tím se všechno vyřeší, Katniss, ať tak nebo tak. Večer
budou mrtví nebo volní. To je… to je víc, než v co jsme mohli
doufat!"
Jeho shrnutí je víc než optimistické, ale na představě, že
dlouhodobá muka konečně ustanou, je opravdu něco uklidňujícího.
Plenta se odhrnuje a objevuje se Haymitch. Má pro nás úkol, ale
jen jestli ho zvládneme. Pořád je třeba natočit záběry po
bombardování Třináctého kraje. "Jestli je stihneme vyrobit během
pár hodin, Diod je odvysílá ještě předtím, než se náš tým pokusí
zachránit zajaté vítěze. Tím snad obrátíme pozornost Kapitolu
jinam."
"Ano, předhodíme jim falešnou návnadu," přikyvuje Finnick.
"Potřebujeme něco natolik poutavého, aby se od vysílání
nedokázal odtrhnout ani samotný prezident Snow. Napadá vás
něpo?" ptá se Haymitch, Fakt, že mohu nějak napomoct záchranné
operaci, mě staví na nohy. Házím do sebe snídani a během líčení se
snažím vymyslet, co bych mohla říkat. Prezident Snow jistě uvažuje,
jaký dopad na mě mají ty růže a krví postříkaná dlažba. Jestliže mě
chce vidět zlomenou, musím se mu naopak předvést v plné síle.
Myslím ale, že ho nepřesvědčím zahlaholením několika odbojných
vět do kamery. Tím by navíc záchranný tým nezískal skoro žádný
čas. Výkřiky hned odezní. Příběhy jsou delší.
Nevím, jestli to zabere, ale když jsme všichni i s televizním
štábem opět na povrchu, žádám Cressidu, aby se mě začala ptát na
Peetu. Sedám si na vyvrácený mramorový sloup, kde jsem se minule
zhroutila, a čekám na červené světélko i na Cressidinu otázku.
"Jak jste se vy dva s Peetou seznámili?" ptá se.
A tehdy konečně dělám to, co po mně Haymitch chtěl od prvního
televizního rozhovoru. Otvírám se. "Když jsem ho potkala poprvé,
bylo mi jedenáct a byla jsem polomrtvá hlady." Vyprávím o tom
hrozném dnu, kdy jsem za deště zkusila prodat staré šaty, i o tom, jak
mě Peetova matka odehnala od dveří pekařství a jak si Peeta nechal
dát výprask, aby mi mohl přinést bochníky chleba, které zachránily
život mé rodině. "Neprohodili jsme spolu ani slovo. Poprvé jsem s
ním mluvila až ve vlaku do Kapitolu cestou na první Hladové hry."
"Ale to už tě miloval," říká Cressida.
"Asi ano." Doprovázím svou odpověď ostýchavým úsměvem.
"Jak se vyrovnáváš s odloučením?" ptá se.
"Moc dobře ne. Vím, že ho v kterémkoliv okamžiku Snow může
zabít. Zvlášť poté, co varoval Třináctý kraj před chystaným
bombardováním. S takovým vědomím se žije hrozně," připouštím.
"Ale když vím, čím Peeta tak jako tak prochází, už nemusím brát
žádné ohledy. Mohu se soustředit na boj proti Kapitolu. Konečně
mám volné ruce." Zvedám pohled k nebi a sleduji kroužícího sokola.
"Prezident Snow přede mnou kdysi připustil, že Kapitol je křehký.
Tehdy jsem nechápala, co tím myslí. Člověku se těžko přemýšlí,
když je bez sebe strachem. Teď už se ale nebojím. Kapitol je křehký,
protože ve všem závisí na krajích. Dostává od nich jídlo, energii, a
dokonce i mírotvorce, kteří nás hlídají. Když vyhlásíme nezávislost,
Kapitol se zhroutí. Prezidente Snowe, díky vám právě i já vyhlašuji
svou nezávislost."
Mé vystoupení je dobré, ne-li přímo okouzlující. Všem se moc
líbila ta historka s chlebem, Plutarcha ale nejvíc zaujal můj vzkaz
prezidentu Snowovi. Spěšně k sobě volá Finnicka i Haymitche.
Následuje krátký, vzrušený rozhovor, s nímž Haymitch na první
pohled není spokojený. Plutarch nicméně vítězí - pobledlý Finnick
souhlasně kývá hlavou.
Když zaujímá moje místo před kamerami, Haymitch mu říká:
"Nemusíš to dělat."
"Ale ano, musím. Jestli jí to pomůže." Finnick smotává provaz do
dlaně a dodává: "Jsem připravený."
Nevím, co bych měla očekávat. Milostný příběh o Annii? Líčení
tyranie ve Čtvrtém kraji? Finnick Odair ale vypráví o něčem úplně
jiném.
"Prezident Snow mě dřív prodával… nebo přesněji řečeno
prodával moje tělo," začíná věcně, jako kdyby mluvil o někom
jiném. "Nebyl jsem jediný. Pokud hry vyhraje někdo atraktivní,
prezident ho půjčuje nebo nechává Kapitolany, aby si ho za obrovské
částky peněz kupovali. Když odmítnete, zabije někoho z vašich
blízkých. Takže poslechnete."
Tím se tedy vysvětluje Finnickův zástup kapitolských milenek.
Nikdy nešlo o skutečný vztah. Byli to jen lidé jako náš bývalý vrchní
mírotvorce Cray, který platil zoufalým místním dívkám za
společnost, protože si to mohl dovolit. Nejradši bych přerušila
natáčení a poprosila Finnicka o odpuštění za všechno špatné, co jsem
si o něm myslela. Musíme ale odvést svoji práci a tuším, že
Finnickova zpověď bude mnohem účinnější než moje.
"Nebyl jsem jediný, ale byl jsem nejoblíbenější," pokračuje. "A
taky asi nejzranitelnější, protože moji blízcí se nemohli vůbec bránit.
Mým patronkám dělalo dobře, když mi mohly dávat dárky - peníze i
šperky -, ale já jsem časem vymyslel cennější formu platby."
Tajemství, pomyslela jsem si. Tak mi Finnick odpověděl, když
jsem se ho ptala, čím mu jeho milenky platí. Jenže jsem si myslela,
že si takové uspořádání zvolil dobrovolně.
"Tajemství," říká teď nahlas. "A myslím, že si mě rozhodně
budete chtít vyslechnout i vy, prezidente Snowe, protože plno z těch
tajemství se týká vás. Nejdřív se ale pustíme do ostatních."
Začíná vykreslovat obraz kapitolské smetánky, který je tak
bohatý na detaily, že nelze pochybovat o jeho pravdivosti. Vypráví
příběhy o sexuálních choutkách, zradách, bezedné chamtivosti i
krvavých mocenských hrách. Jde o tajemství šeptaná v alkoholovém
opojení na vlhkých polštářích uprostřed noci. Finnick byl otrok,
kterého si každý mohl koupit a zase ho prodat. Velice pohledný
otrok, jistě, ale ve skutečnosti zcela neškodný. Komu by to říkal? A
kdo by mu věřil? Některá tajemství jsou však příliš šťavnatá, než aby
si je člověk nechával pro sebe. Neznám lidi, které Finnick jmenuje -
jedná se o samé kapitolské prominenty -, ale z minulých rozhovorů
svého přípravného týmu dobře vím, jakou pozornost dokáže vyvolat i
ten nejmenší přešlap. Jestliže prachobyčejný špatný účes
vyprovokuje hodiny drbů, jakou odezvu asi bude mít incest, bodnutí
do zad, vydírání a žhářství? Lidé budou navíc čekat, tak jako teď já,
až uslyší něco o svém prezidentovi.
"A nyní přejdeme k našemu drahému prezidentovi Coriolanu
Snowovi," ohlašuje Finnick. "Dostal se k moci už jako mladík. A
udržel se u ní pozoruhodně dlouho. Určitě se ptáte, jak to dokázal.
Místo odpovědi stačí jediné slovo. Víc slyšet nemusíte. Jed." Finnick
se vrací ke Snowově vzestupu, o němž nic nevím, a popisuje jeho
cestu na úplný vrchol, až k postu prezidenta. Zmiňuje se o všech
záhadných úmrtích Snowových protivníků nebo, což je ještě horší,
jeho spojenců, kteří ho mohli nějak ohrozit. Lidé umírali náhle
uprostřed hostin nebo pomalu, dlouhé měsíce nevysvětlitelně chátrali
a propadali se do říše stínů. Vina se dávala zkaženému jídlu,
nezachytitelným virům nebo přehlédnuté srdeční slabosti. Snow sám
pil z otráveného poháru, aby se vyhnul podezření. Protijedy ale
neúčinkují stoprocentně. Říká se, že právě proto nosí tak silně vonící
růže. Prý jimi překrývá pach krve z vředů v ústech, které se mu nikdy
nezahojí. Říká se, že má seznam plánovaných obětí a nikdo netuší,
kdo přijde na řadu příště.
Jed. Dokonalá zbraň pro hada.
Vzhledem k tomu, jak nízké mínění o Kapitolu a jeho vznešeném
prezidentovi mám, se nedá říct, že by mě Finnickova obvinění
šokovala. Jeho slova však mají hluboký účinek na kapitolské
vzbouřence: na televizní štáb či na Fulvii - a dokonce i Plutarch
občas překvapeně povytahuje obočí; snad přemýšlí, jak mu mohla
nějaká konkrétní informace uniknout. Když Finnick umlká, natáčejí
ho dál, dokud sám neřekne: "Stop."
Filmaři se rychle vracejí do podzemí, aby zpracovali natočený
materiál, a Plutarch odvádí Finnicka stranou - nejspíš proto, aby
zjistil, zda nezná ještě nějaká další tajemství. Zůstávám uprostřed
trosek o samotě s Haymitchem a přemítám, jestli by mě čekal stejný
osud jako Finnicka. Proč ne? Za dívku v plamenech by Snow určitě
získal opravdu dobrou cenu.
"Vám se to stalo taky?" ptám se Haymitche.
"Ne. Matka, mladší bratr i moje dívka zemřeli během dvou týdnů
po mé korunovaci. Kvůli tomu triku se silovým polem," odpovídá.
"Snowovi už pak nezbylo nic, co by proti mně mohl použít."
"Překvapuje mě, že vás prostě nezabil," říkám. "To ne. Byl jsem
exemplární příklad, který mohl ukazovat mladým Finnickům,
Johannám a Kašmírám. Příklad toho, co se stane vítězi, který působí
potíže," vysvětluje Haymitch. "Ale věděl, že už na mě nemá žádnou
páku."
"Dokud jsme se neobjevili my dva s Peetou," doplňuji tiše
Haymitch se neobtěžuje ani pokrčit rameny.
Poté, co jsme s Finnickem odvedli svoji práci, nám nezbývá než
čekat. Minuty se nesnesitelně vlečou. Uchylujeme se do Speciální
obranné sekce, splétáme uzly, nimráme se v obědě, zkoušíme si
odpalování výbušnin a trénujeme na střelnici. Záchranný tým se
neozývá - ani nemůže, kvůli utajení. Ve tři hodiny odpoledne napjatě
stojíme v místnosti plné obrazovek a počítačů a sledujeme, jak se
Diod se svým týmem snaží nabourat do vysílání. Jeho obvyklou
roztržitost nahrazuje soustředění, jaké jsem u něj ještě nikdy
neviděla. Většina z mého rozhovoru se do výsledného sestřihu
nedostala, ale je zřejmé, že žiju a pokračuji v odboji. Programu
vládne Finnickův barvitý a krvavý popis Kapitolu. Zlepšuje se Diod,
nebo jeho kapitolské protihráče natolik fascinuje Finnickovo
vyprávění, že ho sami nechtějí přerušit? Během dalších šedesáti
minut se v kapitolském vysílání střídá normální odpolední program s
Finnickem a s pokusy celé vysílání vypnout. Vzbouřencům se ale
nakonec daří odpor překonat a udržují si kontrolu nad vysíláním
téměř během celého útoku na prezidenta Snowa.
"Hotovo!" volá Diod, zvedá vítězně ruce nad hlavu a vrací
vysílání do kapitolských rukou. Otírá si tvář kapesníkem. "Jestli už
teď nejsou na zpáteční cestě, určitě zemřeli." Otáčí se s křeslem ke
mně a k Finnickovi, aby viděl naši reakci. "Ale měli dobrý plán.
Seznámil vás s ním Plutarch?"
Samozřejmě, že ne. Diod nás odvádí do jiné místnosti a
vysvětluje nám, jak se záchranná skupina s pomocí tajných agentů v
Kapitolu pokusí - nebo vlastně už pokusila - osvobodit zajatce z
podzemního vězení. V plánu figuruje omamný plyn rozptýlený
ventilačním systémem, výpadek elektřiny a odpálení bomby ve ladní
budově několik kilometrů od vězení. Teď taky televizní ofenziva.
Diod má radost, že plán sotva chápeme, protože to znamená, že ho
neprokouknou ani nepřátelé.
"Jako tvoji elektrickou past v aréně?" ptám se. "Přesně. A viděla
jsi, jak dobře fungovala," říká Diod. Až tak dobře ne, pomyslím si.
Snažíme se s Finnickem vetřít na velitelství, kde se jistě dozvědí
o výsledku záchranné mise jako první, ale zakazují nám vstup, neboť
zrovna řeší závažné vojenské otázky. Odmítáme opustit obrannou
sekci a čekáme v místnosti s kolibříky.
Splétáme provazy. Pořád dokola. Beze slova. Jako roboti. Tik tak.
Tohle jsou hodiny. Nemysli na Hurikána. Nemysli na Peetu.
Splétáme provazy. Nechceme večeři. Prsty máme rozedřené do krve.
Finnick se nakonec vzdává a krčí se ve stejné poloze jako v aréně při
útoku reprozobů. Vylepšuji svou miniaturní oprátku a v hlavě mi zní
text "Oběšencova stromu". Hurikán a Peeta. Peeta a Hurikán.
"Miloval jsi Annii hned, Finnicku?" ptám se.
"Ne." Uběhne dlouhá chvíle, než dodá: "Postupně se mi vkradla
do srdce."
Nahlížím do svého nitra, ale momentálně se do mě vkrádají jen
myšlenky na Snowa.
Už je určitě po půlnoci, když Haymitch otvírá dveře. "Jsou
zpátky. Máme jít do nemocnice." Otvírám pusu, abych mu položila
tisíc otázek, ale Haymitch jen vrtí hlavou: "Víc nevím."
Chtěla bych běžet, ale Finnick se sotva vleče, jako kdyby ztratil
schopnost pohybu, a tak ho beru za ruku a vedu ho jako malé dítě ze
Speciální obranné sekce do výtahu, který chvíli stoupá a chvíli jede
do strany, a nakonec do nemocničního křídla. Panuje tu zmatek,
lékaři křičí pokyny na sestry a zřízenci po chodbách tlačí postele s
raněnými.
Kolem nás projíždí lůžko s bezvládným tělem vychrtlé mladé
ženy s oholenou hlavou. Na těle má modřiny a otevřené rány. Johanna
Masonová. Ta skutečně znala některá povstalecká tajemství.
Přinejmenším o mně. A takhle za to zaplatila.
Za jedněmi dveřmi zahlédnu do pasu svlečeného Hurikána. Po
tvářích mu stéká pot a lékař mu vytahuje něco zpod ramene dlouhou
pinzetou. Je zraněný, ale žije. Volám na něj, ale sestra mě odstrčí
zpátky a zavírá dveře.
"Finnicku!" Něco mezi zakvílením a radostným výkřikem. Běží k
nám docela půvabná, byť neupravená dívka s rozcuchanými tmavými
vlasy a očima zelenýma jako moře, oblečená jen do nemocniční
košile. "Finnicku!" A najednou se k sobě oba řítí, jako kdyby na
světě neexistoval nikdo jiný, setkávají se, objímají se a ztrácejí
rovnováhu, takže padají na stěnu, kde zůstávají stát. Splynuli v
jedinou, nerozdělitelnou bytost.
Cítím slabé bodnutí žárlivosti. Nejen kvůli Finnickovi nebo
Annii, ale kvůli jejich jistotě. Nikdo z přihlížejících nemůže ani na
vteřinu pochybovat o jejich lásce.
Zůstávám nerozhodně stát s Haymitchem, když tu k nám
přistupuje Boggs. Vypadá unaveně, ale není zraněný. "Vysvobodili
jsme je všechny kromě Enobarie. Ale ta je z Druhého kraje, takže ji
možná vůbec nedrží v zajetí. Peeta je na konci chodby. Teprve se
probírá z účinků plynu. Měli byste být u něj, až se vzbudí."
Peeta.
Živý a zdravý - no, možná ne zdravý, ale živý a hlavně u mě.
Mimo Snowův dosah. V bezpečí. Tady. Se mnou. Za minutu se ho
dotknu. Uvidím jeho úsměv, uslyším jeho smích.
Haymitch se na mě zubí. "Tak jdeme," říká.
Hlava se mi točí radostí. Co mu řeknu? Ale komu záleží na tom,
co budu povídat? Peeta bude bez sebe nadšením, ať udělám cokoliv.
Stejně mě nejspíš začne hned líbat. Přemítám, jestli budu cítit totéž
jako při posledních polibcích na pláži v aréně, na které jsem si až
dosud zakazovala vzpomínat.
Peeta už je vzhůru a zmateně sedí na okraji postele. Trojice
lékařů ho uklidňuje, svítí mu do očí a kontrolují mu tep. Jsem
zklamaná, že ve Třináctém kraji nespatřil jako první mě, ale teď už
mě vidí. V jeho tváři se zračí nevíra a ještě silnější emoce, kterou
nedokážu zařadit. Touha? Zoufalství? Nejspíš oboje, protože
odstrkuje lékaře stranou, prudce vstává a vychází ke mně. Běžím mu
naproti, s napřaženými pažemi, abych ho objala. Zvedá ruce, asi aby
mě pohladil po tváři.
Právě se chystám vyslovit jeho jméno, když se mi jeho prsty
svírají kolem hrdla.


11.k

5. dubna 2012 v 18:31
Co mě zlomí?
Ta otázka mě pronásleduje další tři dny, zatímco čekáme, až nás
propustí z dočasného vězení. Co mě roztříští na milion kousků, aby
mě už nikdo nedal dohromady a abych přestala být užitečná?
Nikomu se nesvěřuji, ale myslím na to celé dny a hrůzné výjevy mě
neopouštějí ani v noci, kdy se transformují do podoby nočních můr.
Během té doby nás zasahují čtyři další protibunkrové rakety.
Všechny výbuchy mají velkou sílu, ale útok postrádá opravdovou
zuřivost. Mezi explozemi jsou dlouhé přestávky, takže další zadunění
přijde vždy ve chvíli, kdy už si myslíte, že je po všem. Hlavním
smyslem bombardování bude pravděpodobně spíš udržet nás mimo
hru než zničit Třináctý kraj. Útok nás má ochromit. Přidělat nám
plno práce s opravami. Ale zlikvidovat, to ne. Coinová se nemýlila.
Nezničíte si přece to, co chcete v budoucnu získat pro sebe. Kapitol
chce asi v krátkodobém horizontu hlavně zastavit televizní ofenzivu
a nepustit mou tvář na panemské obrazovky.
Nemáme skoro žádné informace o tom, co se děje. Zdejší televize
zůstávají černé a jen občas se ozve prezidentka Coinová, aby nám
oznámila, že svržené bomby nejsou jaderné. Válka jistě pořád
pokračuje, ale pokud jde o její vývoj, zůstáváme v nevědomosti.
V bunkru je nejdůležitějším pravidlem soužití ohleduplnost a
poslušnost. Řídíme se přísným rozvrhem, který určuje čas jídel i
koupání, cvičení i spánku. Nechybějí v něm ani kratší chvíle
společenských aktivit, aby nám lépe ubíhal čas. Naše ruka je velice
populární, protože děti i dospělé fascinuje Pryskyřník, který si získal
oblibu svou večerní hrou na šílenou kočku. Vymyslela jsem ji
náhodou před pár lety, když jednou v zimě nešla elektřina. Hra
spočívá v tom, že kmitáte po podlaze kuželem světla a Pryskyřník se
ho snaží chytit. Jsem natolik malicherná, aby mě to bavilo, protože
podle mě při hře kocour vypadá jako hlupák. Všichni ostatní si však
z nějakého nevysvětlitelného důvodu myslí, že je hrozně chytrý a
rozkošný. Dokonce vyfasuju zvláštní sadu baterií - což je na zdejší
poměry obrovské plýtvání - právě pro tento účel. Obyvatelé
Třináctého kraje evidentně potřebují zábavu jako sůl.
Třetí večer nacházím odpověď na otázku, která mě stravuje. Hra
na šílenou kočku je metaforou mé situace. Já jsem Pryskyřník a Peeta
je kužel světla. Dokud má Pryskyřník pocit, že by uhýbající světlo
mohl chytit, je plný agresivní energie. (Totéž se dá říct o mně od
chvíle, kdy jsem opustila arénu.) Když světlo zhasne, Pryskyřník je
chvíli roztěkaný a zmatený, ale brzy se vzpamatuje a začne dělat
něco jiného. (To by se stalo, kdyby Peeta zemřel.) Jedna věc ovšem
dohání Pryskyřníka k nepříčetnosti, a sice když nechám světlo svítit,
ale namířím ho tak vysoko, že na něj nemůže dosáhnout ani při svých
mimořádných akrobatických dovednostech. V takovém případě
přechází pod stěnou sem a tam, naříká a nedá se nijak utěšit ani
rozptýlit, dokud světlo nezhasnu. (Toho se Snow snaží dosáhnout u
mě, jenže já nevím, jak přesně vypadá jeho hra.)
Možná Snowovi stačí, aby mi to došlo. Vědomí, že je Peeta v
zajetí a že ho mučí, aby z něj dostali informace o vzbouřencích, bylo
samo o sobě hodně zlé. Ale pomyšlení, že ho mučí čistě kvůli tomu,
aby mě zranili, se nedá vydržet. A pod tíhou tohoto odhalení se
opravdu začínám hroutit.
Po hře na šílenou kočku musíme jít spát. Dodávka elektřiny je
tady hodně nestálá; někdy světla září na plný výkon, jindy sotva
žhnou a my na sebe mžouráme v šeru. Při večerce žárovky zhasínají
a rozsvěcují se jen bezpečnostní zářivky. Prim, která usoudila, že
stěny bunkru přece jen vydrží, spí s Pryskyřníkem na spodním lůžku.
Má matka leží na horním. Nabídla jsem se, že tam budu spát, ale
nechávají mě raději na matraci na zemi, protože sebou ve spánku
házím a mohla bych spadnout.
Teď se ale ani nepohnu. Svaly mám ztuhlé napětím, jak se
zoufale snažím nezešílet. Bolest u srdce se vrací a já si představuji,
jak se od něj po celém těle šíří puklinky. Nejprve trupem, pak
končetinami a nakonec přes tvář. Stačí jediný další výbuch
protibunkrové rakety a rozsypu se na ostré, rezavé střepy.
Když už většina lidí spí, opatrně odhazuji přikrývku a po
špičkách se plížím jeskyní k Finnickovi, protože z nějakého blíže
neurčitelného důvodu tuším, že mě pochopí. Sedí pod bezpečnostní
zářivkou ve své nice a splétá provaz. Ani nepředstírá, že by
odpočíval. Šeptám mu o Snowově úmyslu zlomit mě prostřednictvím
Peety, ale vtom mi dochází, že tato strategie nepředstavuje pro
Finnicka žádnou novinku. Takhle Kapitol zlomil i jeho.
"Tohle dělají i tobě s Annií, že ano?" ptám se.
"Rozhodně ji nezatkli, protože by ji považovali za hodnověrný
zdroj informací o vzbouřencích," odpovídá. "Vědí, že bych jí nikdy
nic takového neprozradil. Kvůli jejímu bezpečí."
"Ach, Finnicku, je mi to moc líto," říkám.
"Ne, to mně je líto, že jsem tě předem nevaroval," omlouvá se.
Náhle se mi vybavuje vzpomínka, jak ležím připoutaná na
posteli, šílená vztekem a žalem poté, co nás zachránili z arény.
Finnick se mě snaží utěšit ohledně Peety. "Brzy zjistí, že nic neví, a
nezabijou ho, pokud si budou myslet, že ho mohou použít proti tobě."
"Ale tys mě varoval. Ve vznášedle. Když jsi říkal, že použijou
Peetu proti mně, myslela jsem, že z něj udělají návnadu, aby mě
nalákali do Kapitolu," šeptám.
"Neměl jsem říkat ani tohle. Bylo příliš pozdě, než aby ti to
jakkoliv pomohlo. Když jsem tě nevaroval už před Čtvrtohrami, měl
jsem si Snowovy metody nechat pro sebe." Finnick trhá za konec
provazu a spletitý uzel mizí jako mávnutím kouzelnické hůlky.
"Jenže když jsem tě potkal, nechápal jsem… Po tvých prvních hrách
jsem si myslel, že jsi celou romanci hrála. Teprve když Peetu zasáhlo
to silové pole a málem zemřel, uvědomil jsem si…," Finnick váhá.
Vzpomínám na arénu. Na to, jak jsem se zalykala slzami, když
oživil Peetu. Na Finnickův zmatený výraz. Na to, jak pro diváky
omluvil moje chování tím, že jsem těhotná. "Co sis uvědomil?"
"Že jsem se v tobě mýlil. Že k němu opravdu máš hluboký vztah.
Neříkám, jaký vztah. Možná to nevíš ani ty sama. Ale každý, kdo má
oči, pozná, jak moc ti na něm záleží," říká jemně.
Každý? Když mě před Turné vítězů navštívil Snow, chtěl, abych
rozptýlila jakékoliv pochybnosti o své lásce k Peetovi. "Přesvědč
mě," řekl tehdy. Zřejmě jsem to pod sytě růžovým nebem druhé
arény konečně dokázala. A tím jsem Snowovi dala do ruky zbraň,
kterou potřeboval, aby mě mohl zlomit.
Dlouhou dobu sedíme s Finnickem mlčky. Sleduji, jak pod jeho
prsty opakovaně vznikají a zanikají složité uzly, a teprve po chvíli
sbírám odvahu k další otázce. "Jak se s tím vyrovnáváš?"
Finnick mi věnuje nevěřícný pohled. "Nijak, Katniss! Nedokážu
to unést. Každé ráno se probouzím z nočních můr, jen abych zjistil,
že úleva nepřichází, ani když jsem vzhůru." Něco v mé tváři ho
přiměje zmlknout. "Radši se tomu nepoddávej. Zhroutit se je
mnohem snazší než se zase dát dohromady."
On to musí vědět nejlíp. Zhluboka se nadechuji.
"Čím víc se dokážeš rozptýlit, tím líp," říká. "Hned ráno ti
seženeme provaz. Zatím si vezmi můj."
Zbytek noci trávím šněrováním uzlů, které předkládám ke
schválení Pryskyřníkovi. Když se mu některý zdá podezřelý, srazí ho
ze vzduchu packou a několikrát se do něj zakousne, aby se ujistil, že
je mrtvý. Ráno mám prsty rozedřené do krve, ale nepřestávám.
Po čtyřiadvacetihodinovém klidu Coinová konečně oznamuje, že
smíme opustit bunkr. Bomby zcela zničily naše staré ubikace.
Všichni se musejí řídit přesnými instrukcemi a odebrat se na místa
nového ubytování. Podle pokynů uklízíme niky a poslušně se
vydáváme k východu.
Najednou se objevuje Boggs a odvádí mě z řady. Mává i na
Hurikána a Finnicka, aby se k nám připojili. Lidé nám uhýbají z
cesty. Někteří se na mě dokonce usmívají, protože jsem si díky hře
na šílenou kočku získala jistou oblibu. Stoupáme po schodech a
kráčíme chodbou k jednomu z těch výtahů, které během jízdy mění
směr. Za chvíli jsme ve Speciální obranné sekci. Cestou nevidíme
žádné známky poškození způsobeného bombami, ale taky jsme pořád
velice hluboko.
Boggs nás uvádí do místnosti, která se prakticky v ničem neliší
od původního velitelství. Prezidentka Coinová, Plutarch, Haymitch,
Cressida i všichni ostatní kolem stolu vypadají na pokraji vyčerpání.
Někdo konečně povolil pití kávy, ačkoliv jsem si jistá, že to tu
chápou jen jako nouzový povzbuzující prostředek, a Plutarch svírá
hrnek oběma rukama, jako kdyby očekával, že mu ho každou chvíli
zase seberou.
Nikdo neztrácí čas zbytečnými úvody. "Chceme, abyste se
všichni čtyři oblékli a vyjeli na povrch," obrací se na nás
prezidentka. "Máme dvě hodiny na to, abychom natočili škody,
ukázali, že vojenský arzenál Třináctého kraje zůstává nejen funkční,
ale že má i nadále kvalitativní převahu nad Kapitolem, a hlavně, že
reprodrozd stále žije. Nějaké dotazy?"
"Můžeme dostat kávu?" ptá se Finnick.
Rozdávají nám hrnky s horkou tekutinou. Dívám se na odporně
černou břečku. Nikdy jsem nebyla velký příznivec kávy, ale hádám,
že mi pomůže udržet se na nohách. Finnick mi do ní přilévá trochu
smetany a sahá po cukřence. "Dáš si kostku cukru?" ptá se mě svým
starým svůdným hlasem. Jako při prvním setkání - tehdy mi Finnick
taky nabídl cukr. Mezi koni a bojovými vozy, v kostýmech a
maskách určených pro davy Kapitolami. Než jsme se stali spojenci.
Než jsem poznala, co ho udržuje v chodu. Ta vzpomínka mi vykouzlí
ve tváři úsměv. "Jen si vezmi, zlepšuje to chuť," dodává Finnick
normálním hlasem a hází mi do hrnku hned tři kostky.
Když se otáčím, abych se šla připravit, všímám si Hurikána, který
nešťastně sleduje mě a Finnicka. Co mu zase přeletělo přes nos?
Myslí si snad, že mezi námi něco je? Možná mě v noci viděl, jak za
ním jdu. Cestou jsem minula niku Hawthornových. Nejspíš mu to
vadí. To, že jsem vyhledala Finnickovu společnost a ne jeho. Tak ať.
Prsty mám sedřené od provazu, sotva udržím otevřené oči a televizní
štáb ode mě očekává skvělý výkon. A Snow drží Peetu v zajetí.
Hurikán si může myslet, co chce. I V nové maskérně ve Speciální
obranné sekci mě můj přípravný tým navléká do kostýmu
reprodrozda, vyčesává mi vlasy a nanáší mi základní vrstvu líčidel,
ještě než mi vůbec vychladne káva. Za deset minut už herci i filmaři
vyjíždějí na povrch. Usrkávám kávu a zjišťuji, že smetana a cukr její
chuť opravdu výrazně vylepšily. Obracím do sebe sedlinu, která se
držela u dna hrnku, a do žil se mi vlévá nová energie.
' Nad posledním žebříkem Boggs tahá za páku, kterou otvírá
padací dveře, a do šachty se hrne čerstvý vzduch. Polykám ho plnými
doušky a uvědomuji si, jak jsem nenáviděla pobyt v bunkru. Ocitáme
se v lese a já hladím listy nad svou hlavou. Některé už začínají
žloutnout. "Co je za den?" ptám se. Boggs odpovídá že příští týden
začne září.
Září. To znamená, že Peeta je v zajetí pět, možná šest týdnů.
Prohlížím si list na své dlani a cítím, jak se chvěju. Nedokážu to
zastavit. Svádím to na kávu a snažím se dýchat o něco pomaleji.
Nejdeme přece tak rychle.
Lesní půdu pokrývají ulámané větve a za chvíli stojíme u prvního
kráteru, širokého třicet metrů. Je tak hluboký, že ani není vidět na
dno. Boggs říká, že všichni obyvatelé nejvyšších deseti podlaží by
bez evakuace pravděpodobně zahynuli. Obcházíme propast a
pokračujeme dál.
"Postavíte to znovu?" ptá se Hurikán.
"Hned tak ne. Tahle bomba nezasáhla nic důležitého. Pár
záložních generátorů a drůbeží farmu," krčí rameny Boggs.
"Zničenou sekci jednoduše uzavřeme a odřízneme od ostatních."
Stromy řídnou, až nakonec zcela mizí. Jsme na oploceném
prostranství. Kolem kráterů přibyly nové rozvaliny. Už před
bombardováním se na povrchu nacházela jen malá část současného
Třináctého kraje. Pár strážních budek. Cvičiště. Nad zem vyčnívalo
zhruba třicet centimetrů naší budovy včetně Pryskyřníkova okénka,
překrytých několika desítkami centimetrů oceli. Ani to však nebylo
projektováno, aby to vydrželo tak silné exploze.
"Kolik času navíc vám poskytlo varování toho chlapce?" pta se
Haymitch.
"Přibližně deset minut. Pak by se rakety objevily na našich
radarech," odpovídá Boggs.
"Ale pomohl vám, ne?" ozývám se. Nedokážu unést pomyšlení,
že by Peeta podstupoval takové riziko zbytečně.
"Jistě," přikyvuje Boggs. "Stihli jsme dokončit evakuaci všech
civilistů. Za takových okolností záleží na každé vteřině. Těch deset
minut zachránilo mnoha lidem život."
Prim, pomyslím si. A Hurikánovi. Dorazili do bunkru jen pár
okamžiků před dopadem první rakety. Nebýt Peety, byli by už po
smrti. Můj dluh vůči Peetovi se rozrostl i o jejich jména. A já se s
ním nikdy nevyrovnám.
Cressida mě chce natočit před rozvalinami staré budovy soudu,
což je docela paradoxní, protože Kapitol tuto kulisu používal pro
falešné zprávy, které vysílal na důkaz toho, že Třináctý kraj už
neexistuje. Po posledním útoku jsou trosky soudní budovy jen asi
deset metrů od kraje nového kráteru.
Blížíme se k bývalému vchodu do budovy. Hurikán najednou na
něco ukazuje a všichni zpomalujeme. Nejdřív nechápu, v čem je
problém, ale pak si všímám, že je země posypaná čerstvě nařezanými
růžemi. "Nedotýkejte se jich!" křičím na ostatní. "Ty jsou pro mě!"
Do nosu mi vniká odporně sladký zápach a srdce mi buší jako o
závod. Takže jsem si tu růži na nočním stolku nevymyslela. Právě
mám před sebou druhou Snowovu nadílku. Růžové a rudé růže na
dlouhých stoncích, tytéž, které zdobily scénu, kde jsme s Peetou
natáčeli společný rozhovor po vítězství v prvních hrách. Květy, jež
nejsou zamýšleny pro jednoho, ale pro dva milence.
Vysvětluji to ostatním, jak nejlíp umím. Růže se zdají být
neškodné, byť geneticky upravené. Jsou jich dva tucty. Bez vody
mírně povadly. Nejspíš je shodili po dopadu poslední bomby.
Skupina vojáků ve speciálních oblecích je sbírá a odnáší pryč. Jsem
si jistá, že na nich nenajdou nic mimořádného. Snow ví naprosto
přesně, jaký na mě jeho gesto bude mít účinek. Jako když nechal
surově zbít Cinnu těsně předtím, než jsem vstoupila do arény. Chce
mě vykolejit.
Snažím se vzchopit jako tehdy, ale zatímco Cressida rozestavuje
Castora a Polluxe, úzkost ve mně narůstá. Jsem tak unavená a
napjatá, že nedokážu myslet na nic jiného než na Peetu. S tou kávou
jsem udělala velkou chybu. Nepotřebovala jsem povzbuzující
prostředek. Celá se zřetelně chvěju a nemohu popadnout dech. Po
několika dnech strávených v temnotě bunkru mhouřím oči proti
světlu, ať se obrátím kamkoliv. I v chladném vánku mi po tváři stéká
pot.
"Takže, co přesně ode mě potřebujete?" ptám se.
"Jen pár vět, aby všichni viděli, že jsi naživu a že pořád bojuješ,"
odpovídá Cressida.
"Dobře." Zaujímám svoje místo a dívám se do červeného světla
na kameře. Zírám a nic neříkám. "Promiňte, ale nic mě nenapadá."
Přistupuje ke mně Cressida. "Je ti dobře?" Přikyvuji. Vytahuje
kapesník a osušuje mi obličej. "Co kdybychom zkusili krátký
rozhovor?"
"Ano, to by mi mohlo pomoct." Zkřížím ruce na prsou, abych
zamaskovala jejich třas. Hledím na Finnicka, který mi ukazuje
vztyčený palec. Sám ale vypadá hodně rozechvěle.
Cressida se vrací za kamery. "Tak, Katniss. Přežila jsi
bombardování Třináctého kraje. Jak bys to srovnala se svou
zkušeností z osmičky?"
"Tentokrát jsme byli hluboko pod zemí, takže nehrozilo žádné
opravdové nebezpečí. Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem…"
Láme se mi hlas a z hrdla mi vychází jen kníknutí.
"Zkus tu větu znovu," vybízí mě Cressida. "Třináctý kraj je v
pořádku a stejně tak jsem v pořádku i já."
Pokouším se nadechnout. "Třináctý kraj je v pořádku…" Ne, to
nezní dobře.
Přísahám, že pořád cítím vůni těch růží.
"Katniss, jenom tuhle větu a pro dnešek končíme, slibuji," říká
Cressida. "Třináctý kraj je v pořádku a stejně tak jsem v pořádku i
já."
Dávám ruce dolů, abych se uvolnila, a opírám pěsti v bok. Pak je
znovu spouštím. Ústa mi neskutečně rychle zalévají sliny a v hrdle
cítím chuť zvratků. Polykám a otvírám ústa, abych ze sebe vypravila
ten hloupý slogan a mohla se jít schovat do lesa. Místo toho se ale
dávám do pláče.
Nemohu být reprodrozd. Nemohu dokončit ani tuhle jedinou
větu. Protože teď už vím, že všechno, co řeknu, bude mít přímý
dopad na Peetu. Budou ho mučit. Nezabijou ho, kdepak, nic tak
milosrdného. Snow se postará o to, aby Peetův život byl mnohem
horší než smrt.
"Stop," říká Cressida tiše.
"Co je s ní?" šeptá Plutarch.
"Došlo jí, k čemu Snow využívá Peetu," odpovídá Finnick.
Z půlkruhu lidí přede mnou slyším něco jako kolektivní
povzdychnutí. Protože už to vím. Protože na to už nikdy nedokážu
zapomenout. Protože kromě vojenské nevýhody, kterou s sebou
ponese ztráta reprodrozda, je jasné, že se prezidentu Snowovi přece
jen podařilo mě zlomit.
Objímají mě několikerý paže, ale já mám zájem o útěchu jen od
jedné osoby, a sice od Haymitche, protože i on má Peetu rád.
Natahuji paže před sebe, říkám jeho jméno a on přichází, drží mě v
náručí a hladí mě po zádech. "To je dobré, bude to v pořádku,
drahoušku." Usazuje mě na kus povaleného mramorového pilíře a
objímá mě paží kolem ramen.
"Už to nemohu dělat," vzlykám.
"Já vím," říká.
"Myslím jenom na to…, co provede Peetovi…, protože jsem
reprodrozd!" vypravuji ze sebe přerývaně.
"Já vím," opakuje Haymitch a objímá mě ještě pevněji.
"Viděl jste? Jak divně se choval? Co mu dělají?" Sotva mezi
jednotlivými vzlyky popadám dech, ale dokážu ještě vyslovit
poslední větu. "To všechno je moje vina!" A pak definitivně
překračuji hranici hysterie, cítím vpich jehly do paže a propadám se
do bezvědomí.
Museli mi dát něco hodně silného, protože se probírám až po
čtyřiadvaceti hodinách. Nespala jsem ale klidně. Mám pocit, jako
kdybych se vynořovala z království temnoty a ze strašidelných míst,
kterými jsem musela putovat úplně sama. Na židli vedle mé postele
sedí Haymitch s mrtvolně bledou pletí a zarudlýma očima.
Vzpomínám si na Peetu a začínám se znovu chvět.
Haymitch mě hladí po rameni. "Bude to dobré. Pokusíme se ho
zachránit."
"Cože?" Jeho slova nedávají smysl.
"Plutarch pro něj posílá záchranný oddíl. Má v Kapitolu svoje
agenty. Věří, že dokáže přivést Peetu živého," vysvětluje Haymitch.
"Proč jsme to neudělali dřív?" ptám se.
"Protože je to náročná a nákladná operace. Všichni s ní ale
souhlasili. Stejně jsme se rozhodli i v aréně. Musíme tě za každou
cenu udržet v provozu. Teď nesmíme přijít o reprodrozda. A ty nejsi
schopná fungovat, dokud budeš vědět, že si Snow všechno vybíjí na
Peetovi." Haymitch mi nabízí sklenici. "Napij se."
Pomalu si sedám a srkám vodu. "Co jste myslel tou nákladností?"
Haymitch krčí rameny. "Kapitol odhalí naše agenty. Někteří
možná zemřou. Ale nezapomínej, že lidé umírají každý den. A nejde
jen o Peetu - odvedeme i Annii, kvůli Finnickovi."
"Kde je Finnick?" ptám se.
"Za touhle plentou. Ještě pod sedativy. Dostal záchvat, když jsme
tě museli nadopovat," říká Haymitch. Trochu se usmívám -už si
aspoň nepřipadám tak slabá. "Jo, bylo to skvělé natáčení. Vy dva jste
se zhroutili a Boggs odešel zorganizovat výpravu na Peetovu
záchranu. Oficiálně zatím vysíláme starší záběry."
"Jestli výpravu vede Boggs, je to v dobrých rukách,"
poznamenávám.
"Boggs je schopný velitel. Brali jenom dobrovolníky, ale
předstíral, že nevidí moji zvednutou ruku," ušklíbá se Haymitch.
"Vidíš? I v tomhle prokázal dobrý úsudek."
Něco mi tady nesedí. Haymitch se mě příliš usilovně snaží
rozveselit. To není jeho styl. "Kdo další se přihlásil?"
"Myslím, že jich celkem bylo sedm," odpovídá vyhýbavě.
Útroby se mi svírají zlou předtuchou. "Kdo další, Haymitchi?"
naléhám.
Haymitch konečně přestává s předstíranou bodrostí. "Víš dobře,
kdo další, Katniss. Kdo se přihlásil jako první." Jistěže to vím.
Hurikán.

10.k

5. dubna 2012 v 18:29
Peetův jekot mi proniká do morku kostí, rezonuje v mých
bedrech a pomalu se přesouvá vzhůru, dokud se jím úplně
nezalykám. Stává se ze mě avoxka, která se dusí vlastním žalem. I
kdybych dokázala rozpohybovat křečovitě stažené hrdelní svaly a
dostala ten zvuk ze sebe ven, všiml by si toho někdo? V místnosti
nastal nepopsatelný zmatek. Všichni se překřikují a pokoušejí se
přijít na smysl Peetových slov. "A vy… ve Třináctém kraji… Do
rána jste mrtví!" Nikdo se ale nezajímá o Peetu, jehož krev nahradilo
zrnění prázdné obrazovky.
Nad všeobecnou vřavou se zvedá velitelský hlas. "Ticho!"
Všichni se dívají na Haymitche. "Nejde o žádnou velkou záhadu!
Ten chlapec nás varuje, že se proti nám chystá bezprostřední lok."
"Jak by o něm věděl?"
"Proč bychom mu měli věřit?"
"Jak to víte?"
Haymitch podrážděně vrčí: "Právě teď ho surově mlátí. Jaký
důkaz ještě chcete? Katniss, pomoz mi!"
Musím se otřást, abych ze sebe vypravila aspoň nějaká slova.
"Haymitch má pravdu. Nevím, odkud má Peeta informaci o útoku na
Třináctý kraj, ani jestli je to pravda. Ale on tomu věří. A oni ho…"
Nedokážu nahlas vyslovit, co mu Snow určitě provádí.
"Vy ho neznáte," obrací se Haymitch na Coinovou. "My ano.
Připravte svoje lidi na útok."
Zdá se, že prezidentku překotný vývoj událostí nepolekal, jen
poněkud překvapil. Zamyšleně poklepává prstem na okraj řídicího
pultu před sebou. Když nakonec oslovuje Haymitche, mluví zcela
klidně. "Samozřejmě jsme připraveni i na tuto eventualitu, ačkoliv
poslední desetiletí potvrzují předpoklad, že další přímé útoky na
Třináctý kraj Kapitolu spíše uškodí. Jaderné hlavice by uvolnily do
ovzduší radioaktivitu s nepředvídatelnými následky pro životní
prostředí. I obyčejné bombardování by mohlo silně poškodit naše
vojenské vybavení, které hodlají jednoho dne získat zpátky pro sebe.
Navíc takovým krokem pochopitelně vyprovokují odvetu. Je
nicméně možné, že vzhledem k našemu současnému spojení s
povstalci jsou všechna tato rizika pro Kapitol přijatelná."
"Myslíte?" ptá se Haymitch trochu příliš vážně. Jemné odstíny
ironie však v Třináctém kraji často přicházejí vniveč.
"Ano. V každém případě jsme už dlouho neprovedli bezpečnostní
cvičení pátého stupně," říká Coinová. "Přikročíme k celkové
evakuaci." Rychle ťuká do klávesnice příslušné pokyny. Ještě ani
nestačí zvednout hlavu od displeje a evakuace začíná.
Během mého pobytu v Třináctém kraji proběhly dvě
bezpečnostní zkoušky nižšího stupně. Z první si moc nepamatuji.
Ležela jsem v nemocnici a pacientů se zřejmě cvičný poplach
netýkal, protože komplikace s jejich převozem by převažovaly nad
potenciálními přínosy. Matně jsem vnímala mechanický hlas, který
instruoval obyvatele, aby se shromáždili ve žlutých zónách. Podruhé
šlo o cvičení druhého stupně určené pro případy menších krizí, jako
je například dočasná karanténa během epidemie chřipky, kdy lékaři
vyšetřují všechny obyvatele. Tehdy jsme se měli jednoduše odebrat
do přidělených ubikací. Já jsem zůstala za potrubím v prádelně a
pípání z reproduktorů jsem si nevšímala. Místo toho jsem pozorovala
pavouka, který si právě tkal síť. Ani jedna zkušenost mě nepřipravila
na pronikavý děsivý zvuk sirén rozléhající se po celé třináctce. Něco
takového nemůže nikdo přeslechnout ani ignorovat. To kvílení by
stačilo k vyvolání davové paniky. Tady jsme ale ve Třináctém kraji a
žádná panika nehrozí.
Boggs odvádí mě a Finnicka z konferenční místnosti, procházíme
chodbou a vstupujeme do široké schodišťové šachty. Z různých pater
sem přitékají lidské potůčky a splývají v řeku tekoucí dolů. Nikdo
nekřičí, nikdo se nepokouší předbíhat. Ani děti neprotestují.
Scházíme po schodech, jedno podlaží po druhém, a nemluvíme,
protože přes kvílení sirén by stejně nebylo nic slyšet. Rozhlížím se
po matce a po Prim, ale okolní lidé mi brání ve výhledu. Obě mají
dnes večer službu v nemocnici, takže jim poplach nemohl uniknout.
V uších mi praská a v očích cítím rostoucí tlak. Ocitáme se kdesi
hluboko v uhelném dole. Jediná výhoda spočívá v tom, že s rostoucí
hloubkou slábne rezavý zvuk sirén. Jako kdyby nás měly zahnat z
povrchu, což je možná nakonec pravda. Od hlavního proudu se
oddělují první skupinky lidí, kteří zacházejí do označených dveří,
Boggs s námi však míří ještě hlouběji. Schody končí v obrovské
jeskyni. Chystám se do ní vkročit, ale Boggs mě zastavuje a ukazuje,
že musím přejet rozvrhem na zápěstí před čtecím zařízením.
Informace o příchozích se jistě shromažďují v nějakém centrálním
počítači, aby se na nikoho nezapomnělo.
Architekti a stavitelé tohoto bunkru se patrně nedokázali
rozhodnout, jestli má vypadat přirozeně, nebo uměle. Část stěn tvoří
skála, zatímco jiné podpírají ocelové trámy a betonové výztuže. Do
skalních stěn jsou vytesána lůžka. Nechybí kuchyně, koupelny a
stanice první pomoci. Dalo by se tady přežít docela dlouhou dobu.
Na stěnách jsou v pravidelných odstupech bílé značky s písmeny
nebo čísly. Boggs mi zrovna říká, abychom se s Finnickem hlásili v
sekci, která odpovídá našemu oddělení - v mém případě v sekci
označené písmenem E -, když k nám přistupuje Plutarch. "Á, tady
jsi," oslovuje mě. Poslední události nemají na jeho náladu skoro
žádný vliv. Pořád září spokojeností nad Diodovým úspěchem v
televizní ofenzivě. Vnímá celek, ne jednotlivé epizody, jako je
Peetovo mučení nebo hrozící bombardování Třináctého kraje.
"Katniss, chápu, že je to pro tebe těžká chvíle, zvlášť vzhledem k
tomu zádrhelu s Peetou, ale musíš si uvědomit, že tě všichni považují
za vzor."
"Cože?" ptám se. Nedokážu uvěřit, že právě odbyl Peetovu
situaci jako pouhý zádrhel.
"Ostatní lidé v bunkru budou reagovat podle tebe. Když se budeš
chovat klidně a statečně, budou se snažit o totéž. Jestli začneš ztrácet
hlavu, rozšíří se panika, než řekneš švec," vysvětluje Plutarch.
Oněměle na něj zírám. "Jiskra zažehne požár, aby se tak řeklo,"
pokračuje, jako kdyby mluvil s nedovtipným dítětem.
"Co kdybych předstírala, že mě natáčejí, Plutarchu?" navrhuji s
nádechem ironie.
"Ano! Výborně. Před diváky je člověk vždycky statečnější,"
souhlasí. "Podívej, jakou odvahu právě prokázal Peeta!"
Mám co dělat, abych mu nevrazila facku.
"Musím se vrátit ke Coinové, než se bunkry uzavřou. Jen tak dál.
Vedeš si skvěle!" povzbuzuje mě a odchází.
105
Jdu k velkému písmenu E. Místo ubikace máme vyhrazený
čtverec kamenné podlahy o hraně čtyř metrů, ohraničený
narýsovanými linkami. Do stěny jsou vytesána dvě lůžka - jeden z
nás bude spát na zemi - a krychlovitý výklenek na uskladnění věcí.
Je tu bílý zalaminovaný papír s nadpisem
EVAKUAČNÍ ŘÁD.
Upřeně civím na drobné černé písmo, ale zakrývají mi ho kapky
Peetovy krve, na které pořád nemohu zapomenout. Jen pomalu se mi
daří zaostřit na jednotlivá slova. První oddíl se nazývá "Po
příchodu".
1. Ujistěte se, že nechybí nikdo z obyvatel vaší ubikace.
Matka s Prim ještě nedorazily, ale je pravda, že jsem přišla do
bunkru jako jedna z prvních. Obě nejspíš pomáhají s evakuací
pacientů.
2. Zajděte do zásobovací stanice a vyzvedněte jeden balíček
pro každou osobu z vaší ubikace. Připravte svou niku k pobytu a
vraťte balíček/balíčky.
Rozhlížím se po zásobovací stanici. Nacházím ji o kousek dál - je
to místnost vyhloubená do skály a ohraničená pultem. Hlásím u něj
svou sekci a žádám o tři balíčky. Obsluha nahlíží do listiny, vytahuje
z police příslušné balíčky a pokládá je na pult. Jeden si přehazuji přes
rameno a druhé dva beru do ruky. Za mnou se rychle vytváří fronta.
"Promiňte," omlouvám se, když se s balíčky proplétám mezi lidmi.
Je to jen načasováním, nebo rná Plutarch pravdu? Opravdu se ostatní
řídí podle mě?
Po návratu do naší niky otvírám jeden z balíčků a nacházím v
něm tenkou matraci, lůžkoviny, dvě sady šedého oblečení, kartáček
na zuby, hřeben a baterku. Při zkoumání obsahu druhých dvou
balíčků odhaluji jediný rozdíl: je v nich jeden pár šedých a jeden pár
bílých šatů. Ty bílé jsou zřejmě pro matku a Prim pro případ, že by
tu musely někoho ošetřovat. Připravuji lůžka, ukládám rezervní
oblečení do výklenku a vracím prázdné balíčky. Nezbývá, než se řídit
posledním bodem řádu:
3. Čekejte na další pokyny.
Sedám si se zkříženýma nohama na zem. Místnost se plní lidmi,
kteří hledají svoje niky a vyzvedávají si zásoby. Nepotrvá dlouho a
budou tady všichni. Přemítám, jestli matka a Prim nestráví noc s
evakuovanými pacienty, ale asi ne. Jsou vedené na seznamu tady.
Začínám být nervózní, když tu se objevuje moje matka. Dívám se za
ni na moře cizích tváří. "Kde je Prim?" ptám se.
"Ona tu není?" diví se matka. "Měla jít z nemocnice rovnou sem
dolů. Vyrazila deset minut přede mnou. Kde je? Co ji mohlo zdržet?"
Zavírám víčka a snažím se vžít do její mysli, jako při lovu kořisti.
Představuji si její reakci na sirénu, to, jak pomáhá pacientům, jak
přikyvuje, když jí ukazují, aby sešla po schodech do bunkru, i jak na
schodech váhá. Ale proč?
Prudce otvírám oči. "Pryskyřník! Šla pro něj!
"Ale ne," vydechuje matka. Obě víme, že se nemýlím.
Proplétáme se davem přicházejících zpátky ke schodišti. Vojáci u
vchodu se chystají zavřít bytelná vrata a pomalu otáčejí kovovými
koly po obou stranách. Tuším, že jakmile se vrata dovřou, nic na
světě strážné nepřesvědčí, aby je znovu otevřeli. Třeba by nemohli,
ani kdyby chtěli. Razantně odstrkuji lidi z cesty a křičím na vojáky,
ať počkají. Mezera mezi oběma křídly vrat se zužuje na metr, pak na
půl metru a nakonec jen na deset centimetrů, když do ní strkám ruku.
"Otevřete! Pusťte mě ven!" křičím.
Vojáci zklamaně otočí koly kousek na druhou stranu. Projít sice
nemohu, ale aspoň mi nerozdrtili prsty. Využívám příležitosti a
vrážím do mezery rameno. "Prim!" křičím na schody. Pokouším se
protáhnout ven a matka naléhavě prosí vojáky, aby otevřeli víc.
"Prim!"
Vtom ji slyším. Vzdálenou ozvěnu kroků na schodech. "Už
jdeme!" volá má sestra.
"Nezavírejte!" To byl Hurikán.
"Už jdou!" říkám strážným, kteří otvírají vrata na šířku třiceti
centimetrů. Netroufám si úplně vyjít z bunkru, protože se bojím, že
by nás nechali venku. Objevuje se Prim s lícemi zrůžovělými z běhu
a nese Pryskyřníka. Vpadne dovnitř a hned za ní následuje Hurikán s
plnou náručí zavazadel. Vrata se s definitivním zaduněním dovírají.
"Co tě to napadlo?" obořím se rozzlobeně na Prim, ale pak ji li s
Pryskyřníkem objímám.
Prim zajíkavě vysvětluje: "Nemohla jsem ho tam nechat, Katniss.
Podruhé ne. Měla jsi ho vidět, jak přecházel po místnosti a skučel.
On by se taky vrátil, aby nás ochránil."
"Dobrá. Dobrá." Několikrát se nadechuji, abych se uklidnila, a
beru Pryskyřníka za zátylek. "Měla jsem tě už dávno utopit."
Tiskne uši k hlavě a výhružně zvedá pracku. Zasyčím na něj, než
to stihne udělat on na mě, což mu očividně vadí, protože považuje
syčení za svůj vlastní zvuk, jímž dává najevo opovržení. Mstí se mi
žalostným mňouknutím, kterým okamžitě přivolá Prim na svoji
obranu.
"Neubližuj mu, Katniss," napomíná mě a objímá ho. "Už tak je
hrozně rozrušený."
Pomyšlení, že jsem tu mizernou kočičí bestii aspoň trochu
popíchla, mě svádí k dalšímu zasyčení, ale kvůli Prim si místo toho
jen představuji, jak si Pryskyřníkovým kožichem lemuji rukavice -
tenhle obrázek mi během let už mnohokrát pomohl. »No dobře,
promiň. Bydlíme v nice označené velkým E na stěně. Radši ho tam
dones, než ho popadne amok." Prim spěchá pryč a já zůstávám stát
naproti Hurikánovi. Drží krabici lékařských potřeb z naší kuchyně v
Dvanáctém kraji. Místa našeho posledního rozhovoru, polibku,
rozchodu, nebo co to vlastně bylo. Přes rameno má pověšený můj
lovecký vak.
"Jestli má Peeta pravdu, tyhle věci by neměly šanci,"
poznamenává.
Peeta. Jeho krev jako kapky deště na okenní tabuli. Jako vlhké
stříkance bláta na botách.
"Díky za všechno," říkám mu zajíkavě. "Cos dělal u nás nahoře?"
"Jenom jsem vás kontroloval," odpovídá. "Kdybys mě
potřebovala, jsme v sedmačtyřicítce."
Skoro všichni se po uzavření bunkru stahují do svých nik, a tak
odcházím do našeho nového domova pod dohledem nejméně pěti set
lidí. Snažím se působit co nejklidněji, abych nějak odčinila to, jak
jsem se před chvílí zoufale prodírala davem. Jako kdybych tím mohla
někoho obalamutit. A to jsem jim měla dávat příklad hodný
následování. Jenže co na tom sejde? Stejně si všichni myslí, že jsem
blázen. Muž, jehož jsem před chvílí srazila na zem, se na mě
vyčítavě dívá a mne si loket. Nechybí moc, abych na něj taky
zasyčela.
Prim položila Pryskyřníka na spodní postel a zabalila ho do
přikrývky, takže kocourovi vykukuje jen hlava. Takhle s oblibou
přečkává bouřky, jedinou věc, které se doopravdy bojí. Matka
opatrně ukládá lékařské zásoby do výklenku. Sedám si do dřepu a
nahlížím do loveckého vaku, abych zjistila, co se Hurikánovi
podařilo zachránit. Kniha s rostlinami, lovecká bunda, svatební
fotografie rodičů a moje osobní drobnosti ze zásuvky. Špendlík s
reprodrozdem je nyní oficiální součástí Cinnova kostýmu, ale je tu
zlatý medailonek a stříbrný padáček s trubičkou na odběr mízy ze
stromů a perla od Peety. Balím perlu do cípu padáčku a schovávám ji
co nejhlouběji do vaku, jako kdyby šlo o Peetův život a nikdo mu ho
nemohl vzít, dokud ji budu střežit.
Vzdálené kvílení sirén utichá a z reproduktorů se ozývá hlas
prezidentky Coinové, která nám všem děkuje za příkladnou evakuaci
horních podlaží. Zdůrazňuje, že nejde o cvičení, protože Peeta
Mellark, vítěz z Dvanáctého kraje, se v přímém přenosu zmínil o
chystaném útoku na třináctku.
V tu chvíli dopadá první bomba. Následuje exploze, která mi
rozechvívá útroby, kosti i kořeny zubů. Všichni tu zemřeme,
pomyslím si. Stáčím oči vzhůru, jestli se po stropě nerozbíhají
pavučinovité praskliny a k zemi se neřítí první kusy skály. Bunkr se
však sotva zachvěje. Zhasínají světla a jeskyně se noří do naprosté
tmy, kterou se rozléhají polekané výkřiky, přerývané oddechování,
kňourání dětí a jakýsi šílený smích. Začíná hučet generátor a ostré
světlo, jež je v Třináctém kraji normou, nahrazuje tlumená, měkká
záře. Tohle osvětlení se více blíží tomu, jaké si pamatuji z domova,
když za zimních večerů hořely svíčky a oheň v krbu.
Hmatám v šeru po Prim, chytám se jí za nohu a sunu se k ní. Její
hlas se ani nezachvěje, když tiše brouká Pryskyřníkovi do ucha: "To
je v pořádku, zlatíčko, to je v pořádku. Tady dole se nám nic
nestane."
Matka nás obě objímá. Na chvíli se vracím do dětských let a
pokládám jí hlavu na rameno. "Tohle je úplně jiné než bombardování
v osmičce," šeptám.
"Nejspíš šlo o protibunkrovou raketu," odpovídá Prim. Kvůli
kocourovi mluví stále stejně konejšivým hlasem. "Učili jsme se o
nich v přednáškách pro nové obyvatele. Jsou navržené tak, aby
pronikly hluboko pod zem, a teprve tam vybuchly. Ve Třináctém
kraji už nemá smysl bombardovat povrch."
"Jsou jaderné?" ptám se. Po zádech mi přejíždí mráz.
"Jak které," říká Prim. "Některé jen obsahují opravdu hodně
výbušniny. Ale asi mohou být obou typů."
V šeru není pořádně vidět na kovová vrata. Ochrání nás před
jaderným útokem? A i kdyby dokázala zadržet veškeré záření -což je
vysoce nepravděpodobné -, budeme odtud někdy moct odejít?
Pomyšlení, že zbytek života, ať už jakkoliv dlouhý, strávím v téhle
kamenné hrobce, mě děsí. Mám sto chutí bezhlavě vyběhnout k
vratům a požadovat, ať mě pustí ven, bez ohledu na to, co se
odehrává nahoře. Jenže bych si tím nepomohla. Nepustili by mě a
ještě bych mohla vyvolat paniku.
"Jsme tak hluboko, že bombardování určitě přežijeme," říká moje
matka vyčerpaně. Vzpomíná na to, že můj otec zahynul při výbuchu
v dolech? "Ale bylo to těsné. Ještě že měl Peeta prostředky, aby nás
varoval."
Prostředky. Obecný výraz, který zahrnuje vše potřebné ke
spuštění poplachu. Informace, příležitost, kuráž. A ještě něc dalšího,
co neumím tak přesně pojmenovat. Vypadalo to, jako kdyby Peeta
bojoval jakousi vnitřní bitvu. Jako kdyby měl potíže zformulovat své
varování. Proč? Jeho největším talentem je lehkost, s níž zachází se
slovy. Šlo o důsledek mučení, nebo o něco jiného? Například o
šílenství?
Z reproduktorů znovu promlouvá prezidentka Coinová, snad jen
o odstín pochmurněji než prve. Hlasitost vysílání kolísá stejně jako
světla. "Informace Peety Mellarka byly očividně správné a všichni
mu dlužíme velké poděkování. Čidla ukazují, že první nálož nebyla
jaderná, ovšem velice silná. Očekáváme, že další budou následovat.
Obyvatelé zůstanou na svých místech, a to až do odvolání."
Za matkou přichází jeden voják s tím, že je jí třeba na stanic první
pomoci, ale matce se od nás nechce odcházet, i když bude jen o třicet
metrů dál.
"Jsme v pohodě, vážně," ubezpečuji ji. "Myslíš, že někdo projde
přes něj?" Ukazuji na Pryskyřníka. Jeho zasyčení je tentokrát tak
vlažné, že se všichni musíme zasmát. Dokonce i mně je ho líto. Po
matčině odchodu navrhuji: "Co kdyby sis taky zalezla pod deku,
Prim?"
"Já vím, že je to hloupost, ale bojím se, že se při útoku mohou |ta
lůžka zhroutit," říká. Kdyby se měla zhroutit lůžka, znamenalo by to,
že povolil celý bunkr a všechny nás co nevidět rozdrtí tuny skály, ale
předpokládám, že takový argument Prim příliš neutěší, a tak místo
toho vyklízím skladovací výklenek a připravuji v něm pelíšek pro
Pryskyřníka. Já se sestrou si leháme na matraci před něj.
Po malých skupinkách se smíme vystřídat v koupelně a vyčistit si
zuby, i když sprchování je pro dnešek zrušeno. Choulím se s Prim
pod dvojitou vrstvou přikrývek, protože z kamenných stěn bunkru
vyzařuje vlhký chlad. Pryskyřník je i přes Priminu neustálou
pozornost schlíplý a zkroušený, leží ve výklenku a dýchá mi do
obličeje.
Jsem ráda, že mám čas na svou sestru, i když je to za tak
nepříjemných okolností. Mé neustálé starosti od příletu sem - ne,
vlastně už od prvních Hladových her - způsobily, že jsem se jí skoro
nevěnovala. Nesledovala jsem ji tak jako dřív. Vždyť i naši ubikaci
se vydal zkontrolovat Hurikán, ne já. Musím to nějak napravit.
Dochází mi, že jsem se jí ani neobtěžovala zeptat, jak zvládá šok
z přestěhování z rodného kraje. "Jak se ti líbí Třináctý kraj, Prim?"
začínám.
"Myslíš teď?" ptá se a obě vyprskneme smíchem. "Občas se mi
hrozně stýská po domově, ale pak si vzpomenu, že tam nezůstal
kámen na kameni. Tady si připadám ve větším bezpečí. Nemusíme se
bát o tebe. Nebo aspoň ne tak jako dřív." Odmlčí se a rty jí zvlní
ostýchavý úsměv. "Myslím, že mě nechají vystupovat na doktorku."
To slyším poprvé. "Není divu. Byli by hloupí, kdyby to
neudělali."
"Všimli si mě, když jsem pomáhala v nemocnici. Už chodím na
zdravotní kurzy, i když se zatím učíme jenom základní věci. Hodně
znám už z domova. Pořád se ale mám co učit," svěřuje se.
"To je úžasné," říkám. Prim jako doktorka. O něčem takovém by
se jí ve Dvanáctém kraji ani nesnilo. Chmury v mém nitru prozařuje
malé světélko, jako když člověk škrtne zápalkou. Takovou
budoucnost jí přineslo povstání.
"A co ty, Katniss? Jak to zvládáš?" Bříškem prstu něžně hladí
Pryskyřníka mezi očima. "A neříkej, že jsi v pohodě."
Má pravdu. Cítím přesný opak pohody, ať už to je cokoliv. A tak
jí vypravuji o Peetovi, o jeho zhoršujícím se stavu a o tom, že ho
právě teď určitě mučí nebo zabíjejí. Pryskyřník si musí chvíli
vystačit sám, protože Prim obrací svou pozornost ke mně. Přitahuje
si mě blíž k sobě a hladí mě po vlasech. Umlkám, protože víc se toho
říct nedá. Bolí mě srdce - možná mě postihl infarkt, ale nezdá se mi
to hodné zmínky.
"Katniss, nemyslím, že prezident Snow Peetu zabije," šeptá Prim.
Je pochopitelné, že to říká: myslí si, že mě tím uklidní. Její další
slova mě ale překvapují. "Kdyby ho zabil, nezbyla by mu proti tobě
žádná páka. Neměl by ti jak ublížit."
Najednou se mi vybavuje jiná dívka, která na vlastní kůži zažila
kapitolskou zvůli. Johanna Masonova, splátkyně a vítězka ze
Sedmého kraje. Snažila jsem se jí zabránit, aby šla do džungle, kde
reprozobové napodobovali bolestný křik našich blízkých. Johanna
mě odstrčila a řekla: "Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy
ostatní. Nezbývá mi nikdo, koho bych milovala."
V tu chvíli mi dochází, že Prim má pravdu a že si Snow nemůže
dovolit Peetu zabít, zvlášť když mu reprodrozd působí tolik
problémů. Už zabil Cinnu a zničil můj domov. Má rodina, Hurikán, a
dokonce i Haymitch jsou mimo jeho dosah. Zbývá jedině Peeta.
"Co myslíš, že s ním udělají?" ptám se přiškrceně.
Moje sestra zní jako nějaká tisíciletá stařena: "Cokoliv, aby tě
zlomili."

9.k

5. dubna 2012 v 18:22
9
Vzdávám snahu o spánek, protože několik prvních pokusů
vyústilo v příšerné noční můry. Nehybně ležím a kdykoliv mě někdo
přichází zkontrolovat, předstírám, že zhluboka oddechuji. Ráno mě
propouštějí z nemocnice a radí mi, abych se šetřila. Cressida mě
žádá, abych natočila několik vět pro novou proklamu. Při obědě
čekám, že se někdo zmíní o Peetově rozhovoru, ale nikdo nic neříká.
Přece jsem ho neviděla jen já s Finnickem.
Měla bych jít na výcvik, ale Hurikán pracuje s Diodem na vývoji
nových zbraní nebo něčem podobném, a tak si vyřizuji povolení,
abych směla vyrazit do lesa s Finnickem. Chvíli se jen tak
procházíme a pak schováváme vysílačky pod keř. V bezpečné
vzdálenosti od plotu usedáme do trávy, abychom si promluvili o
Peetovi.
"Vůbec jsem o něm neslyšel. Tobě někdo něco řekl?" ptá se
Finnick. Vrtím hlavou. Finnick chvíli mlčí a pak se ptá: "Ani
Hurikán?" Snažím se přesvědčit sama sebe, že Hurikán o Peetovi
neví, ale nejspíš to není pravda. "Třeba čeká na příležitost, až ti o
tom bude moct říct v soukromí."
"Třeba," přikyvuji.
Sedíme tak dlouho mlčky, že se na dostřel přibližuje mladý jelen.
Zasahuji ho šípem a Finnick ho táhne zpátky k plotu.
K večeři máme dušenou zvěřinu. Po jídle mě Hurikán doprovází
k mé ubikaci. Ptám se ho na novinky, ale opět se o Peetovi ani
nezmíní. Když matka a Prim usnou, vytahuji ze zásuvky Peetovu
perlu a trávím s ní druhou bezesnou noc. Svírám ji v ruce a v duchu
si přehrávám Peetova slova. "Zeptej se sama sebe, jestli opravdu
věříš lidem, s kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…,
zjisti to." Ale co mám zjistit? A od koho? Copak může Peeta vědět
víc, než co mu řekne Kapitol? Určitě to je jen kapitolská propaganda.
Kouřová clona. Jenže pokud je to tak, proč mi o tom Plutarch neřekl?
Proč se o tom s Finnickem nesmíme dozvědět?
Ve skutečnosti mé rozrušení pramení ze strachu o Peetu. Co s
ním udělali? A co mu dělají právě teď? Snow očividně neuvěřil
tomu, že jsme s Peetou o povstání nevěděli. A jeho podezření
zesílilo, když jsem přijala roli reprodrozda. Peeta může strategii
vzbouřenců jen odhadovat, nebo si vymýšlet, co řekne svým
mučitelům. A ti ho přísně potrestají, jakmile přijdou na to, že jim lže.
Určitě má pocit, že jsem ho nechala na holičkách. Ve svém prvním
rozhovoru se mě snažil chránit před Kapitolem i před rebely, a já
jsem mu nejen neoplatila stejnou mincí, ale naopak jsem na něj
seslala daleko větší hrůzy.
Ráno strkám ruku do otvoru ve zdi a mátožně zírám na svůj
dnešní rozvrh. Hned po snídani se mám dostavit na natáčení. Sedám
si ke stolu v jídelně a začínám mechanicky polykat ovesnou kaši s
mlékem a mačkanou řepu, když si všímám, že Hurikán má na zápěstí
komunikátor. "Kdy jsi ho dostal zpátky, vojáku Hawthorne?" ptám
se.
"Včera. Až s tebou budu v terénu, může posloužit jako záložní
prostředek komunikace," vysvětluje.
Mně komunikátor nikdo nenabídl. Kdo ví, jestli by mi ho dali,
kdybych o něj požádala. "Jeden z nás asi musí být přístupný,"
poznamenávám podrážděně.
"Jak to myslíš?" povytahuje obočí.
"Nijak. Jenom opakuji tvoje slova," odsekávám. "A naprosto
souhlasím s tím, že z nás dvou bys dostupný měl být ty. Jenom
doufám, že k tobě budu mít přístup i já."
Díváme se jeden druhému do očí a já si uvědomuji, jak moc se na
něj zlobím. Jsem naprosto přesvědčená, že viděl Peetovu proklamu.
A mám pocit, že mě zradil, když mi o ní neřekl. Zkoumavě na mě
hledí. Známe se příliš dobře, než aby nedokázal poznat mé
rozpoložení a uhodnout, co je způsobilo.
"Katniss…," začíná se stopou provinilosti v hlase.
Zvedám se od stolu, odnáším tác a s hlasitým třesknutím ho
pokládám k okénku. Hurikán vybíhá za mnou a dohání mě na
chodbě.
"Proč jsi nic neřekla?" ptá se a bere mě za paži.
"Proč já jsem nic neřekla?" vytrhuji se mu. "Proč jsi něco neřekl
ty, Hurikáne? A to jsem se tě včera večer ptala, co je nového!"
"Omlouvám se. Podívej, nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem
ti to říct, ale všichni se báli, že ti z té Peetovy proklamy bude
špatně," říká.
"Nespletli se. Je mi špatně. Ale ne tak špatně jako z toho, že jsi
mi kvůli Coinové lhal." V tu chvíli mu zapípá komunikátor. "To je
ona. Radši utíkej. Máš jí co nahlásit."
Tváří se mu mihne ublížený výraz, ale vzápětí ho nahradí chladný
vztek. Otáčí se na podpatku a rázuje pryč. Možná jsem na něj byla
moc příkrá a nedala jsem mu možnost, aby se ospravedlnil. Ale je mi
to jedno. Lidí, kteří mi pro moje vlastní dobro lžou, už mám po krk.
Protože ve skutečnosti to dělají především pro svoje dobro. Lžete
Katniss o povstání, aby neprovedla nějakou ztřeštěnost. Pošlete ji do
arény, aniž by něco tušila, a pak ji zase vyzvedněte. Neříkejte jí o
Peetově proklamě, protože by se jí z toho udělalo špatně, vždyť už
teď se z ní skoro nedá vytřískat slušný výkon před kamerou.
Je mi opravdu špatně. Bolí mě u srdce. A jsem příliš unavená na
natáčení. Už ale stojím před maskérnou, a tak vcházím dovnitř.
Dozvídám se, že se dnes vrátíme do Dvanáctého kraje. Cressida chce
natočit improvizované rozhovory s Hurikánem a se mnou v troskách
našeho zničeného města.
"Jestli se na to oba cítíte," dodává Cressida a pozorně si mě
prohlíží.
"Počítejte se mnou," přikyvuji. Stojím na místě jako figurína,
toporně a beze slov, zatímco mě můj přípravný tým obléká, češe a
líčí. Líčidel používají střídmě, jen tolik, aby zakryli moje kruhy pod
očima.
Boggs mě odvádí do Hangáru, ale kromě pozdravu spolu
nemluvíme. Jsem ráda, že nemusím absolvovat další rozhovor o mé
neposlušnosti v Osmém kraji, zvlášť proto, že Boggsova maska
vypadá velice nepříjemně.
Na poslední chvíli si vzpomínám, že se musím ozvat matce -
opouštím přece Třináctý kraj. Zdůrazňuji jí, že nebudu v žádném
nebezpečí. Nastupujeme do vznášedla a Boggs mě usazuje na
sedadlo ke stolu, u něhož se Plutarch, Hurikán a Cressida sklánějí
nad mapou. Plutarch se spokojeně usmívá a seznamuje mě s dopady
několika prvních proklam. Vzbouřenci, kteří v řadě krajů jen tak tak
odolávali útokům, zahájili protiofenzivu. Obsadili Třetí a Jedenáctý
kraj - ten je obzvlášť důležitý, protože představuje hlavního
dodavatele potravin pro celý Panem - a vpadli i do dalších oblastí.
"Vypadá to nadějně. Dokonce velmi nadějně," říká Plutarch.
"Dnes večer bude mít Fulvia připravené první kolo proklam ze série
Vzpomínáme, takže můžeme připomínat jednotlivým krajům jejich
padlé splátce. Finnick je naprosto úžasný."
"Je to pro něj bolestné," podotýká Cressida. "Řadu z nich znal
osobně."
"Tím je to účinnější," přikyvuje Plutarch. "Nic nepředstírá.
Všichni si vedete skvěle. Prezidentka Coinová je taky velice
potěšena."
Takže jim Hurikán nic neřekl. Neřekl jim, že jsem viděla Peetu a
zlobím se na ně za tu proklamu. I tak se na něj nedokážu přestat
hněvat. Stejně je to ale fuk, protože on se mnou taky nemluví.
Teprve když přistáváme na Louce, všímám si, že na palubě chybí
Haymitch. Ptám se na něj Plutarcha, ale ten jen vrtí hlavou a říká:
"Nedokázal to unést."
"Haymitch? Že by nedokázal něco unést? Spíš si chtěl vzít den
volna," ušklíbám se.
"Doslova, myslím, řekl, že to nedokáže unést nasucho,"
upřesňuje Plutarch.
Obracím oči v sloup. Už dávno mi došla trpělivost s mým
instruktorem, s jeho slabostí pro alkohol a s tím, co vydrží nebo
nevydrží. Pouhých pět minut po příletu do Dvanáctého kraje si ale
přeju, abych měla nějakou láhev sama. Myslela jsem, že jsem se se
zkázou svého kraje smířila - slyšela jsem o ní, viděla jsem ji ze
vznášedla a procházela jsem popelem. Proč tedy ve mně všechno
vyvolává čerstvý smutek? Byla jsem snad minule příliš mimo, než
abych si plně uvědomila ztrátu domova? Nebo za to může výraz, s
nímž Hurikán obhlíží trosky? V každém případě na mě znovu palčivě
doléhá krutost kapitolské pomsty.
Cressida nakazuje štábu, abychom začali na místě našeho starého
domova. Ptám se jí, co mám podle ní dělat. "Cokoliv tě napadne,"
odpovídá. Stojím v bývalé kuchyni a nechce se mi dělat vůbec nic.
Zvedám jen oči k nebesům - jedinému stropu, který tu je -, protože
mě zaplavuje příliš mnoho bolestivých vzpomínek. Po chvilce
Cressida říká: "To je dobré, Katniss. Půjdeme dál."
Hurikán na své staré adrese nevyvázne tak lehce. Cressida ho pár
minut filmuje mlčky, ale když Hurikán zvedá z popela jedinou
památku na svou minulost - pokroucený kovový pohrabáč -, začíná
se ho vyptávat na rodinu, práci a na život ve Sloji. Ptá se ho na noc,
kdy přiletěly bombardéry, a chce po něm, aby divákům vyprávěl vše,
co se odehrálo, od chvíle, kdy byl u sebe doma, přes útěk na Louku
až po pouť lesem k jezeru. Všichni se vydáváme po popisované
cestě. Přecházím za zády filmařů a osobních strážců a jejich
přítomnost mi připadá jako znesvěcení mých milovaných lesů. Tohle
je moje soukromé místo, další útočiště narušené kapitolským zlem.
Míjíme poslední zuhelnatělé pahýly stromů v blízkosti plotu, ale
pořád zakopáváme o rozkládající se těla. Musíme to natáčet, aby je
viděli všichni?
Když docházíme k jezeru, Hurikán už nemůže ani promluvit. Ze
všech crčí pot - nejvíc z Castora a Polluxe v jejich hmyzích
krunýřích - a Cressida ohlašuje přestávku. Nabírám vodu do dlaní a
přeju si, abych se mohla celá ponořit pod hladinu, sama, bez šatů a
nikým nepozorovaná. Chvíli obcházím po břehu. Když se vracím k
malému betonovému domku vedle jezera, zastavuji se ve dveřích a
vidím, jak Hurikán opírá o stěnu u krbu pokroucený pohrabáč, který
odnesl ze svého bývalého domova. Hlavou mi bleskne představa
osamělého cizince v daleké budoucnosti, který bloudí v divočině,
naráží na domek s hromádkou naštípaných polen, krbem a
pohrabáčem a přemýšlí, kdo ho asi postavil. Hurikán se otáčí, jeho
pohled se střetává s mým a já vím, že vzpomíná na naše poslední
setkání na tomhle místě. Hádali jsme se, jestli máme utéct nebo ne.
Kdybychom to udělali, existoval by ještě Dvanáctý kraj? Myslím, že
ano. Ale Kapitol by taky pořád ovládal celý Panem.
Rozebíráme si sýrové sendviče a svačíme ve stínu stromů.
Schválně sedím na konci skupiny vedle Polluxe, abych nemusela
mluvit. Nikdo ale skoro nic neříká. V relativním tichu se z lesa
začínají ozývat ptáci. Dloubám loktem do Polluxe a ukazuji na
malého černého ptáka s ozdobnou chocholkou. Poskakuje po větvi
nízko nad zemí a rozevírá křídla, aby se pochlubil bílou kresbou na
peří. Pollux se tázavě podívá na můj odznak. Přikývnu. Ano, je to
reprodrozd. Zvedám prst, abych naznačila Počkej, něco ti ukážu, a
napodobuji ptačí písknutí. Reprodrozd naklání hlavu ke straně a
opakuje můj hvizd. Pak k mému údivu zapíská několik tónů i Pollux.
Pták okamžitě odpoví. Pollux se potěšené usmívá a pokračuje
několika dalšími melodiemi, které reprodrozd bez váhání opakuje. To
je asi první Polluxův rozhovor za mnoho let. Hudba je pro
reprodrozdy neodolatelným lákadlem a za chvilku jich máme nad
sebou půl tuctu. Pollux mi klepe na rameno a suchou větvičkou ryje
do země slovo. ZAZPÍVEJ.
Obvykle takové žádosti odmítám, ale Polluxovi nemohu říct ne.
Hlasy zpívajících reprodrozdů se navíc liší od jejich pískání a já chci,
aby je taky slyšel. Bez přemýšlení se nadechuji a zpívám krátkou,
čtyřtónovou melodii, kterou Routa ohlašovala konec pracovního dne
v Jedenáctém kraji. Melodii, která se stala hudební kulisou její smrti.
To ptáci nevědí. Opakují jednoduchý popěvek a splétají z něj sladkou
harmonii. Stejně jako v Hladových hrách, než se z lesa vyřítili
mutové, zahnali nás k Rohu hojnosti a pomalu rozsápali Cata na
kusy…
"Chcete slyšet, jak zpívají opravdovou píseň?" ptám se. Udělala
bych cokoliv, abych přehlušila ty vzpomínky. Vstávám, vcházím
mezi stromy a pokládám dlaň na drsnou kůru javoru, na němž ptáci
sedí. Nezpívala jsem "Oběšencův strom" už deset let, ale pamatuji si
každé slovo. Začínám potichu a něžně, jako kdysi můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Reprodrozdi postřehli nový podnět a postupně utichají.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Všichni ptáci se teď soustředí jen na mě. Po další sloce už budou
jistě umět zopakovat celou melodii, protože je jednoduchá a opakuje
se s malými obměnami celkem čtyřikrát.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Mezi stromy vládne ticho. Ozývá se jen ševelení listů ve vánku.
Nezpívají žádní ptáci, reprodrozdi ani jiní. Peeta měl pravdu. Ptáci
při mém zpěvu umlkají. Stejně jako když zpíval můj otec.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
Ptáci čekají, až budu pokračovat. Ale to je všechno. Poslední
sloka. V tichu se mi vybavuje vzpomínka z minulosti. Vrátila jsem se
domů po dni stráveném v lese s mým otcem. Sedím na zemi s Prim,
tehdy ještě batoletem, a zpívám "Oběšencův strom". Uvazuji pro nás
náhrdelníky z kusů starého provazu, jak se zpívá v té písni. Tehdy
jsem ještě nechápala skutečný význam slov. Píseň měla jednoduchou
melodii a já si tenkrát dokázala zapamatovat vše, co se týkalo hudby,
po jednom nebo druhém poslechu. Najednou nám matka náhrdelníky
strhla a začala křičet na mého otce. Dala jsem se do pláče, protože
matka nikdy nekřičela, pak se rozplakala i Prim a já jsem utekla
schovat se ven. Jelikož jsem měla jedinou skrýš, na Louce pod keřem
zimolezu, otec mě hned našel. Uklidnil mě a řekl mi, že je všechno v
pořádku, jen že bychom už raději neměli zpívat tuhle písničku.
Matka prý chce, abych ji zapomněla. Tím pádem se mi okamžitě
každé slovo nesmazatelně vrylo do paměti.
Od té doby jsme ji nikdy nezpívali, ani jsme o ní nemluvili. Po
otcově smrti se mi však vybavovala hodně často. Jak jsem stárla,
postupně jsem chápala, o čem se v ní zpívá. Nejdřív jsem si myslela,
že si v ní nějaký mládenec dává tajnou schůzku se svou dívkou.
Oběšencův strom je ale zvláštní místo na rande; strom, kde někoho
pověsili za vraždu. Mrtvý vrah volá po své milé, což je jednoznačně
divné, protože mrtvoly nemluví, ale až třetí sloka písně je opravdu
strašidelná. V ní si uvědomíte, že celou píseň zpívá mrtvý vrah, který
pořád visí na stromě. A vypadá to, že mezi slokami je rozpor, protože
ve druhé volá po své milé, zatímco ve třetí chce, aby získala volnost.
I tak se jí ale pořád ptá, jestli půjde ke stromu. Nakonec vás napadne,
jestli tou volností neměl na mysli, aby šla za ním. Na smrt. V
poslední sloce vychází najevo, že právě to od ní chce. Chce, aby jeho
milá visela vedle něj, se smyčkou provazu kolem krku.
Kdysi jsem si myslívala, že vrah je ten nejhroznější člověk pod
sluncem. Teď, po dvojí účasti na Hladových hrách, ho nechci soudit
bez znalosti dalších podrobností. Možná jeho milou odsoudili k smrti
tak jako tak a on se jí snažil konec usnadnit. Sdělit jí, že na ni bude
čekat. Nebo si myslel, že její životní úděl je horší než smrt. Copak
jsem taky nechtěla zabít Peetu jehlou injekční stříkačky, abych ho
zachránila před Kapitolem? Opravdu jsem tehdy neměla jinou
možnost? Snad měla, ale na žádnou jsem nedokázala přijít.
Matka tuhle písničku nejspíš považovala za příliš úchylnou a
nevhodnou pro sedmileté dítě. Zvlášť pro dítě, které si dělá z provazu
náhrdelník. Popravy oběšením se neodehrávaly jen v písních. Ve
Dvanáctém kraji takhle popravili plno lidí. Matka stoprocentně
nechtěla, abych takovou písničku zpívala ve škole. Pravděpodobně
by se jí ani nelíbilo, že ji zpívám tady pro Polluxe, ale naštěstí mě
nikdo… Moment, v tom se pletu. Koutkem oka vidím, že mě Castor
filmuje. Všichni mě pozorně sledují. A Polluxovi stékají po lících
slzy, protože má uhozená píseň v něm bezpochyby probudila nějakou
ošklivou vzpomínku. Skvělé. S povzdychem se opírám o kmen
stromu. V tu chvíli reprodrozdi notují svoji verzi "Oběšencova
stromu". V jejich podání je ta melodie docela hezká. Vím, že mě
natáčejí, a tak stojím nehybně, dokud Cressida nezavolá: "Stop!"
Přistupuje ke mně rozesmátý Plutarch. "Kde jsi to sebrala? Tomu
by nikdo nevěřil, kdybychom si to vymysleli!" Objímá mě paží
kolem ramen a hlasitě mě líbá na temeno. "Jsi zlatá!"
"Nedělala jsem to kvůli kamerám," ohrazuji se.
"Pak jsme měli štěstí, že jsme tě natočili," říká. "Tak pojďte.
Vracíme se do města!"
Plahočíme se lesem zpátky. Když míjíme velký balvan, oba s
Hurikánem otáčíme hlavu stejným směrem jako dva psi, kteří
zachytili ve větru nějaký pach. Cressida si toho všímá a ptá se, co je
tím směrem. Aniž bychom se na sebe s Hurikánem podívali,
odpovídáme, že jsme se tady dřív scházeli před lovem. Cressida se
chce podívat, i když jí říkáme, že tam vlastně nic není.
Je to jenom místo, kde jsem byla šťastná, pomyslím si.
Naše skalní římsa s výhledem do údolí. Možná tu ubylo zeleně,
ale ostružinové keře jsou pořád obsypané plody. Zde začal bezpočet
loveckých dnů, kdy jsme strážili pasti, rybařili, sbírali lesní plody,
toulali se po lese a povídali si, zatímco jsme plnili vaky. Tohle byla
naše brána k obživě a duševnímu zdraví. A jeden druhému jsme byli
klíčem k jejímu otevření.
Už není žádný Dvanáctý kraj, z něhož bychom chtěli uniknout,
žádní mírotvorci, které bychom museli obelstít, žádná hladová ústa,
která by potřebovala nakrmit. Kapitol mi všechno vzal a já teď navíc
ještě ztrácím Hurikána. Pouto, které nás po všechny ty roky tak
pevně spojovalo, se rozpadá. Jak je možné, že dnes, tváří v tvář
tragickému osudu Dvanáctého kraje, jsme spolu na kordy, dokonce
spolu ani nemluvíme?
Hurikán mi v podstatě lhal, což je nepřijatelné, i kdyby to bylo
proto, že si o mě dělal starosti. Jeho omluva nicméně vypadala
upřímně. A já jsem mu jí vmetla zpátky do tváře spolu s urážkou,
která ho jistě musela ranit. Co se to s námi děje? Proč se teď pořád
hádáme? Odpověď je hodně komplikovaná, ale mám dojem, že
kdybych se měla vrátit k prvotním příčinám našich sporů, narazila
bych na svoje vlastní činy. Opravdu ho chci od sebe zapudit?
Trhám z větvičky ostružinu a jemně ji převaluji mezi palcem a
ukazováčkem. Najednou se k němu otáčím a házím ji jeho směrem.
"Nechť tě vždy doprovází…," říkám. Házím plod vysokým
obloukem, aby měl Hurikán dostatek času na rozmyšlení, jestli ho
odrazí stranou nebo přijme.
Hurikán se dívá na mě, ne na letící ostružinu, ale v poslední
vteřině otvírá ústa a chytá ji. Spolkne ji a až po dlouhé odmlce
doplní: "… štěstěna!" Ale říká to, a to je hlavní.
Cressida nás usazuje do skalního výklenku, kde je tak málo místa,
že se musíme dotýkat, a chce, abychom vyprávěli o lovu. O tom, co
nás dohnalo do lesa, jak jsme se setkali, o chvílích, na které nejraději
vzpomínáme. Trochu se uvolňujeme, usmíváme se a vyprávíme
lovecké příhody se včelami, divokými psy a skunky. Pak se nás
Cressida ptá na naše pocity, když jsme svou obratnost se zbraněmi
využili při boji v Osmém kraji. Já umlkám a Hurikán jen říká: "Měli
jsme to udělat už dávno."
Na bývalé náměstí dorážíme až v podvečer. Odvádím Cressidu k
rozvalinám pekařství a žádám ji, ať něco natočí. Necítím nic než
naprosté vyčerpání. Obracím se do kamery. "Peeto, tohle je tvůj
domov. Tvá rodina je od bombardování nezvěstná. Dvanáctý kraj je
pryč. A ty voláš po zastavení palby?" Rozhlížím se po pustých
sutinách. "Nezbyl tu nikdo, kdo by tě slyšel."
Stojíme před spečenou kovovou konstrukcí, která kdysi bývala
šibenicí, a Cressida se ptá, jestli někoho z nás někdy mučili. Hurikán
si místo odpovědi stahuje košili a otáčí se zády ke kameře. Dívám se
na jizvy po bičování, v duchu znovu slyším svist biče a vidím
bezvládnou postavu visící za svázaná zápěstí z kůlu.
"Končím," oznamuji všem. "Sejdeme se ve Vesnici vítězů. Chci
něco vyzvednout pro svou matku."
Musela jsem tam nějak dojít, ale vzpomínám si až na to, jak
sedím na podlaze před kuchyňskou kredencí v našem domě a pečlivě
skládám do krabice keramické nádoby i skleněné láhve. Omotávám
je čistými bavlněnými obvazy, aby se nerozbily, a balím svazečky
sušených květin.
Náhle si vybavuji růži na mém toaletním stolku. Byla skutečná?
A pokud ano, je pořád na svém místě? Odolávám pokušení jít se
podívat. Jestli tam je, jen mě znovu vystraší. Pospíchám s balením,
abych byla co nejrychleji hotová.
Když je kredenc prázdná, vstávám ze země a spatřím v kuchyni
stát Hurikána. Je neuvěřitelné, jak potichu se umí pohybovat. Opírá
se o stůl dlaní, s prsty roztaženými po kresbě dřeva. Pokládám mezi
nás krabici. "Vzpomínáš?" oslovuje mě. "Tady jsi mě políbila."
Takže mu ta dávka morfionu, kterou po zbičování dostal,
nezastřela vědomí. "Nečekala jsem, že si to budeš pamatovat,"
říkám.
"To bych musel být mrtvý, abych zapomněl. Možná by nestačilo
ani to," odpovídá. "Třeba dopadnu jako ten vrah v Oběšencově
stromu. Pořád budu čekat na odpověď." Hurikánovi, jehož jsem
nikdy neviděla plakat, se v očích lesknou slzy. Aby se mu nepřelily
na tvář, přistupuji k němu a líbám ho na rty. Chutnají po horku,
popelu a bolesti. Překvapivá chuť na tak něžný polibek. Odtahuje se
jako první a smutně se usmívá. "Já věděl, že mě políbíš."
"Jak to?" ptám se. Sama jsem to nevěděla.
"Protože trpím," odpovídá. "To je jediný způsob, jak si získat
tvou pozornost." Zvedá krabici ze stolu. "Neboj, Katniss. Ono to
přejde." Odchází, než stačím něco říct.
Jsem příliš unavená, než abych řešila oprávněnost jeho poslední
výčitky. Krátký let do Třináctého kraje trávím schoulená na sedadle a
snažím se nevnímat Plutarcha, který přednáší o svém oblíbeném
tématu: o zbraních, jež už lidstvo nemá k dispozici. O letadlech s
vysokou dráhou letu, vojenských družicích, buněčných anihilátorech,
bezpilotních letounech a biologických zbraních. Zanikly kvůli
zničené atmosféře, nedostatku zdrojů nebo morální přecitlivělosti. Za
jeho slovy je slyšet lítost vrchního tvůrce her, který může o
podobných hračkách jen snít a musí si vystačit se vznášedly,
raketami typu země-země a starými dobrými střelnými zbraněmi.
Po návratu ze sebe shazuji kostým reprodrozda a jdu si rovnou
lehnout. Vynechávám i večeři. Přesto se mnou Prim musí ráno třást,
aby mě probudila. Po snídani kašlu na přidělený rozvrh a dřímám v
komůrce na školní pomůcky. Když se probudím a vylezu zpoza
krabic s křídami a tužkami, je opět čas na večeři. Po dvojité porci
hrachové polévky mířím zpátky do naší ubikace, ale zastavuje mě
Boggs.
"Na velitelství je porada. Zapomeň na svůj rozvrh," říká.
"Už se stalo," odpovídám.
"Řídila ses jím dneska aspoň v něčem?" ptá se podrážděně.
"Kdo ví? Jsem duševně chorá." Zvedám zápěstí, abych mu
ukázala náramek z nemocnice, a všímám si, že už ho nemám.
"Vidíte? Ani si nepamatuji, že mi ho sebrali. Proč mě chtějí na
velitelství? Přišla jsem o něco?"
"Myslím, že Cressida chce předvést proklamy z Dvanáctého
kraje, ale ty tak jako tak uvidíš, až se budou vysílat," krčí rameny.
"Takový rozvrh bych potřebovala. Vysílacích časů proklam,"
poznamenám. Boggs po mně vrhá přísný pohled, ale nijak to
nekomentuje.
Velitelství je plné lidí, ale nechali mi prázdné místo mezi
Finnickem a Plutarchem. Nad stůl už vyjely obrazovky, na nichž
probíhá normální kapitolské vysílání.
"Co se děje? Neuvidíme proklamy z dvanáctky?" ptám se.
"Ne," odpovídá Plutarch. "I když vlastně to nevím jistě. Nevím,
co přesně chce Diod použít."
"Diod si myslí, že přišel na to, jak se nabourat do vysílání v
celém Panemu," vysvětluje Finnick. "Takže naše proklamy uvidí i
obyvatelé Kapitolu. Právě na tom pracuje dole ve Speciální obranné
sekci. Dnes večer Kapitol plánuje živé vysílání. Má vystoupit Snow.
Už to začíná."
Objevuje se kapitolský erb a zní hymna. V další chvíli už hledím
do hadích očí prezidenta Snowa, který zdraví národ. Stojí za
řečnickým pultem, ale je jasně vidět, že má v klopě bílou růži. Pak
kamera zabírá jeho okolí.
Před promítanou mapou Panemu sedí Peeta. Je ve vyvýšeném
křesle a nohy má položené na kovové příčce před sebou. Chodidlem
umělé protézy vyťukává podivně nepravidelný rytmus. Vrstvu pudru
nad horním rtem a na čele prorážejí krůpěje potu. Nejvíc mě ale děsí
výraz v jeho očích - jsou plné zloby, a přece hledí nezaostřeně a
prázdně.
"Zhoršil se," šeptám. Finnick mě bere za ruku a já svírám jeho
prsty, jako kdyby šlo o záchranné lano.
Peeta začíná vyčerpaně hovořit o nutnosti zastavit palbu. Zmiňuje
se o škodách na klíčové infrastruktuře v řadě krajů a za jeho proslovu
se rozjasňují jednotlivé části mapy s obrázky zkázy. Protržená hráz v
Sedmém kraji. Vykolejený vlak, z jehož vagonů vytéká jedovatý
odpad. Sýpka, která se zhroutila po požáru. Vše je připisováno
povstalcům.
Bum! Bez varování se na obrazovce objevuji já, jak stojím v
rozvalinách pekařství.
Plutarch vyskakuje ze židle. "Dokázal to! Diod se naboural do
jejich vysílání!"
Místností se nese vzrušený šepot, ale vzápětí vidíme opět Peetu.
Je zjevně zmatený. Spatřil mě na monitoru. Snaží se pokračovat v
řeči a mluví o zničené čističce vody, když tu následuje krátký záběr
na Finnicka vyprávějícího o Routě. A pak se vysílání zvrhává v
bitvu, v níž se kapitolští technici pokoušejí odrážet Diodový útoky.
Jenže Kapitolané nejsou připraveni a Diod, který patrně očekával, že
se mu nepodaří udržet kontrolu nad vysíláním, má připravený arzenál
pěti- až desetivteřinových klipů. Oficiální prezentace je v troskách a
neustále ji narušují vybrané záběry z povstaleckých proklam.
Plutarch je radostí bez sebe a skoro všichni hlasitě povzbuzují
Dioda, ale Finnick vedle mě zůstává nehybně sedět a mlčí. Dívám se
na Haymitche. V jeho očích se zrcadlí mé obavy. Oba si
uvědomujeme, že s každým Diodovým úspěchem se nám Peeta
vzdaluje čím dál víc.
Na obrazovce znovu vyskakuje kapitolský erb, nyní bez hymny,
jen s tichým hučením. Po dvaceti vteřinách se vrací Snow s Peetou.
Na scéně panuje chaos. Slyšíme horečné debaty techniků. Snow
vychází do popředí a říká, že vzbouřenci se očividně pokoušejí
100
narušit šíření usvědčujících informací, ale že nakonec zvítězí pravda
a spravedlnost. Vysílání bude pokračovat, až se podaří zajistit jeho
bezpečnost. Ptá se Peety, jestli po dnešní zkušenosti nechce ještě
něco vzkázat Katniss Everdeenové.
Při zvuku mého jména se Peeta soustředěně mračí. "Katniss..., jak
myslíš, že to celé skončí? Co tady zůstane? Nikdo není v bezpečí, v
Kapitolu ani v krajích. A vy… ve Třináctém kraji…"
Ostře se nadechuje, jako kdyby mu docházely síly, a oči se mu
pomateně lesknou. "Do rána jste mrtví!"
Snow mimo záběr kamery přikazuje: "Skončete to!" Diod se ještě
nevzdal - každé tři vteřiny promítá můj nehybný snímek, jak stojím
před vybombardovanou nemocnicí. Mezi jednotlivými obrazy ale
vidíme, co se děje v kapitolském studiu. Peeta se pokouší mluvit dál.
Někdo sráží kameru, takže zabírá jen bílou dlažbu. Je slyšet zvuk
kroků. Následuje rána a Peetův bolestný výkřik.
A na dlaždice dopadají kapky krve.


8.k

5. dubna 2012 v 0:06
Odněkud se vynořuje Boggs a chytá mě za paži, ale nechci nikam
utíkat. Ohlížím se na nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se hroutí
zbytek budovy, a veškerá moje bojovnost je rázem tatam. Všichni ti
lidé - stovky zraněných, příbuzných i zdravotníci z Třináctého kraje
- jsou po smrti. Otáčím se zpátky k Boggsovi. Má oteklou tvář od
Hurikánovy boty. Nejsem žádná odbornice, ale určitě má zlomený
nos. Jeho hlas však zní spíš odevzdaně než zlostně. "Vracíme se k
přistávací ploše." Poslušně vyrážím, ale podlamují se mi nohy.
Bolest za pravým kolenem se vrací s novou silou. Nával adrenalinu,
který ji dočasně utlumil, už odezněl a ozývají se i další části mého
těla. Jsem potlučená, zkrvavená a mám pocit, jako kdyby mi někdo
bušil zevnitř do lebky kladivem. Boggs mi věnuje jediný rychlý
pohled, zvedá mě a vybíhá k přistávací ploše. V polovině cesty se mi
zvedá žaludek a zvracím na jeho neprůstřelnou vestu. Dá se to těžko
poznat, protože je udýchaný, ale mám dojem, že si vzdychl.
Už na nás čeká malé vznášedlo, jiné než to, které nás dopravilo
sem. Za pár okamžiků se odlepujeme od země. Tentokrát tu nejsou
pohodlná sedadla ani okna. Zdá se, že jde o nákladní stroj. Boggs
poskytuje první pomoc zraněným, abychom vydrželi, než dorazíme
do Třináctého kraje. Ráda bych si sundala vestu, kterou jsem si
pozvracela, ale je moc velká zima. Ležím na podlaze, s hlavou v
Hurikánově klíně. Boggs přese mne přehazuje dva pytlovinové vaky
a já ztrácím vědomí.
Když přicházím k sobě, je mi teplo a ležím na svém starém
nemocničním lůžku. Matka mi kontroluje tep. "Jak se cítíš?" ptá se.
"Jsem trochu pomlácená, ale jinak dobře," odpovídám.
"Dozvěděly jsme se, že někam letíš, až když jsi byla pryč,"
poznamenává matka.
Bodá mě u srdce. Když vaše rodina musela už dvakrát přihlížet,
jak odcházíte do arény Hladových her, neměli byste zapomínat na
takové maličkosti. "Promiň. Nikdo ten útok nečekal. Měla jsem
jenom navštívit pacienty," vysvětluji. "Příště jim řeknu, ať se tě
nejdřív zeptají."
"Katniss, nikdo se mě na nic neptá," připomíná mi matka.
To je pravda. Ani já ne. Už od chvíle, kdy zemřel můj otec. Proč
předstírat opak? "Tak jim řeknu, ať tě informují."
Na stolku u postele leží kousek šrapnelu, který mi vytáhli z nohy.
Větší starosti lékařům působí možné poškození mozku, protože jsem
se dosud plně nezotavila z minulého zranění. Netrápí mě ale dvojité
vidění a myšlenky mám docela jasné. Prospala jsem zbytek
včerejšího odpoledne i větší část noci a umírám hlady. Dostávám
neuspokojivě malou snídani - jen pár kousků chleba namočených v
teplém mléce. Časně dopoledne se mám zúčastnit porady na
velitelství. Chystám se vstát, ale pak mi dochází, že mě tam dovezou
i s lůžkem. Ráda bych se prošla, ale o tom nechce nikdo ani slyšet, a
tak je aspoň přemlouvám, abych mohla jet na kolečkovém křesle.
Cítím se opravdu dobře, až na hlavu, zraněnou nohu, bolestivé
modřiny a nevolnost, která mě přepadla pár minut po jídle. To křeslo
je možná nakonec docela dobrý nápad.
Cestou do konferenční místnosti roste mé znepokojení. Co na mě
asi čeká? Neposlechli jsme s Hurikánem přímé rozkazy, což může
Boggs jasně doložit i svým zraněním. Určitě nás potrestají, ale snad
nezajdou tak daleko, aby Coinová zrušila naši dohodu o imunitě
vítězů. Nepřipravila jsem Peetu o tu nepatrnou ochranu, kterou jsem
mu byla schopná poskytnout?
Na velitelství jsou zatím jen Cressida, Messalla o oba hmyzové.
Messalla se na mě rozzáří a hlaholí: "Tady je naše hvězda!"
I ostatní se usmívají tak upřímně, že jim mimoděk úsměv
oplácím. V Osmém kraji na mě udělalo dojem, jak mě během
bombardování následovali na střechu a postavili se Plutarchovi, když
chtěli ještě pár záběrů. Neodvádějí jen svou práci - jsou na ni hrdí.
Jako Cinna.
Napadá mě zvláštní myšlenka: kdybychom se ocitli v aréně,
vybrala bych si je za spojence. Cressidu, Messallu a… a… "Musím
vám přestat říkat hmyzové" oslovuji kameramany. Vysvětluji jim, že
neznám jejich jména, ale jejich obleky mi připomínají hmyzí krunýř.
To srovnání je ani v nejmenším nerozhází. I bez kamer se výrazně
podobají jeden druhému. Oba mají stejné pískové vlasy, zrzavé
vousy a modré oči. Mladík s nakrátko okousanými nehty se
představuje jako Castor, ten druhý je jeho bratr a jmenuje se Pollux.
Čekám, že mě Pollux pozdraví, ale jen na mě kývá. Nejdřív si
myslím, že je ostýchavý nebo nemluvný, ovšem něco mi na něm
nesedí: to, jak má propadlé rty, úsilí, s nímž polyká - a dochází mi
pravda, ještě než Castor dodává, že Pollux je avox. Vyřízli mu jazyk,
takže už nikdy nepromluví. A já už nemusím uvažovat, co ho
přimělo riskovat všechno, aby pomohl svrhnout Kapitol.
| Místnost se plní lidmi a já se připravuji na méně příjemné
přivítání. Mračí se ale jen Haymitch, který vždycky vybočuje z davu,
a Fulvia Cardewová. Boggs má obličej zakrytý umělohmotnou
maskou, která mu sahá od horního rtu k obočí - s tím zlomeným
nosem jsem se nemýlila -, takže nepoznám, jak se tváří. Prezidentka
Coinová si družně povídá s Hurikánem, jako kdyby byli staří
kamarádi.
Hurikán si sedá na židli vedle mého kolečkového křesla a já se ho
ptám: "Našel sis novou kamarádku?"
Střelí pohledem po prezidentce. "Jeden z nás musí být přístupný."
Něžně se dotýká mého spánku. "Jak se cítíš?"
Ke snídani určitě podávali dušený česnek a konzervovanou
ovocnou šťávu. Čím víc lidí přichází, tím silnější vůně se tu šíří. Je
mi nevolno a světla mě bodají do očí. "Jako na houpačce," říkám. "A
co ty?"
"Je to dobrý. Vyndali ze mě pár kousků šrapnelu. Nic vážného,"
mává rukou.
Coinová zahajuje schůzku. "Naše televizní ofenziva oficiálně
začala. Pro ty z vás, kteří jste zmeškali včerejší vysílání naší první
proklamy v osm večer - nebo sedmnáct dalších vysílání, která se
Diodoví od té doby podařila -, začneme jeho promítnutím."
Promítnutím? Takže štáb nejenže získal použitelné záběry, ale
sestavil z nich proklamu a opakovaně ji odvysílali. Čekám se
zvlhlými dlaněmi, až se uvidím v televizi. Co když jsem byla
hrozná? Co když jsem pořád ztuhlá a prkenná jako ve studiu a oni se
jen vzdali naděje, že ze mě vyrazí něco lepšího? Ze stolu se
vysouvají obrazovky, světla v místnosti pohasínají a všichni umlkají.
První vteřinu zůstává obrazovka černá. Pak se objevuje
drobounká jiskra, která vykvétá, šíří se a beze zvuku pohlcuje
temnotu, dokud celá obrazovka nežhne ohněm, tak skutečným a
prudkým, až budí dojem, že z něj sálá teplo. Z plamenů vystupuje
můj odznak s reprodrozdem, rozpálený doruda, a promlouvá
hluboký, zvučný hlas, který mě straší ve snech. Claudius
Templesmith, oficiální hlasatel Hladových her, deklamuje: "Katniss
Everdeenová, dívka v plamenech, stále hoří."
Najednou se vidím, jak stojím před skutečným ohněm a kouřem v
Osmém kraji. "Chci říct vzbouřencům, že jsem naživu. Že stojím v
Osmém kraji, kde Kapitol právě vybombardoval nemocnici plnou
neozbrojených mužů, žen a dětí. Nikdo nepřežil." Následuje střih na
hroutící se nemocnici a na zoufalé přihlížející. "Všem chci říct tohle:
jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude jednat
férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte. Protože víte,
kdo jsou a čeho jsou schopní."Kamera zase zabírá mě, jak rozpřahuji
ruce, abych s nimi obsáhla hrůznou scénu kolem. "Tohle je jejich
práce. A my jim to musíme vrátit!" Proklama pokračuje naprosto
fantastickým sestřihem z bitvy. K zemi se snášejí bomby, my
prcháme a výbuch nás sráží na zem - objevuje se detail mého
krvavého zranění. Šplháme na střechu, krčíme se u kulometného
hnízda a následují záběry vzbouřenců, Hurikána a především mě, jak
sestřelujeme nepřátelská vznášedla. Střih a na obrazovce jsem zase
jen já. Kráčím proti kameře. "Prezident Snow říká, že nám takhle
posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete nás mučit,
bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?" Kamera
opisuje pomalý oblouk a zaostřuje na hořící bombardér s jasně
viditelným erbem Kapitolu. Pak jsem v záběru opět já, jak křičím na
prezidenta. "Jiskra zažehla požár! A jestli shoříme my, vy shoříte s
námi!" Obrazovku pohlcují plameny, z nichž vystupuje nápis
vyvedený velkými černými písmeny:
JESTLI SHOŘÍME, VY SHOŘÍTE S NÁMI
Vzápětí slova vzplanou a celá obrazovka zčerná.
Po chvilce ticha se místností rozléhá potlesk a několik lidí žádá
ještě o jedno promítnutí. Coinová shovívavě souhlasí a já, protože už
vím, co přijde, se snažím uvažovat, jaké by to bylo, dívat se na něco
takového doma ve Sloji. Jde o jasné poselství namířené proti
Kapitolu. Něco takového ještě v televizi nebylo. Přinejmenším za
mého života ne.
Obrazovka podruhé zčerná, ale já potřebuji vědět víc. "Promítalo
se to po celém Panemu? I v Kapitolu?"
"V Kapitolu ne," odpovídá Plutarch. "Zatím se nám nepodařilo
nabourat se do jejich systému, ale Diod na tom pracuje. Ve všech
krajích proklamu viděli. Dokonce i ve dvojce, což je pro nás v téhle
fázi možná ještě cennější."
"Claudius Templesmith je na naší straně?" ptám se.
Plutarch se pobaveně směje. "Jenom jeho hlas. A ten jsme mohli
snadno využít. Ani jsme ho nemuseli nějak speciálně stříhat. Tuhle
větu pronesl v prvních hrách." Pleská dlaní do stolu. "Prosím o další
potlesk pro Cressidu, její skvělý štáb a samozřejmě pro naši
talentovanou hvězdu!"
Připojuji se k potlesku, dokud mi nedochází, že tou talentovanou
hvězdou jsem já a že se nesluší, abych tleskala sama sobě. Ve
Fulviině tváři ale pořád vidím napětí. Asi je pro ni těžké
překousnout, že Haymitchův nápad v Cressidině režii uspěl, zatímco
její studiový přístup zcela selhal.
Coinové zřejmě dochází trpělivost. "Ano, chvála je zcela na
místě. Výsledek je lepší, než jsme doufali. Musím však vyjádřit
znepokojení nad mírou rizika, kterou jste na sebe ochotni brát. Vím,
že ten nálet byl nečekaný, ale za daných okolností bychom podle
mého názoru měli znovu zvážit rozhodnutí posílat Katniss do
skutečného boje."
Rozhodnutí? Posílat mě do boje? Takže ona neví, že jsem
porušila rozkazy, vytrhla si z ucha sluchátko a zdrhla osobním
strážcům? Co dalšího před ní zatajili?
"Bylo to těsné," připustil Plutarch zachmuřeně. "Ale všichni
dobře víme, že nezískáme žádný použitelný materiál, pokud ji
zamkneme do bunkru pokaždé, když někde někdo vystřelí."
"Tobě to nevadí?" zeptala se prezidentka. • Hurikán mě musí pod
stolem kopnout, abych si uvědomila, že Coinová mluví na mě. "Ne,
vůbec. Jsem ráda, že jsem pro změnu mohla něco dělat."
"I tak, příště buďte opatrnější. Zvlášť když teď Kapitol ví, co
Katniss dokáže," nabádala nás Coinová. Místností se nese souhlasné
bručení.
Nikdo nevyplísnil Hurikána ani mě. Nevynadal nám Plutarch,
jehož autoritě jsme se vzepřeli. Ani Boggs, kterému Hurikán zlomil
nos. Ani hmyzové, kteří se kvůli nám přimotali do boje. Ani
Haymitch - ne, moment. Haymitch na mě vrhá smrtící pohled a s
úšklebkem sladce říká: "Jistě, přece bychom nechtěli přijít o našeho
drahého reprodrozda, jen co konečně začal zpívat." V duchu se
zapřísahám, že s ním nikdy nesmím zůstat o samotě, protože se mi
zjevně chce pomstít za to pitomé sluchátko.
"Co dalšího jste naplánovali?" ptá se prezidentka.
Plutarch kývá na Cressidu, která nahlíží do psací desky. "Máme
ještě vynikající záběry Katniss v té nemocnici. Mohli bychom
sestříhat další proklamu s hlavním námětem Protože víte, kdo jsou a
čeho jsou schopní. Zaměříme se na to, jak si Katniss povídá s
pacienty, hlavně s dětmi, na vybombardování nemocnice a na trosky,
které z ní zbyly. Messalla už na tom pracuje. Taky nám vrtá hlavou
ten odznak reprodrozda. Chtěli bychom připomenout Katnissiny
nejlepší momenty a proložit je záběry z povstání a války. Nazveme to
Oheň se šíří. A Fulvia přišla s naprosto skvělým nápadem."
Fulvii mizí z tváře nakyslý výraz, ale jen na chvilku. "No, nevím,
jestli je tak skvělý, ale říkala jsem si, že bychom mohli udělat sérii
proklam nazvaných Vzpomínáme. Každý by byl věnovaný jednomu
mrtvému splátci. Malé Routě z jedenáctky. Staré Mags ze čtyřky.
Každý kraj bychom tak mohli oslovit tím, co se ho přímo týká."
"Vzdávali bychom poctu jednotlivým splátcům," přikyvuje
Plutarch.
"To je opravdu skvělé, Fulvie," chválím ji upřímně. "Jde o
výborný způsob, jak lidem připomenout, proč bojují."
"Mohlo by to fungovat," krčí Fulvia rameny. "Průvodní slovo by
obstaral Finnick. Jestli o takové proklamy bude zájem."
"Upřímně řečeno si myslím, že jich nikdy nemůžeme natočit
dost," říká Coinová. "Můžete je začít připravovat už dnes?"
"Jistě," odpovídá Fulvia. Naše chvála ji očividně uchlácholila.
Cressida svým tahem urovnala napětí v tvůrčí skupině. Ocenila
Fulvii za nápad, který je opravdu velice dobrý, a uvolnila si ruce pro
práci s reprodrozdem v terénu. Plutarch se kupodivu nesnaží
připisovat si jakékoliv zásluhy. Jako kdyby jenom chtěl, aby televizní
ofenziva fungovala. Pak si však uvědomuji, že Plutarch je hlavní
tvůrce her, nikoliv obyčejný člen týmu. Není pěšák. Jeho cenu
neurčují jednotlivosti, nýbrž úspěch celku. Ovace přijme až po
případném vítězství. A tehdy bude taky očekávat svou odměnu.
Prezidentka posílá všechny do práce a Hurikán mě odváží zpátky
do nemocnice. Smějeme se tomu, jak ostatní ututlali naši
neposlušnost. Podle Hurikána nikdo neměl chuť přiznat, že nás
nedokázal zvládnout. Já navrhuji laskavější vysvětlení: nikdo nechtěl
ohrozit šanci, že nás zase bude smět vzít do terénu, když konečně
získali pár slušných záběrů. Pravdu máme nejspíš oba. Hurikán musí
jít za Diodem do Speciální obranné sekce a já usínám.
Mám pocit, že jsem zavřela oči jen na minutku, ale když je
otvírám, polekaně si všímám Haymitche, který sedí pár desítek
centimetrů od mé postele a čeká. Jestli hodiny nelžou, možná i pěkně
dlouho. Napadá mě, jestli bych neměla zavolat nějakého svědka, ale
soukromému rozhovoru se stejně nevyhnu, dřív nebo později.
Haymitch se předklání a houpá mi před obličejem nějakou
věcičkou na bílém drátku. Těžko se mi zaostřuje, ale tuším, co to je.
Pouští předmět na mou přikrývku. "Tvoje sluchátko. Dám ti s ním
ještě jednu šanci. Ne víc. Jestli si ho zase vyndáš, dostaneš tohle."
Zvedá jakousi kovovou konstrukci, kterou okamžitě v duchu
pojmenovávám chomout. "To je náhradní přijímací jednotka, která se
ti zaklapne kolem hlavy a pod bradou. Otvírá se klíčem a ten budu
mít jenom já. Kdyby se ti ji přece jen podařilo nějak sundat…"
Haymitch pokládá chomout na postel a ukazuje mi maličký stříbrný
čip. "Nechám ti chirurgicky vpravit do ucha tenhle vysílač, abys mě
slyšela dvacet čtyři hodin denně."
Představa, že bych celé dny musela poslouchat Haymitche, mě
děsí. "Příště si to sluchátko nevyndám," mumlám.
"Prosím?" Přikládá si dlaň k uchu.
"Příště si to sluchátko nevyndám!" opakuji dost hlasitě, abych
vzbudila polovinu nemocnice.
84
"Víš to jistě? Protože já se klidně spokojím s kteroukoliv z
druhých dvou alternativ," říká.
"O tom nepochybuji," odsekávám. Svírám sluchátko v dlani, aby
mi ho nemohl vzít, a volnou rukou mu házím chomout do obličeje.
Haymitch ho bez potíží chytá. Nejspíš to čekal. "Ještě něco?"
Haymitch vstává a obrací se k odchodu. "Když jsem čekal, až se
vzbudíš, snědl jsem ti oběd."
Všímám si prázdné misky a tácu na stolku vedle postele.
"Nahlásím vás," hučím do polštáře.
"Jen si posluž, drahoušku." Odchází. Dobře ví, že nejsem
žalobník.
Chtěla bych znovu usnout, ale nedaří se mi to. Myslí mi víří
výjevy ze včerejška. Bombardování, pád sestřelených vznášedel i
tváře zraněných, kteří už nejsou. Představuji si smrt ze všech stran.
Poslední okamžik před pohledem na bombu zasahující cíl, na
výbuch, který odtrhuje bombardéru křídlo, i následný střemhlavý pád
do nicoty. Závratnou rychlostí se blíží střecha skladiště a já
bezmocně sedím v pilotní kabině. Vzpomínám na věci, které jsem
viděla, buď osobně, nebo v televizi. Na věci, které jsem způsobila
vypuštěním šípu z tětivy. Na věci, které se mi nikdy nepodaří
vymazat z paměti.
Večeři mi přináší Finnick, abychom mohli společně sledovat
nejnovější televizní proklamu. Finnickovi sice přidělili bydlení na
mém starém podlaží, ale duševně je na tom tak mizerně, že prakticky
pořád žije v nemocnici. Vzbouřenci vysílají sestříhané záběry s
námětem "Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní". Messalla do
nich zařadil i studiové rozhovory s Hurikánem, Boggsem a
Cressidou, kteří popisují, co se odehrálo. Na reportáž z nemocnice se
mi těžko dívá, protože vím, co přijde. Když se na střechu budovy
snášejí bomby, zabořím obličej do polštáře a zvedám oči až při
krátkém záběru na sebe ve chvíli, kdy už jsou všechny oběti mrtvé.
Finnick naštěstí netleská ani nepředstírá nadšení. Jen
poznamenává: "Lidé by měli vědět, co se stalo. A teď to vědí."
"Vypni televizi, než to pustí znovu," žádám ho. Když ale Finnick
sahá po dálkovém ovládání, vykřiknu na něj: "Počkej!" Kapitol
pokračuje zvláštním vysíláním, které je mi nějak povědomé. Ano,
85
objevuje se Caesar Flickerman. A dokážu uhodnout, kdo bude jeho
hostem.
Peetova proměna mě šokuje. Zdravý mladík s jasným pohledem,
kterého jsem viděla před pár dny, zhubl nejméně o patnáct kilogramů
a rozvinul se u něj nervový třes rukou. Upravili ho, to ano, ale ani
líčení nedokáže zamaskovat kruhy pod očima a elegantní šaty
nemohou zakrýt, jakou bolest mu působí každý pohyb.
Jímá mě závrať, točí se mi hlava a snažím se pochopit, co se děje.
Vždyť jsem ho viděla před pouhými čtyřmi…, ne, pěti…, myslím, že
před pěti dny. Jak se jeho stav mohl tak rychle zhoršit? Co s ním asi
během tak krátké doby dělali? Vtom mi to dochází. Vzpomínám na
Peetův první rozhovor s Caesarem a snažím se v něm najít nějakou
poznámku, která by přesně určila čas natáčení. Nic takového v něm
nebylo. Mohli ho natočit den nebo dva dny poté, co jsem vyhodila
arénu do povětří, a od té doby si s ním mohli dělat, co chtěli. "Ach,
Peeto…," šeptám.
Caesar a Peeta zahajují rozhovor několika bezvýznamnými
poznámkami, ale pak se Caesar svého hosta zeptá, co si myslí o tom,
že natáčím propagační materiál pro vzbouřené kraje. "Zjevně ji
využívají," odpovídá Peeta. "Aby vyburcovali povstalce. Pochybuji,
že Katniss ví, o co v téhle válce jde. Co je v sázce."
"Chtěl bys jí něco vzkázat?" říká Caesar.
"Ano," přikyvuje Peeta a obrací se do kamery. Jeho oči se vpíjejí
do mých. "Nenechávej se balamutit, Katniss. Mysli sama za sebe.
Udělali z tebe zbraň, která může způsobit úplný zánik lidstva. Jestli
máš nějaký vliv, využij ho k zastavení celé téhle věci. Zastav válku,
než bude pozdě. Zeptej se sama sebe, jestli opravdu věříš lidem, s
kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…, zjisti to."
Obrazovka černá a objevuje se panemský erb. Představení
skončilo.
Finnick tiskne tlačítko na dálkovém ovládání a vypíná televizi. Za
minutu sem přispěchají lidé, aby minimalizovali škody, které
napáchal Peetův stav i slova, jež mu vyšla z úst. Budu s nimi muset
mluvit. Ale pravda je, že povstalcům, Plutarchovi ani Coinové
nevěřím. Nevím, jestli mi říkají pravdu. A to se mi nepodaří zakrýt.
Po chodbě se blíží kroky.
Finnick mi svírá paži. "Neviděli jsme to."
"Cože?" ptám se.
"Neviděli jsme Peetu. Jenom proklamu z Osmého kraje. Pak jsme
vypnuli televizi, protože tě ty záběry rozrušily. Rozumíš?" naléhá.
Přikyvuji. "Dojez večeři." Trochu se sbírám, a když do místnosti
vstupují Plutarch s Fulvií, mám plná ústa chleba a kapusty. Finnick
říká, jak dobře Hurikán vypadá na obrazovce. Blahopřejeme jim k
proklamě. Dodáváme, že jsme hned poté vypnuli televizi, protože nás
záběry bombardování vykolejily. Plutarchovi i Fulvii se viditelně
ulevilo. Věří nám.
O Peetovi nepadne ani slovo.

7.k

4. dubna 2012 v 18:48
Cinna zřejmě myslel skutečně na všechno.
Vznášedlo rychle klesá k široké silnici na periférii Osmého kraje.
Takřka okamžitě se otvírají dveře, spouštějí se schůdky a
vystupujeme na asfaltový pruh. Jakmile se na zemi ocitá poslední z
nás, vznášedlo opět stoupá a mizí. Zůstávám tu se čtyřmi osobními
strážci: Hurikánem, Boggsem a dvěma dalšími vojáky. Televizní štáb
se skládá ze dvou statných kapitolských kameramanů s těžkými
přenosnými kamerami, které jim obepínají trupy jako hmyzí krunýře,
z režisérky Cressidy, která má vyholenou hlavu s tetováním v podobě
zelených lián, a jejího asistenta Messally, štíhlého mladíka s několika
páry náušnic. Při pozornějším pohledu si všímám, že má propíchnutý
i jazyk a nosí v něm cvoček zakončený stříbrnou kuličkou.
Boggs nás co nejrychleji odvádí ze silnice k řadě skladišť a
kousek od nás přistává druhé vznášedlo. To přiváží bedny s
lékařskými zásobami a skupinku šesti zdravotníků - poznávám je
podle jasně viditelných bílých stejnokrojů. Všichni následujeme
Boggse do uličky mezi dvěma šedými skladišti. Hladkou plochu stěn
narušují jen žebříky vedoucí na střechu. Když vycházíme na příčnou
ulici, rázem se ocitáme v jiném světě.
Dopravují sem zraněné z ranního bombardování. Na provizorních
nosítkách, na trakařích, na vozících, mají je přehozené přes rameno
nebo je nesou v náručí. Krvácející, zmrzačené, bezvládné. Zoufalí
příbuzní je nosí ke skladišti, které slouží jako provizorní nemocnice.
Připomíná mi to výjevy z naší staré kuchyně, kde matka ošetřovala
umírající, jenže tady je to desetkrát, padesátkrát, stokrát horší.
Očekávala jsem vybombardované budovy a místo toho kolem sebe
vidím zohavená, potrhaná lidská těla.
Tady mě chtějí natáčet? Obracím se k Boggsovi. "Tohle
nepůjde," říkám. "Tady pohořím."
Určitě vidí v mých očích paniku, protože se na vteřinu zastavuje a
klade mi dlaně na ramena. "Nepohoříš. Jen se jim ukaž. To jim
pomůže víc, než ten nejlepší doktor na světě."
Všímá si nás žena, která organizuje přísun zraněných. Povytahuje
obočí a vydává se k nám. Tmavě hnědé oči má opuchlé únavou a
kolem ní se šíří pach kovu i potu. Obvaz kolem jejího krku
potřeboval vyměnit už před třemi dny. Řemínek automatické zbraně,
kterou má přehozenou přes rameno, se jí zařezává do hrdla. Žena si
ho upravuje a trhnutím palce posílá zdravotníky do skladiště. Beze
slova poslechnou.
"Tohle je velitelka Paylorová z Osmého kraje," představuje ji
Boggs. "Velitelko, tohle je voják Katniss Everdeenová."
Na velitelku je docela mladá. Je jí sotva něco přes třicet. Z jejího
hlasu je ale cítit autorita, která jasně ukazuje, že ji nejmenovali
náhodou. Vedle ní si ve svém zbrusu novém kostýmu připadám jako
čerstvě vylíhnuté kuře, které dosud nebylo podrobené žádné zkoušce
a teprve se učí prvním krůčkům.
"Já vím, kdo to je," přikyvuje Paylorová. "Takže žiješ. Nebyli
jsme si jistí." Mýlím se, nebo v jejích slovech slyším výčitku? "Já
sama si taky pořád nejsem úplně jistá," říkám. "Byla v
rekonvalescenci." Boggs si poklepe na hlavu. "Utrpěla ošklivý otřes
mozku." Ztišuje hlas. "Taky potratila. Ale trvala na tom, že se s námi
zajede podívat na vaše zraněné."
"Těch je tady spousta," odpovídá Paylorová. "Myslíte, že je to
dobrý nápad?" ozývá se Hurikán a mračí se na provizorní nemocnici.
"Takhle shromažďovat raněné?"
Já si to nemyslím. Každá nakažlivá choroba se tu rozšíří rychlostí
stepního požáru.
"Je to o trochu lepší, než je nechat zemřít," odtuší Paylorová.
"Tak jsem to nemyslel," vrtí hlavou Hurikán.
"Momentálně jinou možnost nemám. Ale jestli vás napadne něco
jiného a přemluvíte Coinovou, aby to schválila, jsem jedno velké
ucho." Paylorová ukazuje ke dveřím a obrací se na mě. "Můžeš
vstoupit, reprodrozde. A klidně si s sebou vezmi i své přátele."
Ohlížím se na svůj štáb, připravuji se na nejhorší a vydávám se za
ní do nemocnice. Po celé délce budovy visí dlouhý hrubý závěs,
který vytváří širokou chodbu. Na jedné straně vedle sebe leží řada
mrtvých těl s bílými plachtami přes obličej. "Pár desítek metrů na
západ odtud jsme začali kopat masový hrob, ale zatím nemám dost
lidí, abych je tam přepravila," poznamenává Paylorová, přistupuje k
mezeře v závěsu a rozhrnuje ho do stran.
Chytám Hurikána za zápěstí. "Neopouštěj mě," šeptám mu.
"Jsem u tebe," odpovídá tiše.
Procházím závěsem a na mé smysly okamžitě útočí lavina vjemů.
V první chvíli si chci zacpat nos, abych necítila puch pokáleného
plátna, zahnívajícího masa a zvratků, ještě zesílený panujícím
horkem. Ve vysoké kovové střeše jsou otevřená okna, ale neproudí
sem ani zdaleka dost čerstvého vzduchu, aby rozředil zdejší výpary.
Jediným zdrojem světla jsou kužely sluneční záře, a když si mé oči
přivykají šeru, rozeznávám řady zraněných - na lehátkách, kavalcích
i na zemi. Je jich tu tolik, že zaplňují celou plochu skladiště. Slyším
bzukot much, sténání raněných i vzlyky jejich příbuzných, kteří se je
snaží ošetřovat - všechny zvuky se slévají v jediný trýznivý sbor.
V krajích nemáme žádné pořádné nemocnice. Umíráme doma,
což mi teď připadá jako mnohem lepší než tohle. Pak si uvědomuji,
že mnozí ze zdejších raněných patrně při bombardování přišli i o
domov.
Po zádech mi stékají pramínky potu a vlhnou mi dlaně. Dýchám
ústy, abych trochu oslabila zápach. Před očima se mi dělají mžitky a
bojím se, že každou chvíli omdlím. Pak si ale všímám velitelky
Paylorové, která mě pozorně sleduje, aby zjistila, jak jsem silná a
jestli se nespletli, když věřili, že se na mě mohou spolehnout.
Pouštím se Hurikána a nutím se vstoupit hlouběji do skladiště, do
úzké uličky mezi dvěma řadami lůžek.
"Katniss?" chraptí po mé levici hlas, který se zvedá nad
všeobecný hluk. "Katniss?" Ze šera se ke mně natahuje čísi ruka.
Chytám se jí, abych se udržela na nohách. Ruka patří mladé ženě s
poraněnou nohou. Přes silnou vrstvu obvazů, na nichž se hemží
mouchy, prosakuje krev. Ve tváři se jí zračí bolest, ale i něco jiného;
emoce, která vůbec neodpovídá její situaci. "Jsi to opravdu ty?"
"Jo, jsem to já," daří se mi ze sebe vypravit.
V jejím obličeji vidím radost. Při zvuku mého hlasu se rozjasní a
na chvíli zapomíná na utrpení.
"Ty žiješ! Nevěděli jsme, co se s tebou stalo. Říkali nám, že jsi
naživu, ale nevěděli jsme to jistě!" drmolí vzrušeně.
"Byla jsem na tom bledě, ale uzdravila jsem se," odpovídám.
"Stejně jako se uzdravíš ty."
"Musím to říct bratrovi!" Dívka se snaží posadit a volá na někoho
o pár lůžek dál. "Eddy! Eddy! Ona je tady! Katniss Everdeenová!"
Přibližně dvanáctiletý chlapec se ohlíží k nám. Polovinu tváře mu
zakrývají obvazy. Otvírá ústa, jako kdyby chtěl vykřiknout. Jdu k
němu, odhrnuji mu mokré hnědé vlasy z čela a zdravím ho. Nemůže
mluvit, ale jedním zdravým okem se na mě dívá tak upřeně, jako
kdyby si chtěl zapamatovat i ten nejmenší detail mé tváře.
Slyším, jak se horkým vzduchem po celé nemocnici šíří mé
jméno. "Katniss! Katniss Everdeenová!" Sténání a vzlyky utichají a
nahrazují je slova naděje. Ze všech stran na mě volají hlasy.
Procházím mezi nimi, tisknu ruce, jež se ke mně natahují, dotýkám
se nezraněných částí těch, kteří nedokážou hýbat končetinami,
zdravím všechny okolo a říkám jim, jak ráda je vidím. Nic
důležitého, žádné úžasné, inspirující proslovy. Ale na tom nezáleží.
Boggs má pravdu. Těm lidem pomáhá už to, že mě vidí živou.
Sahají po mně rozechvělé prsty, které se chtějí dotknout mé kůže.
Když jeden zraněný muž svírá mou tvář v dlaních, v duchu děkuji
Daltonovi, že navrhl, abych si smyla líčení. Jak absurdní, jak
zvrácené by bylo, kdybych měla těmhle lidem nastavovat
namalovanou kapitolskou masku. Znají mě jako zraněnou, unavenou
a nedokonalou dívku. Proto k nim patřím.
Přes poslední rozhovor s Caesarem se mnozí ptají na Peetu a
ujišťují mě, že vědí o nátlaku, pod kterým mluvil. Snažím se líčit
naši budoucnost co nejoptimističtěji, ale všechny hluboce zasahuje
zpráva, že jsem přišla o dítě. Mám sto chutí prozradit pravdu a říct
jedné plačící ženě, že to všechno byl pouhý výmysl pro Hladové hry,
ale kdybych teď udělala z Peety lháře, nijak bych mu nepomohla.
Ani sobě. Ani naší věci.
Začíná mi docházet, proč byli ostatní ochotni zajít tak daleko, aby
mě ochránili. Co znamenám pro vzbouřence. Při svém zápasu s
Kapitolem, kdy jsem si tak často připadala úplně sama, jsem měla na
své straně tisíce a tisíce lidí ze všech krajů. Byla jsem jejich
reprodrozd dávno předtím, než jsem tu roli oficiálně přijala.
Klíčí ve mně nový pocit, ale teprve když stojím na stole a mávám
na rozloučenou, zatímco všichni skandují mé jméno, dokážu ho
pojmenovat. Jde o pocit moci. Mám takovou moc, o jaké se mi nikdy
ani nesnilo. Snow to pochopil, jakmile jsem v aréně vytáhla ty
jedovaté bobule. Plutarch o ní věděl, když mě zachraňoval z arény. A
Coinová už o ní ví taky. Dokonce považuje za nutné veřejně
informovat své lidi, že někdy jednám na vlastní pěst.
Jakmile se ocitáme znovu venku, opírám se o stěnu skladiště a
lapám po dechu. Boggs mi podává láhev s vodou. "Vedla sis skvěle,"
chválí mě.
Hlavně že jsem neomdlela, nepozvracela se ani s křikem
neutekla. Víceméně jsem se vezla na vlně emocí, která se ve skladišti
vzedmula.
"Máme pár pěkných záběrů," ozývá se Cressida. Dívám se na
hmyzí kameramany, z nichž se leje pot. Messalla si zapisuje nějaké
poznámky. Úplně jsem zapomněla, že mě filmují.
"Moc jsem toho neudělala," poznamenávám.
"Máš zásluhy za plno věcí, které jsi v minulosti dokázala,"
nesouhlasí Boggs.
Co jsem dokázala v minulosti? Podlamují se mi kolena a po stěně
sklouzávám do sedu. "Moje výsledky jsou hodně smíšené."
"No, ani zdaleka nejsi dokonalá, ale za daných okolností to musí
stačit," říká Boggs.
Hurikán si sedá vedle mě a vrtí hlavou. "Nedokážu uvěřit, že jsi
je nechala, aby se tě dotýkali. Pořád jsem čekal, kdy práskneš do
bot."
"Zavři zobák," odsekávám se smíchem. "Tvá matka na tebe bude
moc hrdá, až to uvidí," dodává Hurikán.
"Matka si mě ani nevšimne. Bude příliš zděšená zdejšími
podmínkami." Obracím se k Boggsovi. "Takhle to vypadá ve všech
krajích?"
"Ano. Na většinu Kapitol útočí. Snažíme se jim posílat pomoc,
kdykoliv to jde, ale ani zdaleka to nestačí." Na vteřinu se odmlčí a
poslouchá někoho ve sluchátku. Uvědomuji si, že se mi zatím vůbec
neozval Haymitch, a poklepávám na svoji vysílačku. Možná je
rozbitá. "Musíme se přesunout k přistávací ploše. Ihned," oznamuje
Boggs a jednou rukou mě zvedá na nohy. "Máme problém."
"Jaký problém?" ptá se Hurikán.
"Blíží se bombardéry," odpovídá Boggs, sahá mi za krk a
přetahuje mi Cinnovu přilbu přes hlavu. "Pohyb!"
Nechápu úplně přesně, co se děje, ale dávám se do běhu směrem
k uličce, která vede k přistávací ploše. Nevidím žádné bezprostřední
nebezpečí. Nad námi se klene modrá obloha bez jediného mráčku.
Ulice jsou prázdné, jen několik lidí přináší raněné do nemocnice.
Nikde žádný nepřítel, nezní žádný poplach. Vtom začínají houkat
sirény. Během několika vteřin se ve vzduchu zhmotňuje formace
kapitolských vznášedel a začínají padat bomby. Tlaková vlna
výbuchu mě sráží na stěnu skladiště. Zezadu na noze, těsně nad
pravým kolenem, cítím ostrou bolest. Něco mě zasáhlo i do zad, ale
podle všeho to neproniklo vestou. Pokouším se vstát, Boggs mě však
strhává zpátky na zem a zaléhá mě vlastním tělem, aby mě chránil.
Půda se chvěje explozemi dalších a dalších bomb.
Je to hrozný pocit, tisknout se ke stěně skladiště, zatímco kolem
padají bomby. Jak to říkal můj otec o obzvláště snadných úlovcích?
Jako když člověk střílí ryby v kádi. My jsme ty ryby a ulice je káď.
"Katniss!" Polekaně se ohlížím, ale je to jen Haymitchův hlas z
vysílačky.
"Ano? Co je? Tady jsem!"
"Poslouchej mě. Během bombardování nemůžeme přistát, ale je
bezpodmínečně nutné, aby si tě nikdo nevšiml," říká Haymitch.
"Takže oni nevědí, že jsem tady?" Jako obvykle jsem
předpokládala, že kvůli mé přítomnosti na ně dopadl trest.
"Podle zpravodajské služby ne. To bombardování bylo patrně
naplánované už předtím," pokračuje Haymitch.
Ozývá se Plutarch, klidně, ale důrazně. Hlas vrchního tvůrce her
zvyklého rozhodovat pod tlakem. "Tři skladiště před vámi je světle
modrá budova. U severního rohu je bunkr. Dokážete se tam dostat?"
"Pokusíme se," odpovídá Boggs. Plutarchova slova zřejmě slyšeli
všichni, protože moji osobní strážci i televizní štáb už vstávají.
Instinktivně se rozhlížím po Hurikánovi. Stojí za mnou, podle všeho
nezraněný.
"Do další vlny zbývá přibližně čtyřicet pět vteřin," oznamuje
Plutarch.
Když došlapuji na pravou nohu, bolest nad kolenem se zhoršuje,
ale nezastavuji se. Není čas zkoumat zranění. Stejně bude lepší, když
se na ně hned nebudu dívat. Naštěstí mám na sobě boty podle
Cinnova návrhu, které krásně lnou k asfaltu a při každém kroku
pruží. V tom špatně padnoucím páru, který mi přidělili ve Třináctém
kraji, bych byla namydlená. Boggs utíká v čele skupiny, ale ostatní
se drží zpátky, přizpůsobují se mé rychlosti a chrání mě ze stran i
zezadu. Nutím se do sprintu, zatímco odtikávají vteřiny do dalšího
bombardování. Míjíme druhé, šedé skladiště a probíháme podél
hnědé budovy. Před sebou vidím vybledlou modrou stěnu. Tam je
bunkr. Už jsme u další uličky a ke dveřím zbývá jen kousek, když
začínají padat bomby. Reflexivně se vrhám na zem. Tentokrát mě
zaléhá Hurikán, aby mě chránil před explozemi. Bombardování se
teď zdá delší, ale taky jsme od něj dál.
Převaluji se na bok a ocitám se tváří tvář Hurikánovi. Okolní svět
na okamžik ustupuje do pozadí a já vnímám jen jeho brunátný
obličej. Ve spánku mu viditelně pulzuje žíla a zhluboka oddechuje
pootevřenými ústy.
"Jsi v pořádku?" ptá se. Jeho slova téměř zanikají v dalším
výbuchu.
"Jo. Myslím, že mě neviděli," odpovídám. "Ty bomby nás
nesledují."
"Ne, cílem je něco jiného," přikyvuje Hurikán.
"Já vím, ale tam vzadu není nic než…" Oběma nám to dochází ve
stejnou chvíli.
"Nemocnice." Hurikán ihned vyskakuje na nohy a křičí na
ostatní. "Bombardují nemocnici!"
"To není tvůj problém," ozývá se Plutarch neoblomně.
"Pokračujte k bunkru."
"Vždyť tam jsou jenom ranění!" křičím.
"Katniss," ozve se Haymitch varovně a já dobře vím, co se chystá
říct. "Ať tě ani nenapadne…!" Vytrhuji z ucha sluchátko a nechávám
ho volně viset u krku. Vtom slyším nový zvuk. Kulometnou palbu ze
střechy hnědého skladiště naproti přes uličku. Někdo se brání proti
náletu. Než mě kdokoliv stačí zadržet, vyrážím k žebříku a stoupám
po něm. Šplhání je jednou z mých nejsilnějších stránek.
"Nezastavuj se!" slyším za sebou Hurikána. Pak se ozývá zvuk,
jaký vydává bota, když ji někomu vrazíte do obličeje. Jestli ten
obličej patří Boggsovi, Hurikán za to později draze zaplatí. Ocitám se
na dehtové střeše, pomáhám Hurikánovi a oba vybíháme k řadě
kulometů nad uličkou mezi skladišti. Každý kulomet obsluhuje
několik rebelů. Připojujeme se k dvojici vojáků a krčíme se za
zátarasem.
"Ví Boggs, že jste tady nahoře?" Vlevo od nás stojí u jednoho
kulometu velitelka Paylorová a tázavě se na nás dívá.
Dávám jí vyhýbavou odpověď, abych přímo nelhala. "Dobře ví,
kde jsme."
Paylorová se směje. "To se vsadím. Umíte s tím zacházet?"
"Já ano. Ve Třináctém kraji jsem prošel výcvikem," odpovídá
Hurikán. "Ale radši bych používal vlastní prostředky."
"Máme luky." Zvedám svůj luk, ale dochází mi, že vypadá spíš
jako ozdoba. "Je účinnější, než na první pohled vypadá."
"O tom nepochybuji," přikyvuje Paylorová. "Dobře. Čekáme
nejmíň tři další vlny. Před svržením bomb musejí vypnout maskovací
štíty. To je naše šance. Držte se při zemi!" Klekám si na koleno a
zaujímám střeleckou pozici.
"Radši začneme ohněm," poznamenává Hurikán.
Přikyvuji a vytahuji šíp z pravého toulce. Jestli mineme cíl, šípy
se nerozplynou ve vzduchu - nejspíš dopadnou na střechy protějších
skladišť. Oheň se dá uhasit, ale výbušné hlavice by mohly budovy
nenapravitelně poškodit.
Najednou se objevují o dva bloky dál, přibližně sto metrů nad
námi. Sedm malých bombardérů ve formaci písmene V. "Husy!"
volám na Hurikána. Přesně chápe, co tím myslím. V době ptačích
tahů jsme si vyvinuli systém, podle něhož si dělíme lovené ptáky,
abychom nemířili oba na stejného jedince. Já střílím na vzdálenější
rameno písmene V, Hurikán na bližší a střídáme se ve střílení na
ptáka v čele hejna. Na další rozhovor není čas. Odhaduji rychlost
vznášedel a vypouštím šíp. Zasahuji jeden stroj do křídla, které
okamžitě pohlcují plameny. Hurikán těsně míjí první bombardér. Na
protější střeše vypuká požár a já slyším Hurikánovu tichou kletbu.
Zasažené vznášedlo se opile kymácí ve vzduchu, ale přesto se mu
daří svrhnout bomby. Pak nicméně nezmizí a nemizí ani druhý stroj,
který patrně povstalci zasáhli kulometem. Poškození podle všeho
vyřadilo z provozu maskovací štít.
"Dobrá trefa," chválí mě Hurikán.
"Ani jsem nemířila na tenhle," mumlám. Chtěla jsem zasáhnout
stroj před ním. "Jsou rychlejší, než si myslíme."
"Zaujměte pozice!" volá Paylorová. Na obloze se vynořuje druhá
letka.
"Oheň není k ničemu," říká Hurikán. Přikyvuji a oba přikládáme
k tětivám šípy s výbušnými hlavicemi. Protější skladiště jsou stejně
nejspíš prázdná.
Vznášedla se nehlučně blíží a já dospívám k rozhodnutí. "Budu
stát!" křičím na Hurikána a zvedám se na nohy. Takhle se mi míří
nejlíp. Střílím jako první a zasahuji stroj v čele. Po výbuchu zůstává
v jeho podbřišku velký otvor. Hurikán ustřeluje ocas druhého
vznášedla. Stroj se řítí k zemi a dopadá na ulici, kde explodují dosud
nesvržené bomby.
Bez varování se na nás řítí třetí letka. Tentokrát Hurikán
sestřeluje první stroj a já zasahuji křídlo druhého bombardéru, který
se následně ve vzduchu sráží se vznášedlem, jež letí za ním. Oba
stroje padají na střechu skladiště naproti nemocnici. Čtvrté vznášedlo
zneškodnil zásah kulometu.
"Tak, to je všechno," vydechuje Paylorová.
Plameny a hustý černý dým z vraků nám brání ve výhledu.
"Zasáhli nemocnici?"
"Určitě," odpovídá Paylorová ponuře.
Utíkám k žebříkům na opačné straně skladiště, ale ještě si stačím
všimnout, jak se zpoza ventilačních šachet vynořuje Messalla a jeden
z hmyzích kameramanů. Myslela jsem, že se pořád krčí dole v uličce.
"Začínám si jich vážit," podotýkám směrem k Hurikánovi.
Sestupuji po žebříku. Dole na mě čeká jeden osobní strážce,
Cressida a druhý kameraman. Očekávám protesty, ale Cressida mává
rukou, ať běžím dál, a křičí do vysílačky: "To je mi fuk, Plutarchu!
Potřebuji už jenom pět minut!" Nepatřím ke šťouralům, kteří by
zpochybňovali platnost nabízené propustky. Vyrážím k nemocnici.
SO
"To ne," šeptám. Nemocnice je zničená. Míjím raněné i hořící
vraky bombardérů, ale vnímám jen hrůzný výjev před sebou. Všude
křičí a pobíhají lidé, nemohou však nikomu pomoct. Po
bombardování se propadla střecha a vypukl požár, který uvěznil
všechny pacienty v budově. Skupinka záchranářů se pokouší prorazit
cestu dovnitř, ale dobře vím, co najdou. Jestli raněné nezabila
padající střecha a plameny, zadusili se kouřem.
Vedle mě stojí Hurikán. Jeho nečinnost potvrzuje mé podezření.
Horníci se nesnaží o záchranu zavalených druhů jen v případě, kdy
už nevidí žádnou naději.
"Pojď, Katniss. Haymitch říká, že už pro nás mohou poslat
vznášedlo," obrací se na mě Hurikán. Ale já se nedokážu pohnout z
místa.
"Proč to udělali? Proč bombardovali lidi, kteří tak jako tak
umírali?" ptám se ho.
"Aby odradili ostatní. Aby zabránili zraněným vyhledat pomoc,"
odpovídá Hurikán. "Tihle lidé byli postradatelní. Aspoň pro Snowa. I
kdyby Kapitol vyhrál, co by si počal se zmrzačenými otroky?"
Vzpomínám na všechny ty roky v lesích, kdy jsem poslouchala
Hurikánovy proslovy proti Kapitolu. Nikdy jsem jim nevěnovala
přílišnou pozornost a nechápala jsem, proč se Hurikán vůbec
obtěžuje rozebíráním jejich pohnutek. Proč je důležité umět se vžít
do myšlenkových pochodů svých protivníků. Dnešek jasně ukázal,
jak důležité to může být. Když se Hurikán pozastavoval nad zřízením
nemocnice, nedělal si starosti kvůli nakažlivým chorobám, ale kvůli
tomuhle. On totiž nikdy nepodceňuje krutost těch, proti nimž
stojíme.
Pomalu se otáčím k nemocnici zády. Několik kroků přede mnou
stojí mezi oběma hmyzími kameramany Cressida. Poslední události
ji nijak nevyvedly z míry. Zůstává ledově klidná.
"Katniss," oslovuje mě. "Prezident Snow nechal odvysílat záběry
z bombardování. Živě. Pak vystoupil s prohlášením, že šlo o jeho
vzkaz povstalcům. A co ty? Nechceš povstalcům něco říct?"
"Chci," šeptám. Z kamery na mě bliká červené světlo. Vím, že
mě natáčejí. "Chci," opakuji hlasitěji. Všichni ode mne odstupují -
76
Hurikán, Cressida i kameramani -, abych měla pódium jen pro sebe.
Hypnotizuji červené blikající světélko. "Chci říct vzbouřencům, že
jsem naživu. Že stojím v Osmém kraji, kde Kapitol právě
vybombardoval nemocnici plnou neozbrojených mužů, žen a dětí.
Nikdo nepřežil." Můj šok pomalu přechází ve vztek. "Všem chci říct
tohle: jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude
jednat férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte.
Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní." Automaticky rozpřahuji
ruce, jako kdybych chtěla obsáhnout celou hrůzu kolem sebe. "Tohle
je jejich práce. A my jim to musíme vrátit!"
Jdu ke kameře a nechávám se unášet vztekem. "Prezident Snow
říká, že nám takhle posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete
nás mučit, bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?"
Jedna z kamer sleduje můj prst namířený na hořící vznášedlo na
střeše protějšího skladiště. I přes plameny je na křídle jasně vidět
kapitolský erb. "Jiskra zažehla požár!" Teď už křičím, aby Snowovi
neuniklo jediné mé slovo. "A jestli shoříme my, vy shoříte s námi!"
Moje slova visí ve vzduchu. Čas jako by se zastavil. Zaplavuje
mě horko, které pochází z mého nitra.
"Stop!" Cressidin hlas mě vrací do reality a hasí můj žár.
Cressida na mě souhlasně kývá. "Skvělá tečka."

6.k

4. dubna 2012 v 18:47

Šok z toho, že jsem najednou uslyšela Haymitche, a zjištění, že
není jen provozuschopný, ale taky má opět do jisté míry kontrolu nad
mým životem, mě včera rozzuřilo. Okamžitě jsem opustila studio a
dnes jsem odmítla poslouchat jeho pokyny z prosklené kabiny. I tak
jsem okamžitě věděla, že se v hodnocení mého výkonu nepletl.
Trvalo mu celé dopoledne, než o hranicích mých schopností
přesvědčil ostatní. Vysvětlil jim, že tohle nezvládnu. Nedokážu stát v
televizním studiu, navlečená do kostýmu, s pečlivě upraveným
líčením a v oblaku falešného kouře, a přitom věrohodně burcovat
rebely k boji. Vlastně je zázrak, že jsem si tak dlouho vedla před
kamerami poměrně dobře. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě
Peeta. Sama na roli reprodrozda nemám.
Scházíme se kolem obrovského stolu v konferenční místnosti.
Coinová a její kamarila. Plutarch, Fulvia a můj přípravný tým.
Skupina lidí z Dvanáctého kraje, mezi nimiž jsou Haymitch a
Hurikán, ale i pár dalších, jejichž přítomnost si neumím vysvětlit,
jako jsou Leevy nebo Mastná Sae. Na poslední chvíli přichází
Finnick, který před sebou tlačí kolečkové křeslo s Diodem, a Dalton,
odborník na dobytek z Desátého kraje. Coinová je patrně sezvala,
aby se všichni stali svědky mého selhání.
Slova se ale ujímá Haymitch. Všechny vítá a z jeho řeči vyplývá,
že se přítomní dostavili na jeho osobní pozvání. To je poprvé, co
jsme spolu v jedné místnosti od chvíle, kdy jsem ho podrápala.
Vyhýbám se mu očima, ale všímám si jeho odrazu v jednom lesklém
kontrolním panelu na stěně. Má nezdravě nažloutlou barvu a hodně
zhubl, takže působí dojmem, jako kdyby se srazil. Na vteřinu mě
přepadá strach, že umírá, a musím si připomenout, že je mi to vlastně
jedno.
Nejdřív ze všeho Haymitch pouští záznam, který jsme právě
pořídili. Pod Plutarchovým a Fulviiným vedením jsem dosáhla
nových výšin otřesného herectví. Můj hlas ani pohyby nevypadají
přirozeně, jako kdybych byla loutka, kterou vodí neviditelné síly.
"Dobrá," říká Haymitch po přehrání mého debaklu. "Chce někdo
tvrdit, že nám takový materiál pomůže vyhrát válku?" Ticho.
"Výborně. Tím ušetříme čas. Teď se na minutku zamysleme. Chci,
aby si každý vzpomněl na jeden okamžik, kdy vás Katniss
Everdeenová upřímně dojala. Ne když jste jí záviděli účes, když jí
vzplanuly šaty nebo se do něčeho trefila šípem. Ne když ji Peeta
vykresloval jako dívku k pomilování. Chci slyšet, kdy ve vás sama
Katniss vyvolala nějaké skutečné emoce."
Ticho se protahuje, jako kdyby nemělo nikdy skončit, ale
nakonec si slovo bere Leevy. "Když se nabídla do Hladových her
místo Prim. Protože tehdy si určitě myslela, že zemře."
"Dobře. Skvělý příklad," chválí ho Haymitch. Bere do ruky
červený fix a píše do poznámkového bloku. "Přihlásila se do arény
místo své sestry." Rozhlíží se kolem stolu. "Kdo dál?"
K mému překvapení jako další promlouvá Boggs, kterého
považuji za svalnatého robota, jenž na slovo poslouchá prezidentku
Coinovou. "Když zpívala tomu umírajícímu děvčeti." Z nějakého
zákoutí paměti se mi vynořuje vzpomínka na Boggse, jak sedí s
malým chlapcem na klíně. Nejspíš jsem je viděla v jídelně. Možná
není jenom robot.
"Koho by to nezasáhlo, že?" říká Haymitch a zapisuje si další bod
do bloku.
"Já jsem plakala, když Katniss uspala Peetu, aby mu mohla jít pro
léky, a když ho na rozloučenou políbila!" ozývá se Octavia, ale pak
si zakrývá ústa, jako kdyby si byla jistá, že udělala velkou chybu.
Haymitch ale jen přikyvuje. "No jasně. Omámila Peetu, aby mu
zachránila život. Velmi pěkné."
V rychlém sledu a bez nějakého zjevného uspořádání následují
další dojemné okamžiky. Když jsem se spojila s Routou. Když jsem
po rozhovorech s vítězi chytila za ruku Pleva. Když jsem se snažila
nést Mags. A samozřejmě ta chvíle, kdy jsem si vysypala do dlaně
jedovaté bobule, které symbolizovaly pro různé lidi zcela odlišné
věci. Lásku k Peetovi. Snahu nevzdávat se ani ve zdánlivě neřešitelné
situaci. Odpor proti nelidskosti Kapitolu.
Haymitch zvedá poznámkový blok. "Takže otázka zní, co mají
všechny ty okamžiky společného?"
"To, že Katniss jednala sama za sebe," odpovídá Hurikán tiše.
"Nikdo jí neříkal, co má dělat nebo říkat."
"Neměla žádný připravený scénář. To je ono!" souhlasí Diod a
hladí mě po ruce. "Takže bychom tě měli prostě nechat na pokoji,
viď?"
Lidé kolem stolu se smějou. Dokonce i já se trochu uvolňuji.
"To je všechno moc hezké, ale nijak nám to nepomůže," reptá
Fulvia mrzutě. "Třináctý kraj bohužel nenabízí tolik příležitostí, aby
se projevila její spontaneita. Takže pokud nenavrhujete, abychom ji
hodili do bitevní vřavy…"
"Přesně to navrhuji," skáče jí Haymitch do řeči. "Vyvezte ji do
terénu a natáčejte ji při tom."
"Lidé si ale myslí, že je těhotná," upozorňuje ho Hurikán.
"Rozhlásíme, že po tom elektrickém šoku v aréně potratila," říká
Plutarch. "Je to velmi smutné. Velmi politováníhodné."
Nápad poslat mě do války je kontroverzní, ale Haymitch ho
podepřel neprůstřelným argumentem. Když podávám dobré výkony
jen v reálných situacích, pak mě musejí filmovat právě v nich. "Když
ji režírujeme nebo nutíme odříkávat předem připravený text, můžeme
maximálně doufat, že to jakž takž zvládne. Skutečně kouzelné
okamžiky musejí vycházet z ní. Na to lidé reagují."
"I když budeme opatrní, nemůžeme jí garantovat úplné bezpečí,"
namítá Boggs. "Bude na ni mířit každý…"
"Chci do toho jít," nenechávám ho domluvit. "Tady povstalcům
nijak nepomohu."
"A jestli tě zabijou?" ptá se Coinová.
"Zajistěte, ať to máte všechno natočené. Ty záběry pak budete
moct použít," odpovídám.
"Dobře," říká Coinová. "Ale budeme postupovat krok za krokem.
Najdeme co nejméně nebezpečnou situaci, ve které by ses mohla
chovat spontánně." Obchází místnost a studuje osvětlené mapy krajů
s pozicemi jednotek. "Odpoledne ji zavezte do Osmého kraje. Ráno
tam proběhlo těžké bombardování, ale to podle všeho skončilo. Chci
ji mít na místě s plnou výzbrojí, s oddílem osobních strážců a se
štábem. Haymitchi, vy budete ve vzduchu a zůstanete s ní v kontaktu.
Uvidíme, jak to půjde. Máte k tomu ještě někdo něco?"
"Umyjte jí tvář," říká Dalton. Všichni se k němu otáčejí. "Je to
pořád dívka a vy jste z ní udělali pětatřicátnici. To není dobře. Takhle
nějak by si počínal Kapitol."
Coinová ukončuje poradu a Haymitch ji žádá, aby si se mnou
mohl promluvit v soukromí. Odcházejí všichni kromě Hurikána,
který nejisté přešlapuje po mém boku. "Čeho se bojíš?" ptá se ho
Haymitch. "Jestli tady někdo potřebuje ochranku, jsem to já."
"To je v pohodě," říkám a Hurikán odchází. V místnosti je slyšet
pouze hučení počítačů a ventilace.
Haymitch usedá proti mně. "Budeme muset zase spolupracovat.
Takže začni. Jen to řekni."
Vzpomínám na vzteklou, zuřivou scénu na palubě vznášedla i na
svou následnou hořkost. Nahlas ale jen říkám: "Nemohu uvěřit, že
jste nezachránil Peetu."
"Já vím," odpovídá.
Tohle nemůže být všechno. Ne proto, že se neomluvil. Ale
protože jsme byli tým. Dohodli jsme se, že udržíme Peetu naživu.
Byla to opilecká dohoda, uzavřená za noční temnoty, ale i taková
dohoda platí. A já hluboko uvnitř vím, že jsme oba selhali.
"Teď vy," vybízím ho.
"Nemohu uvěřit, že jsi od něj tu noc odešla," říká Haymitch.
Přikyvuji. Má pravdu. "Pořád se k tomu v duchu vracím.
Přemýšlím, co jsem mohla udělat, abych zůstala s ním a přitom
nemusela ukončit spojenectví s ostatními. Ale nic mě nenapadá."
"Neměla jsi na výběr. A i kdybych tu noc dokázal přimět
Plutarcha, abychom zachránili i jeho, všichni bychom se zřítili. Už
takhle jsme odtamtud vyvázli jen tak tak." Konečně se mu dívám do
očí. Takhle vypadají oči člověka ze Sloje. Jsou šedé, hluboké a
podmalované kruhy po bezpočtu bezesných nocí. "On pořád žije,
Katniss."
"Hra ještě neskončila." Snažím se o optimismus, ale láme se mi
hlas. "Ano. A já jsem pořád tvůj instruktor." Haymitch na mě míří
fixem. "Až budeš v terénu, nezapomeň, že jsem ve vznášedle nad
tebou. Budu mít lepší přehled o situaci, takže dělej, co ti řeknu."
"Uvidíme," odpovídám.
Vracím se do maskérny a omývám si tvář. Do odpadu odtékají
šmouhy barev. Osoba, která na mě hledí ze zrcadla, působí uštvaně,
má nedokonalou pleť a unavené oči, ale aspoň vypadá jako já.
Strhávám si z paže obvaz a odhaluji svou ošklivou jizvu. Tak. I tohle
jsem já.
Vzhledem k tomu, že se chystám do válečné zóny, Diod mi
pomáhá s oblékáním do zbroje podle Cinnova návrhu. Patří k ní
helma z nějakého kovu, která mi lne těsně k hlavě, její materiál je
pružný jako látka a mohu ho shrnout dozadu jako kápi. Vesta, která
ochrání životně důležité orgány. Malé bílé sluchátko připojené
drátem k límci. Diod mi ještě připevňuje k pasu masku, kterou
nemusím mít nasazenou, pokud nedojde k plynovému útoku. "Jestli
uvidíš, jak se někdo hroutí bez zjevné příčiny k zemi, okamžitě si ji
nasaď," radí mi. Nakonec mi věší na záda pouzdro, které obsahuje tři
toulce se šípy. "Pamatuj si: napravo jsou zápalné, nalevo výbušné a
uprostřed normální. Neměla bys je potřebovat, ale opatrnosti není
nikdy dost."
Přichází Boggs, aby mě odvedl do sekce letecké divize. Když
před námi zastavuje výtah, přibíhá rozrušený Finnick. "Katniss, oni
mě nenechají jet! Říkal jsem jim, že jsem v pořádku, ale nechtějí mě
ani pustit do vznášedla!"
Přejíždím ho očima - bosé nohy v papučích, nemocniční košile,
rozcuchané vlasy, zpola zauzlovaný provaz mezi prsty i nepřítomný
pohled - a vím, že všechny mé přímluvy by byly zbytečné. Ani já
sama nepovažuji za dobrý nápad, abychom ho brali s sebou. A tak se
pleskám dlaní do čela a říkám: "Jé, já zapomněla. Měla jsem ti
vyřídit, ať se přihlásíš u Dioda ve Speciální zbrojnici. Vyrobil ti nový
trojzubec."
Při slově trojzubec se odněkud z hlubiny vynořuje starý Finnick.
"Vážně? Co umí?"
"Nevím. Ale jestli je aspoň z poloviny tak dobrý jako můj luk se
šípy, hned si ho zamiluješ," slibuji mu. "Budeš s ním napřed muset
cvičit."
"Jasně. Samozřejmě. Tak to abych radši šel dolů," říká.
"Firmičku?" zastavuji ho ještě. "Nechceš si vzít kalhoty?"
Dívá se na svoje nahé nohy, jako kdyby si poprvé všiml, co má
vlastně na sobě. Pak ze sebe strhává košili a zůstává jen ve spodním
prádle. "Proč? Nemůžeš se snad takhle soustředit?" ptá se a zaujímá
komicky vyzývavou pózu.
Musím se smát. Je to legrační a Boggs se navíc tváří, jako by mu
to bylo mimořádně nepříjemné. Taky jsem šťastná, že Finnick zase
trochu připomíná toho chlapíka, se kterým jsem se setkala před
Čtvrtohrami.
"Jsem jenom člověk, Odaire." Nastupuji do výtahu a čekám, až se
za námi zavřou dveře. "Omlouvám se," říkám Boggsovi.
"Nemáš zač. Myslím, že jsi to zvládla dobře," odpovídá. "Aspoň
jsem ho nemusel zatknout."
"Pokradmu si ho prohlížím. Je mu kolem pětačtyřiceti, má
nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a modré oči. Bezchybné držení
těla. Už podruhé na mě promluvil tak, jako kdybychom byli spíš
přátelé než protivníci. Snad bych mu měla dát šanci. Jenže on tak
bezvýhradně poslouchá Coinovou…
Ozývá se série hlasitých klapnutí, výtah se na chvilku zastavuje a
pak pokračuje v pohybu do strany. "My jedeme vodorovně?" divím
se.
"Ano. Třináctým krajem probíhá celá síť výtahových šachet,"
vysvětluje Boggs. "Tahle probíhá těsně nad transportní částí páté
letecké plošiny. Jedeme do hangáru."
Hangár. Vězení. Speciální obranná sekce. Oblast určená k
produkci jídla. Elektrárna. Čistička vody a vzduchu. "Třináctka je
mnohem větší, než jsem si myslela."
"To není naše zásluha," říká Boggs. "V podstatě jsme to tady
zdědili. Máme co dělat, abychom všechno udrželi v provozu."
Ozývá se další cvakání, krátce klesáme - jen o dvě patra -a dveře
se otvírají v Hangáru.
"Ach" vydechuji mimovolně, když před sebou vidím celou letku
s nesčetnými řadami různých typů vznášedel. "Tohle jste taky
zdědili?"
"Některá jsme vyrobili, některá patřila ke kapitolské letce.
Samozřejmě jsme je modernizovali," říká Boggs.
Znovu se mi vrací nechuť vůči Třináctému kraji. "Takže jste měli
celou dobu takovou výzbroj a nechali jste všechny ostatní kraje
napospas Kapitolu?"
"To není tak jednoduché," namítá Boggs. "Až donedávna jsme
neměli ani dost sil na protiútok. Sotva jsme se drželi při životě. Když
jsme svrhli a popravili zdejší Kapitolany, jen hrstka z nás uměla
pilotovat. Mohli jsme na ně vystřelit jaderné rakety, to ano. Jenže u
takového typu útoku se vždycky člověk musí ptát: zbudou po jaderné
válce s Kapitolem vůbec nějací lidé?"
"Teď mluvíte skoro jako Peeta. A přitom jste ho všichni označili
za zrádce," připomínám mu.
"Protože volal po složení zbraní," vrtí hlavou Boggs. "Všimni si,
že ani jedna strana nepoužila jaderné hlavice. Bojujeme postaru.
Tudy, vojáku Everdeenová." Ukazuje na jedno z menších vznášedel.
Vystupuji po schůdcích. Ve stroji už je namačkaný televizní štáb
s vybavením. Všichni na sobě mají tmavě šedé vojenské kombinézy
Třináctého kraje, dokonce i Haymitch, ačkoliv nevypadá v
nepohodlném límci nijak spokojeně.
Přibíhá Fulvia Cardewová a podrážděně vzdychá nad mou
nenalíčenou tváří. "Tolik práce, a zbytečně. Já ti to nevyčítám,
Katniss. Jenže hrozně málo lidí se rodí s televizní tváří. Jako on."
Chytá Hurikána, který si právě povídá s Plutarchem, a otáčí ho k
nám. "No není krásný?"
Hurikán asi opravdu vypadá v uniformě dobře. Fulviina otázka
nás oba vzhledem k naší minulosti uvádí do rozpaků. Snažím se
vymyslet nějakou duchaplnou odpověď, ale předbíhá mě Boggs:
"Nečekejte, že si z toho sedneme na zadek. Právě jsme viděli
Finnicka Odaira ve spodním prádle." Nejspíš začnu mít Boggse ráda.
Ozývá se varovné hlášení před startem a já si zapínám pás na
sedadle vedle Hurikána, naproti Haymitchovi a Plutarchovi.
Projíždíme bludištěm chodeb, které ústí na vyvýšenou plošinu. Jakási
zdviž vynáší náš stroj nad nejvyšší patra a najednou se ocitáme na
prostranství obklopeném lesy. Odlepujeme se od plošiny a zahalují
nás mraky.
Když mám teď konečně chvilku klidu na přemýšlení, uvědomuji
si, že vůbec netuším, co mě na tomhle výletu do Osmého kraje čeká.
Vlastně nevím skoro nic o momentální válečné situaci ani o tom, co
je třeba k našemu vítězství, nebo o tom, co se stane, pokud opravdu
vyhrajeme.
Plutarch se mi všechno snaží co nejjednodušeji vysvětlit. Panem
vyhlásil Kapitolu válku. Zapojili se do ní všechny kraje s výjimkou
Druhého, který i přes účast v Hladových hrách vždy udržoval s
našimi nepřáteli úzké styky, dostává kvalitnější jídlo a tamější
obyvatelé mají lepší podmínky k životu. Po temných dobách a údajné
likvidaci třináctky se Druhý kraj stal novým kapitolským centrem
obrany, i když je veřejně prezentován jako středisko těžby kamene,
podobně jako se ve třináctce údajně hlavně těžil grafit. Druhý kraj
nejen vyrábí zbraně, ale taky trénuje, a dokonce dodává některé
mírotvorce.
"Chcete říct, že někteří mírotvorci pocházejí z Druhého kraje?"
ptám se. "Já myslela, že jsou všichni z Kapitolu."
Plutarch přikyvuje. "To si máte myslet. A někteří se tam opravdu
narodili, ale Kapitol nemá dost obyvatel na tak velkou armádu. Navíc
je obtížné nalákat lidi vychované v Kapitolu, aby vedli nudný a
nuzný život v krajích. Dvacetiletá služba, žádné manželství, žádné
děti. Někteří berou vojenskou službu jako čest, jiní ji zvolí jako
alternativu k trestu. Když vstoupíš mezi mírotvorce, jsou například
smazány všechny tvoje dluhy. Mnoho Kapitolanů vězí v dluzích až
po uši, ale ne každý z nich je vhodný pro vojenskou službu. Proto
Kapitol shání vojáky i ve Druhém kraji. Jejich obyvatelé tak mohou
uniknout chudobě a práci v lomech. Jsou vychováváni jako válečníci.
Sami jste viděli, jak ochotně se jejich děti nabízejí jako splátci."
Cato a Kordeta. Brutus a Enobaria. Zažila jsem jejich dychtivost i
krvežíznivost na vlastní kůži. "Ale všechny ostatní kraje jsou na naší
straně?" ujišťuji se.
"Ano. Naším cílem je obsadit kraje jeden po druhém. Nakonec si
necháváme dvojku. Tím odřízneme Kapitol od všech zásob, a až ho
oslabíme, vpadneme přímo do něj," vysvětluje Plutarch. "To bude
mnohem náročnější fáze, ale zatím jsme teprve na začátku cesty."
"Kdo bude vládnout, jestli vyhrajeme?" ptá se Hurikán.
"Všichni," odpovídá Plutarch. "Vytvoříme republiku, kde budou
mít obyvatelé všech krajů i Kapitolu právo volit své zástupce v
centralizované vládě. Netvařte se tak nedůvěřivě, tenhle systém už
kdysi fungoval."
"Na papíře," bručí Haymitch.
"Píše se o něm v historických knihách," namítá Plutarch. "A když
to zvládli naši předkové, dokážeme to taky."
Nemám pocit, že bychom se měli snažit vyrovnat se předkům.
Stačí se podívat, jaký odkaz nám zanechali: války a poškozenou
planetu. Očividně jim bylo jedno, co se stane s generacemi, které
přijdou po nich. Ten nápad s republikou ovšem nezní tak špatně.
Přinejmenším půjde o vylepšení oproti současnému stavu.
"A když prohrajeme?" hlesnu.
"Když prohrajeme?" Plutarch bloudí pohledem po okolních
oblacích a rty mu křiví ironický úšklebek. "V takovém případě nás
napřesrok čekají vskutku nezapomenutelné Hladové hry. Což mi
připomíná…" Vytahuje z vesty ampulku, vyklepává z ní do dlaně
tmavě fialové pilulky a podává nám je. "Pojmenovali jsme je rulík na
tvou počest, Katniss. Povstalci si nemohou dovolit, aby kohokoliv z
nás zajali. Ale slibuji, že to bude naprosto bezbolestné."
Beru do ruky jednu pilulku a přemýšlím, kam si ji mám schovat.
Plutarch mi poklepává na levé rameno. Zvedám k němu pravou ruku
a nahmatávám malou kapsičku, do které mohu pilulku uložit. I
kdybych měla svázané ruce, stačí jen sklonit hlavu a vzít si ji zuby.

5.k

4. dubna 2012 v 18:44

Další protivník, s nímž musím bojovat. Další mocný hráč, který
se rozhodl, že mě použije jako pěšáka ve své hře, ačkoliv to zatím
nikomu nevyšlo podle plánu. Nejdřív to byli tvůrci her, kteří ze mě
udělali hvězdu a později se marně pokoušeli ustát hrst jedovatých
bobulí. Pak prezident Snow, který mě nutil hasit plameny povstání,
ale zjistil, že každý můj tah odpor v krajích naopak posiluje. Potom
vzbouřenci - chytili mě do kovových drápů a vyzvedli mě z arény,
abych se stala jejich reprodrozdem, a následně se museli smířit s tím,
že nestojím o křídla. A teď prezidentka Coinová se svým arzenálem
jaderných zbraní a bezchybně promazaným soukolím Třináctého
kraje zjišťuje, že se reprodrozd hůř ovládá, než lapá. Coinová si ale
nejrychleji ze všech uvědomila, že mám své vlastní priority, a tudíž
se mi nedá věřit. Jako první ze všech mě veřejně označila za hrozbu.
Prsty hladím vrstvu pěny ve vaně. Celková očista je jen prvním
krokem při vytváření mého nového vzhledu. Vlasy mám poničené
kyselinou, kůži opálenou od slunce a na několika místech mě hyzdí
ošklivé jizvy. Můj přípravný tým mě proto musí zkrášlit a pak
popálit a zjizvit nějakým přitažlivějším způsobem.
"Udělejte z ní krasavici v základní verzi," přikázala jim Fulvia
hned ráno. "Od toho se odpíchneme dál." Základní verzí se rozumí
dokonalý, ale přírodní vzhled, jako by člověk právě vstal z postele.
Mé nehty tak budou pěstěné, ale bez lesku. Vlasy měkké a lesklé, ale
ne vyčesané do extravagantního účesu. Voskem mi odstraní
chloupky z celého těla a zbaví mě tmavých kruhů pod očima, ale
nebudou provádět žádná viditelná vylepšení. Cinna dal nejspíš
přípravnému týmu stejné pokyny, když jsem poprvé přijela do
Kapitolu. Jenže tehdy jsem byla soutěžící v Hladových hrách.
Předpokládala jsem, že jako jedna z povstalců budu moct být víc
sama sebou. Rebelka, která se má ukazovat v televizi, však musí
splňovat určité požadavky.
Smývám si pěnu z těla a otáčím se k Octavii, jež za mnou čeká s
ručníkem. Je až neuvěřitelné, jak se liší od ženy, kterou jsem poznala
v Kapitolu. Chybí jí křiklavé oblečení, silná vrstva líčení, barvy,
šperky i různé maličkosti, jimiž si zdobila vlasy. Vzpomínám si, jak
jednou přišla se zářivě růžovými kadeřemi namotanými na blikavé
žárovičky ve tvaru myší a vyprávěla, že má několik myší jako
domácí mazlíčky. To mě tehdy ohromilo, protože my považujeme
myši za škodlivou havěť, nejsou-li ovšem pečené. Octavii se zřejmě
líbily, protože jsou malé, hebké a piští. Jako ona. Zatímco mě otírá,
snažím se zvyknout si na novou Octavii z Třináctého kraje. Má od
přírody pěkné, kaštanově hnědé vlasy, obyčejnou, ale nepopiratelně
milou tvář a je mladší, než jsem si myslela. Zřejmě teprve nedávno
oslavila dvacítku. Bez osmicentimetrových ozdobných nehtů mi její
prsty najednou připadají krátké, jakoby useknuté. Pořád se jí chvějou
ruce. Chtěla bych ji ujistit, že je všechno v pořádku a že dohlédnu na
to, aby jí Coinová už nikdy neublížila. Barevné podlitiny pod její
zelenou pletí mi ale připomínají moji bezmoc.
I Flavius vypadá bez nachové rtěnky a zářivých šatů trochu
vybledle, i když se mu podařilo jakž takž ukáznit svoje oranžové
lokny. Nejmenší proměna se udála s Venií. Světle zelenomodré vlasy
nemá vyčesané do trčících hrotů, ale přitisknuté k hlavě, a jsou vidět
šedivějící kořínky. Jejím nejnápadnějším rysem však vždycky byla
tetování, a ta jsou stejně zlatá a výrazná jako kdykoliv předtím.
Přichází k Octavii a bere jí ručník z rukou.
"Katniss nám neublíží," oslovuje Octavii tichým, pevným
hlasem. "Ani nevěděla, že tu jsme. Teď už bude všechno lepší."
Octavia kývá, ale netroufá si podívat se mi do očí.
Moje proměna do krasavice v základní verzi není nijak
jednoduchá ani se širokým arzenálem kosmetických produktů,
nástrojů a udělátek, které Plutarch prozíravě přivezl z Kapitolu.
Přípravný tým ovšem odvádí slušnou práci, dokud nepřichází na řadu
to místo na mé paži, odkud mi Johanna vyřízla sledovací zařízení.
Když mě sešívali dohromady, žádný z lékařů se nestaral o to, jak
bude vypadat výsledná rána. Teď mám na paži hrbolatou, klikatou
jizvu, která zabírá plochu velkou jako jablko. Obvykle ji zakrývá
rukáv, ale Cinnův kostým je navržen tak, že rukávy končí těsně nad
loktem. Jde o tak velký problém, že jsou povoláni Plutarch s Fulvií.
Přísahám, že při pohledu na mou jizvu se Fulvii zvedne žaludek. Na
někoho, kdo dělá asistenta tvůrci her, je neskutečně citlivá. Patrně je
zvyklá vídat ošklivé věci jenom na obrazovce.
"Všichni vědí, že tam mám jizvu," upozorňuji je rozmrzele.
"Jenže vidět ji je něco jiného než o ní vědět," říká Fulvia. "Je
vážně odporná. Během oběda s Plutarchem něco vymyslíme."
"To bude dobré," mává Plutarch rukou. "Dáme přes ni nějakou
pásku, nebo tak něco."
Znechuceně se oblékám, abych mohla vyrazit do jídelny.
Přípravný tým přešlapuje v hloučku u dveří. "Přinesou vám jídlo
sem?" ptám se.
"Ne," vrtí hlavou Venia. "Máme jít do jídelny."
V duchu úpím, když si představuji, jak jdu do jídelny s touhle
trojicí. Všichni na mě ale civí tak jako tak. Dnes to bude stejné.
"Zavedu vás tam," říkám jim. "Pojďte za mnou."
Kradmé pohledy a tiché mumlání, které obvykle můj příchod
vyvolává, není nic proti reakci na bizarní vzhled mého týmu.
Stolovníci otvírají ústa, ukazují si na nás a udiveně vykřikují.
"Nevšímejte si jich," šeptám přípravnému týmu. Všichni tři stojí za
mnou se sklopenými pohledy, mechanicky postupují ve frontě a
berou si misky našedlé ryby, zeleninového vývaru a šálek vody.
Sedáme si k mému stolu, mezi lidi ze Sloje. Ovládají se líp než
obyvatelé třináctky, ale možná jsou jen rozpačitější. Leevy, můj
bývalý soused z Dvanáctého kraje, přípravný tým opatrně zdraví a
Hurikánova matka Hazelle, která určitě ví o jejich uvěznění, zvedá
lžíci s vývarem. "Nebojte se," poznamenává. "Chutná líp, než
vypadá."
Nejúčinněji ale prolamuje ledy Hurikánova pětiletá sestra. Přibíhá
podél lavice k Octavii a opatrně se dotýká její pleti. "Jsi zelená. Je ti
špatně?"
"To je taková móda, Posy. Jako když má někdo namalované rty,"
vysvětluji dívence.
"Mělo by to být hezké," šeptá Octavia a oči se jí pomalu zalévají
slzami.
Posy se nad tím zamyslí a pak věcně říká: "Ty bys byla hezká s
každou barvou."
Octavia povytahuje koutky úst v nesmělém úsměvu. "Děkuji."
"Kdybyste na Posy chtěla udělat opravdu hluboký dojem, musela
byste se obarvit na světle růžovo," říká Hurikán a s klapnutím
pokládá tác vedle mého. "To je její nejoblíbenější barva." Posy se
hihňá a vrací se k matce. Hurikán kývá na Flaviovu misku.
"Nenechával bych to vychladnout. Chuť ani hustota se tím nezlepší."
Všichni se pouštíme do jídla. Vývar nechutná zle, ale člověk si
musí zvyknout na určitou rosolovitost. Jako kdybyste museli každou
lžíci polykat natřikrát, než se vám to opravdu podaří.
Hurikán, který během jídla většinou moc nemluví, se dnes snaží
konverzovat a zajímá se o mou proměnu. Vím, že se tak se mnou
pokouší udobřit. Včera večer jsme se pohádali, když poznamenal, že
jsem Coinové nedala jinou možnost, než odpovědět na můj
požadavek svým vlastním. "Katniss, ona řídí tenhle kraj, a nesmí to
vypadat, že ti podléhá."
"Chceš říct, že nemůže připustit žádný nesouhlas, ani když je
oprávněný," odsekla jsem.
"Chci říct, že jsi ji dostala do těžké situace, když musela přislíbit
Peetovi a ostatním milost, ačkoliv ani nevíme, jaké škody napáchají."
"Takže jsem měla zůstat zticha a nechat ostatní splátce, ať se
postarají sami o sebe? Ne že by na tom záleželo, protože to tak stejně
dopadne!" Pak jsem mu zabouchla dveře před nosem. U snídaně
jsem si nesedla vedle něj, a když ho Plutarch ráno poslal trénovat,
nechala jsem ho beze slova odejít. Vím, že má o mě obavy, ale
potřebuji, aby stál na mé straně, ne na straně prezidentky Coinové.
Copak si to neuvědomuje?
Po obědě máme spolu sjet dolů do Speciální obranné sekce,
abychom se setkali s Diodem. Ve výtahu se ke mně Hurikán obrací:
"Pořád se zlobíš?"
"A ty se mi pořád nehodláš omluvit," odpovídám.
"Stojím si za tím, co jsem řekl. Chceš, abych ti lhal?" ptá se.
"Ne. Chci, aby sis to nechal znovu projít hlavou a dospěl ke
správnému názoru," vyjíždím na něj. Má slova ho ale jen
rozesmějou. Musím to nechat plavat. Nemá smysl diktovat
Hurikánovi, co si má myslet. Což je ostatně jeden z důvodů, proč mu
věřím.
Speciální obranná sekce je téměř tak hluboko jako kobky, v nichž
věznili můj přípravný tým. Patří k ní plno místností s počítači,
laboratoří s výzkumným vybavením a testovacích zón.
51
Ptáme se po Diodoví a zdejší pracovníci nás směrují bludištěm k
obrovskému prosklenému oknu, za nímž se nachází první krásná věc,
kterou v Třináctém kraji vidím: louka se skutečnými stromy a
kvetoucími rostlinami, mezi nimiž poletují kolibříci. Uprostřed sedí
nehybně v kolečkovém křesle Diod a pozoruje zářivě zeleného
kolibříka, který se vznáší před velkým oranžovým květem a saje z
něj nektar. Když drobný pták odlétá, Diod ho sleduje očima a
konečně si nás všímá. Přátelsky mává a gestem nás zve, ať vejdeme
dovnitř.
Není tu vlhko a dusno, jak bych očekávala, nýbrž chladný a svěží
vzduch. Ze všech stran ke mně doléhá bzučení maličkých křídel,
které mi připomíná zvuk hmyzu v lesích u nás doma. Uvažuji, jaká
šťastná náhoda vedla k vybudování tak krásného místa.
Diod je pořád bledý jako pacient v rekonvalescenci, ale oči za
špatně padnoucími brýlemi mu svítí vzrušením. "Nejsou úžasní? Už
roky tady studují aerodynamiku jejich letu. Kolibříci umějí létat
dopředu i dozadu a dosahují rychlosti až devadesáti kilometrů v
hodině. Kéž bych ti dokázal postavit taková křídla, Katniss!"
"Pochybuji, že bych je uměla ovládat, Diodě," směju se.
"Jednu vteřinu je tady a v další je pryč. Dokázala bys ho trefit
šípem?" ptá se.
"Nikdy jsem to nezkoušela. Není na nich moc masa," krčím
rameny.
"To není. A ty nepatříš k těm, kteří by zabíjeli jen tak pro
zábavu," přikyvuje. "Ale vsadím se, že by je bylo hodně těžké
zastřelit."
"Možná by na ně šla nastražit past," poznamenává Hurikán a po
tváři se mu rozlévá nepřítomný výraz jako pokaždé, když o něčem
přemýšlí. "Vezmete síť s hodně jemnými oky. Ohraničíte s ní
nějakou menší oblast a necháte otevřené ústí o velikosti zhruba půl
čtverečního metru. Jako návnadu dovnitř dáte květy s nektarem. Až
kolibříci přiletí, zaklapnete vchod. Budou se snažit uletět od zdroje
hluku, ale narazí do sítě."
"Vážně by to fungovalo?" ptá se Diod.
"Nevím. Je to jenom takový nápad," přiznává Hurikán. "Možná
by se nenechali napálit."
"Ale možná ano. Využíváš jejich přirozeného instinktu uletět
nebezpečí. Když přemýšlíš jako lovená kořist, daleko líp odhalíš její
slabiny," říká Diod.
Najednou se mi vybavuje nepříjemná vzpomínka, na kterou bych
nejradši zapomněla. V rámci přípravy na čtvrtohry jsem viděla
záznam, jak Diod, tehdy ještě chlapec, propojil dva dráty, aby
popravil elektrickým proudem skupinku dětí, které ho honily.
Představuji si jejich křečovitě se škubající těla i groteskní výrazy. I
Dioda, který těsně předtím, než ho vyhlásili vítězem, sledoval, jak
umírají. Nebyla to jeho chyba. Šlo o sebeobranu. Všichni jsme
jednali jen v sebeobraně…
Chci odejít z té krásné místnosti s kolibříky, než tu někdo začne
sestrojovat past. Honem měním téma hovoru. "Diodě, Plutarch říkal,
že pro mě něco máš."
"Správně. Mám. Nový luk." Tiskne tlačítko na opěradle křesla a
vyjíždí z místnosti. Proplétáme se za ním bludištěm Speciální
obranné sekce a Diod cestou vypráví o svém křesle. "Kousek už ujdu
sám, ale hrozně brzy se unavím. Takhle se pohybuji líp. Jak je na
tom Finnick?"
"Finnick… Finnick má potíže se soustředit," odpovídám. Nechci
říkat, že se psychicky úplně složil.
"Potíže se soustředěním?" Diod se ponuře usmívá. "Kdybys
věděla, čím Finnick za poslední roky prošel, obdivovala bys, že
pořád funguje. Ale vyřiď mu, že pro něj vyrábím nový trojzubec,
ano? To by ho mělo trochu rozptýlit." Rozptýlení je to poslední, co
Finnick potřebuje, ale slibuji Diodoví, že jeho vzkaz předám.
Vstup do síně označené jako SPECIÁLNÍ ZBROJNICE střeží
čtyři vojáci. Kontrola našich rozvrhů je jen první fází prověrky.
Následují otisky prstů, sken oka i DNA a procházíme detektory
kovu. Diod musí nechat kolečkové křeslo venku, ale uvnitř mu
půjčují jiné. Celé mi to připadá absurdní, protože si nedokážu
představit, že by kdokoliv vychovaný v Třináctém kraji představoval
hrozbu, před níž by se vláda měla chránit. Nebo jsou bezpečnostní
opatření reakcí na nedávný příliv uprchlíků?
U dveří do zbrojnice nás čeká další kolo prověrek, jako kdyby se
moje DNA mohla během těch dvaceti kroků chodbou změnit.
Konečně smíme vstoupit ke zbraním. Musím přiznat, že mi zdejší
arzenál vyráží dech. Střelné zbraně, raketomety, výbušniny i obrněné
vozy. "Výzbroj letecké divize je přirozeně jinde," poznamenává
Diod.
"Přirozeně," přikyvuji, jako kdyby to bylo jasné. Nevím, kde se
mezi vším tímhle moderním vybavením mohlo najít místo pro
obyčejný luk a šípy, ale vzápětí přistupujeme ke stěně se smrtícími
zbraněmi z oblasti lukostřelby. Během výcviku před Hladovými
hrami jsem zkoušela řadu kapitolských zbraní, ale žádná nebyla
určena pro vojenské účely. Prohlížím si nebezpečně vyhlížející luk s
tolika hledáčky a mechanickými udělátky, že bych ho snad ani
neuzvedla, natož abych z něj střílela.
"Možná by sis jich taky rád pár otestoval, Hurikáne," říká Diod.
"A mohu?" ptá se Hurikán.
"Do boje samozřejmě dostaneš normální střelnou zbraň, ale jestli
se objevíš v proklamách jako člen Katnissina týmu, luk by asi
vypadal líp. Napadlo mě, že by sis mohl vybrat, který ti bude nejvíc
vyhovovat," vysvětluje Diod.
"To rozhodně." Hurikán bere do ruky ověnčený luk, který před
chvilkou zaujal mou pozornost, a zvedá ho k rameni. Dívá |se do
hledáčku a míří s ním přes místnost.
"Vůči jelenům mi to nepřipadá moc férové," podotýkám.
"Však ho taky nebudu používat na jeleny," odpovídá.
"Hned se vrátím," říká Diod. Vyťukává kód na nástěnném
číselníku a otvírají se malé postranní dveře. Hledím za ním, dokud se
dveře zase nezavřou.
"Takže to pro tebe bude snadné? Používat tu zbraň proti lidem?"
ptám se.
"To jsem neřekl." Hurikán sklání luk k zemi. "Ale kdybych měl
zbraň, kterou bych mohl zastavit útok proti Dvanáctému kraji…
Nebo kdybych měl zbraň, kterou bych tě dokázal udržet mimo
arénu…, použil bych ji."
"Já taky," připouštím. Nevím, jestli mu mám říkat o tom, co
následuje po zabití člověka. O tom, že se vzpomínek na tu tvář nikdy
nezbaví.
Diod se vrací s dlouhým černým pouzdrem, které neobratně opírá
o podložku na nohy a rameno. Zastavuje přede mnou a podává mi
ho. "To je pro tebe."
Pokládám pouzdro na zem a rozepínám postranní přezky. Víko se
nehlučně zvedá. Uvnitř leží na hnědé sametové výstelce nádherný
černý luk. "Páni," šeptám užasle. Opatrně ho beru do ruky a obdivuji
dokonalé vyvážení, elegantní tvar i křivku oblouku, která trochu
připomíná ptačí křídla roztažená v letu. To ale není všechno.
Zkouším ho držet zcela nehybně, abych si byla jistá, že si to jen
nevymýšlím. Ne, ten luk je opravdu jako živá bytost. Tisknu si ho ke
tváři a cítím, jak se mi do lícních kostí přenáší slabounké chvění. "Co
to je?" ptám se.
"Vítá tě," vysvětluje Diod s úsměvem. "Slyšel tvůj hlas."
"On reaguje na hlas?" žasnu.
"Jenom na tvůj," přikyvuje. "Chtěli po mně, abych navrhl luk
jako módní doplněk. Jako součást tvého kostýmu, víš? Jenže jsem si
pořád říkal, že by to bylo strašné plýtvání. Co kdybys ho někdy
potřebovala opravdu použít? Zevnějšek jsem pojal jednoduše, ale při
práci na vnitřku jsem povolil uzdu fantazii. Nejlíp ti to ozřejmí
praktická ukázka. Nechcete si zastřílet?"
Chceme. Už na nás čeká cvičná střelnice. Diodový šípy nejsou o
nic méně pozoruhodné než luk. Dokážu s nimi přesně zasahovat cíle
ve vzdálenosti více než sto metrů. Široká paleta šípů -ostrých jako
břitva, zápalných nebo výbušných - mění luk ve víceúčelovou zbraň.
Každý typ se dá poznat podle jasně zbarvené osy. Kdykoliv taky
mohu použít hlasový příkaz, ale netuším, proč bych to dělala. K
deaktivaci zvláštních schopností luku stačí říct jen "Dobrou noc".
Jakmile to luk zaregistruje, usne, dokud ho znovu neprobudí zvuk
mého hlasu.
Vracím se v dobré náladě k přípravnému týmu, zatímco Diod s
Hurikánem zůstávají ve zbrojnici. Trpělivě se nechávám namalovat a
obléknout do kostýmu, k němuž nyní patří i zkrvavený obvaz přes
jizvu na mé paži, který naznačuje, že jsem se vrátila z bitvy. Venia
mi na hruď připíná odznak s reprodrozdem. Beru si luk a toulec s
normálními šípy, protože vím, že by mě tu nenechali volně chodit s
Diodovými smrtícími vynálezy. Pak přicházíme do velkého
zvukotěsného studia, kde musím stát snad hodiny na místě, zatímco
mi upravují líčení a nastavují správnou míru osvětlení i kouřové
clony. Pokyny z reproduktorů udávají neviditelní lidé sedící v
záhadné prosklené kabině. Jejich příkazů postupně ubývá. I Fulvia a
Plutarch mě přestávají upravovat a jen si mě prohlížejí. Konečně
nastává úplné ticho. Plných pět minut se na mě všichni dívají a pak
Plutarch říká: "Myslím, že to je ono."
Přivádějí mě k monitoru. Přehrávají posledních pár minut
záznamu. Připadá mi, že žena na obrazovce má vyšší, impozantnější
postavu než já. Lehce umazanou, ale svůdnou tvář, kterou doplňuje
vzdorná křivka černého obočí. Ze šatů jí stoupají obláčky dýmu, jako
kdyby ji právě uhasili nebo jako by každou chvíli měla vzplanout.
Vůbec tu osobu neznám.
Přistupuje ke mně Finnick, který několik hodin bloumal po
studiu, a s náznakem starého smyslu pro humor říká: "Budou tě chtít
zabít, políbit nebo být jako ty."
Všichni jsou ohromně vzrušeni a potěšeni z výsledku své práce. I
když už je skoro čas na večeři, chtějí ještě chvíli pokračovat. Zítra se
budeme soustředit na proslovy, rozhovory a na mou hranou účast v
bitvách po boku vzbouřenců. Dnes chtějí natočit jen jeden slogan,
který začlení do krátké proklamy a ukážou Coinové.
"Lide panemský, vzhůru do chrabrého boje za spravedlnost,
svobodu a proti útlaku!" To je vše. Podle jejich výrazů poznávám, že
jeho vymýšlením strávili měsíce, ne-li roky, a jsou na něj opravdu
hrdí. Mně připadá kostrbatý a těžkopádný. Nedokážu si představit, že
bych taková slova měla pronést ve skutečném životě - leda že bych
pro legraci nasadila kapitolský přízvuk. Jako když jsme s Hurikánem
napodobovali výkřik Cetkie Trinketové: "Ať tě pořád provází
štěstěna!" Fulvia mi barvitě popisuje bitvu, jíž jsem se právě
zúčastnila. Kolem mě leží moji mrtví druzi a já, abych vyburcovala
živé, se mám otočit do kamery a bojovně zadeklamovat svůj text.
Vracím se na svoje místo a přístroj na výrobu kouře začíná
dýmat. Kdosi žádá o ticho, filmaři jsou přichystaní a já slyším
zvolání: "Kamera!" Zvedám tedy luk nad hlavu a ječím tak zarputile,
jak jen dokážu: "Lide panemský, vzhůru do chrabrého boje za
spravedlnost, svobodu a proti útlaku!"
Kolem se rozhostí mrtvé ticho, které se nesnesitelně prodlužuje.
Nakonec zapraskají reproduktory a studiem se rozléhá
Haymitchův jízlivý chechtot. Mezi dvěma výbuchy smíchu prohodí:
"Právě jste viděli, jak se zasazuje smrtící rána revoluci, přátelé."

4.k

4. dubna 2012 v 18:43
Zápach nemytých těl, staré moči a
utrpení ředí vůně dezinfekce.
Tři osoby ležící na zemi poznávám jen díky extravagantním módním
úpravám: Veniině zlatému tetování v obličeji, Flaviovým oranžovým
vývrtkovitým loknám a Octaviině světle zelené kůži, která na ní teď
zplihle visí, jako kdyby její tělo bylo balon, z něhož uchází vzduch.
Flavius a Octavia se při pohledu na mě tisknou ke zdi, jako kdyby
očekávali, že je napadnu, ačkoliv jsem jim nikdy neublížila. To
nejhorší, čím jsem je kdy častovala, byla nelaskavá jména, a ta jsem
si nechávala pro sebe, tak proč přede mnou couvají?
Dozorce na mě volá, ať okamžitě odejdu, ale podle následného
šramotu poznávám, že ho Hurikán nějak zadržel. Přistupuji k Venii,
která byla z téhle trojice vždy nejsilnější. Skláním se k ní a beru ji za
ledově chladné ruce, které se křečovitě svírají kolem mých prstů.
"Co se stalo, Venie?" ptám se. "Co tady děláte?"
"Odvezli nás z Kapitolu," odpovídá chraptivě. Vedle mě se
objevuje Plutarch. "Co se to tu u všech všudy děje?"
"Kdo vás odvezl?" naléhám na Venii. "Nějací lidé," říká malátně.
"Tu noc, kdy jsi utekla z arény."
"Mysleli jsme, že by tě mohlo potěšit, když tady budeš mít svůj
tým," koktá za mnou Plutarch, "požádal o to Cinna."
"Cinna že požádal o tohle?" vyjíždím na něj. Jsem si jistá, že by
Cinna nikdy neschválil mučení téhle trojice, kterou vždy vedl s
příkladnou slušností a trpělivostí. "Proč s nimi zacházejí jako se
zločinci?" naléhám na Plutarcha.
"To opravdu nevím." Říká to hlasem, z něhož získávám dojem,
že mluví pravdu, a Fulviina pobledlá tvář to jen potvrzuje. Plutarch
se obrací na strážného, který se právě objevil ve dveřích s Hurikánem
za zády. "Bylo mi jen řečeno, že mají domácí vězení. Za co je
trestáte?"
"Za krádeže jídla. Museli jsme je spoutat, když si pro sebe brali
víc chleba," odpovídá strážný.
Venia krabatí obočí, jako kdyby se snažila jeho slova nějak
pochopit. "Nikdo nám nic neřekl. Měli jsme hrozný hlad. Ona si
vzala jenom jeden krajíc."
Octavia se tlumeně rozvzlyká do roztrhané blůzy. Vzpomínám,
jak mi po prvním návratu z arény nenápadně vtiskla do ruky
chlebovou rolku, protože nedokázala unést pohled na můj hlad.
Přesouvám se k jejímu třesoucímu se tělu. "Octavie?" Dotýkám se jí
a ona okamžitě ucukne. "Octavie? Všechno bude v pořádku. Já vás
odsud dostanu, ano?"
"Tohle mi vážně připadá přehnané," poznamenává Plutarch. "To
je trest za to, že vzali krajíc chleba?" ujišťuje se Hurikán. "Už
předtím porušovali pravidla. Varovali jsme je, ale oni přesto vzali
další chleba." Strážný na chvíli váhá, jako kdyby ho překvapovala
naše reakce. "Chleba se brát nesmí."
Nedokážu Octavii přimět k tomu, aby se na mě podívala. Pořád
schovává obličej v dlaních. Trochu ale pozvedá ruce, okovy na
zápěstích jí sjíždějí o pár centimetrů níž a já pod nimi vidím ošklivé
boláky. "Odvedu tě ke své matce." Obracím se na strážného.
"Odemkněte jim pouta."
Strážný vrtí hlavou. "K tomu nemám oprávnění."
"Pusťte je! Hned!" obořím se na něj.
To otřese jeho klidem. Běžní občané si na něj takhle nedovolují.
"Nemám oprávnění k propuštění vězňů. A vy nejste zmocněni ..."
"Udělejte to na mou odpovědnost" přerušuje ho Plutarch. "Stejně
jsme si pro ně přišli. Potřebujeme je pro plnění zvláštních obranných
úkolů."
Strážný odchází, aby se spojil s nadřízeným, a za chvíli se vrací
se svazkem klíčů. Vězni strávili v nepohodlných polohách tak
dlouhou dobu, že i po odstranění okovů mají potíže stát na nohách.
Musíme jim s Hurikánem a Plutarchem pomáhat. Flavius škobrtá o
kovovou mřížku nad kruhovým otvorem v podlaze a mně se stahuje
žaludek při otázce, proč asi tato místnost potřebuje odtok. Na skvrny
lidského strádání, které je třeba čas od času smýt z bílých obkladů…
V nemocnici vyhledávám matku, jedinou osobu, které věřím, že
se o ně opravdu postará. Trvá jí minutu, než poznává můj přípravný
tým, ale ještě předtím se jí po tváři rozlévá zděšení. Ne z pohledu na
zbědovaná těla, protože ta vídala ve Dvanáctém kraji denně, ale z
poznání, že se takové věci dějí i tady.
Matku do nemocnice přijali rádi, ačkoliv ji berou spíš jako sestru
než jako lékařku, i přes její celoživotní zkušenosti s ošetřováním a
léčením. Nikdo jí ale nebrání, když odvádí trojici do ordinace, aby si
prohlédla jejich zranění. Sedám si na lavičku na chodbě před
vchodem a čekám na její závěr. Matka si bude umět z jejich těl
přečíst bolest, kterou jim způsobili.
Hurikán si sedá vedle mě a objímá mě paží kolem ramen. "Ona je
vyléčí." Přikyvuji a uvažuji, jestli si taky vzpomněl na to, jak krutě
ho před časem ve Dvanáctém kraji zbičovali.
Plutarch a Fulvia usedají naproti nám, ale nijak nekomentují stav
mého přípravného týmu. Jestli o jejich osudu nevěděli, co si asi o
tomto rozhodnutí prezidentky Coinové myslí? Rozhoduji se, že jim v
přemýšlení pomohu.
"Řekla bych, že jsme všichni dostali jasný vzkaz," začínám.
"Cože? Jaký vzkaz?" ptá se Fulvia.
"Trest pro můj přípravný tým má sloužit jako varování,"
vysvětluji. "Nejen pro mě, ale taky pro vás. Prezidentka Coinová tím
dává jasně najevo, co se stane tomu, kdo ji neposlechne. Jestli si
namlouváte, že tady máte nějakou moc, rychle bych se takových iluzí
zbavila. Kapitolský původ tu zjevně neposkytuje žádnou ochranu.
Možná je naopak přítěží."
"Plutarch vymyslel a zorganizoval útěk z arény. Nedá se
srovnávat s těmi třemi vizážisty," odsekává Fulvia mrazivě.
Krčím rameny. "Když to říkáte… Ale co se stane, když se
Coinové znelíbíte? Můj přípravný tým unesli. Mohou aspoň doufat,
že se jednoho dne vrátí do Kapitolu. Hurikán a já dokážeme přežít v
lesích. Ale co vy? Kam utečete vy dva?"
"Jsme pro válečné úsilí poněkud důležitější, než si myslíš,"
odpovídá Plutarch bezstarostně.
"Jistěže jste. Splátci byli v první fázi her taky nezbytní,"
upozorňuji ho. "Pak jsme ale najednou začali být postradatelní -
nemám pravdu, Plutarchu?"
Po této poznámce se rozhostí ticho. Čekáme mlčky, dokud k nám
nepřichází má matka. "Budou v pořádku," oznamuje. "Neutrpěli
žádná trvalá zranění."
"Dobře. Výborně," přikyvuje Plutarch. "Jak brzy se mohou vrátit
do práce?"
"Pravděpodobně zítra," odhaduje matka. "Po tom, čím prošli, u
nich musíme očekávat emoční výkyvy. Jako obyvatelé Kapitolu
nejsou vůbec zvyklí na strádání."
"To nikdo z nás," říká Plutarch.
Pro zbytek dne mi dává volno. Nevím, jestli to udělal proto, že je
můj přípravný tým mimo hru, nebo že se mu zdám příliš rozhozená.
Jdeme s Hurikánem na oběd, kde dostáváme dušené fazole s cibulí,
silný krajíc chleba a šálek vody. Po Veniiných slovech mi chléb
hořkne v ústech, a tak pokládám zbytek krajíce na tác Hurikánovi.
Během oběda skoro nemluvíme, ale když dojídáme, Hurikán si
vyhrnuje rukáv a dívá se na svůj rozvrh. "Teď mám mít výcvik."
Přikládám svoje zápěstí vedle jeho ruky. "Já taky." Vzpomínám
si, že výcvik pro nás teď znamená lov.
Nemohu se dočkat, až budu moct uniknout do lesa, byť jen na
dvě hodiny, a na chvíli dokonce házím za hlavu všechny momentální
starosti. V zeleni a na slunečním světle si jistě daleko líp utřídím
myšlenky. Vycházíme na hlavní chodbu a dáváme se do běhu -
ženeme se do zbrojnice jako natěšené děti, takže k cíli dorážím
udýchaná a točí se mi hlava. To mi připomíná, že jsem se ještě zcela
neuzdravila. Strážní nám dávají naše staré zbraně, nože a pytel z
režného plátna. Nechávám si na kotník připnout kroužek s
vysílačkou a snažím se předstírat, že poslouchám instruktáž o použití
příruční vysílačky. V hlavě mi uvízne jen poznámka, že na vysílačce
jsou i hodiny a že se musíme vrátit do stanovené doby, jinak ztratíme
výsadu lovit. Tohle pravidlo se budu rozhodně snažit dodržet.
Ocitáme se na rozlehlém oploceném prostranství u lesa, které
slouží jako cvičiště, a strážní nám bez komentáře otvírají dobře
promazaná vrata. Tenhle plot by se překonával hodně těžko - je
vysoký deset metrů, neustále v něm hučí elektrický proud a nahoře je
ověnčen šroubovitě stočeným ostnatým drátem. Kráčíme lesem na
malou mýtinku, kde se zastavujeme a obracíme tváře ke slunci.
Otáčím se s rozpaženýma rukama kolem své osy - pomalu, aby se mi
nezamotala hlava.
Sucho, které jsem viděla ve Dvanáctém kraji, poškodilo i zdejší
vegetaci a pod nohama nám šustí spadané listí. Zouváme si boty.
Moje mi stejně úplně nesedí, protože v rámci šetrnosti, která vládne
Třináctému kraji, jsem dostala pár, z něhož někdo odrostl. Jeden z
nás přitom chodí nějak zvláštně, protože boty jsou prošlápnuté úplně
špatně.
Lovíme mlčky jako za starých časů. Nepotřebujeme se
dorozumívat slovy, protože se v lese pohybujeme jako dvě části
jednoho těla. Víme, co ten druhý udělá, a navzájem si kryjeme záda.
Jak je to dlouho, co jsme byli naposled takhle svobodní? Osm
měsíců? Devět? Není to úplně stejné jako dřív, vzhledem ke všemu,
co se mezitím odehrálo, vzhledem k vysílačkám na kotnících a tomu,
že musím tak často odpočívat. Šťastnější ale za současné situace už
asi být nemohu.
Zdejší zvěř není ani zdaleka tak plachá, jak by měla být. Chvíle,
kterou zvířata potřebují k tomu, aby si správně zařadila náš neznámý
pach, je stojí život. Za hodinu a půl máme asi tucet úlovků - králíků,
veverek a krocanů. Rozhodujeme se, že zbylý čas strávíme u tůně, do
které určitě vtéká podzemní pramen, protože voda v ní je studená a
čirá.Nic nenamítám, když se Hurikán nabízí, že vyvrhne kořist.
Dávám si na jazyk několik mátových listů, zavírám oči a opírám se o
kámen. Nořím se do okolních zvuků, nechávám na sebe pražit slunce
a jsem skoro úplně klidná, dokud mě ze zasnění nevytrhne
Hurikánův hlas. "Katniss, proč ti tak záleží na tvém přípravném
týmu?"
Otvírám oči, abych se podívala, jestli nežertuje, ale on se mračí
na králíka, kterému právě stahuje kůži. Ptá se vážně.
"A proč by nemělo?"
"Hm. Co třeba proto, že strávili uplynulý rok tím, že tě
zkrášlovali na jatka?" navrhuje.
"Je to mnohem složitější. Znám je. Tihle tři nejsou zlí ani krutí.
Nejsou ani nijak chytří. Týrat je… je jako týrat děti. Oni nechápou…
Chci říct, že nevědí…" Zaplétám se do vlastních slov.
"Co nevědí, Katniss?" naléhá Hurikán. "Že splátci - tedy
skutečné děti, ne jako ta tvoje trojice kašparů - jsou nuceni bojovat
na život a na smrt? Že jdete do arény pro pobavení lidí? Ono se to
drželo v Kapitolu pod pokličkou jako velké tajemství?"
"Ne. Ale oni se na to nedívají jako my," říkám. "Jsou tak
vychováváni a…"
"Ty je ještě omlouváš?" Jediným rychlým pohybem strhává z
králíka zbytek kůže.
Jeho slova mě zabolí, protože má pravdu, a je to absurdní.
Snažím se zaujmout rozumný postoj. "Zastávám se každého, s kým
takhle zacházejí kvůli tomu, že si vzal krajíc chleba. Možná mi to až
moc připomíná to, co se stalo tobě kvůli jednomu krocanovi."
Přesto Hurikán mířil do černého. To, jak mi záleží na mém
přípravném týmu, je divné. Měla bych je nenávidět a přát jim to
nejhorší. Jsou ale úplně bezradní a patřili k Cinnovi, který byl na mé
straně, ne?
"Já se nechci hádat," říká Hurikán. "Jen si nemyslím, že se ti
Coinová snažila něco naznačit, když je nechala potrestat za porušení
zdejších pravidel. Pravděpodobně to vnímala tak, že ti dělá
laskavost." Uloží králíka do pytle a zvedá se. "Měli bychom vyrazit,
abychom se stihli vrátit."
Nevšímám si pomocné ruky, kterou mi nabízí, a nejisté vstávám.
"Dobře." Cestou zpátky nemluvíme, ale hned za vraty cvičiště si na
něco vzpomínám. "Před Čtvrtohrami museli Octavia a Flavius odejít,
protože nedokázali přestat plakat kvůli tomu, že se vracím do arény.
A Venia se sotva dokázala rozloučit."
"Zkusím si na to vzpomenout, až tě budou líčit," odpovídá
Hurikán.
"Zkus," říkám.
Odevzdáváme úlovek v kuchyni Mastné Sae. Třináctý kraj se jí
docela líbí, i když má dojem, že zdejším kuchařům chybí fantazie.
Jenže žena, která dokázala připravit jedlého divokého psa s dušenou
rebarborou, si tu prostě musí připadat jako se svázanýma rukama.
Jsem vyčerpaná z lovu i nedostatku spánku. Vracím se do naší
ubikace, ale ta je vyklizená. Vzpomínám si, že nás kvůli
Pryskyřníkovi přestěhovali. Stoupám do nejvyššího patra a nacházím
ubikaci E. Vypadá úplně stejně jako naše dosavadní bydliště, až na
okno, šedesát centimetrů široké a dvacet centimetrů vysoké, přímo
uprostřed venkovní zdi. Před oknem je připevněná těžká kovová
deska, ale ta je teď odklopená a kocoura nikde nevidím. Lehám si na
postel a na tvář mi dopadají paprsky odpoledního slunce. Najednou
mě sestra budí na 18.00 - rozjímání.
Říká, že už od oběda oznamují chystané shromáždění. Musejí se
ho zúčastnit všichni s výjimkou osob, které mají neodkladné
povinnosti jinde. Přesouváme se podle ukazatelů do Sálu, obrovské
místnosti, kam se snadno vejdou tisíce lidí. Je vidět, že místnost,
která vznikla patrně v době před epidemií neštovic, byla určena pro
ještě větší počet obyvatel. Prim mě tiše upozorňuje na viditelné
následky řádění nemoci: na jizvy dospělých i znetvořené děti.
"Hodně tu vytrpěli," poznamenává.
Po dnešním dopoledni nemám náladu zdejší obyvatele nijak
litovat. "Ne víc, než my ve dvanáctce," podotknu. Matka přivádí
skupinku pohyblivých pacientů v nemocničních košilích a županech.
Je mezi nimi i Finnick, duchem nepřítomný, ale krásný. V ruce třímá
kousek tenkého provazu, který měří sotva třicet centimetrů. Je příliš
krátký, aby z něj i někdo tak šikovný jako Finnick spletl použitelnou
smyčku. Rozhlíží se kolem sebe, zatímco jeho prsty mechanicky
svazují a rozdělávají různé uzly.
Nejspíš to patří k jeho terapii. Přistupuji k němu a zdravím ho:
"Ahoj, Finnicku." Podle všeho si ničeho nevšiml, a tak do něj mírně
šťouchám, abych upoutala jeho pozornost. "Finnicku! Jak se ti
vede?"
"Katniss," říká a svírá mi ruku. Asi se mu ulevilo, že vidí známou
tvář. "Proč nás sem přivedli?"
"Oznámila jsem Coinové, že se stanu symbolem povstání, ale
musela mi slíbit, že jestli rebelové zvítězí, ostatní splátci dostanou
milost," odpovídám. "Přednese slib veřejně, aby ho slyšelo co nejvíc
svědků."
"To je dobře. Protože se bojím o Annii. Bojím se, že nevědomky
řekne něco, co by ostatní mohli chápat jako zradu," říká Finnick.
Annie. Jejda. Úplně jsem na ni zapomněla. "Neboj, o to jsem se
postarala." Tisknu mu dlaň a mířím přímo k pódiu v přední části
místnosti. Coinová si pročítá chystané prohlášení, a když mě vidí,
tázavě povytahuje obočí. "Potřebuji, abyste na seznam
omilostněných připojila Annii Orestovou," oznamuji jí.
Prezidentka se mračí. "Kdo to je?"
"Finnickova…" Co vlastně? Nevím, jak bych ji měla označit.
"Finnickova přítelkyně ze Čtvrtého kraje. Další vítězka. Když aréna
vyletěla do povětří, zatkli ji a odvezli do Kapitolu."
"Ach, ta pomatená dívka. To vážně není nutné," říká Coinová.
"Nemáme ve zvyku trestat tak narušené a křehké osoby."
Vzpomínám na pohled, který se mi naskytl dnes dopoledne. Na
Octavii schoulenou u stěny. Zřejmě se s Coinovou neshodujeme v
tom, co si představujeme pod pojmem křehkost. Nahlas ale jen
říkám: "V tom případě by neměl být problém ji tam přidat."
"Dobře," přikyvuje prezidentka a vpisuje tužkou Anniino jméno.
"Chceš být během oznámení se mnou na pódiu?" Vrtím hlavou.
"Myslela jsem si to. Radši se vrať mezi ostatní, za chvíli začnu."
Vracím se k Finnickovi.
Ve Třináctém kraji zbytečně neplýtvají ničím, tedy ani slovy.
Coinová žádá všechny o pozornost a sděluje, že jsem přijala úlohu
reprodrozda pod podmínkou, že ostatní vítězové - Peeta, Johanna,
Enobaria a Annie - budou mít zaručenou milost za škody, které
mohou povstalcům způsobit. Dav hučí a já slyším jasný nesouhlas.
Nikdo zřejmě ani v nejmenším nepochyboval, že se stanu
reprodrozdem, a má podmínka - ušetření potenciálních nepřátel - se
proto setkává s hněvivou reakcí. Nevšímám si zlostných pohledů lidí
okolo mě a soustředím se na pódium.
Prezidentka se na chvíli odmlčuje, aby se dav mohl vybouřit, a
pak rázně pokračuje. Její další slova jsou však pro mě novinkou.
"Výměnou za tuto bezprecedentní žádost však voják Everdeenová
slíbila, že se plně angažuje pro naši věc. Jakékoliv odchýlení od
plnění jejích úkolů, ať už na úrovni pohnutky či skutku, bude
chápáno jako porušení dohody. Imunita pro vítěze bude zrušena a
jejich osud určí zákony Třináctého kraje. Stejně jako další osud
vojáka Everdeenové. Děkuji vám."
Jinými slovy, jestli nebudu poslouchat jako hodinky, jsme všichni
mrtví.

3.k

4. dubna 2012 v 18:42
Pryskyřníkovi se odráží v očích mdlá záře bezpečnostního světla
nade dveřmi. Jako obvykle leží Prim na ruce, aby ji chránil. Prim se
tulí k mé matce. Takhle ve spánku vypadají úplně stejně jako tehdy v
den sklizně, kdy jsem se poprvé stala účastnicí Hladových her. Mám
postel sama pro sebe, protože se zotavuji ze zranění a protože se se
mnou stejně nikdo kvůli mým divokým snům nevyspí.
Několik hodin se převaluji z boku na bok, než se konečně smířím
s tím, že dnes neusnu. Pod Pryskyřníkovým dohledem se po špičkách
kradu k toaletnímu stolku.
V prostřední zásuvce je můj erární oděv. Všichni tu mají stejné
šedivé kalhoty a košili, kterou nosí zastrčenou za opasek. Pod
erárním oděvem si ale schovávám těch několik věcí, které jsem měla
u sebe, když mě vyzvedli z arény. Odznak s reprodrozdem. Dárek od
Peety - zlatý medailonek s fotografiemi mé matky, Prim a Hurikána.
Stříbrný padáček s trubičkou na odebírání vody ze stromů a perlu,
kterou mi Peeta věnoval pár hodin před tím, než jsem vyhodila do
vzduchu silové pole. Hojivou mast mi vzali a předali ji do
nemocnice. Zabavili mi i luk a šípy, protože zbraně tu smějí nosit jen
strážní, a uskladnili je ve zbrojnici.
Sahám pod padáček a svírám v prstech perlu. Sedám si se
zkříženýma nohama na postel a přejíždím si hladkým, duhovým
povrchem perly po rtech. Z nějakého důvodu mě to uklidňuje. Jako
chladný polibek od dárce.
"Katniss?" šeptá Prim. Je vzhůru a dívá se na mě ze tmy. "Co se
děje?"
"Nic. Jenom jsem měla zlý sen. Klidně spi," odpovídám
automaticky. Nesvěřuji se Prim ani matce, abych je nezatěžovala
svými starostmi.
Prim opatrně vstává z postele, aby nevzbudila matku, zvedá
Pryskyřníka a sedá si vedle mě. Dotýká se mé ruky, v níž držím perlu
od Peety. "Jsi studená." Bere z nohou postele volnou přikrývku a
přehazuje ji přes nás. Obklopuje mě její teplo a teplo sálající z
Pryskyřníkova kožichu. "Mně to můžeš říct. Já umím udržet
tajemství. I před matkou."
V tu chvíli se mi mění před očima. Ta malá holčička s cípem
blůzy vyčuhujícím ze sukně a připomínajícím kachní ocas, holčička,
která potřebovala pomoc, když nemohla dosáhnout pro nádobí, a
která žadonila, abychom se šly podívat na zdobené koláče ve výloze
pekařství, je pryč. Čas a série tragédií ji přiměly, aby příliš rychle,
aspoň na můj vkus, vyrostla v mladou dívku, která zašívá krvácející
rány a uvědomuje si, že všechno matce říkat nemůžeme.
"Zítra ráno oznámím, že souhlasím s tím, aby se ze mě stal
reprodrozd," říkám jí.
"Protože chceš, nebo protože tě k tomu dotlačili?" ptá se.
To mě rozesměje. "Nejspíš oboje. Ne, protože chci. Musím, jestli
to pomůže povstalcům porazit Snowa." Svírám perlu ještě o něco
pevněji. "Jenom se bojím o Peetu. Jestli vyhrajeme, rebelové ho
popraví jako zrádce."
Prim si to nechává projít hlavou. "Katniss, myslím, že nechápeš,
jak důležitá pro ně jsi. A důležití lidé obvykle dostanou, co chtějí.
Jestli chceš, aby byl Peeta před povstalci v bezpečí, můžeš to
zařídit."
Asi jsem opravdu důležitá. Podstoupili přece značné riziko, aby
mě zachránili. A zavezli mě na návštěvu do Dvanáctého kraje.
"Chceš říct, že mohu požadovat, aby dali Peetovi imunitu? A oni
budou muset souhlasit?"
"Podle mě můžeš požadovat skoro cokoliv a oni na to budou
muset přistoupit." Prim krabatí čelo. "Ale jak budeš vědět, že dodrží
slovo?"
Vzpomínám na všechny lži, které Haymitch vykládal mně i
Peetovi, aby nás přiměl dělat to, co chtěl. Co zabrání povstalcům,
aby dohodu zrušili? Slib daný za zavřenými dveřmi, byť třeba
stvrzený písemně, nemusí mít po válce cenu zlámané grešle.
Zapomene se na něj. Účastníci ho popřou. Svědkové na velitelství
nebudou k ničemu. Právě oni nejspíš podepíšou Peetův rozsudek
smrti. Budu potřebovat mnohem víc svědků. Každého, koho dokážu
sehnat.
"Budou mi ho muset dát veřejně," říkám. Pryskyřník mrskne
ocasem, což beru jako souhlas. "Přiměju prezidentku Coinovou, aby
to oznámila před všemi obyvateli Třináctého kraje."
Prim se usmívá. "Výborně. Není to stoprocentní záruka, ale
rozhodně jim tak porušení slova ztížíš."
Zaplavuje mě úleva jako vždycky, když se najde řešení. "Měla
bych tě budit častěji, káčátko."
"Přála bych si, abys to dělala," odpovídá Prim a líbá mě na tvář.
"Teď se zkus vyspat, ano?" A já opravdu usínám.
Ráno vidím, že 7.00 - snídani bezprostředně následuje 7.30 -
velitelství, což je dobře, protože se do toho mohu pustit co nejdřív. V
jídelně mávnu před čidlem svou kartou, která má nějaké identifikační
číslo, a sunu po kovové polici tác k nádobám s jídlem. Na snídani je
jako vždy spolehnutí: dostávám misku horké ovesné kaše, hrnek
mléka a malou hromádku ovoce nebo zeleniny. Dnes strouhané řepy.
Všechno pochází z podzemních farem. Sedám si ke stolu
vyhrazenému pro Everdeenovy, Hawthornovy a několik dalších
uprchlíků, hltám svoji porci a ráda bych si přidala, jenže to tu nejde.
V Třináctém kraji udělali z výživy úplnou vědu. Odcházíte z jídelny
s dostatkem kalorií, abyste vydrželi do příštího jídla, ale nic víc ani
míň. Velikost porce se počítá podle vašeho věku, výšky, postavy,
zdravotního stavu a množství fyzické práce, jež se po vás daný den
vyžaduje. Lidé z Dvanáctého kraje dostávají o něco větší příděly než
domácí, aby trochu přibrali. Vychrtlí vojáci se příliš snadno unaví. V
každém případě to zabírá. Za pouhý měsíc začínáme všichni vypadat
zdravěji, zvlášť děti.
Hurikán pokládá tác vedle mého a já se snažím nezírat příliš
hladově na jeho řepu, protože vážně chci přidat a on mi až příliš
ochotně podstrkuje svoje jídlo. I když rychle odvracím zrak a
úhledně skládám ubrousek, do misky mi přistane lžíce řepy.
"Musíš s tím přestat," kárám ho, ale vzhledem k tomu, že už si
cpu nášup do pusy, nezní to moc přesvědčivě. "Vážně. Nejspíš je to
tady proti zákonu." Stravování tu regulují velice přísná pravidla.
Pokud například něco nedojíte a chtěli byste si kousek nechat na
později, nejde to, protože nesmíte nic odnést z jídelny. V minulosti
zřejmě docházelo k případům, kdy někteří obyvatelé hromadili
zásoby. Lidem, jako jsem já a Hurikán, kteří roky zajišťovali obživu
svých rodin, se to nezamlouvá. Umíme hladovět, ale nejsme zvyklí,
aby nám někdo mluvil do toho, jak nakládáme se svými potravinami.
Třináctý kraj vládne svým způsobem tvrdší rukou než Kapitol.
"Co mohou udělat? Komunikátor mi už přece sebrali," namítá
Hurikán.
Vyškrabuji misku a něco mě přitom napadá. "Poslyš, možná bych
si to mohla stanovit jako podmínku, pod kterou se stanu
reprodrozdem."
"To, abych tě směl dokrmovat řepou?"
"Ne, abychom směli lovit." Hurikán zbystřuje. "Budeme muset
odevzdávat úlovek do kuchyně, ale stejně…" Nemusím ani
dokončovat větu, protože mi Hurikán rozumí. Trávili bychom nějaký
čas na povrchu. V lesích. Mohli bychom být zase sami sebou.
"Zkus to," přikyvuje. "Teď je správný čas. Můžeš si jim říct o
modré z nebe, a oni budou muset vymyslet nějaký způsob, jak ti ho
přinést."
Neví, že už si hodlám říct o něco podobně drahého, konkrétně o
Peetův život. Než se stačím rozhodnout, jestli mu to mám říct, zvon
ohlašuje konec snídaně pro naši směnu. Z pomyšlení, že bych měla
čelit prezidentce Coinové sama, je mi úzko. "Co ti přidělili za úkol?"
Hurikán se dívá na paži. "Mám vyučování. Jaderné dějiny.
Mimochodem, už si všimli, že tam nechodíš."
"Já musím na velitelství. Půjdeš se mnou?" ptám se.
"Dobře. Ale po včerejšku mě možná vyhodí." Vracíme prázdné
tácy a Hurikán dodává: "Asi bys měla na seznam požadavků připsat i
Pryskyřníka. Připadá mi, že tu moc nechápou, proč by si měl někdo
nechávat neužitečné zvíře."
"Však oni mu najdou nějakou práci. Každé ráno mu budou
tetovat rozvrh na packu," odpovídám. V duchu si ale umiňuji, že ho
opravdu zařadím k ostatním podmínkám, už kvůli Prim.
Když přicházíme do konferenční místnosti, Coinová, Plutarch i
všichni jejich lidé už jsou na místě. Při pohledu na Hurikána několik
z nich povytahuje obočí, ale nikdo ho nevyhazuje. Myšlenky se mi v
hlavě pletou jedna přes druhou, a tak hned žádám o kousek papíru a
tužku. Můj zjevný zájem o to, co se tu odehrává - dávám ho najevo
úplně poprvé -, všechny překvapuje. Několik lidí si vyměňuje
udivené pohledy. Patrně si pro mě na dnešek připravovali
extraspeciální přednášku. Místo toho mi Coinová osobně podává
papír i tužku, a zatímco usedám a čmárám několik poznámek, všichni
v tichosti čekají. Pryskyřník. Lov. Milost pro Peetu. Veřejný slib.
Nastává rozhodující chvíle. Další šanci na vyjednávání už
pravděpodobně mít nebudu. Mysli. Co dalšího chceš? Vnímám, jak
stojí těsně za mnou, a připisuji na seznam Hurikána. Bez něj bych to
asi nezvládla.
I Začíná mě bolet hlava a všechno se rozplývá v mlze. Zavírám
oči a v duchu odříkávám svou mantru.
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z
Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách. Unikla
jsem z arény. Kapitol mě nenávidí. Zajali Peetu. Peeta žije. Je
zrádce, ale žije. Musím ho zachránit…
Seznam mi pořád připadá příliš krátký. Měla bych přemýšlet o
několik tahů dopředu, za hranice současnosti, kdy jsem jednou z
nejdůležitějších postav rebelie, do budoucna, kdy po mně možná ani
pes neštěkne. Neměla bych žádat o něco víc? Pro svou rodinu? Pro
zbytek lidí z Dvanáctého kraje? Svědí mě kůže, jako by na ní dosud
ulpíval popel tisíců mrtvých. Vzpomínám, jak jsem botou narazila do
té lebky. Vybavuje se mi pach krve a růží.
Tužka se rozpohybuje po papíře nezávisle na mé vůli. Otvírám
oči a dívám se na roztřesená písmena. ZABIJU SNOWA. Jestli ho
zajmou, chci mít tu výsadu, že ho popravím.
Plutarch si nenápadně odkašle. "Už jsi hotová?" Zvedám oči k
hodinám. Sedím tu už dvacet minut. Finnick není jediný, kdo má
potíže s udržením pozornosti.
"Jo," říkám chraptivě. "Jo, souhlasím s tím. Budu váš
reprodrozd."
Vydechují úlevou, blahopřejou si a poplácávají jeden druhého po
zádech. Jen Coinová mě bezvýrazně sleduje a z její tváře nelze nic
vyčíst.
"Ale mám několik podmínek." Uhlazuji před sebou list papíru a
začínám: "Moje rodina si smí nechat kocoura." I ta nejmenší prosba
vyprovokuje debatu. Kapitolští vzbouřenci s tím nemají nejmenší
problém - ovšemže si můžeme nechat svého mazlíčka -, ale lidé z
Třináctého kraje upozorňují na krajní obtíže, jež z toho plynou.
Výsledná dohoda vypadá takto: přestěhujeme se do horního patra, do
ubikace s přepychem v podobě dvaceticentimetrového okénka
vedoucího na povrch. Pryskyřník si může chodit ven, kdy se mu
zamane. Bude se starat o vlastní obživu. Jestli se nevrátí do večerky,
zůstane zavřený venku. Způsobí-li nějaké bezpečnostní problémy,
bude okamžitě zastřelen.
To zní přijatelně. Takové podmínky se zase tolik neliší od těch, v
nichž jsme žili ve Dvanáctém kraji. Až na tu hrozbu zastřelením.
Jestli Pryskyřník příliš zhubne, podstrčím mu trochu vnitřností ze
zvěřiny…, pokud ovšem budou souhlasit s mou další žádostí.
"Chci lovit. S Hurikánem. Venku v lesích," říkám. Všichni
umlkají
"Nebudeme chodit daleko. Budeme používat své vlastní luky.
Úlovky odevzdáme v kuchyni," doplňuje Hurikán.
Rychle dodávám, než to někdo stačí odmítnout: "Totiž…
Nemohu dýchat, když tu jsem pořád zavřená… Zotavím se líp a
rychleji, když budu smět lovit."
Plutarch začíná vysvětlovat nevýhody - rizika, bezpečnostní
opatření, která by naše lovení vyžadovalo, nebezpečí zranění -, ale
Coinová mu skáče do řeči: "Ne. Ať loví. Dejte jim dvě hodiny denně.
Odečtěte je z výcviku. Budou se pohybovat v okruhu čtyř set metrů,
s komunikátory a vysílacími nákotníky. Co dál?"
Nahlížím do seznamu. "Hurikán. Chci ho mít u sebe."
"V jakém smyslu? Mimo kamery? Pořád? Chceš ho představit
jako nového partnera?" ptá se Coinová.
Neříká to ironicky ani záštiplně, jen věcně. Přesto ohromeně
otvírám ústa: "Cože?"
"Myslím, že bychom měli pokračovat s dosavadní romancí.
Rychlým odchodem od Peety by Katniss mohla ztratit sympatie
diváků," poznamenává Plutarch. "Zvlášť když nosí jeho dítě."
"Souhlasím. Takže Hurikána budeme oficiálně představovat jako
dalšího rebela. V pořádku?" obrací se na mě Coinová. Zůstávám na
ni němě civět. Netrpělivě opakuje: "Stačí to takhle?"
"Vždycky ho můžeme začlenit do týmu jako tvého bratrance,"
říká Fulvia.
"Nejsme příbuzní," ohrazujeme se s Hurikánem jednohlasně.
34
"Jistě, ale před kamerami bychom s tím asi měli pokračovat,"
zamýšlí se Plutarch. "Mimo kamery je celý tvůj. Ještě něco?"
Náhlý obrat rozhovoru mě děsí. Nepřímo naznačují, že bych
dokázala hodit Peetu přes palubu, že jsem zamilovaná do Hurikána a
že to celé byla jen hra. Do tváří se mi hrne krev. Představa, jak
uvažuji o tom, koho bych měla vydávat za současného partnera, je za
daných okolností více než ponižující. Nechávám se unášet hněvem k
dalšímu požadavku. "Až skončí válka, chci milost pro Peetu, jestli
vyhrajeme."
Na místnost padá mrtvé ticho. Cítím, jak Hurikán za mnou tuhne.
Asi jsem mu to měla říct dřív, ale nebyla jsem si jistá, jak zareaguje,
když jde o Peetu.
"Nebudete ho nijak trestat," pokračuji. Vtom mě napadá něco
dalšího. "Totéž bude platit pro ostatní zajaté splátce, Johannu a
Enobarii." Na Enobarii, surové splátkyni z Druhého kraje, mi,
upřímně řečeno, nezáleží. Vlastně ji nemám ráda, ale připadá mi, že
bych ji neměla vynechávat.
"Ne," odmítá kategoricky Coinová.
"Ano," odsekávám. "Není jejich chyba, že jste je nechali v aréně.
Kdo ví, co jim Kapitol provádí?"
"Budou souzeni spolu s ostatními válečnými zločinci a potrestáni
podle rozhodnutí tribunálu," říká prezidentka.
"Dostanou imunitu!" vstávám a zvyšuji hlas. "Vy osobně to
slavnostně slíbíte před všemi obyvateli Třináctého kraje a před
zbytkem lidí z kraje Dvanáctého. Ještě dnes. Váš slib bude
zaznamenán pro příští generace. Vy a vaše vláda na sebe převezmete
odpovědnost za jejich bezpečí. Nebo si najděte jiného reprodrozda!"
Má slova zůstávají dlouho viset ve vzduchu.
"To je ona!" Slyším, jak Fulvia šeptá Plutarchovi. "S vhodnými
šaty, střelbou v pozadí a trochou dýmu…"
"Ano, přesně tohle potřebujeme," souhlasí Plutarch tiše.
Mám sto chutí je sežehnout pohledem, ale vím, že by byla chyba
odvrátit zrak od Coinové. V duchu přemýšlí nad mým ultimátem a
zvažuje, jestli má cena není nižší než hodnota mých podmínek.
"Co vy na to, paní prezidentko?" ptá se Plutarch. "Za daných
okolností můžete přislíbit milost. Ten chlapec ještě koneckonců není
ani plnoletý."
"Dobře," říká Coinová nakonec. "Ale doufám, že podáš dobrý
výkon.
"Výkony budu podávat, až přednesete veřejný slib," odpovídám.
"Svolejte během dnešního rozjímání bezpečnostní shromáždění,"
přikazuje prezidentka. "Vystoupím s prohlášením. Zbývá na tvém
seznamu ještě něco, Katniss?"
Hnětu zmačkaný papír v pravé pěsti. Rozprostírám ho na stole a
čtu roztřesená písmena: "Už jenom jedna věc. Zabiju Snowa."
Úplně poprvé vidím, jak prezidentka povytahuje koutky úst v
nepatrném úsměvu. "Až to bude aktuální, budeš jedním z vážných
kandidátů."
Možná má pravdu. Rozhodně si nemohu osobovat právo na zabití
prezidenta Snowa. A na Coinovou je podle mého názoru spolehnutí,
že úkol splní. "Dobře."
Coinová stáčí pohled ke svému předloktí a k hodinám na stěně. I
ona se musí držet rozvrhu. "Odteď ji nechávám ve vašich rukách,
Plutarchu." Odchází z místnosti s celou svou skupinou, takže tu
zůstáváme jen Plutarch, Fulvia, Hurikán a já.
"Výborně. Skvěle." Plutarch si sedá na židli, opírá se lokty o stůl
a mne si oči. "Víš, co mi chybí nejvíc ze všeho? Kafe. Opravdu je tak
nemyslitelné, abychom dostali něco pořádného na spláchnutí té
ovesné šlichty a řepy?"
"Nečekali jsme, že tu budou platit tak přísná pravidla," vysvětluje
mi Fulvia a masíruje Plutarchovi ramena. "Aspoň ne ve vyšších
kruzích."
"Aspoň by tu měla existovat možnost sehnat něco bokem," vrtí
hlavou Plutarch. "Vždyť i ve Dvanáctém kraji jste měli černý trh,
ne?"
"Ano, Jarmark," přisvědčuje Hurikán. "Tam jsme obchodovali."
"Tak vidíte. A přitom jste oba tak čestní. Prakticky
nepodplatitelní," vzdychá Plutarch. "No co, žádná válka netrvá
věčně. Jsem rád, že tě máme v týmu." Natahuje ruku a Fulvia mu do
ní vkládá velký skicář svázaný v černé kůži. "Obecně vzato, je ti
jasné, co po tobě chceme, Katniss. Vím, že se ke své účasti stavíš se
smíšenými pocity, ale doufám, že tohle pomůže."
Přesouvá skicář po stolní desce ke mně. Několik vteřin se na
knihu jen podezřívavě dívám, ale pak mě přemáhá zvědavost.
Otvírám skicář a hned z první strany na mě hledí můj portrét. Já v
černé uniformě. Ty šaty mohla navrhnout jediná osoba - na první
pohled jsou čistě praktické, ale při bližším prozkoumání se jedná o
umělecké dílo. Křivka helmy, linie k náprsnímu krunýři i jemně
nabírané rukávy, pod nimiž jsou vidět bílé záhyby látky. V jeho
rukách se opět měním v reprodrozda. "Cinna," šeptám.
"Ano. Musel jsem mu slíbit, že ti ten skicář neukážu dřív, než se
sama rozhodneš stát se symbolem povstání. Věř mi, že jsem byl v
obrovském pokušení slovo porušit," říká Plutarch. "Jen pokračuj.
Prolistuj si ho celý."
Pomalu otáčím stránky a prohlížím si každý detail uniformy.
Promyšlené vrstvy zbroje, skryté zbraně v botách a za opaskem,
výztuha chránící srdce. Na poslední stránku pod nákres mého
špendlíku s reprodrozdem Cinna napsal: Pořád mám na tebe
vsazeno.
"Kdy to…," selhává mi hlas.
"Hm. Kdypak to bylo? Někdy po vyhlášení Čtvrtoher. Pár týdnů
před začátkem her. Nemáme jenom náčrty, ale i hotové šaty. A ve
zbrojnici na tebe čeká speciální dárek od Dioda. Víc neprozradím,
abych nezkazil překvapení," dodává Plutarch.
"Budeš nejlíp oháknutý rebel v dějinách," podotýká Hurikán s
úsměvem. Náhle mi dochází, že mi pořád věřil. Stejně jako Cinna po
celou dobu chtěl, abych dospěla k tomuto rozhodnutí.
"Máme v plánu spustit televizní ofenzivu," oznamuje mi
Plutarch. "Natočíme sérii proklam - tak říkáme propagačním
reklamám ve kterých budeš vystupovat. Pak je odvysíláme všem
obyvatelům Panemu."
"Jak? Vždyť vysílání ovládá Kapitol" diví se Hurikán.
"Jenže my máme Dioda. Zhruba před deseti lety se významně
podílel na rekonstrukci podzemní sítě, která přenáší všechny
programy. Prý máme slušnou šanci na úspěch. Samozřejmě ale
potřebujeme nějaký materiál k odvysílání. Takže, Katniss, na tebe
čeká filmové studio." Plutarch se otáčí na svou asistentku. "Fulvie?"
"Uvažovali jsme s Plutarchem o optimálním pojetí a rozhodli
jsme se, že bude nejlepší, když vytvoříme tebe, vůdkyni povstalců,
zvenčí. Tím chci říct, že tě oblékneme do toho nejúžasnějšího
kostýmu reprodrozda a tvou osobnost pak dopracujeme, aby mu
odpovídala," vysvětluje živě Fulvia.
"Uniformu už máte," upozorňuje ji Hurikán.
"To ano, ale má být zjizvená a zkrvavená? Nebo bude planout
jako pochodeň? Jak moc ji můžeme ušpinit, aby byla ještě pro lidi
přitažlivá? V každém případě se musí změnit. Je evidentní, že
tohle…," rychle ke mně přistupuje a prohlíží si mou tvář přes
rámeček z prstů, "… nikoho neohromí." Reflexivně uhýbám, ale
Fulvia už sbírá věci ze stolu. "Když o tom tak mluvíme, máme pro
tebe další malé překvapení. Jen pojď s námi."
Mává na nás, vychází s Plutarchem na chodbu a já s Hurikánem
je následujeme.
"Myslela to dobře, ale znělo to děsně urážlivě," šeptá mi Hurikán
do ucha.
"Vítej v Kapitolu," odpovídám stejně tiše. Fulviina slova ale na
mě neměla žádný účinek. Objímám skicář pažemi a snažím se
vyhlížet do budoucnosti s větším optimismem. Určitě jsem se
rozhodla správně, když to tak chtěl Cinna.
Nastupujeme do výtahu a Plutarch nahlíží do svých poznámek.
"Hm. Tak se na to podívejme. Dveře tři devět nula osm." Tiskne
tlačítko označené 39, ale nic se neděje.
"Asi je potřeba klíč," radí mu Fulvia.
Plutarch vytahuje zpod košile klíček na tenkém řetízku a zasunuje
ho do zdířky, které jsem si nikdy předtím nevšimla. Dveře výtahu se
zavírají. "A je to."
Kabina sjíždí o více než třicet podlaží dolů. Netušila jsem, že
Třináctý kraj sahá tak hluboko. Dveře se otvírají do široké bílé
chodby lemované červenými dveřmi, které ve srovnání se šedí
horních pater vypadají téměř ozdobně. Každé jsou označeny velkými
čísly. 3901, 3902, 3903…
Ohlížím se na vyjíždějící dveře výtahu a všímám si, že se před
nimi zavírá ještě kovová mříž. Z místnosti na opačném konci chodby
vychází strážný a rázuje přímo k nám. Dveře se za ním nehlučně
dovírají.
Plutarch mu kráčí naproti a zvedá ruku v pozdravu. My ostatní ho
následujeme. Něco se mi tady dole nelíbí. Nejde jen o špatný pocit ze
zamřížovaného výtahu, o klaustrofobii z pobytu tak hluboko v
podzemí nebo o pronikavý pach dezinfekce. Stačí jediný pohled na
Hurikána a vidím, že cítí to samé.
"Dobré ráno, jenom hledáme…," začíná Plutarch.
"Jste na špatném patře," skáče mu strážný příkře do řeči.
"Vážně?" Plutarch znovu nahlíží do poznámek. "Mám tu napsané
tři devět nula osm. Nemohl byste třeba zavolat…"
"Obávám se, že vás musím požádat, abyste ihned odešli.
Nejasnosti v přidělených rozvrzích se řeší v hlavní kanceláři,"
odsekává strážný.
Místnost 3908 je pár kroků před námi. Žádné dveře tu nemají
kliku. Zřejmě do nich stačí zatlačit, jako do těch, z nichž před
chvilkou vyšel strážný.
"A kde to je?" ptá se Fulvia.
"Hlavní kancelář najdete na sedmém patře," říká strážný a
rozpřahuje paže, aby nás dostrkal zpátky k výtahu.
Zpoza dveří číslo 3908 se ozývá tichý zvuk. Takové tiché
zakňourání může vydávat vyděšený pes, který se chce vyhnout další
ráně, ale zní příliš lidsky a je mi až příliš povědomé. Vyměňujeme si
s Hurikánem jen jediný pohled, ale lidem, kteří se znají tak dlouho a
tak dobře, to úplně stačí. Pouštím strážnému k nohám Cinnův skicář.
Kniha dopadá s hlasitým žuchnutím na zem. Vteřinu poté, co se
strážný shýbá, aby ho zvedl, se sklání i Hurikán, schválně tak, aby se
jejich hlavy srazily. "Pardon," omlouvá se se smíchem a chytá
strážného za paži, jako kdyby se potřeboval něčeho přidržet. Přitom
ho pootáčí ode mě.
To je moje příležitost. Obíhám strážného a vpadám do dveří s
číslem 3908. Okamžitě je vidím. Polonahé, zmlácené a připoutané ke
zdi.
Můj přípravný tým.

2.k

4. dubna 2012 v 18:38
Ženou se sem kapitolská vznášedla, aby nás smetla z
oblohy? Při
letu nad Dvanáctým krajem úzkostlivě vyhlížím z okna, jestli
nepostřehnu nějaké známky útoku, ale nikdo nás nepronásleduje. Po
několika minutách slyším, jak si Plutarch s pilotem potvrzují, že je
čistý vzduch, a trochu se uvolňuji.
Hurikán kývá na můj pytel, z něhož se ozývá hlasité skučení. "Už
chápu, proč ses potřebovala vrátit."
"Dokud byla aspoň malá šance na jeho záchranu…" Pokládám
vak na sedadlo, kde se Pryskyřník okamžitě dává do hlubokého
hrdelního vrčení. "Zavři zobák," říkám pytli a klesám na polstrované
sedadlo u okna.
Hurikán si sedá vedle mě. "Je to tam hodně špatné?"
"O moc horší už to ani být nemůže," odpovídám. Dívám se mu
do očí, v nichž se odráží můj vlastní žal. Chytáme se za ruce a
křečovitě se držíme kousku Dvanáctého kraje, který se Snowovi
nějakým zázrakem nepodařilo zničit. Zbytek cesty do Třináctého
kraje sedíme mlčky - let netrvá ani tři čtvrtě hodiny. Pěšky se jedná
o týdenní pochod. Bonnie a Kepra, dvě uprchlice z Osmého kraje,
které jsem potkala v lese minulou zimu, nebyly nakonec tak daleko
od cíle. Zřejmě se jim však nepodařilo dojít až do třináctky. Když
jsem se na ně vyptávala, nikdo netušil, o kom mluvím. Nejspíš
zemřely v lese.
Ze vzduchu vypadá můj nový domov stejně pochmurně jako
Dvanáctý kraj. Ze sutin sice dávno nestoupá dým, jak Kapitol pořád
ukazuje v televizi, ale na povrchu nežije skoro nic. Během
sedmdesáti pěti let po temných dobách, kdy byl Třináctý kraj údajně
zlikvidován za války mezi Kapitolem a kraji, se téměř veškerá
stavební činnost soustředila pod zem. Zdejší obyvatelé nemuseli
začínat od nuly: během století tu vyrůstala rozsáhlá podzemní
zařízení, buď jako tajný úkryt pro vládu v časech války, nebo jako
poslední útočiště lidstva, pokud by se povrch stal neobyvatelným.
Nejdůležitější pro obyvatele Třináctého kraje však byla skutečnost,
že šlo o centrum kapitolského programu na rozvoj jaderných zbraní.
Povstalci nad nimi získali kontrolu, namířili nukleární hlavice na
Kapitol a nabídli protivníkům dohodu: budou si hrát na mrtvé a
Kapitol je na oplátku nechá být. Kapitol měl další sklady jaderných
zbraní na západě, ale nemohl na Třináctý kraj zaútočit, aniž by přišla
odplata, takže musel nabízenou dohodu přijmout. Zničil aspoň
viditelnou infrastrukturu povstalců a odřízl kraj od ostatních.
Kapitolští vůdci zřejmě předpokládali, že bez pomoci třináctka
zanikne sama od sebe. Jejich přání se několikrát málem splnilo, ale
místním obyvatelům se vždy podařilo přežít. Dělili se o veškeré
zdroje, podrobovali se přísné disciplíně a neustále hlídali, zda
Kapitol nechystá další útok.
Všichni takřka bez výjimek tu nyní žijí pod zemí. Můžete si vyjít
zacvičit na povrch, ale jen v konkrétní hodinu svého denního
rozvrhu. Rozvrhu se nikdo nevyhne. Každé ráno musíte vložit ruku
do speciálního zařízení ve stěně, které vám odporně červeným
inkoustem vytetuje na hladkou kůži zápěstí, co máte ten den za úkol.
7.00 - snídaně, 7.30 - služba v kuchyni, 8.30 -vzdělávací středisko,
místnost c. 17. A tak dále. Inkoust se nedá smazat až do 22.00, kdy je
čas koupele. Tehdy se rozloží látky, díky nimž až dosud inkoust
odolával vodě, a celý rozvrh se smyje. Zhasnutí světel ve 22.30
signalizuje, že každý, kdo nemá zrovna noční směnu, by měl být v
posteli.
Během prvních dnů, kdy jsem ležela v nemocnici, jsem se tomuto
potisku dokázala vyhnout. Jakmile jsem se ale s matkou a sestrou
přestěhovala do ubikace číslo 307, očekávalo se ode mě, že se
podřídím plánovanému programu. Až na jídlo jsem nicméně slova na
zápěstí víceméně ignorovala. Dny jsem trávila v naší ubikaci,
procházela se po třináctce nebo spala někde schovaná. V opuštěném
větracím potrubí. Za přívodem vody do prádelny Ve vzdělávacím
středisku je skvělá komora, z níž nikdo nikdy nepotřebuje žádné
pomůcky. Se vším tu zacházejí hrozně šetrně; plýtvání je prakticky
zločin. Lidé z Dvanáctého kraje naštěstí sklony k plýtvání nemají.
Jednou jsem ale viděla, jak Fulvia Cardewová muchlá papírek, na
němž bylo napsáno jen několik slov, a z pohledů, které jí probodly,
by člověk získal dojem, že někoho zavraždila. Zrudla jako rak, takže
stříbrné květiny vytetované do jejích baculatých lící se ještě
zvýraznily. Zářily jako symbol nadbytku a blahobytu. Nemám tu
mnoho potěšení. Jedním z těch mála je sledovat, jak se zhýčkaní
kapitolští "rebelové" pokoušejí zapadnout mezi ostatní.
Nevím, jak dlouho mi bude procházet má vzpoura proti
dodržování na minutu přesného harmonogramu, který je jinak pro
všechny povinný. Zatím mě nechávají být, protože jsem "duševně
narušená", jak se píše na mém plastovém náramku z nemocnice, a
všichni jsou nuceni snášet mé výstřelky. To ale nevydrží
donekonečna. A podobně jim jednou dojde trpělivost s tím, že nechci
přijmout roli reprodrozda.
Scházíme s Hurikánem od přistávací plošiny po několika
schodištích k ubikaci 307. Mohli bychom jet výtahem, ale ten mi
příliš připomíná zdviž do arény. Taky si těžko zvykám na život pod
zemí. Poté, co jsem nečekaně našla růži od prezidenta Snowa, se
poprvé při sestupu pod zem cítím bezpečněji.
U dveří označených číslem 307 váhám. Očekávám, že se mě má
rodina bude vyptávat. "Co jim mám říct o dvanáctce?" obracím se na
Hurikána.
"Pochybuji, že je budou zajímat podrobnosti. Viděli, jak hoří.
Budou si spíš dělat starosti o tebe." Hurikán se jemně dotýká prsty
mé tváře. "Stejně jako já."
Vteřinu se nechávám hladit. "Já to zvládnu."
Pak se zhluboka nadechuji a otvírám dveře. Má matka a sestra
jsou doma na 18.00 - rozjímání, půlhodinový odpočinek před večeří.
Vidím v jejich očích obavy, s nimiž se snaží odhadnout můj
emocionální stav. Než se kdokoliv stačí na cokoliv zeptat, rozvazuji
pytel a okamžitě nastává 18.00 - vytržení z Pryskyřníka. Prim sedí na
zemi, pláče a houpá v náručí toho příšerného kocoura, který přestává
příst vždy jen na chvilku, aby na mě mohl zasyčet. Když mu Prim
uvazuje kolem krku modrou stuhu, kocour mi věnuje obzvlášť
namyšlený pohled.
Matka si tiskne k hrudi svatební fotografii a pak ji pokládá spolu
s knihou rostlin na prádelník. Otcovu bundu věším na židli. Na chvíli
se naše ubikace skoro mění v domov. Výlet do Dvanáctého kraje asi
nebyl úplnou ztrátou času.
Míříme dolů do jídelny na večeři v 18.30, když vtom zapípá
Hurikánův komunikátor. Připomíná o trochu větší hodinky, ale
dokáže přijímat textové zprávy. Zapůjčení komunikátoru je zvláštní
výsadou pro osoby podílející se na společné věci - Hurikán ho získal
za to, jak zachránil obyvatele Dvanáctého kraje. "Potřebují nás oba
na velitelství," oznamuje mi.
Jdu několik kroků za ním a snažím se vzchopit před dalším kolem
přesvědčování. V moderní konferenční/zpravodajské místnosti,
vybavené počítačem ovládanými nástěnnými obrazovkami,
elektronickými mapami zachycujícími přesuny jednotek v různých
krajích a obřím obdélníkovým stolem s řídicími panely, jichž se
nesmím ani dotknout, zůstávám stát u dveří.
Nikdo mi nevěnuje pozornost. Všichni sedí před televizní
obrazovkou, která celodenně vysílá kapitolský program. Už si říkám,
že se mi snad podaří nepozorovaně vyklouznout, ale vtom si mě
všímá Plutarch, jehož zavalitá postava mi brání ve výhledu na
televizi, a naznačuje mi naléhavým posunkem, abych se k nim
připojila. Neochotně se k němu blížím a přemýšlím, čím mě asi
kapitolské vysílání může zaujmout. Je pořád stejné. Zprávy z války.
Propaganda. Opakované záběry z bombardování Dvanáctého kraje.
Zlověstný proslov prezidenta Snowa. V první chvíli se mi tedy téměř
uleví, když se objevuje Caesar Flickerman, odvěký moderátor
Hladových her, s nalíčenou tváří a jiskřivým oblekem. Potom však
kamera zabírá i jeho hosta. Je to Peeta.
Z hrdla se mi vydere tichý zvuk. Takové zalapání po dechu
spojené se zasténáním, jako když je člověk dlouho ponořený ve vodě
a nedostatek kyslíku přerůstá ve fyzickou bolest. Prodírám se přes
ostatní, dokud nestojím přímo před ním, a pokládám dlaň na
obrazovku. Hledám v jeho očích nějaké známky bolesti, následky
trýzně a mučení. Nic takového v nich není. Peeta vypadá zdravě,
skoro až na hranici blahobytu. Pleť bez jediné poskvrnky se mu
leskne, jako kdyby ji měl natřenou krémem. Tváří se klidně a vážně.
Nedokážu sladit tento výjev s týraným, zkrvaveným chlapcem, který
mě děsí ve snech.
Caesar se pohodlně uvelebuje v křesle naproti Peetovi a dlouze se
na něj dívá. "Takže, Peeto, vítej zpátky."
Peeta se nepatrně usměje. "Určitě jste si myslel, že se mnou už
rozhovor dělat nebudete."
"To přiznávám," přikyvuje Caesar. "Ten večer před
Čtvrtohrami… Kdo by si byl pomyslel, že tě ještě uvidíme?"
"Rozhodně jsem to neměl v plánu, to je jisté," říká Peeta
zamračeně.
Caesar se trochu předklání. "Myslím, že nám všem bylo jasné, co
jsi měl v plánu. Obětovat se v aréně, aby Katniss Everdeenová s
vaším dítětem mohly přežít."
"Přesně tak. Nebylo na tom nic složitého." Peeta přejíždí prsty po
polstrování opěradla. "Jenže další lidé měli taky svoje plány."
Ano, to měli, pomyslím si. Uhodl tedy Peeta, že nás vzbouřenci
využili jako pěšáky ve své hře? Že od počátku plánovali můj útěk? A
že nás oba instruktor Haymitch Abernathy zradil ve jménu povstání,
o které se údajně vůbec nezajímal?
V následujícím tichu Peetovi naskakují vrásky nad obočím.
Uhodl to, nebo mu to řekli. Ale Kapitol ho nezabil, a dokonce ho ani
nepotrestal. To prozatím překonává mé nejdivočejší naděje. Očima se
pasu na jeho zdraví, na nepoškozeném těle i mysli, a celým tělem se
mi rozlévá radost jako z morfinových injekcí, které mi v uplynulých
týdnech dávali v nemocnici proti bolesti.
"Povíš nám o té poslední noci v aréně?" ptá se Caesar. "Abychom
si ujasnili pár věcí?"
Peeta přikyvuje, ale s odpovědí si dává načas. "Ta poslední noc…
Pokud jde o poslední noc… Nejdřív si musíte představit, jaké to je v
aréně. Máte pocit, že jste hmyz přiklopený pod mísou naplněnou
horkým vzduchem. A všude kolem vás roste džungle... zelená, živá
džungle. Obří hodiny vám odtikávají poslední chvíle života. Každá
nová hodina je příslibem nové hrůzy. Musíte si představit, že za
uplynulé dva dny zemřelo šestnáct lidí -a někteří při tom, když se
vás snažili bránit. Při takovém tempu zbývajících osm nedožije rána.
Až na jednoho. Na vítěze. A vy si plánujete, že jím nebudete vy."
Při té vzpomínce mě zalévá studený pot. Ruka mi sklouzává z
obrazovky a bezvládně visí u mého boku. Peeta nepotřebuje štětec a
barvy, aby dokázal malovat hrůzné výjevy z her. Umí to i se slovy.
"Když jste v aréně, zbytek světa ustupuje do pozadí," pokračuje.
"Všichni lidé i všechny věci - všechno, co pro vás bylo důležité,
přestává existovat. Růžová obloha, příšery v džungli a splátci, kteří
prahnou po vaší krvi, jsou tím jediným, na čem kdy záleželo. Ničí
vás to, ale musíte navíc i zabíjet, protože v aréně máte jediné přání. A
to přání člověka hodně stojí."
"Stojí tě život," říká Caesar.
"Kdepak. Stojí daleko víc než život. Musíte vraždit nevinné,"
odporuje Peeta. "Platíte vším, čím jste."
"Vším, čím jste," opakuje Caesar tiše.
V konferenční místnosti se se začátkem rozhovoru rozhostilo
ticho a já si představuji, jak se šíří po celém Panemu. Celý národ visí
Peetovi na rtech. Protože ještě nikdy nikdo nevyprávěl o tom, jaké to
doopravdy v aréně je.
Peeta pokračuje: "Takže se držíte svého přání. A tu poslední noc
jsem si přál zachránit Katniss. I když jsem nevěděl o vzbouřencích,
měl jsem špatný pocit. Všechno bylo příliš složité. Začal jsem litovat,
že jsme se dřív toho dne neodtrhli od ostatních, jak Katniss
navrhovala. Teď už jsme ale nemohli."
"Příliš jste se zapletli do Diodová plánu přivést elektřinu do
slaného jezera," říká Caesar.
"Příliš jsme se zapletli do té hry na spojence. Nikdy jsem jim
neměl dovolit, aby nás rozdělili!" vyhrkne Peeta. "Tehdy jsem ji
ztratil."
"Když jsi zůstal u toho stromu a Katniss s Johannou Masonovou
vyrazily s cívkou drátu dolů k vodě," doplňuje Caesar.
"Já jsem nechtěl!" Peeta se vzrušením rdí. "Jenže jsem nemohl
odporovat Diodoví, když jsem nechtěl prozradit, že se chystáme
ukončit spojenectví. Pak se ten drát přerušil a nastal chaos.
Vzpomínám si jenom na útržky. Snažil jsem se najít Katniss. Viděl
jsem, jak Brutus zabil Pleva. Já jsem zabil Bruta. Vím, že mě Katniss
volala. Potom do stromu udeřil blesk a silové pole kolem arény
vybuchlo."
"Do povětří ho vyhodila Katniss, Peeto," opravuje ho Caesar.
"Díval ses na záznam."
"Nevěděla, co dělá. Nikdo z nás nedokázal plně pochopit Diodův
plán. Viděl jste přece, jak se Katniss snaží přijít na to, co má s tím
drátem udělat," namítá Peeta.
"Dobře. Já jen, že to vypadalo podezřele," uklidňuje ho Caesar.
"Jako kdyby celou dobu věděla o plánu vzbouřenců."
Peeta se vymršťuje na nohy, naklání se k Caesarovi a ruce
pokládá na opěradla jeho křesla. "Vážně? A bylo součástí plánu, aby
se nechala od Johanny málem zabít? Aby ji ochromil elektrický šok?
Aby přivolala odvetné bombardování?" Teď už nepokrytě křičí.
"Ona to nevěděla, Caesare! Ani jeden z nás nic nevěděl, jen jsme se
snažili zachránit jeden druhého!"
Caesar klade Peetovi dlaň na hruď v gestu, které je zároveň
obranné i chlácholivé. "Věřím ti, Peeto."
"Dobře." Peeta se narovnává, projíždí si rukou vlasy a
rozcuchává svůj pečlivě upravený účes. Rozrušeně klesá zpátky do
křesla.
Caesar chvíli mlčí a dívá se na něj. "A co váš trenér, Haymitch
Abernathy?"
Peetovi tvrdnou rysy. "Netuším, co věděl on."
"Mohl patřit ke spiklencům?" ptá se Caesar.
"Nikdy se o ničem takovém nezmínil," krčí Peeta rameny.
Caesar naléhá dál. "Co ti o něm napovídá tvoje srdce?"
"Že jsem mu neměl věřit," říká Peeta. "To je vše."
Haymitche jsem neviděla od chvíle, kdy jsem na něj zaútočila na
palubě vznášedla a podrápala jsem ho na obou tvářích. Vím, že to
tady musí mít těžké. Třináctý kraj přísně zakazuje výrobu i
konzumaci opojných nápojů, a dokonce i líh určený pro lékařské
účely uchovávají pod zámkem. Haymitch je konečně přinucen
vystřízlivět, a to bez tajných zásob a podomácku vypálených
lektvarů, jež by mu přechod k abstinenci usnadnily. Drželi ho v
ústraní, dokud z něj nevyprchaly poslední zbytky alkoholu, a dosud
ho nepovažují za způsobilého vystupovat na veřejnosti. Musí to být
pro něj muka, ale já jsem s ním přestala jakkoliv soucítit ve chvíli,
kdy mi došla hloubka jeho zrady. Doufám, že teď taky sleduje
kapitolské vysílání a vidí, jak se ho zříká i Peeta.
Caesar hladí Peetu po rameni. "Můžeme přestat, jestli chceš."
"Dá se snad říct něco dalšího?" ptá se Peeta trpce.
"Chtěl jsem se zeptat, co si myslíš o válce, ale jestli jsi příliš
rozrušený…," začíná Caesar.
"Nejsem tak rozrušený, abych nedokázal odpovědět na tohle."
Peeta se zhluboka nadechuje a obrací se přímo do kamery. "Byl bych
rád, kdyby se všichni, kdo se dívají, ať už jsou na straně Kapitolu
nebo vzbouřenců, na chvilku zamysleli nad tím, co tahle válka může
znamenat. Pro nás, pro lidské bytosti. V minulosti jsme se
vzájemnými boji málem vyhladili. Teď je nás ještě míň a podmínky
k životu jsou těžší. Opravdu chceme válčit? Navzájem se pozabíjet?
V naději, že…, co vlastně? Že nějaký zodpovědnější druh zdědí
dýmající trosky Země?"
"Nevím, jestli… Nejsem si jistý, jestli rozumím…" mračí se
Caesar.
"Nesmíme spolu bojovat, Caesare," vysvětluje Peeta. "Nezbude
nás dost na to, abychom se udrželi při životě. Jestli všichni neodloží
zbraně - a to hodně brzy -, bude po všem."
"Takže… voláš po klidu zbraní?" ptá se Caesar.
"Ano. Volám po klidu zbraní," přitakává Peeta unaveně. "Teď
bych se rád nechal odvést do svého pokoje, abych mohl postavit další
stovku domečků z karet."
Caesar se dívá do kamery. "Dobrá. To bude, myslím, všechno,
takže se můžeme vrátit k řádnému programu."
Ozývá se hudba a na obrazovce se objevuje žena, která předčítá
seznam zboží, jehož nedostatek se v Kapitolu očekává - čerstvé
ovoce, sluneční baterie, mýdla. Sleduji ji pozorněji, než by bylo
nutné, protože vím, že všichni čekají na mou reakci. Nedokážu ale
všechno zpracovat tak rychle - radost, že je Peeta živý a zdravý, to,
jak mě hájil proti nařčení, že jsem spolupracovala se vzbouřenci, i
jak nepopiratelně napomáhal Kapitolu, když se vyslovil pro zastavení
bojů. Jistě, znělo to, jako kdyby odsuzoval obě válčící strany, ale v
tuto chvíli mají povstalci na kontě jen pár menších vítězství, takže
složení zbraní by vedlo k návratu k původnímu stavu. Nebo ještě k
něčemu horšímu.
Slyším, jak za mnou létají obvinění. Doléhají ke mně výrazy
zrádce, lhář a nepřítel. Nemohu se k jejich zlosti připojit ani se jí
postavit, a tak bude nejlepší zmizet. U dveří mě dostihuje hlas
prezidentky Coinové, který překřikuje ostatní. "Nikdo vám nedovolil
odejít, vojáku Everdeenová."
Jeden z prezidentčiných vojáků mi klade dlaň na paži. Nejde
vyloženě o agresivní gesto, ale po zkušenostech z arény reaguji ostře
na každý neznámý dotyk. Vytrhuji paži z jeho sevření a vybíhám na
chodbu. Za sebou slyším zvuk šarvátky, ale nezastavuji se. V duchu
rychle procházím seznam možných úkrytů a uchyluji se do komory
ve vzdělávacím centru, kde se choulím za bednou s křídou.
"Žiješ," šeptám a tisknu si dlaně ke tvářím. Usmívám se tak
široce, že můj úsměv navenek určitě vypadá jako grimasa. Peeta je
naživu. A stal se z něj zrádce. V tuhle chvíli je mi to ale jedno. Ať
říká cokoliv a pro kohokoliv, hlavně že vůbec může mluvit.
Po několika minutách se otvírají dveře komory a někdo vchází
dovnitř. Přisedá ke mně Hurikán. Z nosu mu kape krev.
"Co se stalo?" ptám se.
"Připletl jsem se do cesty Boggsovi," krčí rameny. Otírám mu
nos rukávem. "Au! Dávej pozor!"
Snažím se být jemnější a poťukávám mu látkou na nos, místo
abych ho otírala. "Který to je?"
"Však víš. Pravá ruka Coinové. Ten, který se tě snažil zastavit."
Odstrkuje mou ruku pryč. "Nech toho! Ještě kvůli tobě vykrvácím."
Krev se mu po mém zásahu opravdu roztekla čůrkem. Vzdávám
pokusy o první pomoc a ptám se: "Ty ses s ním pral?"
"Ne, jenom jsem mu zastoupil cestu, když chtěl vyběhnout za
tebou. Praštil mě loktem do nosu," vysvětluje Hurikán.
"Určitě tě potrestají," říkám.
"To už udělali." Zvedá zápěstí. Nechápavě se na něj dívám.
"Coinová mi sebrala komunikátor."
Koušu se do rtu a snažím se udržet si vážný výraz. Připadá mi to
tak směšné… "To je mi líto, vojáku Hurikáne Hawthorne."
"Nemusíte mě litovat, vojáku Katniss Everdeenová" zubí se na
mě. "Stejně jsem si s ním připadal jako blbec." Oba vyprskneme
smíchy. "Odebrání komunikátoru tady nejspíš platí za velkou
degradaci."
Tohle je jedna z mála výhod pobytu ve Třináctém kraji. Vrátil se
mi Hurikán. Když zmizel tlak, který na mě vyvíjel Kapitol, abych se
oženila s Peetou, podařilo se nám zůstat přáteli. Hurikán se o nic
nesnaží - nepokouší se mě líbat ani mluvit o lásce. Buď jsem příliš
nemocná, nebo mi chce dát volný prostor. Nebo ví, že by to bylo
příliš kruté, když je Peeta v zajetí Kapitolu. Každopádně se zase
mohu někomu svěřovat se svými tajemstvími.
"Co je to za blázny?" vrtím hlavou.
"Jsou to lidé jako my. Kdybychom měli jaderné zbraně místo
několika uhelných slojí…," odpovídá.
"Ráda bych věřila tomu, že by Dvanáctý kraj v temných dobách
nenechal ve štychu ostatní povstalce," podotýkám.
"Možná by to udělal. Pokud bychom měli na výběr dohodnout se,
nebo zahájit jadernou válku," krčí Hurikán rameny. "Svým
způsobem je úžasné, že vůbec přežili."
Snad je to tím, že mám dosud na botách popel ze svého kraje, ale
poprvé přiznávám lidem z třináctky to, co jsem jim zatím odpírala:
kuráž. Za to, že se proti veškeré pravděpodobnosti udrželi při životě.
První roky pro ně musely být hrozné: skrývali se v podzemních
prostorách pod troskami zničeného města. Bylo jich málo a neměli
žádné spojence, na které by se mohli obrátit o pomoc. Během
pětasedmdesáti let se naučili soběstačnosti, vycvičili své
obyvatelstvo ve vojáky a bez vnější pomoci vybudovali novou
fungující společnost. Byli by ještě silnější, kdyby se jejich porodnost
nesnížila kvůli epidemii neštovic, po níž zoufale potřebovali novou
krev a nové geny. Snad jsou příliš militarističtí, pořádkumilovní a
postrádají smysl pro humor. Ale hlavně že jsou tady. A že jsou
ochotní vyřídit Kapitol.
"Stejně jim trvalo dlouho, než o sobě dali vědět," bručím.
"Nebylo to jednoduché. Napřed museli vybudovat síť povstalců v
Kapitolu a zorganizovat v krajích něco na způsob podzemního hnutí
odporu," vysvětluje Hurikán. "Pak potřebovali někoho, kdo to celé
uvede do pohybu. Tebe."
"Potřebovali i Peetu, jenomže mu to moc nepomohlo,"
poznamenávám.
Hurikán se mračí. "Peeta dnes napáchal značné škody. Většina
rebelů samozřejmě jeho volání po klidu zbraní hned odmítne, ale v
některých krajích je odpor vlažnější. Ten nápad určitě pochází od
prezidenta Snowa. Z Peetových úst bohužel zní docela rozumně."
Ačkoliv se bojím Hurikánovy odpovědi, přesto se ptám: "Proč to
podle tebe řekl?"
"Možná ho mučili. Nebo ho přesvědčili. Já bych odhadoval, že s
nimi uzavřel dohodu, aby tě ochránil. Vyzve ke složení zbraní, pokud
mu prezident Snow umožní, aby tě zároveň vykreslil jako zmatenou,
těhotnou dívku, která vůbec netušila, co se děje, a kterou zajali
vzbouřenci. Jestli teď kraje prohrají, pořád existuje jistá šance, že se
k tobě vítěz zachová shovívavě. Pokud si to nezkazíš." Nejspíš
vypadám dočista popleteně, protože další větu Hurikán říká velice
pomalu. "Katniss…, on se tě pořád snaží udržet naživu."
Udržet mě naživu? Vtom to chápu. Hladové hry neskončily.
Opustili jsme arénu, ale protože jsme s Peetou oba naživu, jeho
poslední přání dosud platí. Chce, abych se držela někde v ústraní a v
bezpečí, dokud se válka nepřežene. Pak nebude mít ani jedna strana
důvod mě zabít. A Peeta? Jestli vyhrají rebelové, bude to pro něj mít
katastrofální následky. Ale pokud vyhraje Kapitol, kdo ví? Třeba
nám oběma dovolí žít - pokud si to nezkazím, jak řekl Hurikán - a
sledovat další a další ročníky Hladových her.
Před očima mi prolétne několik výjevů: oštěp vnikající do
Routina těla, Hurikánovo bezvládné tělo na kůlu, spáleniště poseté
mrtvými těly, v něž se změnil můj rodný kraj. A kvůli čemu? Za co?
Vaří se ve mně krev a vzpomínám si na další věci. Na to, jak jsem
poprvé zahlédla povstání v Osmém kraji. Na vítěze minulých ročníků
her, kteří se chytili večer před Čtvrtohrami za ruce, aby
demonstrovali svou jednotu. Nešlo o žádnou náhodu, když jsem
vystřelila šíp do silového pole kolem arény. Vroucně jsem si přála,
aby se zabodl do srdce nepřítele.
Vstávám tak prudce, až přitom shazuji krabici se stovkou tužek,
které se rozkutálejí po podlaze.
"Co je?" ptá se Hurikán.
"Nemůžeme zastavit boj." Shýbám se a nemotorně sbírám tužky s
tmavě šedými tuhami do krabice. "Nemůžeme ustoupit."
"Já vím." Hurikán jediným pohybem zvedá několik tužek a klepe
jimi o zem, aby je srovnal.
27
"Ať to řekl Peeta z jakéhokoliv důvodu, mýlí se." Ty pitomé
tužky na podlaze se odmítají vrátit do krabice. Několik jich vztekle
popadnu.
"Já vím. Počkej. Takhle je tak akorát zničíš." Bere mi krabici z
ruky a sám ji obratně plní.
"Peeta neví, co udělali s Dvanáctým krajem. Kdyby viděl, jak to
tam teď vypadá…" drmolím.
"Katniss, já se s tebou nehádám. Kdybych mohl stisknutím
knoflíku zabít všechny lidi, kteří pracují pro Kapitol, bez váhání
bych to udělal." Ukládá poslední tužku na místo a zavírá víko. "Jde o
to, co uděláš ty."
Otázka, která na mě tak dlouho doléhala, má najednou jedinou
možnou odpověď. Vždycky ji měla. Našla jsem ji ale jen díky
Peetovi.
Co budu dělat?
Zhluboka se nadechuji. Nepatrně pozvedám paže, jako kdybych
pořád měla ta černobílá křídla od Cinny, a znovu je spouštím podél
boků.
"Stanu se reprodrozdem."

1.k

4. dubna 2012 v 18:35
PRVNÍ ČÁST
POPEL
Dívám se na svoje boty. Do prasklinek odřené kůže si sedá vrstva
jemného popela. Tady stála postel, ve které jsem spávala se svou
sestrou Prim. Tamhle byl kuchyňský stůl. Hromada cihel z komína,
který se při požáru zhroutil, mi poskytuje bod, podle něhož se
orientuji ve zbytku domu. Čeho jiného bych se měla chytit v tomhle
šedém moři?
Z Dvanáctého kraje nezůstalo skoro nic. Zápalné pumy Kapitolu
před měsícem srovnaly se zemí domky chudých horníků ve Sloji,
obchody měšťanů i soudní budovu. Požáru unikla jen Vesnice vítězů.
Nevím vlastně proč. Snad proto, aby lidé, které sem pošlou z
Kapitolu s nějakým úkolem, měli kde bydlet. Reportéři. Komise
hodnotící stav uhelných dolů. Četa mírotvorců pátrající po
uprchlících, kteří by se vraceli domů.
Kromě mě se sem ale nikdo nevrací. A i já tu jsem jen na krátké
návštěvě. Vedení Třináctého kraje mi ji ani nechtělo povolit.
Považovali můj výlet za zhola zbytečný - a taky je vyšel draho,
protože nade mnou krouží aspoň desítka vznášedel přidělených na
mou ochranu. Přitom se tu nedají získat žádné užitečné informace.
Jenže já se sem musela podívat. Záleželo mi na tom tolik, že jsem
návštěvou rodného kraje podmínila budoucí spolupráci.
Nakonec Plutarch Heavensbee, vrchní tvůrce her, který
organizoval kapitolské rebely, pokrčil rameny. "Nechte ji jít. Lepší
promrhat jeden den než celý měsíc. Menší procházka po dvanáctce ji
možná přesvědčí, že jsme na stejné straně."

Na stejné straně. Zabolí mě levý spánek a přitisknu si k němu
dlaň. Přesně sem mě udeřila Johanna Masonova cívkou drátu.
Hlavou mi víří vzpomínky a pokouším se určit, co je pravda a co ne.
Jaké události vedly k tomu, že teď stojím mezi troskami svého
rodného města? Odpověď není jednoduchá, protože otřes mozku
způsobený Johanninou ranou dosud zcela neodezněl a myšlenky se
mi chvílemi trochu zamotávají. Navíc občas mívám halucinace z
léků, které mi dávají proti bolesti a depresím. Aspoň myslím. Pořád
nejsem stoprocentně přesvědčená, že to byla opravdu halucinace,
když se jedné noci podlaha mého nemocničního pokoje proměnila v
koberec svíjejících se hadů.
Použiju metodu, kterou mi poradil jeden z lékařů. Začínám od
nejjednodušších věcí, jejichž pravdivostí jsem si jistá, a postupně se
propracovávám ke složitějším. V duchu odříkávám…
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z
Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách. Unikla
jsem z arény. Kapitol mé nenávidí. Peetu zajali. Je považován za
mrtvého. S největší pravděpodobností mrtvý je. Nejspíš je to dobře…
"Katniss, mám se spustit za tebou?" Ve sluchátkách, která jsem si
na nátlak povstalců musela nasadit, se ozývá hlas mého nejlepšího
přítele Hurikána. Čeká nahoře ve vznášedle a dává na mě pozor,
připraven zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo. Sedím v podřepu, lokty si
opírám o stehna a hlavu si držím v dlaních. Určitě to shora vypadá,
že se co nevidět zhroutím. To nesmím. Zvlášť když mi konečně
chtějí vysadit léky.
Napřimuji se a odmítavě třepu rukou. "Ne. Jsem v pořádku."
vydávám se od svého starého domova směrem k městu. Hurikán
žádal, aby ho vysadili spolu se mnou, ale když jsem jeho doprovod
odmítla, nijak nenaléhal. Chápe, že dnes nechci nikoho brát s sebou.
Dokonce ani jeho. Některé cesty člověk musí projít sám.
Léto je dusivě horké a suché. Po bombardování prakticky
nezapršelo, takže hromady popela zůstávají netknuté. Tu a tam se
pod mými kroky pohnou a sesypou, ale jinak je nenarušuje ani vítr.
Dívám se pod nohy, protože když jsem přistála na Louce, nebyla
jsem dost opatrná a zakopla jsem - v první chvíli jsem myslela, že o
kámen. Jenže to nebyl kámen, ale něčí lebka. Odkutálela se stranou a
zastavila se obličejem vzhůru. Dlouhou dobu jsem pak nedokázala
odtrhnout pohled od bílých zubů a přemítala jsem, komu asi patřily a
že moje by za podobných okolností nejspíš vypadaly stejně.
Silnice se držím víceméně ze zvyku, ale dělám chybu, protože se
tu povaluje plno ostatků lidí, kteří se pokoušeli utéct. Některé
obyvatele to sežehlo úplně, ale jiní patrně nejhoršímu ohni unikli a
podlehli dusivému kouři. Jejich těla v různém stupni rozkladu teď
leží všude kolem, jako potrava pro mrchožrouty a ráj pro mouchy.
Zabila jsem tě, říkám si v duchu, když míjím jednu hromádku. I tebe.
A tebe taky.
Protože jsem je opravdu zabila. Byl to můj šíp, namířený na
Achillovu patu silového pole kolem arény, který vyprovokoval tuhle
odplatu. To on uvrhl celý Panem do chaosu.
V duchu slyším prezidenta Snowa, jak se mnou hovoří ráno před
zahájením Turné vítězů. "Katniss Everdeenová, dívka v plamenech,
se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat dostatečnou
pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý Panem." Zjevně
nepřeháněl, ani se mě nesnažil vyděsit. Možná se skutečně pokoušel
zajistit si mou pomoc. Ale já jsem uvedla do pohybu lavinu, kterou
jsem nemohla zadržet.
Ohně pořád hoří, myslím si omámeně. Požáry v uhelných dolech
v dálce dosud chrlí k obloze sloupce černého dýmu. Víc než
devadesát procent obyvatel je po smrti. Zbývajících osm stovek jsou
uprchlíci ve Třináctém kraji - což je podle mého názoru totéž, jako
být do konce života bezdomovcem.
Vím, že bych to neměla brát takhle; měla bych být vděčná za
vlídné přijetí. Přijali nás nemocné, zraněné, vyhladovělé a s
prázdnýma rukama. Pořád však nedokážu překousnout, že Třináctý
kraj posloužil jako rozbuška k likvidaci dvanáctky. Tím se nezbavuji
viny - té je tu dost pro všechny. Ale bez nich bych se nepřimotala k
plánu na svržení Kapitolu.
Obyvatelé Dvanáctého kraje se neorganizovali do žádného hnutí
odporu. Nedostali možnost k něčemu se vyjádřit. Jejich smůlou bylo,
že měli mě. Někteří z těch, kteří přežili, považují za štěstí, že
konečně unikli z Dvanáctého kraje. Utekli neustálému hladu a útlaku,
nebezpečným dolům i biči našeho posledního vrchního mírotvorce,
Romula Knuta. Příchod do nového domova vnímají jako zázrak,
protože ještě před krátkou dobou jsme ani netušili, že Třináctý kraj
vůbec existuje.
Hlavní zásluhu na záchraně stovek uprchlíků má Hurikán, ačkoliv
to jen nerad přiznává. Po dramatickém konci Čtvrtoher, když mě
rebelové vyzvedli z arény, v celém Dvanáctém kraji přestala
fungovat elektřina, televize zčernaly a ve Sloji zavládlo hrobové
ticho, v němž lidé slyšeli, jak jim tlučou srdce. Nikdo se nepokusil
oslavovat to, co se odehrálo v aréně, ani nijak protestovat proti
Kapitolu, ale během čtvrthodiny se na nebi vyrojila vznášedla a na
zem se začaly snášet bomby.
Hurikán si vzpomněl na Louku, jedno z mála míst, kde nestály
staré dřevěné domy plné uhelného prachu a mouru. Shromáždil co
nejvíc lidí, včetně mé matky a Prim, a vydal se s nimi k Louce.
Zorganizoval stržení plotu - bez elektřiny šlo jen o neškodný drátěný
zátaras -, a odvedl všechny do lesa, konkrétně k jezeru, které mi jako
dítěti ukázal můj otec. Jiné místo ho nenapadlo. Odtud pak uprchlíci
sledovali, jak plameny v dálce pohlcují celý jim známý svět.
Když další den svítalo, bombardéry už byly dávno pryč a požáry
dohasínaly. Podařilo se najít několik posledních opozdilců a matka s
Prim založily provizorní ošetřovnu, kde se pokoušely pomáhat
zraněným vším, co se dalo najít v lese. Hurikán měl dva luky,
lovecký nůž, rybářskou síť a více než osm set vyděšených lidí, kteří
potřebovali nakrmit. Pomáhalo mu několik tělesně zdatných mužů, a
díky tomu se tři dny jakž takž protloukali. Pak se nečekaně objevila
vznášedla a uprchlíky dopravila do Třináctého kraje, kde na ně čekal
dostatek čistých příbytků, šaty a jídlo třikrát denně. Nevýhoda
ubytování spočívala v tom, že všichni museli žít v podzemí, oděvy
byly všechny stejné a jídlo víceméně bez chuti, ale šlo o nepodstatné
detaily. Dostali se do bezpečí. Někdo se o ně staral. Byli naživu a
dočkali se přátelského přijetí.
Nadšené přivítání si vysvětlovali jako laskavost hostitelů, ale muž
jménem Dalton, který před pár lety uprchl z Desátého kraje a
podařilo se mu pěšky dojít až do třináctky, mi prozradil skutečný
důvod. "Potřebují vás, stejně jako mě. Potřebují nás všechny.
Epidemie neštovic jich před časem hodně zahubila a ještě víc dalších
postihla neplodnost. Berou nás jako čerstvé kusy dobré pro chov."
Dalton v Desátém kraji pracoval na jedné z dobytčích farem, kde
zajišťoval genetickou rozmanitost stáda implantacemi dlouhodobě
zmražených zárodků. Ohledně Třináctého kraje má patrně pravdu,
protože jsem v něm neviděla příliš mnoho dětí. Ale tak ať. Nedrží
nás v ohradách, zaškolují nás v práci a naše děti chodí do školy. Ty,
kterým už bylo čtrnáct, dostaly základní vojenské hodnosti a uctivě
je oslovují jako "vojáky". Vedení Třináctého kraje každému
uprchlíkovi automaticky přidělilo občanství.
Přesto je nenávidím. Teď ovšem nenávidím skoro každého. A
nejvíc ze všech samu sebe.
Půda se mi zpevňuje pod nohama a já pod vrstvou popela cítím
dlažební kostky náměstí. Po obvodu, kde dřív stávaly obchody, leží
nízké hromady sutin. O něco větší hromada zčernalých trosek
nahradila soudní budovu. Zastavuji u pekařství, které provozovala
Peetova rodina. Nezbylo tu skoro nic kromě přetavené hroudy, jež
původně bývala pecí. Peetovi rodiče i oba starší bratři… Nikdo z
nich se nedostal do Třináctého kraje. Z těch, kteří ve Dvanáctém
kraji patřili k bohatší vrstvě, přežila jen asi desítka. Peeta by se stejně
neměl ke komu vracet. Až na mě…
Couvám z pekárny tak rychle, až o něco zakopávám, a sedám si
na jakousi konstrukci ze sluncem rozpáleného kovu. Co to asi bylo?
Pak si vzpomínám na Knutovy nedávné úpravy náměstí. Mučidla,
kůly, k nimž se přivazovali lidé při bičování, a tohle - zbytky
šibenice. Zaplavují mě představy, které mě trápí ve snech i při bdění.
Mučí v nich Peetu - topí ho ve vodě, pálí ho ohněm, řežou do něj,
dávají mu elektrické šoky, mrzačí ho a tlučou -, aby z něj vyrazili
informace o vzpouře, o které nic nevěděl. Křečovitě zavírám oči a
snažím se s ním spojit přes stovky a stovky kilometrů, abych mu
vyslala svoje myšlenky, abych mu dala najevo, že není sám. Jenže je
sám. A já mu nemohu pomoct.
Prchám pryč z náměstí na jediné místo, které požár zcela nezničil.
Míjím trosky starostova domu, kde bydlela má kamarádka Madge.
Nemám žádné zprávy o jejím osudu, ani o osudu její rodiny.
Evakuovali je vzhledem k otcovu postavení do Kapitolu, nebo je
nechali napospas plamenům? Kolem mě víří mračno popela a já si
zakrývám ústa lemem sukně. Neděsí mě pomyšlení co, ale koho
vdechuji.
Tráva je sežehnutá a okolí zasypala tenká vrstva popela jako šedý
sníh, dvanáct domů Vesnice vítězů však zůstalo netknutých. Vpadám
do toho, kde jsem poslední rok bydlela, prudce za sebou zavírám
dveře a opírám se o ně. Zdá se, že se tu nic nezměnilo.
Všude je čisto. Panuje tu strašidelné ticho. Proč jsem se sem
vůbec vracela? Jak mi tahle návštěva pomůže odpovědět na otázky,
jimž nemohu uniknout?
"Co budu dělat?" šeptám okolním zdem. Vážně to nevím.
Přemlouvá mě spousta lidí. Pořád dokola. Plutarch Heavensbee.
Jeho ctižádostivá asistentka Fulvia Cardewová. Vůdci jednotlivých
krajů. Armádní důstojníci. Jen Alma Coinová, prezidentka
Třináctého kraje, nikdy nemluví a mlčky mě pozoruje. Je jí zhruba
padesát let a šedivé vlasy jí splývají v jednolitém závoji až na
ramena. Ty vlasy mě fascinují, protože jsou tak pravidelné, bez chyb,
vlnek nebo třeba jediného roztřepeného konečku. Jsou šedé, ale jinak
než u obyvatel Sloje. Jsou velice světlé, skoro jako kdyby z nich
někdo vysál veškerou barvu. Mají odstín sněhové břečky, o které si
přejete, aby už co nejrychleji roztála.
Chtějí po mně, abych přijala roli, kterou mi určili. Mám se stát
symbolem revoluce. Reprodrozdem. Nestačí, že jsem se postavila
Kapitolu v Hladových hrách a stala se symbolem vzdoru. Teď se
musím stát skutečnou pochodní: tváří, hlasem a ztělesněním
revoluce. Osobou, která kraje - z nichž většina nyní otevřeně válčí s
Kapitolem - přesvědčivě povede k vítězství. Nebudu na to
pochopitelně sama. Mají sestavený celý tým lidí, kteří se o mě budou
starat, budou mě líčit, psát mi projevy a organizovat má vystoupení -
jako by mi to všechno nebylo až děsivě známé. Já mám jen plnit
svou úlohu. Občas je poslouchám a občas se jen dívám na dokonalý
tvar prezidentčiných vlasů a snažím se uhodnout, jestli jde o paruku.
Nakonec odcházím z místnosti, protože mě začíná bolet hlava, je čas
na jídlo, nebo mám jednoduše pocit, že pokud se co nejrychleji
nedostanu na čerstvý vzduch, začnu křičet. Neobtěžuji se s tím, že
bych něco říkala. Prostě se zvednu a odejdu.
Včera odpoledne, když se za mnou zavíraly dveře, jsem zaslechla
prezidentku, jak poznamenává: "Říkala jsem vám, že jsme měli
nejdřív zachránit toho chlapce." Tím měla na mysli Peetu. Naprosto s
ní souhlasím. Peeta by byl vynikajícím mluvčím rebelů.
Jenže koho zachránili z arény místo něho? Mě, holku, která
nespolupracuje. Dioda, postaršího vynálezce z Třetího kraje, s nímž
se skoro nevídám, protože ho zapojili do vývoje nových zbraní,
jakmile se dokázal aspoň posadit. Dotlačili jeho nemocniční lůžko do
nějakého přísně tajného centra a Diod se jen tu a tam ukazuje v
jídelně. Je velice chytrý a ochotný pomoct povstalcům v boji proti
Kapitolu, ale není to typ plamenného řečníka a buřiče. Pak je tu ještě
Finnick Odair, sexuální symbol z rybářského kraje, který během her
zachránil Peetovi život v situaci, kdy jsem si nevěděla rady. I
Finnicka by rádi proměnili ve vůdce rebelů, ale nejdřív ho budou
muset přinutit, aby zůstal vzhůru déle než na pět minut. I když je při
vědomí, musí se mu všechno opakovat třikrát. Lékaři tvrdí, že jde o
důsledek elektrického šoku, který dostal v aréně, ale já vím, že
pravda je mnohem složitější. Vím, že se Finnick nedokáže na nic
soustředit, protože se v myšlenkách zabývá jen tím, co se děje v
Kapitolu s Annií, pomatenou dívkou z jeho kraje a jedinou osobou na
světě, kterou Finnick miluje.
Přes vážné výhrady musím Finnickovi odpustit, že sehrál svou
roli ve spiknutí, jež mě dovedlo až sem. On aspoň trochu chápe, čím
procházím. A kromě toho je příliš vyčerpávající zlobit se na člověka,
který tolik pláče.
Stoupám do schodů. Našlapuji co nejtišeji, abych nevydala jediný
zvuk. Beru si pár upomínek: svatební fotografii rodičů, modrou stuhu
do vlasů pro Prim, rodinnou knihu léčivých a jedlých rostlin. Kniha
mi vyklouzává z ruky a otvírá se na stránce se žlutě kvetoucími
rostlinami, ale já ji rychle zavírám, protože ten obrázek kreslil Peetův
štětec.
Co budu dělat?
Má smysl vůbec něco dělat? Matka a sestra, stejně jako
Hurikánova rodina, jsou konečně v bezpečí. Pokud jde o zbytek
Dvanáctého kraje, jeho obyvatelé jsou bud mrtví, což se nedá změnit,
nebo pod ochranou třináctky. Zbývají tedy vzbouřenci v ostatních
krajích. Jistě, nenávidím Kapitol, ale vůbec si nejsem jistá, že
pomohu těm, kteří se ho snaží porazit, když přijmu úlohu
reprodrozda. Všechno, co jsem zatím udělala, vyústilo pouze ve větší
utrpení a další ztráty na životech. Ten stařec v Jedenáctém kraji,
kterého zastřelili za to, že pískal Routinu melodii. Tvrdé zákroky
mírotvorců ve Dvanáctém kraji poté, co jsem zasáhla, když Knut
bičoval Hurikána. Mého vizážistu Cinnu zbili těsně před začátkem
her do krve. Nadaný Cinna, jehož vždy obklopovala aura tajemství,
je mrtvý, a to kvůli mně. Snažím se na to nemyslet, protože jinak
bych se musela zbláznit.
Co budu dělat?
Stanu-li se reprodrozdem, vykonám něco dobrého, abych
vyvážila utrpení, které jsem způsobila? Komu se dá důvěřovat, že mi
na tuhle otázku odpoví? Rozhodně ne té sebrance ze Třináctého
kraje. Když je teď má i Hurikánova rodina v bezpečí, mohu utéct.
Brání mi jediná maličkost jménem Peeta. Kdybych věděla jistě, že je
mrtvý, mohla bych prostě zmizet v lesích a na nic se neohlížet. Jenže
dokud se to nedozvím, musím setrvat.
Za zády se mi ozve zasyčení. Prudce se otáčím. Ve dveřích do
kuchyně stojí s nahrbenými zády a ušima přitisknutýma k hlavě ten
nejošklivější kocour na světě. "Pryskyřníku," oslovuji ho. Zahynuly
tisíce lidí, ale on přežil, a dokonce vypadá, že je dobře živený. Čím
se asi krmí? Může podle libosti odcházet z domu oknem ve spíži,
které jsme nechávali pořád otevřené. Určitě loví polní myši. Zakazuji
si přemýšlet o jiných možnostech.
Sedám si do dřepu a natahuji k němu ruku. "Pojď sem, kluku."
Ani se nehne. Zlobí se, protože jsme ho tu nechaly. Navíc mu
nenabízím žádnou dobrotu a schopnost donést domů žvanec je z jeho
pohledu mou jedinou kladnou stránkou. Když jsme se potkávali ve
starém domově, protože se nám ani jednomu nelíbil ten nový, zdálo
se, že k sobě najdeme cestu. To už zjevně neplatí. Loupe po mně
těma svýma nepříjemnýma žlutýma očima.
"Chceš vidět Prim?" ptám se. Při zvuku sestřina jména zpozorní.
Kromě jeho vlastního jména to je jediné slovo, které pro něj něco
znamená. Chraptivě mňoukne a vykročí ke mně. Zvedám ho, hladím
ho po hlavě a jdu s ním ke skříni, kde mám uložený lovecký vak. Bez
váhání ho strkám dovnitř. Jinak bych ho na palubu vznášedla
nedostala a moje sestra ho má moc ráda. Její koza Dáma, která má
skutečnou cenu, se bohužel neukázala.
Ve sluchátku slyším Hurikána, který mi oznamuje, že se musíme
vrátit. Lovecký vak mi ale připomněl, že chci ještě jednu věc. Věším
ho přes opěradlo židle a vybíhám po schodech do své ložnice. Ve
skříni visí otcova lovecká bunda. Před Čtvrtohrami jsem ji sem
přinesla ze starého domu v naději, že snad trochu ukonejší mou
matku a sestru, až budu mrtvá. Naštěstí - jinak by z ní teď byla jen
hromádka popela.
Její kůže je na dotek měkká a na vteřinu mě uklidňují vzpomínky
na hodiny, kdy jsem v ní byla zabalená. Náhle mi na dlaních vyráží
pot - netuším proč. V zátylku se mi ježí chloupky a po zádech mi
běhá mráz. Otáčím se čelem do místnosti. Je prázdná. Uklizená.
Všechno je na svém místě. Nevyplašil mě žádný zvuk. Tak co tedy?
Nabírám vzduch do nozder. To ten pach. Nasládlý a umělý. Z
vázy s uschlými květinami na toaletním stolku vykukuje cosi bílého.
Opatrně se k tomu blížím. Mezi ostatními květy vidím čerstvou bílou
růži. Dokonalou až po poslední trn a poslední hedvábný korunní
lístek.
Okamžitě je mi jasné, kdo mi ji poslal.
Prezident Snow.
Z toho pachu se mi zvedá žaludek. Couvám z místnosti a prchám
do přízemí. Jak dlouho tu ta růže může být? Den? Hodinu? Povstalci
Vesnici vítězů prohledali, než jsem sem směla přiletět. Prověřovali,
jestli tu nejsou nastražené výbušniny, odposlouchávací zařízení nebo
jestli tu není cokoliv neobvyklého. Růže jim ale nejspíš nepřipadala
významná. To jen mně.
Pod schody beru vak ze židle a táhnu ho za sebou po zemi, dokud
si nepřipomenu, že je v něm živý kocour. Na trávníku před domem
horečně signalizuji vznášedlu. Pryskyřník se zmítá jako smyslů
zbavený. Klepnu ho loktem, ale tím ho rozzuřím ještě víc. Nad
hlavou se mi zhmotňuje vznášedlo, z něhož se vzápětí spouští žebřík.
Vylezu na něj a proud mě drží na místě, dokud mě nevytáhnou na
palubu.
Hurikán mi pomáhá dovnitř. "Jsi v pořádku?"
"Jo," odpovídám a otírám si rukávem pot z tváře.
Nechal mi růži! chce se mi vykřiknout, ale asi bych to neměla
říkat, když mě sleduje někdo jako Plutarch. Zaprvé by to znělo
bláznivě. Jako kdybych si všechno vymyslela, což je ostatně docela
možné, nebo jako kdybych reagovala zcela nepřiměřeně, což by mi
vysloužilo návrat do snové země pod vlivem léků, od kterých se tak
usilovně snažím oprostit. Nikdo nepochopí, že nejde jen o květinu,
dokonce ani o květinu přímo od prezidenta Snowa, nýbrž o příslib
pomsty - protože když mi vyhrožoval před Turné vítězů, v pracovně
s ním nikdo jiný neseděl.
Ta sněhově bílá růže na toaletním stolku je soukromý vzkaz
určený mně. Říká mi, že jsme spolu ještě neskončili. Šeptá: Dokážu
si tě najít. Neutečeš mimo můj dosah. Možná tě právě teď pozoruji.