1.k

4. dubna 2012 v 18:35
PRVNÍ ČÁST
POPEL
Dívám se na svoje boty. Do prasklinek odřené kůže si sedá vrstva
jemného popela. Tady stála postel, ve které jsem spávala se svou
sestrou Prim. Tamhle byl kuchyňský stůl. Hromada cihel z komína,
který se při požáru zhroutil, mi poskytuje bod, podle něhož se
orientuji ve zbytku domu. Čeho jiného bych se měla chytit v tomhle
šedém moři?
Z Dvanáctého kraje nezůstalo skoro nic. Zápalné pumy Kapitolu
před měsícem srovnaly se zemí domky chudých horníků ve Sloji,
obchody měšťanů i soudní budovu. Požáru unikla jen Vesnice vítězů.
Nevím vlastně proč. Snad proto, aby lidé, které sem pošlou z
Kapitolu s nějakým úkolem, měli kde bydlet. Reportéři. Komise
hodnotící stav uhelných dolů. Četa mírotvorců pátrající po
uprchlících, kteří by se vraceli domů.
Kromě mě se sem ale nikdo nevrací. A i já tu jsem jen na krátké
návštěvě. Vedení Třináctého kraje mi ji ani nechtělo povolit.
Považovali můj výlet za zhola zbytečný - a taky je vyšel draho,
protože nade mnou krouží aspoň desítka vznášedel přidělených na
mou ochranu. Přitom se tu nedají získat žádné užitečné informace.
Jenže já se sem musela podívat. Záleželo mi na tom tolik, že jsem
návštěvou rodného kraje podmínila budoucí spolupráci.
Nakonec Plutarch Heavensbee, vrchní tvůrce her, který
organizoval kapitolské rebely, pokrčil rameny. "Nechte ji jít. Lepší
promrhat jeden den než celý měsíc. Menší procházka po dvanáctce ji
možná přesvědčí, že jsme na stejné straně."

Na stejné straně. Zabolí mě levý spánek a přitisknu si k němu
dlaň. Přesně sem mě udeřila Johanna Masonova cívkou drátu.
Hlavou mi víří vzpomínky a pokouším se určit, co je pravda a co ne.
Jaké události vedly k tomu, že teď stojím mezi troskami svého
rodného města? Odpověď není jednoduchá, protože otřes mozku
způsobený Johanninou ranou dosud zcela neodezněl a myšlenky se
mi chvílemi trochu zamotávají. Navíc občas mívám halucinace z
léků, které mi dávají proti bolesti a depresím. Aspoň myslím. Pořád
nejsem stoprocentně přesvědčená, že to byla opravdu halucinace,
když se jedné noci podlaha mého nemocničního pokoje proměnila v
koberec svíjejících se hadů.
Použiju metodu, kterou mi poradil jeden z lékařů. Začínám od
nejjednodušších věcí, jejichž pravdivostí jsem si jistá, a postupně se
propracovávám ke složitějším. V duchu odříkávám…
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z
Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách. Unikla
jsem z arény. Kapitol mé nenávidí. Peetu zajali. Je považován za
mrtvého. S největší pravděpodobností mrtvý je. Nejspíš je to dobře…
"Katniss, mám se spustit za tebou?" Ve sluchátkách, která jsem si
na nátlak povstalců musela nasadit, se ozývá hlas mého nejlepšího
přítele Hurikána. Čeká nahoře ve vznášedle a dává na mě pozor,
připraven zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo. Sedím v podřepu, lokty si
opírám o stehna a hlavu si držím v dlaních. Určitě to shora vypadá,
že se co nevidět zhroutím. To nesmím. Zvlášť když mi konečně
chtějí vysadit léky.
Napřimuji se a odmítavě třepu rukou. "Ne. Jsem v pořádku."
vydávám se od svého starého domova směrem k městu. Hurikán
žádal, aby ho vysadili spolu se mnou, ale když jsem jeho doprovod
odmítla, nijak nenaléhal. Chápe, že dnes nechci nikoho brát s sebou.
Dokonce ani jeho. Některé cesty člověk musí projít sám.
Léto je dusivě horké a suché. Po bombardování prakticky
nezapršelo, takže hromady popela zůstávají netknuté. Tu a tam se
pod mými kroky pohnou a sesypou, ale jinak je nenarušuje ani vítr.
Dívám se pod nohy, protože když jsem přistála na Louce, nebyla
jsem dost opatrná a zakopla jsem - v první chvíli jsem myslela, že o
kámen. Jenže to nebyl kámen, ale něčí lebka. Odkutálela se stranou a
zastavila se obličejem vzhůru. Dlouhou dobu jsem pak nedokázala
odtrhnout pohled od bílých zubů a přemítala jsem, komu asi patřily a
že moje by za podobných okolností nejspíš vypadaly stejně.
Silnice se držím víceméně ze zvyku, ale dělám chybu, protože se
tu povaluje plno ostatků lidí, kteří se pokoušeli utéct. Některé
obyvatele to sežehlo úplně, ale jiní patrně nejhoršímu ohni unikli a
podlehli dusivému kouři. Jejich těla v různém stupni rozkladu teď
leží všude kolem, jako potrava pro mrchožrouty a ráj pro mouchy.
Zabila jsem tě, říkám si v duchu, když míjím jednu hromádku. I tebe.
A tebe taky.
Protože jsem je opravdu zabila. Byl to můj šíp, namířený na
Achillovu patu silového pole kolem arény, který vyprovokoval tuhle
odplatu. To on uvrhl celý Panem do chaosu.
V duchu slyším prezidenta Snowa, jak se mnou hovoří ráno před
zahájením Turné vítězů. "Katniss Everdeenová, dívka v plamenech,
se změnila v jiskru, která, pokud jí nebudeme věnovat dostatečnou
pozornost, může zažehnout požár, ničivý pro celý Panem." Zjevně
nepřeháněl, ani se mě nesnažil vyděsit. Možná se skutečně pokoušel
zajistit si mou pomoc. Ale já jsem uvedla do pohybu lavinu, kterou
jsem nemohla zadržet.
Ohně pořád hoří, myslím si omámeně. Požáry v uhelných dolech
v dálce dosud chrlí k obloze sloupce černého dýmu. Víc než
devadesát procent obyvatel je po smrti. Zbývajících osm stovek jsou
uprchlíci ve Třináctém kraji - což je podle mého názoru totéž, jako
být do konce života bezdomovcem.
Vím, že bych to neměla brát takhle; měla bych být vděčná za
vlídné přijetí. Přijali nás nemocné, zraněné, vyhladovělé a s
prázdnýma rukama. Pořád však nedokážu překousnout, že Třináctý
kraj posloužil jako rozbuška k likvidaci dvanáctky. Tím se nezbavuji
viny - té je tu dost pro všechny. Ale bez nich bych se nepřimotala k
plánu na svržení Kapitolu.
Obyvatelé Dvanáctého kraje se neorganizovali do žádného hnutí
odporu. Nedostali možnost k něčemu se vyjádřit. Jejich smůlou bylo,
že měli mě. Někteří z těch, kteří přežili, považují za štěstí, že
konečně unikli z Dvanáctého kraje. Utekli neustálému hladu a útlaku,
nebezpečným dolům i biči našeho posledního vrchního mírotvorce,
Romula Knuta. Příchod do nového domova vnímají jako zázrak,
protože ještě před krátkou dobou jsme ani netušili, že Třináctý kraj
vůbec existuje.
Hlavní zásluhu na záchraně stovek uprchlíků má Hurikán, ačkoliv
to jen nerad přiznává. Po dramatickém konci Čtvrtoher, když mě
rebelové vyzvedli z arény, v celém Dvanáctém kraji přestala
fungovat elektřina, televize zčernaly a ve Sloji zavládlo hrobové
ticho, v němž lidé slyšeli, jak jim tlučou srdce. Nikdo se nepokusil
oslavovat to, co se odehrálo v aréně, ani nijak protestovat proti
Kapitolu, ale během čtvrthodiny se na nebi vyrojila vznášedla a na
zem se začaly snášet bomby.
Hurikán si vzpomněl na Louku, jedno z mála míst, kde nestály
staré dřevěné domy plné uhelného prachu a mouru. Shromáždil co
nejvíc lidí, včetně mé matky a Prim, a vydal se s nimi k Louce.
Zorganizoval stržení plotu - bez elektřiny šlo jen o neškodný drátěný
zátaras -, a odvedl všechny do lesa, konkrétně k jezeru, které mi jako
dítěti ukázal můj otec. Jiné místo ho nenapadlo. Odtud pak uprchlíci
sledovali, jak plameny v dálce pohlcují celý jim známý svět.
Když další den svítalo, bombardéry už byly dávno pryč a požáry
dohasínaly. Podařilo se najít několik posledních opozdilců a matka s
Prim založily provizorní ošetřovnu, kde se pokoušely pomáhat
zraněným vším, co se dalo najít v lese. Hurikán měl dva luky,
lovecký nůž, rybářskou síť a více než osm set vyděšených lidí, kteří
potřebovali nakrmit. Pomáhalo mu několik tělesně zdatných mužů, a
díky tomu se tři dny jakž takž protloukali. Pak se nečekaně objevila
vznášedla a uprchlíky dopravila do Třináctého kraje, kde na ně čekal
dostatek čistých příbytků, šaty a jídlo třikrát denně. Nevýhoda
ubytování spočívala v tom, že všichni museli žít v podzemí, oděvy
byly všechny stejné a jídlo víceméně bez chuti, ale šlo o nepodstatné
detaily. Dostali se do bezpečí. Někdo se o ně staral. Byli naživu a
dočkali se přátelského přijetí.
Nadšené přivítání si vysvětlovali jako laskavost hostitelů, ale muž
jménem Dalton, který před pár lety uprchl z Desátého kraje a
podařilo se mu pěšky dojít až do třináctky, mi prozradil skutečný
důvod. "Potřebují vás, stejně jako mě. Potřebují nás všechny.
Epidemie neštovic jich před časem hodně zahubila a ještě víc dalších
postihla neplodnost. Berou nás jako čerstvé kusy dobré pro chov."
Dalton v Desátém kraji pracoval na jedné z dobytčích farem, kde
zajišťoval genetickou rozmanitost stáda implantacemi dlouhodobě
zmražených zárodků. Ohledně Třináctého kraje má patrně pravdu,
protože jsem v něm neviděla příliš mnoho dětí. Ale tak ať. Nedrží
nás v ohradách, zaškolují nás v práci a naše děti chodí do školy. Ty,
kterým už bylo čtrnáct, dostaly základní vojenské hodnosti a uctivě
je oslovují jako "vojáky". Vedení Třináctého kraje každému
uprchlíkovi automaticky přidělilo občanství.
Přesto je nenávidím. Teď ovšem nenávidím skoro každého. A
nejvíc ze všech samu sebe.
Půda se mi zpevňuje pod nohama a já pod vrstvou popela cítím
dlažební kostky náměstí. Po obvodu, kde dřív stávaly obchody, leží
nízké hromady sutin. O něco větší hromada zčernalých trosek
nahradila soudní budovu. Zastavuji u pekařství, které provozovala
Peetova rodina. Nezbylo tu skoro nic kromě přetavené hroudy, jež
původně bývala pecí. Peetovi rodiče i oba starší bratři… Nikdo z
nich se nedostal do Třináctého kraje. Z těch, kteří ve Dvanáctém
kraji patřili k bohatší vrstvě, přežila jen asi desítka. Peeta by se stejně
neměl ke komu vracet. Až na mě…
Couvám z pekárny tak rychle, až o něco zakopávám, a sedám si
na jakousi konstrukci ze sluncem rozpáleného kovu. Co to asi bylo?
Pak si vzpomínám na Knutovy nedávné úpravy náměstí. Mučidla,
kůly, k nimž se přivazovali lidé při bičování, a tohle - zbytky
šibenice. Zaplavují mě představy, které mě trápí ve snech i při bdění.
Mučí v nich Peetu - topí ho ve vodě, pálí ho ohněm, řežou do něj,
dávají mu elektrické šoky, mrzačí ho a tlučou -, aby z něj vyrazili
informace o vzpouře, o které nic nevěděl. Křečovitě zavírám oči a
snažím se s ním spojit přes stovky a stovky kilometrů, abych mu
vyslala svoje myšlenky, abych mu dala najevo, že není sám. Jenže je
sám. A já mu nemohu pomoct.
Prchám pryč z náměstí na jediné místo, které požár zcela nezničil.
Míjím trosky starostova domu, kde bydlela má kamarádka Madge.
Nemám žádné zprávy o jejím osudu, ani o osudu její rodiny.
Evakuovali je vzhledem k otcovu postavení do Kapitolu, nebo je
nechali napospas plamenům? Kolem mě víří mračno popela a já si
zakrývám ústa lemem sukně. Neděsí mě pomyšlení co, ale koho
vdechuji.
Tráva je sežehnutá a okolí zasypala tenká vrstva popela jako šedý
sníh, dvanáct domů Vesnice vítězů však zůstalo netknutých. Vpadám
do toho, kde jsem poslední rok bydlela, prudce za sebou zavírám
dveře a opírám se o ně. Zdá se, že se tu nic nezměnilo.
Všude je čisto. Panuje tu strašidelné ticho. Proč jsem se sem
vůbec vracela? Jak mi tahle návštěva pomůže odpovědět na otázky,
jimž nemohu uniknout?
"Co budu dělat?" šeptám okolním zdem. Vážně to nevím.
Přemlouvá mě spousta lidí. Pořád dokola. Plutarch Heavensbee.
Jeho ctižádostivá asistentka Fulvia Cardewová. Vůdci jednotlivých
krajů. Armádní důstojníci. Jen Alma Coinová, prezidentka
Třináctého kraje, nikdy nemluví a mlčky mě pozoruje. Je jí zhruba
padesát let a šedivé vlasy jí splývají v jednolitém závoji až na
ramena. Ty vlasy mě fascinují, protože jsou tak pravidelné, bez chyb,
vlnek nebo třeba jediného roztřepeného konečku. Jsou šedé, ale jinak
než u obyvatel Sloje. Jsou velice světlé, skoro jako kdyby z nich
někdo vysál veškerou barvu. Mají odstín sněhové břečky, o které si
přejete, aby už co nejrychleji roztála.
Chtějí po mně, abych přijala roli, kterou mi určili. Mám se stát
symbolem revoluce. Reprodrozdem. Nestačí, že jsem se postavila
Kapitolu v Hladových hrách a stala se symbolem vzdoru. Teď se
musím stát skutečnou pochodní: tváří, hlasem a ztělesněním
revoluce. Osobou, která kraje - z nichž většina nyní otevřeně válčí s
Kapitolem - přesvědčivě povede k vítězství. Nebudu na to
pochopitelně sama. Mají sestavený celý tým lidí, kteří se o mě budou
starat, budou mě líčit, psát mi projevy a organizovat má vystoupení -
jako by mi to všechno nebylo až děsivě známé. Já mám jen plnit
svou úlohu. Občas je poslouchám a občas se jen dívám na dokonalý
tvar prezidentčiných vlasů a snažím se uhodnout, jestli jde o paruku.
Nakonec odcházím z místnosti, protože mě začíná bolet hlava, je čas
na jídlo, nebo mám jednoduše pocit, že pokud se co nejrychleji
nedostanu na čerstvý vzduch, začnu křičet. Neobtěžuji se s tím, že
bych něco říkala. Prostě se zvednu a odejdu.
Včera odpoledne, když se za mnou zavíraly dveře, jsem zaslechla
prezidentku, jak poznamenává: "Říkala jsem vám, že jsme měli
nejdřív zachránit toho chlapce." Tím měla na mysli Peetu. Naprosto s
ní souhlasím. Peeta by byl vynikajícím mluvčím rebelů.
Jenže koho zachránili z arény místo něho? Mě, holku, která
nespolupracuje. Dioda, postaršího vynálezce z Třetího kraje, s nímž
se skoro nevídám, protože ho zapojili do vývoje nových zbraní,
jakmile se dokázal aspoň posadit. Dotlačili jeho nemocniční lůžko do
nějakého přísně tajného centra a Diod se jen tu a tam ukazuje v
jídelně. Je velice chytrý a ochotný pomoct povstalcům v boji proti
Kapitolu, ale není to typ plamenného řečníka a buřiče. Pak je tu ještě
Finnick Odair, sexuální symbol z rybářského kraje, který během her
zachránil Peetovi život v situaci, kdy jsem si nevěděla rady. I
Finnicka by rádi proměnili ve vůdce rebelů, ale nejdřív ho budou
muset přinutit, aby zůstal vzhůru déle než na pět minut. I když je při
vědomí, musí se mu všechno opakovat třikrát. Lékaři tvrdí, že jde o
důsledek elektrického šoku, který dostal v aréně, ale já vím, že
pravda je mnohem složitější. Vím, že se Finnick nedokáže na nic
soustředit, protože se v myšlenkách zabývá jen tím, co se děje v
Kapitolu s Annií, pomatenou dívkou z jeho kraje a jedinou osobou na
světě, kterou Finnick miluje.
Přes vážné výhrady musím Finnickovi odpustit, že sehrál svou
roli ve spiknutí, jež mě dovedlo až sem. On aspoň trochu chápe, čím
procházím. A kromě toho je příliš vyčerpávající zlobit se na člověka,
který tolik pláče.
Stoupám do schodů. Našlapuji co nejtišeji, abych nevydala jediný
zvuk. Beru si pár upomínek: svatební fotografii rodičů, modrou stuhu
do vlasů pro Prim, rodinnou knihu léčivých a jedlých rostlin. Kniha
mi vyklouzává z ruky a otvírá se na stránce se žlutě kvetoucími
rostlinami, ale já ji rychle zavírám, protože ten obrázek kreslil Peetův
štětec.
Co budu dělat?
Má smysl vůbec něco dělat? Matka a sestra, stejně jako
Hurikánova rodina, jsou konečně v bezpečí. Pokud jde o zbytek
Dvanáctého kraje, jeho obyvatelé jsou bud mrtví, což se nedá změnit,
nebo pod ochranou třináctky. Zbývají tedy vzbouřenci v ostatních
krajích. Jistě, nenávidím Kapitol, ale vůbec si nejsem jistá, že
pomohu těm, kteří se ho snaží porazit, když přijmu úlohu
reprodrozda. Všechno, co jsem zatím udělala, vyústilo pouze ve větší
utrpení a další ztráty na životech. Ten stařec v Jedenáctém kraji,
kterého zastřelili za to, že pískal Routinu melodii. Tvrdé zákroky
mírotvorců ve Dvanáctém kraji poté, co jsem zasáhla, když Knut
bičoval Hurikána. Mého vizážistu Cinnu zbili těsně před začátkem
her do krve. Nadaný Cinna, jehož vždy obklopovala aura tajemství,
je mrtvý, a to kvůli mně. Snažím se na to nemyslet, protože jinak
bych se musela zbláznit.
Co budu dělat?
Stanu-li se reprodrozdem, vykonám něco dobrého, abych
vyvážila utrpení, které jsem způsobila? Komu se dá důvěřovat, že mi
na tuhle otázku odpoví? Rozhodně ne té sebrance ze Třináctého
kraje. Když je teď má i Hurikánova rodina v bezpečí, mohu utéct.
Brání mi jediná maličkost jménem Peeta. Kdybych věděla jistě, že je
mrtvý, mohla bych prostě zmizet v lesích a na nic se neohlížet. Jenže
dokud se to nedozvím, musím setrvat.
Za zády se mi ozve zasyčení. Prudce se otáčím. Ve dveřích do
kuchyně stojí s nahrbenými zády a ušima přitisknutýma k hlavě ten
nejošklivější kocour na světě. "Pryskyřníku," oslovuji ho. Zahynuly
tisíce lidí, ale on přežil, a dokonce vypadá, že je dobře živený. Čím
se asi krmí? Může podle libosti odcházet z domu oknem ve spíži,
které jsme nechávali pořád otevřené. Určitě loví polní myši. Zakazuji
si přemýšlet o jiných možnostech.
Sedám si do dřepu a natahuji k němu ruku. "Pojď sem, kluku."
Ani se nehne. Zlobí se, protože jsme ho tu nechaly. Navíc mu
nenabízím žádnou dobrotu a schopnost donést domů žvanec je z jeho
pohledu mou jedinou kladnou stránkou. Když jsme se potkávali ve
starém domově, protože se nám ani jednomu nelíbil ten nový, zdálo
se, že k sobě najdeme cestu. To už zjevně neplatí. Loupe po mně
těma svýma nepříjemnýma žlutýma očima.
"Chceš vidět Prim?" ptám se. Při zvuku sestřina jména zpozorní.
Kromě jeho vlastního jména to je jediné slovo, které pro něj něco
znamená. Chraptivě mňoukne a vykročí ke mně. Zvedám ho, hladím
ho po hlavě a jdu s ním ke skříni, kde mám uložený lovecký vak. Bez
váhání ho strkám dovnitř. Jinak bych ho na palubu vznášedla
nedostala a moje sestra ho má moc ráda. Její koza Dáma, která má
skutečnou cenu, se bohužel neukázala.
Ve sluchátku slyším Hurikána, který mi oznamuje, že se musíme
vrátit. Lovecký vak mi ale připomněl, že chci ještě jednu věc. Věším
ho přes opěradlo židle a vybíhám po schodech do své ložnice. Ve
skříni visí otcova lovecká bunda. Před Čtvrtohrami jsem ji sem
přinesla ze starého domu v naději, že snad trochu ukonejší mou
matku a sestru, až budu mrtvá. Naštěstí - jinak by z ní teď byla jen
hromádka popela.
Její kůže je na dotek měkká a na vteřinu mě uklidňují vzpomínky
na hodiny, kdy jsem v ní byla zabalená. Náhle mi na dlaních vyráží
pot - netuším proč. V zátylku se mi ježí chloupky a po zádech mi
běhá mráz. Otáčím se čelem do místnosti. Je prázdná. Uklizená.
Všechno je na svém místě. Nevyplašil mě žádný zvuk. Tak co tedy?
Nabírám vzduch do nozder. To ten pach. Nasládlý a umělý. Z
vázy s uschlými květinami na toaletním stolku vykukuje cosi bílého.
Opatrně se k tomu blížím. Mezi ostatními květy vidím čerstvou bílou
růži. Dokonalou až po poslední trn a poslední hedvábný korunní
lístek.
Okamžitě je mi jasné, kdo mi ji poslal.
Prezident Snow.
Z toho pachu se mi zvedá žaludek. Couvám z místnosti a prchám
do přízemí. Jak dlouho tu ta růže může být? Den? Hodinu? Povstalci
Vesnici vítězů prohledali, než jsem sem směla přiletět. Prověřovali,
jestli tu nejsou nastražené výbušniny, odposlouchávací zařízení nebo
jestli tu není cokoliv neobvyklého. Růže jim ale nejspíš nepřipadala
významná. To jen mně.
Pod schody beru vak ze židle a táhnu ho za sebou po zemi, dokud
si nepřipomenu, že je v něm živý kocour. Na trávníku před domem
horečně signalizuji vznášedlu. Pryskyřník se zmítá jako smyslů
zbavený. Klepnu ho loktem, ale tím ho rozzuřím ještě víc. Nad
hlavou se mi zhmotňuje vznášedlo, z něhož se vzápětí spouští žebřík.
Vylezu na něj a proud mě drží na místě, dokud mě nevytáhnou na
palubu.
Hurikán mi pomáhá dovnitř. "Jsi v pořádku?"
"Jo," odpovídám a otírám si rukávem pot z tváře.
Nechal mi růži! chce se mi vykřiknout, ale asi bych to neměla
říkat, když mě sleduje někdo jako Plutarch. Zaprvé by to znělo
bláznivě. Jako kdybych si všechno vymyslela, což je ostatně docela
možné, nebo jako kdybych reagovala zcela nepřiměřeně, což by mi
vysloužilo návrat do snové země pod vlivem léků, od kterých se tak
usilovně snažím oprostit. Nikdo nepochopí, že nejde jen o květinu,
dokonce ani o květinu přímo od prezidenta Snowa, nýbrž o příslib
pomsty - protože když mi vyhrožoval před Turné vítězů, v pracovně
s ním nikdo jiný neseděl.
Ta sněhově bílá růže na toaletním stolku je soukromý vzkaz
určený mně. Říká mi, že jsme spolu ještě neskončili. Šeptá: Dokážu
si tě najít. Neutečeš mimo můj dosah. Možná tě právě teď pozoruji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama