12.k

5. dubna 2012 v 18:34
Dnes mohu naráz přijít o oba.
Zkouším si představit svět, v němž utichnou hlasy Peety i
Hurikána. Kde jejich ruce znehybní. Oči zeskelnatí. Stojím nad jejich
těly, abych se na ně naposledy podívala, a po chvíli opouštím
místnost, kde leží. Když ale otvírám dveře, nacházím za nimi jen
obrovskou propast. Bledě šedou nicotu, která symbolizuje celou moji
budoucnost.
"Chceš, abych jim řekl, ať ti dají utišující prostředky, než bude po
všem?" ptá se Haymitch. Nežertuje. Celou dospělost se přece díval
na svět přes dno láhve, aby se umrtvil před dopady kapitolských
zločinů. Šestnáctiletý chlapec, který zvítězil v druhých Čtvrtohrách,
měl jistě někoho blízkého - rodinu, přátele, snad i přítelkyni, k nimž
se chtěl vrátit. Kde všichni jsou? Jak je možné, že dokud mu osud
nepřivál do cesty mě s Peetou, neměl nikoho? Co s nimi Snow
udělal?
"Ne," odmítám. "Chci jít do Kapitolu. Chci se zúčastnit té
záchranné výpravy."
"Už vyrazili," říká Haymitch.
"Jak je to dlouho? Mohu je dohonit. Mohu…" Co? Co mohu
udělat?
Haymitch vrtí hlavou. "Ani náhodou. Jsi příliš cenná a taky příliš
zranitelná. Mluvilo se o tom, že bychom tě poslali do jiného kraje,
abys během záchranné operace odvedla pozornost Kapitolu jinam,
ale všichni se shodli, že to nezvládneš."
"Prosím, Haymitchi!" škemrám. "Musím něco udělat. Nemohu tu
jenom tak ležet a čekat, až mi někdo řekne, že jsou mrtví. Určitě
mohu nějak pomoct!"
"Dobře. Promluvím si s Plutarchem. Zůstaň tady." To ale nejde.
Haymitchovy kroky ještě ani nedozněly a už se protahuji mezerou v
zástěně. Finnick leží na břiše a rukama křečovitě svírá polštář. Je to
sice zbabělé - ba dokonce kruté -, budit ho z drogové říše stínů do
kruté reality, ale nezbývá mi nic jiného, protože tomu všemu
nedokážu čelit sama.
Seznamuji ho se situací a jeho počáteční neklid zázračně
ustupuje. "Tím se všechno vyřeší, Katniss, ať tak nebo tak. Večer
budou mrtví nebo volní. To je… to je víc, než v co jsme mohli
doufat!"
Jeho shrnutí je víc než optimistické, ale na představě, že
dlouhodobá muka konečně ustanou, je opravdu něco uklidňujícího.
Plenta se odhrnuje a objevuje se Haymitch. Má pro nás úkol, ale
jen jestli ho zvládneme. Pořád je třeba natočit záběry po
bombardování Třináctého kraje. "Jestli je stihneme vyrobit během
pár hodin, Diod je odvysílá ještě předtím, než se náš tým pokusí
zachránit zajaté vítěze. Tím snad obrátíme pozornost Kapitolu
jinam."
"Ano, předhodíme jim falešnou návnadu," přikyvuje Finnick.
"Potřebujeme něco natolik poutavého, aby se od vysílání
nedokázal odtrhnout ani samotný prezident Snow. Napadá vás
něpo?" ptá se Haymitch, Fakt, že mohu nějak napomoct záchranné
operaci, mě staví na nohy. Házím do sebe snídani a během líčení se
snažím vymyslet, co bych mohla říkat. Prezident Snow jistě uvažuje,
jaký dopad na mě mají ty růže a krví postříkaná dlažba. Jestliže mě
chce vidět zlomenou, musím se mu naopak předvést v plné síle.
Myslím ale, že ho nepřesvědčím zahlaholením několika odbojných
vět do kamery. Tím by navíc záchranný tým nezískal skoro žádný
čas. Výkřiky hned odezní. Příběhy jsou delší.
Nevím, jestli to zabere, ale když jsme všichni i s televizním
štábem opět na povrchu, žádám Cressidu, aby se mě začala ptát na
Peetu. Sedám si na vyvrácený mramorový sloup, kde jsem se minule
zhroutila, a čekám na červené světélko i na Cressidinu otázku.
"Jak jste se vy dva s Peetou seznámili?" ptá se.
A tehdy konečně dělám to, co po mně Haymitch chtěl od prvního
televizního rozhovoru. Otvírám se. "Když jsem ho potkala poprvé,
bylo mi jedenáct a byla jsem polomrtvá hlady." Vyprávím o tom
hrozném dnu, kdy jsem za deště zkusila prodat staré šaty, i o tom, jak
mě Peetova matka odehnala od dveří pekařství a jak si Peeta nechal
dát výprask, aby mi mohl přinést bochníky chleba, které zachránily
život mé rodině. "Neprohodili jsme spolu ani slovo. Poprvé jsem s
ním mluvila až ve vlaku do Kapitolu cestou na první Hladové hry."
"Ale to už tě miloval," říká Cressida.
"Asi ano." Doprovázím svou odpověď ostýchavým úsměvem.
"Jak se vyrovnáváš s odloučením?" ptá se.
"Moc dobře ne. Vím, že ho v kterémkoliv okamžiku Snow může
zabít. Zvlášť poté, co varoval Třináctý kraj před chystaným
bombardováním. S takovým vědomím se žije hrozně," připouštím.
"Ale když vím, čím Peeta tak jako tak prochází, už nemusím brát
žádné ohledy. Mohu se soustředit na boj proti Kapitolu. Konečně
mám volné ruce." Zvedám pohled k nebi a sleduji kroužícího sokola.
"Prezident Snow přede mnou kdysi připustil, že Kapitol je křehký.
Tehdy jsem nechápala, co tím myslí. Člověku se těžko přemýšlí,
když je bez sebe strachem. Teď už se ale nebojím. Kapitol je křehký,
protože ve všem závisí na krajích. Dostává od nich jídlo, energii, a
dokonce i mírotvorce, kteří nás hlídají. Když vyhlásíme nezávislost,
Kapitol se zhroutí. Prezidente Snowe, díky vám právě i já vyhlašuji
svou nezávislost."
Mé vystoupení je dobré, ne-li přímo okouzlující. Všem se moc
líbila ta historka s chlebem, Plutarcha ale nejvíc zaujal můj vzkaz
prezidentu Snowovi. Spěšně k sobě volá Finnicka i Haymitche.
Následuje krátký, vzrušený rozhovor, s nímž Haymitch na první
pohled není spokojený. Plutarch nicméně vítězí - pobledlý Finnick
souhlasně kývá hlavou.
Když zaujímá moje místo před kamerami, Haymitch mu říká:
"Nemusíš to dělat."
"Ale ano, musím. Jestli jí to pomůže." Finnick smotává provaz do
dlaně a dodává: "Jsem připravený."
Nevím, co bych měla očekávat. Milostný příběh o Annii? Líčení
tyranie ve Čtvrtém kraji? Finnick Odair ale vypráví o něčem úplně
jiném.
"Prezident Snow mě dřív prodával… nebo přesněji řečeno
prodával moje tělo," začíná věcně, jako kdyby mluvil o někom
jiném. "Nebyl jsem jediný. Pokud hry vyhraje někdo atraktivní,
prezident ho půjčuje nebo nechává Kapitolany, aby si ho za obrovské
částky peněz kupovali. Když odmítnete, zabije někoho z vašich
blízkých. Takže poslechnete."
Tím se tedy vysvětluje Finnickův zástup kapitolských milenek.
Nikdy nešlo o skutečný vztah. Byli to jen lidé jako náš bývalý vrchní
mírotvorce Cray, který platil zoufalým místním dívkám za
společnost, protože si to mohl dovolit. Nejradši bych přerušila
natáčení a poprosila Finnicka o odpuštění za všechno špatné, co jsem
si o něm myslela. Musíme ale odvést svoji práci a tuším, že
Finnickova zpověď bude mnohem účinnější než moje.
"Nebyl jsem jediný, ale byl jsem nejoblíbenější," pokračuje. "A
taky asi nejzranitelnější, protože moji blízcí se nemohli vůbec bránit.
Mým patronkám dělalo dobře, když mi mohly dávat dárky - peníze i
šperky -, ale já jsem časem vymyslel cennější formu platby."
Tajemství, pomyslela jsem si. Tak mi Finnick odpověděl, když
jsem se ho ptala, čím mu jeho milenky platí. Jenže jsem si myslela,
že si takové uspořádání zvolil dobrovolně.
"Tajemství," říká teď nahlas. "A myslím, že si mě rozhodně
budete chtít vyslechnout i vy, prezidente Snowe, protože plno z těch
tajemství se týká vás. Nejdřív se ale pustíme do ostatních."
Začíná vykreslovat obraz kapitolské smetánky, který je tak
bohatý na detaily, že nelze pochybovat o jeho pravdivosti. Vypráví
příběhy o sexuálních choutkách, zradách, bezedné chamtivosti i
krvavých mocenských hrách. Jde o tajemství šeptaná v alkoholovém
opojení na vlhkých polštářích uprostřed noci. Finnick byl otrok,
kterého si každý mohl koupit a zase ho prodat. Velice pohledný
otrok, jistě, ale ve skutečnosti zcela neškodný. Komu by to říkal? A
kdo by mu věřil? Některá tajemství jsou však příliš šťavnatá, než aby
si je člověk nechával pro sebe. Neznám lidi, které Finnick jmenuje -
jedná se o samé kapitolské prominenty -, ale z minulých rozhovorů
svého přípravného týmu dobře vím, jakou pozornost dokáže vyvolat i
ten nejmenší přešlap. Jestliže prachobyčejný špatný účes
vyprovokuje hodiny drbů, jakou odezvu asi bude mít incest, bodnutí
do zad, vydírání a žhářství? Lidé budou navíc čekat, tak jako teď já,
až uslyší něco o svém prezidentovi.
"A nyní přejdeme k našemu drahému prezidentovi Coriolanu
Snowovi," ohlašuje Finnick. "Dostal se k moci už jako mladík. A
udržel se u ní pozoruhodně dlouho. Určitě se ptáte, jak to dokázal.
Místo odpovědi stačí jediné slovo. Víc slyšet nemusíte. Jed." Finnick
se vrací ke Snowově vzestupu, o němž nic nevím, a popisuje jeho
cestu na úplný vrchol, až k postu prezidenta. Zmiňuje se o všech
záhadných úmrtích Snowových protivníků nebo, což je ještě horší,
jeho spojenců, kteří ho mohli nějak ohrozit. Lidé umírali náhle
uprostřed hostin nebo pomalu, dlouhé měsíce nevysvětlitelně chátrali
a propadali se do říše stínů. Vina se dávala zkaženému jídlu,
nezachytitelným virům nebo přehlédnuté srdeční slabosti. Snow sám
pil z otráveného poháru, aby se vyhnul podezření. Protijedy ale
neúčinkují stoprocentně. Říká se, že právě proto nosí tak silně vonící
růže. Prý jimi překrývá pach krve z vředů v ústech, které se mu nikdy
nezahojí. Říká se, že má seznam plánovaných obětí a nikdo netuší,
kdo přijde na řadu příště.
Jed. Dokonalá zbraň pro hada.
Vzhledem k tomu, jak nízké mínění o Kapitolu a jeho vznešeném
prezidentovi mám, se nedá říct, že by mě Finnickova obvinění
šokovala. Jeho slova však mají hluboký účinek na kapitolské
vzbouřence: na televizní štáb či na Fulvii - a dokonce i Plutarch
občas překvapeně povytahuje obočí; snad přemýšlí, jak mu mohla
nějaká konkrétní informace uniknout. Když Finnick umlká, natáčejí
ho dál, dokud sám neřekne: "Stop."
Filmaři se rychle vracejí do podzemí, aby zpracovali natočený
materiál, a Plutarch odvádí Finnicka stranou - nejspíš proto, aby
zjistil, zda nezná ještě nějaká další tajemství. Zůstávám uprostřed
trosek o samotě s Haymitchem a přemítám, jestli by mě čekal stejný
osud jako Finnicka. Proč ne? Za dívku v plamenech by Snow určitě
získal opravdu dobrou cenu.
"Vám se to stalo taky?" ptám se Haymitche.
"Ne. Matka, mladší bratr i moje dívka zemřeli během dvou týdnů
po mé korunovaci. Kvůli tomu triku se silovým polem," odpovídá.
"Snowovi už pak nezbylo nic, co by proti mně mohl použít."
"Překvapuje mě, že vás prostě nezabil," říkám. "To ne. Byl jsem
exemplární příklad, který mohl ukazovat mladým Finnickům,
Johannám a Kašmírám. Příklad toho, co se stane vítězi, který působí
potíže," vysvětluje Haymitch. "Ale věděl, že už na mě nemá žádnou
páku."
"Dokud jsme se neobjevili my dva s Peetou," doplňuji tiše
Haymitch se neobtěžuje ani pokrčit rameny.
Poté, co jsme s Finnickem odvedli svoji práci, nám nezbývá než
čekat. Minuty se nesnesitelně vlečou. Uchylujeme se do Speciální
obranné sekce, splétáme uzly, nimráme se v obědě, zkoušíme si
odpalování výbušnin a trénujeme na střelnici. Záchranný tým se
neozývá - ani nemůže, kvůli utajení. Ve tři hodiny odpoledne napjatě
stojíme v místnosti plné obrazovek a počítačů a sledujeme, jak se
Diod se svým týmem snaží nabourat do vysílání. Jeho obvyklou
roztržitost nahrazuje soustředění, jaké jsem u něj ještě nikdy
neviděla. Většina z mého rozhovoru se do výsledného sestřihu
nedostala, ale je zřejmé, že žiju a pokračuji v odboji. Programu
vládne Finnickův barvitý a krvavý popis Kapitolu. Zlepšuje se Diod,
nebo jeho kapitolské protihráče natolik fascinuje Finnickovo
vyprávění, že ho sami nechtějí přerušit? Během dalších šedesáti
minut se v kapitolském vysílání střídá normální odpolední program s
Finnickem a s pokusy celé vysílání vypnout. Vzbouřencům se ale
nakonec daří odpor překonat a udržují si kontrolu nad vysíláním
téměř během celého útoku na prezidenta Snowa.
"Hotovo!" volá Diod, zvedá vítězně ruce nad hlavu a vrací
vysílání do kapitolských rukou. Otírá si tvář kapesníkem. "Jestli už
teď nejsou na zpáteční cestě, určitě zemřeli." Otáčí se s křeslem ke
mně a k Finnickovi, aby viděl naši reakci. "Ale měli dobrý plán.
Seznámil vás s ním Plutarch?"
Samozřejmě, že ne. Diod nás odvádí do jiné místnosti a
vysvětluje nám, jak se záchranná skupina s pomocí tajných agentů v
Kapitolu pokusí - nebo vlastně už pokusila - osvobodit zajatce z
podzemního vězení. V plánu figuruje omamný plyn rozptýlený
ventilačním systémem, výpadek elektřiny a odpálení bomby ve ladní
budově několik kilometrů od vězení. Teď taky televizní ofenziva.
Diod má radost, že plán sotva chápeme, protože to znamená, že ho
neprokouknou ani nepřátelé.
"Jako tvoji elektrickou past v aréně?" ptám se. "Přesně. A viděla
jsi, jak dobře fungovala," říká Diod. Až tak dobře ne, pomyslím si.
Snažíme se s Finnickem vetřít na velitelství, kde se jistě dozvědí
o výsledku záchranné mise jako první, ale zakazují nám vstup, neboť
zrovna řeší závažné vojenské otázky. Odmítáme opustit obrannou
sekci a čekáme v místnosti s kolibříky.
Splétáme provazy. Pořád dokola. Beze slova. Jako roboti. Tik tak.
Tohle jsou hodiny. Nemysli na Hurikána. Nemysli na Peetu.
Splétáme provazy. Nechceme večeři. Prsty máme rozedřené do krve.
Finnick se nakonec vzdává a krčí se ve stejné poloze jako v aréně při
útoku reprozobů. Vylepšuji svou miniaturní oprátku a v hlavě mi zní
text "Oběšencova stromu". Hurikán a Peeta. Peeta a Hurikán.
"Miloval jsi Annii hned, Finnicku?" ptám se.
"Ne." Uběhne dlouhá chvíle, než dodá: "Postupně se mi vkradla
do srdce."
Nahlížím do svého nitra, ale momentálně se do mě vkrádají jen
myšlenky na Snowa.
Už je určitě po půlnoci, když Haymitch otvírá dveře. "Jsou
zpátky. Máme jít do nemocnice." Otvírám pusu, abych mu položila
tisíc otázek, ale Haymitch jen vrtí hlavou: "Víc nevím."
Chtěla bych běžet, ale Finnick se sotva vleče, jako kdyby ztratil
schopnost pohybu, a tak ho beru za ruku a vedu ho jako malé dítě ze
Speciální obranné sekce do výtahu, který chvíli stoupá a chvíli jede
do strany, a nakonec do nemocničního křídla. Panuje tu zmatek,
lékaři křičí pokyny na sestry a zřízenci po chodbách tlačí postele s
raněnými.
Kolem nás projíždí lůžko s bezvládným tělem vychrtlé mladé
ženy s oholenou hlavou. Na těle má modřiny a otevřené rány. Johanna
Masonová. Ta skutečně znala některá povstalecká tajemství.
Přinejmenším o mně. A takhle za to zaplatila.
Za jedněmi dveřmi zahlédnu do pasu svlečeného Hurikána. Po
tvářích mu stéká pot a lékař mu vytahuje něco zpod ramene dlouhou
pinzetou. Je zraněný, ale žije. Volám na něj, ale sestra mě odstrčí
zpátky a zavírá dveře.
"Finnicku!" Něco mezi zakvílením a radostným výkřikem. Běží k
nám docela půvabná, byť neupravená dívka s rozcuchanými tmavými
vlasy a očima zelenýma jako moře, oblečená jen do nemocniční
košile. "Finnicku!" A najednou se k sobě oba řítí, jako kdyby na
světě neexistoval nikdo jiný, setkávají se, objímají se a ztrácejí
rovnováhu, takže padají na stěnu, kde zůstávají stát. Splynuli v
jedinou, nerozdělitelnou bytost.
Cítím slabé bodnutí žárlivosti. Nejen kvůli Finnickovi nebo
Annii, ale kvůli jejich jistotě. Nikdo z přihlížejících nemůže ani na
vteřinu pochybovat o jejich lásce.
Zůstávám nerozhodně stát s Haymitchem, když tu k nám
přistupuje Boggs. Vypadá unaveně, ale není zraněný. "Vysvobodili
jsme je všechny kromě Enobarie. Ale ta je z Druhého kraje, takže ji
možná vůbec nedrží v zajetí. Peeta je na konci chodby. Teprve se
probírá z účinků plynu. Měli byste být u něj, až se vzbudí."
Peeta.
Živý a zdravý - no, možná ne zdravý, ale živý a hlavně u mě.
Mimo Snowův dosah. V bezpečí. Tady. Se mnou. Za minutu se ho
dotknu. Uvidím jeho úsměv, uslyším jeho smích.
Haymitch se na mě zubí. "Tak jdeme," říká.
Hlava se mi točí radostí. Co mu řeknu? Ale komu záleží na tom,
co budu povídat? Peeta bude bez sebe nadšením, ať udělám cokoliv.
Stejně mě nejspíš začne hned líbat. Přemítám, jestli budu cítit totéž
jako při posledních polibcích na pláži v aréně, na které jsem si až
dosud zakazovala vzpomínat.
Peeta už je vzhůru a zmateně sedí na okraji postele. Trojice
lékařů ho uklidňuje, svítí mu do očí a kontrolují mu tep. Jsem
zklamaná, že ve Třináctém kraji nespatřil jako první mě, ale teď už
mě vidí. V jeho tváři se zračí nevíra a ještě silnější emoce, kterou
nedokážu zařadit. Touha? Zoufalství? Nejspíš oboje, protože
odstrkuje lékaře stranou, prudce vstává a vychází ke mně. Běžím mu
naproti, s napřaženými pažemi, abych ho objala. Zvedá ruce, asi aby
mě pohladil po tváři.
Právě se chystám vyslovit jeho jméno, když se mi jeho prsty
svírají kolem hrdla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama