14.k

5. dubna 2012 v 23:52
Druhý kraj je velice rozlehlý, přesně jak by člověk čekal, a tvoří
ho řada vesnic rozptýlených po horách. Každá původně vznikla u
nějakého dolu nebo kamenolomu, ale mnohé nyní zajišťují ubytování
a výcvik mírotvorců. Nic z toho by nepředstavovalo velkou
překážku, protože vzbouřenci mají na své straně letectvo Třináctého
kraje, nebýt jedné věci. V srdci kraje stojí prakticky nepřístupná
hora, v níž se ukrývá jádro kapitolského vojska.
Hoře jsme dali přezdívku Ořech, protože jsem přetlumočila
Plutarchovu poznámku o "tvrdém oříšku" zdejším vzbouřeneckým
vůdcům. Nynějšímu účelu začal Ořech sloužit po temných dobách,
když Kapitol přišel o Třináctý kraj a potřeboval novou podzemní
pevnost. Část armády měli Kapitolané rozmístěnou na vlastních
předměstích - jaderné hlavice, vznášedla i bojové jednotky -, ale
podstatná část jejich techniky se náhle ocitla v rukou nepřátel.
Nemohli doufat, že rychle vybudují novou třináctku, protože ta
vznikala během několika staletí. Náhradu však našli ve starých
dolech Druhého kraje. Ze vzduchu Ořech vypadá jen jako obyčejná
hora s několika vstupy do podzemí. Uvnitř jsou ale rozlehlé prostory,
odkud byly vytěženy kamenné desky a po zrádných úzkých stezkách
přepraveny na stavbu vzdálených budov. Dokonce tu nechybí ani
železniční trať, která má usnadňovat transport horníků z Ořechu do
hlavního města Druhého kraje. Trať vede přímo k náměstí, jež jsme s
Peetou navštívili během Turné vítězů. Tehdy jsme stáli na širokém
mramorovém schodišti soudní budovy a snažili jsme se nedívat na
truchlící rodiny Cata a Kordety kousek pod námi.
Nešlo o ideální terén, protože tu docházelo k častým sesuvům
půdy, záplavám a lavinám. Výhody však převažovaly. Při těžbě
kamenů horníci nechávali stát vzpěry, které podpíraly strop v celém
jeskynním systému. Kapitol je ještě vyztužil a začal si z hory dělat
novou vojenskou základnu. Vybudoval v ní počítačové konzole a
konferenční místnosti, kasárna i pestrý arzenál zbraní. Rozšířil
vstupy, aby jimi mohla být přepravována vznášedla z hangáru, a
nechal zde postavit odpalovací rampy. Celkově vzato ale vnější
podoba hory zůstala víceméně nezměněná. Pokrývají drsná kamenitá
změť se stromy a trnitými křovinami, která dotváří přírodní pevnost
určenou k obraně proti nepřátelům.
Ve srovnání s ostatními kraji si Kapitol zdejší obyvatele doslova
hýčkal. Už když se člověk podíval na vzbouřence z Druhého kraje,
viděl, že jsou slušně živeni a v dětství o ně bylo lépe postaráno.
Někteří skončili jako dělníci nebo horníci v lomech, jiným se dostalo
vzdělání pro práci v Ořechu nebo výcviku pro vstup do řad
mírotvorců. Od mládí procházeli velice tvrdým výcvikem. Hladové
hry představovaly příležitost, jak získat bohatství a slávu, které
nebylo možné dosáhnout jinde. Obyvatelé Druhého kraje byli
samozřejmě náchylnější věřit kapitolské propagandě než ostatní.
Přijali svůj úděl. Ale přesto byli v podstatě otroci. A jestliže si to
uvědomovali i lidé, z nichž se stali mírotvorci nebo vojáci v Ořechu,
ještě lépe to chápali kameníci, tvořící páteř zdejšího odboje.
Takhle vypadala situace při mém příjezdu před dvěma týdny.
Vesnice na obvodu kraje měli v rukou povstalci, o města se bojovalo
a Ořech zůstával nedobytný. Těch několik vstupů do podzemí bylo
pečlivě střeženo a zbytek komplexu se nacházel v srdci hory.
Všechny ostatní kraje se podařilo vymanit z kapitolského vlivu, ale
dvojku měl Snow nadále v kapse.
Každý den se ze všech sil snažím pomáhat. Navštěvuji raněné.
Natáčím s televizním štábem krátké proklamy. Do boje mě
nepouštějí, ale zvou mě na válečné porady, což je výrazný pokrok
oproti zvyklostem ve Třináctém kraji. Cítím se tu mnohem líp. Jsem
svobodnější, nemám na paži vytetovaný žádný rozvrh a zůstává mi
víc času pro sebe. Přespávám na povrchu, v povstaleckých vesnicích
nebo po okolních jeskyních. Z bezpečnostních důvodů často měním
stanoviště. Během dne smím lovit, pokud mám s sebou strážného a
příliš se nevzdaluji od tábora. V chladném horském vzduchu se mi
vracejí fyzické síly a pročišťuje se mi hlava. Taky si ale stále
palčivěji uvědomuji, co Kapitol provedl Peetovi.
Snow mi ho ukradl, pokřivil ho k nepoznání a nakonec mi ho
vrátil jako dárek. Od Boggse, který přicestoval do Druhého kraje se
mnou, vím, že Peetova záchrana šla až příliš snadno. Boggs věří, že i
kdyby se Třináctý kraj nepokusil o Peetovo vysvobození, Snow by
mi ho stejně co nevidět nechal doručit. Vysadil by ho v nějakém
kraji, kde dosud probíhají boje, nebo přímo ve třináctce. Převázaného
mašlemi a s cedulkou, na které by bylo moje jméno.
Naprogramovaného, aby mě zabil.
Teprve teď, po Peetově proměně, plně oceňuji jeho původní
osobnost. Ještě víc, než kdyby zemřel. Jeho laskavost, vyrovnanost i
teplo, za nímž se skrývá nečekaný žár. Kolik lidí na světě, kromě
Prim, mé matky a Hurikána, mě má rádo a bezvýhradně mě bere
takovou, jaká jsem? Odpověď by nyní nejspíš zněla: ani jeden. Když
jsem někdy sama, vytahuji perlu, kterou nosím pořád v kapse, a
vzpomínám na chlapce s chlebem, na jeho silné paže, které ode mě
ve vlaku odháněly noční můry, i na polibky v aréně. Chci
pojmenovat to, oč jsem přišla. Ale proč? Je to pryč -
Peeta je pryč. Ať už mezi námi bylo cokoliv, zmizelo to. Zbývá
jen přísaha, že zabiju Snowa, kterou si opakuji desetkrát denně.
Ve Třináctém kraji mezitím pokračuje Peetova léčba. I když se
neptám, Plutarch mě při telefonních rozhovorech zásobuje
radostnými novinkami. "Dobrá zpráva, Katniss! Už jsme ho skoro
přesvědčili o tom, že nejsi mut!" Nebo: "Dneska mu dovolili, aby se
sám nakrmil pudinkem!"
Haymitch ale přiznává, že se Peeta nelepší. Jediný pochybný
paprsek naděje rozzářila má sestra. "Prim přišla s nápadem, že se ho
pokusíme proměnit zpátky," říká Haymitch. "Vyvoláme u něj
pokřivené vzpomínky na tebe a současně mu dáme velkou dávku
uklidňujících prostředků, jako je morfion. Zatím jsme to zkusili jen u
jedné vzpomínky. Na záznamu vás dvou v jeskyni, když jsi mu
vyprávěla, jak jsi pro Prim sháněla kozu."
"Nějaké zlepšení?" ptám se.
"Jestli se dá nazvat zlepšením, že místo obrovské hrůzy teď
prožívá obrovský zmatek, pak ano," odpovídá Haymitch. "Ale
nevím, co si o tom myslet. Na několik hodin ztratil schopnost mluvit.
Jako kdyby se úplně zasekl. Když se probral, ptal se jenom na tu
kozu."
"Hm," vypravuji ze sebe.
"Jak to vypadá u vás?" zajímá se Haymitch.
"Žádné pokroky," krčím rameny.
"Posíláme skupinu, která vám pomůže s tou horou. Je v ní Diod a
pár dalších," říká. "Zkrátka naše myslivny."
Neudivuje mě, že na seznamu figuruje i Hurikánovo jméno.
Čekala jsem, že si ho Diod vezme s sebou, ne kvůli Hurikánovým
technickým znalostem, ale v naději, že vymyslí na obránce hory
nějakou past. Hurikán se původně nabídl, že pojede do Druhého
kraje se mnou, ale viděla jsem, že ho vytrhuji z práce s Diodem, a tak
jsem mu řekla, ať zůstane tam, kde je ho nejvíc potřeba. Nepřiznala
jsem, že jeho přítomnost by mi ještě ztěžovala truchlení po Peetovi.
Když pozdě odpoledne dorážejí, Hurikán se mě hned vydává
hledat. Sedím na kládě za vesnicí, která je mým momentálním
domovem, a škubu ulovenou husu. Několik dalších ptáků mi leží u
nohou. Od mého příjezdu tudy táhnou početná hejna, takže se při
lovu nemusím nijak zvlášť namáhat. Hurikán si ke mně beze slova
přisedá a bere do ruky druhou husu. Jsme zhruba v polovině úlovku,
když promlouvá: "Dostaneme je k jídlu?"
"Jo. Většina úlovku jde do táborové kuchyně, ale očekává se ode
mě, že část dám lidem, u kterých tu noc přespím," odpovídám. "Za
to, že se o mě starají."
"Není to pro ně čest samo o sobě?" ptá se.
"Zlaté oči," krčím rameny. "Rozkřiklo se, že reprodrozdi mohou
být nebezpeční pro lidské zdraví."
Chvíli zpracováváme kořist v tichosti. Pak Hurikán znenadání
prohodí: "Včera jsem viděl Peetu. Za oknem."
"Co si o tom myslíš?" ptám se.
"Něco sobeckého," říká Hurikán.
"Že už na něho nemusíš žárlit?" Prudce zabírám prsty a k zemi se
kolem nás snáší hrst peří.
"Ne. Přesný opak." Hurikán jemně odstraňuje pírko z mých
vlasů. "Napadlo mě…, že s ním nebudu moct nikdy soupeřit. Bez
ohledu na to, jak moc mě něco bude bolet." Otáčí pírkem mezi
palcem a ukazováčkem. "Jestli se Peeta nezlepší, nemám u tebe
šanci. Nikdy na něj nebudeš moct zapomenout. Pořád by ses cítila zle
kvůli tomu, že jsi se mnou."
"Jako když mi kvůli tobě vždycky připadalo špatné, že ho líbám,"
hlesnu.
145
Hurikán se mi zahledí do očí. "Kdybych si myslel, že to je
pravda, skoro bych unesl všechno ostatní."
"Je to pravda," přiznávám. "Ale to, co jsi říkal o Peetovi, taky."
Hurikán vyčerpaně vzdychá. Když ale položíme husy na zem a
chystáme se vyrazit do lesa nasbírat klestí na večerní oheň, chytá mě
náhle do náruče. Zlehka se dotýká rty vybledlých modřin na mém
krku a postupuje k mým ústům. Přes všechny city k Peetovi v tuto
chvíli hluboko uvnitř vím, že už se mi nikdy nevrátí. Nebo že já se
nikdy nevrátím k němu. Zůstanu ve Druhém kraji, dokud ho
nezískáme pro sebe, pojedu do Kapitolu, zabiju Snowa a nakonec
zemřu. Peeta taky zemře, pomatený a plný nenávisti ke mně. A tak v
houstnoucím šeru zavírám oči a líbám Hurikána, abych si
vynahradila všechny polibky, které jsem v sobě zadržovala, líbám ho,
protože už na ničem nezáleží a protože jsem tak zoufale a
nesnesitelně osamělá.
Hurikánův dotyk, chuť i teplo mi připomínají, že mé tělo pořád
žije, a to je teď vítané ujištění. Odsouvám veškeré myšlenky do
pozadí a nechávám všemu volný průběh, šťastná, že se pro jednou
mohu nechat pohltit kouzlem okamžiku. Když se Hurikán odtahuje,
nakláním se k němu pro další polibky, ale on mi místo toho jemně
zvedá bradu prstem. "Katniss," šeptá. Otvírám oči. Na chvilku mám
dojem, jako kdyby se svět rozpoltil. Tohle nejsou naše lesy ani naše
hory a takhle se normálně nechováme. Automaticky zvedám ruku k
jizvě na levém spánku, kterou spojuji se svým zmatkem. "Teď mě
polib." Nehybně stojím a popleteně sleduji, jak se ke mně Hurikán
sklání a krátce tiskne své rty na mé. Pak se mi pozorně zadívá do
tváře. "Co se ti honí hlavou?"
"Nevím," přiznávám.
"V tom případě to je jako líbat opilého. Taková pusa neplatí,"
říká s chabým pokusem o smích. Zvedá hromádku klestí a dává mi ji
do prázdné náruče. Okamžitě se probírám.
"Jak to víš?" ptám se hlavně proto, abych zakryla rozpaky. "Ty
už ses líbal s někým opilým?" Předpokládám, že se Hurikán mohl ve
Dvanáctém kraji líbat se spoustou dívek. Rozhodně by našel řadu
zájemkyň. Zatím jsem o tom ale nikdy moc nepřemýšlela.
Jenom vrtí hlavou. "Ne. Ale není tak těžké si to představit."
"Takže ses nikdy nelíbal s jinýma holkama?" ptám se.
"To jsem neřekl. Když jsme se potkali, bylo ti teprve dvanáct. A
navíc jsi byla dost otravná. Můj život nesestával jen ze společného
lovu s tebou." Za řeči sbírá další dřevo.
Začíná mě to docela zajímat. "Koho jsi líbal? A kde?"
"Všechny si ani nepamatuji. Za školou, za skládkou, kdekoliv,"
odpovídá.
Obracím oči v sloup. "A kdy jsem tedy pro tebe začala být tak
výjimečná? Když mě odvezli do Kapitolu?"
"Ne. Asi tak půl roku předtím. Hned po Novém roce. Byli jsme
na Jarmarku a jedli jsme nějakou šlichtu Mastné Sae. Dari us si tě
dobíral, že vymění tvého králíka za svůj polibek. A j' jsem si
uvědomil…, že mi to vadí," vypráví.
Na ten den si vzpomínám. Ve čtyři odpoledne už byla tma a
třeskutá zima. Byli jsme na lovu, ale husté sněžení nás vyhnalo
zpátky do města. Jarmark se hemžil lidmi, kteří hledali úkryt před
mrazem. Vývar Mastné Sae z kostí divokého psa, kterého jsme
zastřelili o týden dřív, nedosahoval ani zdaleka obvyklých kvalit. Byl
ale horký a já měla hlad. Seděla jsem se zkříženýma nohama na pultu
a jedla jsem, Darius se opíral o sloupek Saeina stánku a šimral mě
koncem mého copu na tváři. Pleskla jsem ho přes ruku a Darius mi
vysvětloval, proč má jeho polibek hodnotu uloveného králíka, nebo
možná hned dvou - je prý všeobecně známo, že zrzci jsou
nejmužnější chlapáci. Mastná Sae a já jsme se smály, protože byl tak
komicky neodbytný a ukazoval na ženy po celém Jarmarku, které,
jak říkal, daly za potěšení z jeho rtů mnohem víc než králíka. "Vidíš
tamhletu v té zelené šále? Jen se jí jdi zeptat, jestli potřebuješ
doporučení."
To všechno se odehrálo milion kilometrů odtud, před miliardou
dní. "Jenom si dělal legraci," říkám.
"Nejspíš ano. Ačkoliv ty bys byla poslední, kdo by si všiml, že si
ji nedělá," upozorňuje mě Hurikán. "Vzpomeň si na Peetu. Nebo na
mě. Nebo třeba na Finnicka. Už jsem si dělal starosti, že na tebe má
zálusk, ale teď se zřejmě srovnal."
"Jestli si myslíš, že by se do mě Finnick zamiloval, pak ho vůbec
neznáš," směju se.
Hurikán krčí rameny. "Vím, že byl zoufalý. A zoufalí lidé dělají
šílené věci."
Nemohu se zbavit dojmu, že tím myslel mě.
Hned časně ráno se posily z Třináctého kraje shromažďují na
poradě, která má vyřešit problém s Ořechem. Žádají mě, abych se
schůzky zúčastnila taky, ačkoliv nemám čím přispět. Místo ke
konferenčnímu stolu si sedám na široký okenní parapet, z něhož je
výhled na probíranou horu. Velitelka z Druhého kraje, žena ve
středním věku jménem Lyma, nás seznamuje s nákresy vojenského
komplexu v Ořechu a líčí neúspěšné pokusy o jeho dobytí. Párkrát
jsem se s ní po příjezdu setkala a pokaždé jsem měla pocit, že už
jsem ji někde viděla. Teprve když promítá záběry, jak vede útok proti
hlavní bráně do Ořechu, konečně mi dochází, odkud ji znám. Je to
taky vítězka Hladových her. Lyma, splátkyně z Druhého kraje, která
vyhrála hry před více než generací. Cetkie nám v rámci příprav na
čtvrtohry poslala sestřih i z jejího ročníku. Během let jsem ji patrně
občas zahlédla na novějších ročnících her, ale nijak na sebe
neupozorňovala. Po nedávném zjištění, jak Snow zacházel s
Haymitchem a Finnickem, dokážu myslet na jediné: Co Kapitol
provedl jí?
Lyma končí s úvodem a lidé se začínají ptát. Hodiny plynou a
"myslivny" z Třináctého kraje se pořád snaží přijít s realistickým
plánem na dobytí Ořechu. I když se Diod domnívá, že by se mu
mohlo podařit překonat některé počítačové systémy, a rozproudí se
diskuze o využití několika špionů, které uvnitř hory máme, nikdo
nepřichází se skutečně novátorským nápadem. Oběd jíme na místě,
míjí odpoledne a hovor se vrací ke strategii, o kterou se vzbouřenci
již pokoušeli - k frontálnímu útoku proti vchodům. Lymino
podráždění roste, protože řada variant tohoto plánu už byla
neúspěšně vyzkoušena a o život při nich přišlo mnoho jejích vojáků.
Nakonec si rázně bere slovo: "Další člověk, který navrhne útok proti
vchodům, by měl mít opravdu brilantní plán, protože ho nechám jít v
čele svých mužů!"
Hurikán, který nevydržel sedět u stolu víc než pár hodin, buď
přechází po místnosti, nebo sedí vedle mě na okně. Podle všeho se
hned zkraje smířil s tím, že horu nelze dobýt frontálním útokem, a
přestal zasahovat do debaty. Poslední hodinu sedí s čelem svraštělým
soustředěním a hledí na Ořech za okny. V tichu, jež nastalo po
Lymině prohlášení, konečně přeruší mlčení: "Je opravdu nutné Ořech
dobýt? Nebo stačí, když ho vyřadíme z provozu?"
"To by nám rozhodně taky pomohlo," říká Diod. "Kam tím
míříš?"
"Představte si, že máte před sebou doupě divokých psů," rozvíjí
Hurikán svou myšlenku. "Dovnitř se dostat nemůžete. Takže vám
zbývají dvě možnosti. Uvěznit psy uvnitř, nebo je vyhnat ven."
"Bombardování vchodů jsme zkoušeli," říká Lyma. "Obránci
jsou příliš hluboko, než abychom jim tak způsobili nějaké významné
škody."
"Tohle jsem nemyslel," vrtí hlavou Hurikán. "Napadlo mě využít
celou horu." Diod vstává a přistupuje k Hurikánovi, aby se přes své
špatně padnoucí brýle podíval na Ořech. "Vidíte ty brázdy, které
probíhají po svazích?" ptá se Hurikán.
"Tudy se valily laviny." Diod špulí rty. "Bude to riskantní.
Museli bychom dokonale načasovat odpálení náloží, a jakmile se
laviny dají do pohybu, nebudeme je moct nijak usměrňovat."
"Nemusíme je usměrňovat, jestli nám nepůjde o to, abychom
Ořech dobyli," namítá Hurikán. "Stačí ho jen uzavřít."
"Takže navrhujete způsobit laviny a zablokovat vchody?" obrací
se na něj Lyma.
"Přesně tak," přikyvuje Hurikán. "Uvězníme nepřátele uvnitř a
odřízneme je od zásobovacích cest. Nebudou moct vysílat svoje
vznášedla."
Všichni uvažují o Hurikánově plánu. Boggs listuje dokumentací k
Ořechu a mračí se. "Tím můžeme všechny zabít. Podívejte se na tu
primitivní ventilační soustavu. Nic takového, co máme ve třináctce.
Závisí plně na nasávání vzduchu ze svahů. Když zablokujeme větrací
otvory, všichni se udusí."
"Pořád mohou uniknout železničním tunelem na náměstí,"
upozorňuje ho Diod.
"Ne, pokud ho vyhodíme do povětří," říká Hurikán stroze.
Konečně vychází najevo celý jeho záměr. Životy obránců hory ho
nezajímají. Nehodlá zajmout živou kořist pro pozdější prožití.
Tohle je jedna z jeho smrtících pastí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama