15.k

5. dubna 2012 v 23:55
Shromážděným pomalu docházejí důsledky Hurikánova návrhu.
V jejich tvářích se zračí všechny možné reakce: radost i nervozita,
smutek i uspokojení.
"Většina zaměstnanců pochází z Druhého kraje," poznamenává
Diod neutrálním hlasem.
"No a?" krčí rameny Hurikán. "Stejně už jim nikdy nebudeme
moct věřit."
"Měli by mít aspoň šanci kapitulovat," říká Lyma.
"My jsme takový přepych taky neměli, když vznášedla zasypala
Dvanáctý kraj zápalnými bombami, ale vy tu asi udržujete s
Kapitolem mnohem přátelštější vztahy," odsekne Hurikán. Chvíli
čekám, že ho Lyma na místě zastřelí nebo mu aspoň jednu vrazí.
Vzhledem ke svému výcviku by ho pravděpodobně v zápase
porazila. Její zjevná zlost ale Hurikána popouzí ještě víc. "Dívali
jsme se, jak naše děti umírají v plamenech, a nemohli jsme nic
dělat!" zvyšuje hlas.
Musím na vteřinu zavřít oči, protože mě Hurikánova slova
zasahují jako kopanec do břicha. Mají zamýšlený efekt. Přeju si, aby
všichni v té hoře zemřeli. Už se to i chystám říct, ale pak… Jsem
přece holka z Dvanáctého kraje. Nejsem prezident Snow. S tím nic
nenadělám. Nemohu někoho odsoudit k smrti, jak Hurikán navrhuje.
"Hurikáne," říkám, chytám ho za paži a snažím se mluvit co
nejrozumněji. "Ořech je bývalý důl. Bylo by to jako záměrně vyvolat
obrovský zával." Tohle pomyšlení musí každého člověka z
Dvanáctého kraje přimět k tomu, aby si nechal celý plán znovu projít
hlavou.
"Ale nebude to tak rychlé jako výbuch v dole, který zabil oba
naše otce," opáčí. "Vadí to tady všem? Že naši nepřátelé možná
budou mít pár hodin na to, aby si uvědomili, že umírají, místo toho,
aby je exploze rovnou rozervala na kousky?"
Když jsme za starých časů lovili kolem Dvanáctého kraje,
Hurikán říkal podobné věci. Někdy i horší. Jenže tehdy jsme byli
děti. Byla to jen slova. Tady je můžeme proměnit ve skutky, které už
nikdy nikdo nevezme zpátky.
151
"Nevíš, jak ti lidé skončili v Ořechu," upozorňuji ho. "Možná je k
tomu donutili. Třeba je tam drží proti jejich vůli. Jsou mezi nimi i
naši špioni. Ty bys taky zabil?"
"Ano, obětoval bych pár životů, abych vyřídil zbytek," odpovídá
vášnivě. "A kdybych byl jedním z těch špionů uvnitř, řekl bych - jen
do toho!"
Vím, že nelže. Hurikán by klidně obětoval svůj život, o tom
nikdo nepochybuje. Možná bychom totéž udělali všichni,
kdybychom měli takovou možnost. Snad bych to udělala i já. Ale je
mi proti mysli činit tak chladnokrevné rozhodnutí za jiné.
"Mluvil jsi o dvou možnostech," ozývá se Diod. "Uvěznit je
uvnitř, nebo je vyhnat ven. Navrhuji zkusit laviny, ale nechat volný
železniční tunel. Tak se obránci z hory budou moct dostat na
náměstí, kde na ně budeme čekat."
"Doufám, že po zuby ozbrojení," poznamenává Hurikán.
"Protože si můžete být jistí, že se jen tak nevzdají."
"Pochopitelně budeme ozbrojení. Zajmeme je," souhlasí Boggs.
"Měli bychom seznámit s naším plánem Třináctý kraj," navrhuje
Diod. "Ať se vyjádří prezidentka Coinová."
"Ta bude chtít ten tunel zablokovat," prohlásí Hurikán s pevným
přesvědčením.
"Patrně ano, ale Peeta měl ve svých proklamách v něčem pravdu.
Když mluvil o nebezpečí, že se navzájem pobijeme. Díval jsem se na
pár čísel. Zabýval jsem se počty mrtvých a zraněných a… myslím, že
to přinejmenším stojí za debatu," uzavírá Diod.
Debaty se má zúčastnit jen hrstka lidí. Hurikán i já odcházíme s
ostatními pryč. Beru ho na lov, aby se odreagoval a upustil trochu
páry, ale nemluvíme spolu. Hurikán se na mě nejspíš zlobí, že jsem
mu odporovala.
Nakonec si zdejší stratégové promluví s Coinovou a dospějí k
rozhodnutí. Večer si beru kostým reprodrozda s lukem přes rameno a
sluchátkem, které mě spojuje s Haymitchem ve třináctce - pro
případ, že by se naskytla vhodná příležitost k natočení proklamy.
Čekáme na střeše soudní budovy, odkud máme krásný výhled na cíl.
Naše vznášedla zprvu velitelé v Ořechu ignorují, protože v
minulosti nepůsobila větší potíže než otravné mouchy. Po dvou
vlnách bombardování svahu nad vchody do podzemí si ale vznášedla
získávají jejich pozornost. Než však stačí zahájit palbu z
protiletadlových zbraní, je příliš pozdě.
Hurikánův plán předčí veškerá očekávání. Diod se nemýlil, když
upozorňoval, že nebudeme schopni ovlivňovat dráhu lavin, jakmile
se jednou dají do pohybu. Svahy jsou už tak dost nestabilní, ale po
několika explozích se mění téměř v cosi tekutého. Přímo před očima
se hroutí rozsáhlé úseky Ořechu a zahlazují veškeré stopy lidské
činnosti. Vchody jsou rázem pohřbeny pod tunami kamenů. Nebe
zahalují oblaka prachu a trosek. Hora se mění v hrobku.
Představuji si peklo uvnitř. Houkají sirény. V temnotě blikají
světla. Kamenný prach dusí panikařící obránce, kteří zoufale a marně
hledají cestu ven. Vchody, šachta pro startování vznášedel i
ventilační otvory jsou ale ucpané hlínou a kameny, které se valí
dovnitř. Ze stropů padá elektrické vedení, srší jiskry a propuká
několik požárů. Sutiny mění známé cesty v matoucí bludiště. Lidé do
sebe vrážejí, strkají se a pachtí se kupředu jako mravenci, na které se
řítí hora balvanů a chystá se rozdrtit jejich křehké schránky.
"Katniss?" ozývá se ze sluchátka Haymitch. Chci mu odpovědět,
ale uvědomuji si, že si obě dlaně tisknu k ústům. "Katniss!"
V den, kdy zahynul můj otec, se sirény rozhoukaly během
školního oběda. Nikdo nečekal, až nás učitelé propustí, a nikdo to od
nás ani neočekával. Reakce na důlní neštěstí nedokázal ovládat ani
Kapitol. Běžela jsem do Priminy třídy. Pořád si pamatuji, jak seděla,
bledá, ale rovná jako pravítko, s rukama položenýma na lavici, a
čekala, až ji vyzvednu, přesně jak jsem jí slíbila pro případ, že se
rozeznějí sirény. Vyskočila ze židle, chytila se mě za rukáv a obě
jsme se prodíraly mezi lidmi, kteří pospíchali ulicemi k hlavní
těžební věži. Naše matka svírala provaz, který tu narychlo natáhli,
aby udržoval dav v rozumných mezích. Při zpětném pohledu jsem
měla okamžitě pochopit, že se něco děje - proč jsme my dvě s Prim
hledaly ji, když to mělo být naopak?
Rozvrzané výtahy chrlily na denní světlo horníky zčernalé od
kouře. S každou další skupinkou se ozývaly radostné výkřiky a
příbuzní se protahovali pod provazy, aby si odvedli své manžely,
manželky, děti, rodiče i sourozence domů. Stály jsme na mrazivém
vzduchu, odpoledne se šeřilo a na zem se snášel lehký poprašek
sněhu. Výtahy jezdily pomaleji a vystupovalo z nich méně lidí.
Klekla jsem si na zem a zabořila ruce do popela. Zoufale jsem chtěla
vytáhnout otce z podzemí. Jestli existuje horší pocit marnosti a
beznaděje, než když se snažíte dostat k milované osobě uvězněné v
podzemí, já ho neznám. Z paměti se mi vynořují střípky vzpomínek.
Ranění. Těla mrtvých. Čekání do noci. Cizí lidé vám přehazují přes
ramena deku. Do ruky vám tisknou hrnek něčeho horkého, ale vy
nepijete. A pak, za rozbřesku, smutný výraz ve tváři důlního předáka,
který může znamenat jediné. Co jsme to právě udělali?
"Katniss! Jsi tam?" Haymitch už si pro mě pravděpodobně
připravuje ten chomout.
Odtrhuji ruce od úst. "Ano."
"Jdi dovnitř. Pro případ, že by se Kapitol pokusil o odvetu se
zbytkem vzdušných sil," přikazuje mi.
"Ano," opakuji. Všichni kromě vojáků za kulomety scházejí ze
střechy. Cestou po schodech přejíždím prsty po sněhově bílých
mramorových stěnách. Tak studených a krásných. Ani v Kapitolu
nemají nic, co by se vyrovnalo téhle majestátní staré budově. Ze stěn
však nečerpám žádnou útěchu - jen mi odebírají teplo. Kámen je
vždycky silnější než člověk.
Sedám si pod jeden z gigantických pilířů ve velké vstupní hale.
Otevřenými dveřmi vidím bílou mramorovou plochu, která vede ke
schodišti na náměstí. Vybavuji si, jak zle mi bylo, když jsme tu s
Peetou přijímali blahopřání k vítězství v Hladových hrách. Turné
vítězů mě úplně vyčerpalo, nepodařilo se mi uklidnit výbušnou
atmosféru v krajích a navíc jsem čelila vzpomínkám na Kordetu a
Cata. Zvlášť na Catovu strašlivou, pomalou smrt ve spárech mutů.
Boggs si vedle mě sedá do dřepu. Ve stínu je jeho tvář ještě
bledší než obvykle. "Železniční tunel zůstal volný. Někteří se nejspíš
dostanou ven."
"A pak je všechny zastřelíme, jakmile vystrčí nos?" ptám se.
"Jen když budeme muset," odpovídá.
"Mohli jsme jim sami poslat vlak, aby pomohl vyvézt raněné,"
říkám.
"Ne. Bylo rozhodnuto, že necháme tunel v jejich rukách. Tak
mohou odvážet lidi po obou kolejích," vrtí hlavou Boggs. "Navíc,
aspoň budeme mít čas přesunout vojáky k náměstí."
Před pár hodinami bylo náměstí zemí nikoho. Vedla tudy hlavní
linie bojů mezi povstalci a mírotvorci. Když Coinová schválila
Hurikánův plán, vzbouřenci zahájili ofenzivu a zatlačili kapitolské
síly o několik bloků dál, aby měli pod kontrolou konec železniční
tratě pro případ, že Ořech padne. Teď opravdu padl. Postupně mi
dochází, co to znamená. Všichni, kteří přežili, přijedou na náměstí.
Venku opět začíná přestřelka. Mírotvorci se bezpochyby snaží
probojovat zpátky, aby zachránili své druhy. Vzbouřenci přeskupují
síly, aby tomu naopak zabránili.
"Celá se třeseš," říká Boggs. "Zkusím ti najít nějakou deku."
Odchází, než se stačím ohradit. Nechci deku, i když ze mě okolní
mramor nadále vysává veškeré teplo.
"Katniss," ozývá se ze sluchátka Haymitchův hlas.
"Jsem tu," odpovídám.
"Dnes odpoledne jsme u Peety zaznamenali zajímavý vývoj.
Říkal jsem si, že bys to mohla chtít slyšet," pokračuje. Zajímavý
vývoj, ne změna k lepšímu. To není dobré. Nezbývá mi ale nic jiného
než poslouchat. "Ukázali jsme mu záznam, na kterém zpíváš
Oběšencův strom. Ten jsme neodvysílali, takže ho Kapitol nemohl
použít při Peetově proměně. Peeta říkal, že tu písničku zná."
Omráčeně se narovnávám. Pak si uvědomuji, že to je jen další
projev zmatku vyvolaného sérem proti sršáňům. "To není možné,
Haymitchi. Nikdy mě ji neslyšel zpívat."
Tebe ne, ale tvého otce. Slyšel ho, jak ji zpívá, když jednoho dne
přinesl úlovek do pekařství. Peetovi bylo tenkrát šest nebo sedm let,
ale pamatuje si to, protože pozorně poslouchal, aby zjistil, jestli ptáci
přestanou zpívat," vysvětluje Haymitch. "Asi přestali."
Jestli nám bylo šest nebo sedm, tak se to událo ještě předtím, než
matka tu píseň zakázala. Možná zhruba v době, kdy jsem se ji sama
učila. "Byla jsem u toho taky?"
"Myslím, že ne. Přinejmenším se o tobě Peeta nezmínil. Ale jde o
první souvislost s tebou, která u něj nevyvolala záchvat," říká
Haymitch. "Aspoň něco, Katniss.'
Můj otec. Dnes mě provází na každém kroku. Znovu prožívám
jeho smrt v dole. Zastřená vzpomínka na něj se probojovala do
Peetova pomateného vědomí. Vidím ho i v Boggsově pohledu, když
mi přehazuje přes ramena přikrývku. Stýská se mi po něm tolik, až to
bolí.Přestřelka venku sílí. Kolem probíhá Hurikán se skupinou
povstalců. Bez váhání míří do bitvy. Nesnažím se k nim připojit.
Stejně by mi to nedovolili. Nemám na to žaludek a cítím jen
nekonečnou únavu. Kéž by tu byl Peeta - starý Peeta -, protože ten
by dokázal přesně vyjádřit slovy, proč je špatné pokračovat v boji,
když se kousek odtud lidé snaží uniknout závalu v hoře. Nebo jsem
díky vlastní minulosti jen přecitlivělá? Copak nejsme ve válce? Není
to jen jiný způsob, jak pobít nepřátele?
Rychle se stmívá. Nad náměstím se rozzařují obrovské reflektory.
I na nádraží jistě všechny žárovky žhnou naplno. Ze svého místa na
opačném konci náměstí jasně vidím přes tabule skla do nitra dlouhé,
úzké budovy. Nemůže mi uniknout příchod jediného člověka, natož
příjezd vlaku. Hodiny ale ubíhají a pořád nikde nikdo. S každou další
minutou je těžší věřit tomu, že někdo útok přežil.
Je už hodně po půlnoci, když přichází Cressida, aby mi připnula
ke kostýmu mikrofon. "K čemu to je?" ptám se.
Odpovídá mi Haymitch. "Vím, že se ti to nebude líbit, ale
potřebujeme, abys pronesla řeč."
"Řeč?" opakuji. Jímá mě závrať.
"Budu ti ji předříkávat větu po větě," uklidňuje mě. "Jenom
musíš opakovat, co říkám. Podívej, u hory není vidět ani známka
života. Vyhráli jsme, ale boj pokračuje. Takže nás napadlo, že
kdybys vyšla na schody soudní budovy a řekla všem, že Ořech padl a
že přítomnost Kapitolu v Druhém kraji je minulostí, mohla bys
přimět zbytek nepřátelských sil ke kapitulaci."
Mžourám do tmy za náměstím. "Ani je nevidím."
"Proto máš ten mikrofon," říká Haymitch. "Uslyší tě z
reproduktorů a uvidí tě na obrazovkách."
Vím, že na náměstí jsou dvě obří obrazovky. Viděla jsem je
během Turné vítězů. Mohlo by to zabrat, kdybych byla na takové
věci dobrá. Což nejsem. Už když začínali natáčet proklamy, chtěli po
mně, abych opakovala jejich věty, a byl to propadák.
"Mohla bys zachránit plno životů, Katniss," říká Haymitch
nakonec.
"Dobře. Zkusím to," odpovídám.
Je to zvláštní, stát venku nad schody v kostýmu reprodrozda a ve
světle reflektorů, ale bez viditelného obecenstva. Jako kdybych měla
přednášet svoji řeč jen pro srpek měsíce na nebi.
"Uděláme to co nejrychleji," říká Haymitch. "Jsi moc na ráně."
Televizní štáb, který stojí dole na náměstí s kamerami,
signalizuje, že je připraven. Vybízím Haymitche, ať spustí, zapínám
si mikrofon a poslouchám, jak mi Haymitch předčítá první větu
proslovu. Na obrazovkách nad náměstím se objevuje můj zvětšený
obraz a já začínám mluvit. "Obyvatelé Druhého kraje, mluví k vám
Katniss Everdeenová. Stojím nad schody vaší soudní budovy, kde…"
Na nádraží vedle sebe se skřípěním zastavují dva vlaky. Dveře se
otvírají a ven se potácejí lidé v oblacích dýmu, který si s sebou
přivezli z Ořechu. Určitě přinejmenším tuší, co na ně čeká, protože
většina hned po vystoupení z vlaku uléhá na zem a sprška střel tříští
světla v nádražní budově. Přijeli ozbrojení, přesně jak Hurikán
předvídal, ale taky zranění. V nočním tichu je slyšet jejich steny.
Někdo zhasíná reflektory u schodiště, takže mě zakrývá ochranná
rouška tmy. Na nádraží plane oheň - jeden z vlaků zřejmě zachvátil
požár - a za okny se převalují husté chuchvalce černého dýmu.
Lidem nezbývá nic jiného než pokračovat na náměstí. Dusí se a
zalykají se kouřem, ale vzdorně mávají zbraněmi. Rozhlížím se po
střechách okolních domů. Na všech jsou kulometná hnízda
povstalců. Měsíční svit se odráží od lesklých hlavní.
Z nádraží se potácí mladík, jednou rukou si k tváři tiskne
zkrvavený šátek a v druhé vleče zbraň. Když vtom zakopává a padá
na zem. Má sežehnutá záda košile a pod látkou prosvítá zarudlá kůže.
Najednou je pro mě jen další obětí důlního neštěstí.
Sbíhám ze schodů a utíkám k němu. "Přestaňte!" křičím na
rebely. "Nestřílejte!" Má slova se rozléhají ozvěnou až za náměstí,
protože můj hlas stále zesiluje zapnutý mikrofon. "Přestaňte!"
Shýbám se k mladíkovi, abych mu pomohla, ale on se najednou
vyhrabe na kolena a namíří mi zbraň na hlavu.
Instinktivně o několik kroků couvám. Zvedám luk nad hlavu, aby
viděl, že nikomu nechci ublížit. Když teď drží zbraň oběma rukama,
vidím na jeho tváři ošklivou ránu od padajícího kamene. Je cítit
spálenými vlasy, sežehlým masem a benzinem. Oči má šílené bolestí
a strachem.
"Nehýbej se," šeptá mi do ucha Haymitch. Řídím se podle jeho
pokynu a dochází mi, že se na mě právě dívá celý Druhý kraj a
možná i Panem. Reprodrozd je vydán na milost a nemilost muži,
který nemá co ztratit.
Když mě mladík oslovuje, skoro mu nerozumím. "Řekni mi
jediný důvod, proč bych tě neměl zastřelit."
Zbytek světa ustupuje do pozadí. Hledím do zoufalých očí
obránce Ořechu, který po mně chce důvod. Jistě by mě jich měly
napadat tisíce, ale ze rtů mi splynou jen dvě slova. "Nemám žádný."
V další chvíli by měl mladík logicky stisknout spoušť. Má
odpověď ho ale zaskočila. Snaží se ji pochopit. Sama si omámeně
uvědomuji, že jsem mu řekla naprostou pravdu, a ten ušlechtilý
impulz, který mě poháněl přes náměstí, nahrazuje vyčerpaná
beznaděj. "Nemám žádný. V tom je ta potíž, co?" Spouštím luk k
zemi. "Vyhodili jsme do vzduchu váš důl. Vy jste spálili můj kraj.
Máme plno důvodů k tomu, abychom se navzájem zabili. Tak jen do
toho. Ať je Kapitol šťastný. Já už za ně jejich otroky zabíjet nebudu."
Házím luk na zem a odkopávám ho botou. Luk klouže po kamenech
a zastavuje se mladíkovi u kolenou.
"Já nejsem jejich otrok," chraptí mladík.
"Já ano," odpovídám. "Proto jsem zabila Cata… a on zabil
Mláta… a ten zabil Kordetu… a Kordeta se snažila zabít mě. Tak to
jde pořád dokola a kdo vyhraje? My ne. Žádný z krajů. Vždycky
Kapitol. A já už jsem unavená z toho, že mám pořád být pěšákem v
jejich hrách."
Vzpomínám si na Peetu. Na tu noc před prvními Hladovými
hrami, kdy jsme spolu mluvili na střeše výcvikového střediska. On to
všechno chápal ještě předtím, než jsme se ocitli v aréně. Doufám, že
se na mě teď dívá, že si vybavuje ten noční rozhovor, jak se opravdu
odehrál, a že mi odpustí, až zemřu.
"Mluv dál. Pověz mu, jak ses dívala na zhroucení jejich hory,"
vybízí mě Haymitch.
"Když jsem viděla, jak se hroutí vaše hora, pomyslela jsem si, že
to Kapitol zase dokázal. Přinutil mě zabíjet vás - obyvatele z
ostatních krajů. Ale proč? Dvanáctý a Druhý kraj nemají žádný
důvod ke vzájemné nenávisti kromě toho, který nám dal Kapitol."
Mladík na mě nechápavě pomrkává. Klekám si před ním a tiše,
naléhavě se ho ptám: "Proč bojuješ proti povstalcům na střechách?
Proti Lymě, která byla vaše vítězka? Proti svým sousedům a možná
dokonce příbuzným?"
"Já nevím," šeptá muž. Ale nepřestává na mě mířit.
Stoupám si a pomalu se otáčím ke všem kulometným hnízdům.
"Jste tam nahoře? Pocházím z hornického města. Odkdy odsuzují
horníci svoje druhy k takové hrozné smrti a pak čekají, až budou
moct zastřelit každého, komu se podaří vylézt z trosek?"
"Kdo je nepřítel?" napovídá Haymitch.
"Tihle lidé…," ukazuji na těla zraněných před nádražím, "nejsou
vaši nepřátelé!" Obracím se čelem k nádražní budově. "A vaši
nepřátelé nejsou rebelové! Všichni máme jediného společného
nepřítele, a to je Kapitol! Teď máme příležitost ukončit jeho
nadvládu, ale potřebujeme při tom pomoc všech lidí z krajů!"
Kamery mě snímají, když natahuji ruce k mladíkovi, ke
zraněným i k váhajícím povstalcům v celém Panemu. "Prosím!
Připojte se k nám!"
Má slova zůstávají viset ve vzduchu. Dívám se na obrazovku a
doufám, že se davem přihlížejících rozšíří vlna vzájemného
porozumění a odpuštění.
Místo toho vidím, jak mě k zemi sráží zásah střely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama