16.k

5. dubna 2012 v 23:57
"Napořád," šeptá v šerém morfionovém světě Peeta a já se ho
vydávám hledat. Je to mlžný svět s fialovým nádechem, bez ostrých
obrysů a s mnoha úkryty. Procházím vrstvami oblaků za nejasnými
stopami a cítím slabou vůni skořice a kopru. Jednou už se mé tváře
dotýká jeho ruka. Snažím se ji podržet ve své, ale protéká mi mezi
prsty jako cár mlhy.
Když se konečně probouzím ve sterilním nemocničním pokoji v
Třináctém kraji, vzpomínám si, že jsem byla pod vlivem uspávacího
sirupu. Zranila jsem si patu, když jsem šplhala po větvi přes
elektrický plot a pak jsem z ní seskočila dolů. Peeta mě tehdy uložil
do postele a já jsem ho požádala, aby se mnou zůstal, dokud neusnu.
Cosi zašeptal, ale tenkrát jsem mu nerozuměla. V jakémsi koutě
paměti mi asi přece jen uvízla jeho odpověď a nyní se vynořila v
mém snu. "Napořád."
I Morfion otupuje všechny pocity, takže místo palčivého smutku
vnímám jen prázdnotu, jako dutinu v mrtvém keři, kde dříve kvetly
květy. Bohužel mi nedali dost drogy, abych necítila bolest v levém
boku. Tam mě zasáhli. Přejíždím dlaní po tlusté vrstvě obvazů kolem
žeber a uvažuji, jak to, že jsem nezemřela.
Nestřelil mě ten muž, který přede mnou klečel na náměstí, ten
popálený mladík z Ořechu. Spoušť stiskl někdo dál vzadu. Necítila
jsem ani tak průnik kulky, jako spíš náraz - jako kdyby mě někdo
udeřil perlíkem. Pak už si pamatuji jen křik a střelbu. Chci se
zvednout do sedu, ale daří se mi pouze zasténat.
Bílá plenta, která odděluje mou postel od sousedního lůžka se
odhrne stranou a nade mnou stojí Johanna Masonova. V první chvíli
se lekám, protože na mě v aréně zaútočila, a já se cítím ohrožená.
Musím si připomenout, že se mě tím snažila chránit Patřilo to k plánu
rebelů. To ale neznamená, že mě má ráda. Nebo svoje opovržení
hrála jen kvůli Kapitolu?
"Žiju," chraptím.
"Nepovídej, ty jelítko." Johanna přistupuje blíž a sedá si na mou
postel. Hrudí mi vystřelují jehličky bolesti. Když vidím, jak se šklebí
nad mým nepohodlím, je mi jasné, že se neschyluje k žádnému
přátelskému shledání. "Pořád tě to bolí?" Obratně mi vytahuje
morfionovou infuzi z paže a napojuje ji do kanyly ve vlastní ruce.
"Před pár dny mi začali snižovat dávku. Bojí se, aby se ze mě nestala
jedna z těch trosek ze šestky. Musím si půjčovat od tebe, když se
nikdo nedívá. Doufala jsem, že ti to nebude vadit."
Vadit? Jak by mi to mohlo vadit, když ji Snow po Čtvrtohrách
skoro umučil k smrti? Nemám právo si stěžovat a ona to ví.
Spokojeně vzdychne, když jí morfion vtéká do žíly. "Možná to ti
feťáci ze šestky dělali správně. Zdrogovali se a malovali si na tělo
květiny. To není tak špatný život. V každém případě vypadali
šťastněji než my ostatní."
Během mé nepřítomnosti nabrala zpátky něco ze své původní
váhy. Na vyholené hlavě jí vyráží měkké strniště vlasů, které pomáhá
zakrýt některé z jizev. Jestli mi ale chodí na morfion, očividně není
ani zdaleka v pořádku.
"Mají tu jednoho cvokaře, který sem chodí každý den, aby nu
pomáhal s rekonvalescencí. Jako kdyby mě mohl uzdravit chlápek,
který strávil celý život v tomhle králičím doupěti. Je to úplný idiot.
Nejmíň dvacetkrát během sezení mi připomíná, že jsem v naprostém
bezpečí." Daří se mi vykouzlit úsměv. To je opravdu hloupost, zvlášť
když ji říkáte vítězi Hladových her. Jako kdyby někdy někdo mohl
být v naprostém bezpečí. "A co ty, reprodrozde? Připadáš si v
bezpečí?"
"Jasně. Přesně tak jsem si připadala, dokud mě nepostřehli,"
říkám.
"Prosím tě. Kulka se tě ani nedotkla. To zařídil Cinna," ušklíbá
se.
Vybavuji si ochranné vrstvy v mém kostýmu. Tu bolest jsem si
ale nevymyslela. "Mám zlomená žebra?"
"Ani to ne. Jenom trochu pohmožděná. A praskla ti slezina.
Nedokázali ji spravit." Přezíravě mává rukou. "Neboj, slezinu
nepotřebuješ. A kdyby ano, nějakou by ti našli, tím si buď jistá.
Všichni se tě snaží udržet naživu."
"Proto mě nenávidíš?" ptám se.
"Zčásti," připouští. "Rozhodně v tom má prsty i žárlivost. Ale
taky si myslím, že jsi dost nepříjemná a otravná. S tou svou
nevkusnou romancí a hrou na zastánkyni bezmocných. Jenže to
nehraješ, a to je ještě nesnesitelnější. Klidně si to můžeš brát
osobně."
"Reprodrozdem jsi měla být ty. Nikdo by ti nemusel diktovat
proslovy," říkám.
"To máš pravdu. Jenže mě nikdo nemá rád," krčí rameny
Johanna.
"Ale věřili ti, že mě dostaneš ven z arény," připomínám jí. ,,A
bojí se tě."
"Tady možná. V Kapitolu se teď bojí jen tebe." Ve dveřích se
objevuje Hurikán a Johanna vrací morfionovou infuzi do mé kanyly.
"Tvůj bratranec se mě taky nebojí," naklání se ke mně důvěrně.
Zvedá se z postele a jde ke dveřím, kde se otře bokem o Hurikánovu
nohu. "Viď, krasavce?" Odchází, ale z chodby ještě slyšíme její
smích.
Povytahuji tázavě obočí a Hurikán mě bere za ruku. "Ale ano,
bojím se, a hrozně," naznačuje rty. Chci se zasmát, ale místo toho se
jen zašklebím bolestí. "Klid." Hladí mě po tváři a bolest ustupuje.
"Nesmíš se pořád vrhat po hlavě do malérů."
"Já vím. Ale někdo tam vyhodil do vzduchu jednu horu,"
připomínám.
Neodtahuje se. Naopak se sklání těsně nade mě a hledí mi upřeně
do očí. "Myslíš, že jsem bezcitný."
"Vím, že nejsi. Ale neuslyšíš ode mě, že to bylo v pořádku,"
říkám.
Teď už se odtahuje, skoro netrpělivě. "Katniss, jaký je v tom
rozdíl, jestli zavalíme nepřátele v dole, nebo je sestřelíme z nebe
Diodovými výbušnými šípy? Výsledek je stejný."
"Nevím. V osmičce na nás útočili. Útočili na nemocnici,"
odpovídám.
"Ano, a ta vznášedla přiletěla z Druhého kraje," argumentuje.
"Takže když jsme je teď vyřídili, zabránili jsme do budoucna
podobným útokům."
"Ale takhle můžeš obhájit každé zabití, kohokoliv a kdykoliv.
Můžeš ospravedlnit třeba i posílání dětí do Hladových her, protože
tím udržuješ kraje v poslušnosti," upozorňuji ho.
"To si nemyslím," vrtí hlavou.
"Já ano," trvám na svém. "Nejspíš to bude tím, že jsem v aréně
sama byla."
"Dobrá. Umíme spolu nesouhlasit," uzavírá. "Vždycky jsme to
uměli. Možná je to dobře. Jen tak mezi námi, Druhý kraj už je v
našich rukách."
"Vážně?" Na vteřinu cítím vítězoslávu. Pak si vzpomínám na ty
lidi na náměstí. "Došlo k boji, když mě postřelili?"
"Ani ne. Dělníci z Ořechu se obrátili proti kapitolským vojákům.
Vzbouřenci se drželi stranou a dívali se," vypravuje Hurikán. "Celá
země jenom seděla a přihlížela."
"V tom jsme nejlepší," poznamenávám.
Čekala bych, že ztráta důležitého vnitřního orgánu člověku zařídí
několikatýdenní pobyt na lůžku, ale lékaři po mně z nějakého důvodu
chtějí, abych co nejrychleji vstala. I přes morfionové infuze mě
prvních pár dní trápí silné bolesti, později však znatelně ustupují.
Pohmožděniny žeber mě ovšem budou trápit ještě nějaký čas.
Začínám se zlobit na Johannu za to, že mi krade morfion, ale
nechávám ji, ať si bere, co potřebuje.
Po Panemu se rozbujely fámy o mé smrti, a tak přicházejí filmaři,
aby mě natočili, jak ležím na nemocniční posteli. Ukazuji do kamery
stehy a blahopřeju krajům k jejich úspěšnému boji a k jednotě. Pak
varuji Kapitol, že nás může co nevidět očekávat na svém prahu.
V rámci rekonvalescence se každý den procházím na povrchu.
Jedno odpoledne se ke mně připojuje Plutarch a seznamuje mě s
posledním vývojem. Když teď máme v kapse Druhý kraj, boje načas
polevují, abychom si oddechli a přeskupili síly. Rebelové zajišťují
bezpečnost zásobovacích tras, ošetřují raněné a organizují vojenské
jednotky. Kapitol, podobně jako Třináctý kraj během temných dob,
je zcela odříznut od vnější pomoci. Nadále představuje jadernou
hrozbu, na rozdíl od třináctky, ale není schopen se zrekonstruovat a
stát se soběstačným.
"Nějakou dobu ještě může živořit," říká Plutarch. "Mají
samozřejmě zásoby pro případ nouze. Ale zásadní rozdíl mezi
třináctkou a Kapitolem spočívá v obyvatelích. Lidé z Třináctého
kraje byli zvyklí na tvrdý život, zatímco v Kapitolu znali jen Panem
et Circenses."
"Co to znamená?" ptám se. Pochopitelně znám slovo Panem, ale
zbytek mi nic neříká.
"To je tisíce let staré heslo, zapsané v jazyku, kterému se říkalo
latina, a na místě, které se jmenovalo Řím," vysvětluje Plutarch.
"Panem et Circenses se dá přeložit jako chléb a hry. Autor tím
říká, že se lidé výměnou za plná břicha a zábavu vzdali své politické
odpovědnosti, a tedy i moci."
Uvažuji o Kapitolu. O přebytku jídla i o nejúžasnější zábavě ze
všech, o Hladových hrách. "K tomu tedy slouží kraje? Jako zdroj
chleba a her?"
"Ano. A dokud systém funguje, Kapitol bez potíží ovládá svou
malou říši. Momentálně nemůže svým obyvatelům zajistit ani jedno,
aspoň ne v měřítku, na jaké jsou lidé zvyklí," říká Plutarch. "My
naopak máme jídla dost a právě se chystáme natočit zábavní
proklamu, která bude jistě velmi populární. Všichni přece milují
svatby."
Prudce se zastavuji. Z Plutarchova úchylného návrhu se mi dělá
zle. Chce zrežírovat sňatek mezi mnou a Peetou. Od návratu jsem
ještě nebyla schopná se na Peetu podívat ani tím jednosměrným
oknem a o jeho stavu mě na mou vlastní žádost informuje jedině
Haymitch. Skoro nic ale nevím. Prý na něj zkoušejí různé postupy.
Nikdy nepřijdou na způsob, jak ho doopravdy vyléčit. A teď mě za
něj chtějí provdat kvůli proklamě?
Plutarch mě honem uklidňuje. "Ale ne, Katniss. Nemyslím tvoji
svatbu. Finnick a Annie se budou brát. Stačí, když se tam ukážeš a
budeš předstírat, že máš z jejich sňatku radost."
"To je jedna z mála věcí, kterou nebudu muset předstírat,
Plutarchu," odpovídám s úlevou.
V následujících dnech vypuká horečná aktivita kolem
nejrůznějších příprav. Přitom se ještě zvýrazňuje do očí bijící rozdíl
mezi Kapitolem a Třináctým krajem. Když Coinová řekne "svatba",
myslí tím, že dva lidé podepíšou nějaký papír a je jim přidělena nová
ubikace. Plutarch tím míní stovky lidí oblečených do nejvybranějších
šatů a třídenní oslavy. Je legrační sledovat, jak se ti dva dohadují o
detailech. Plutarch musí bojovat o každého hosta a každou hudební
notu. Když Coinová zamítá večeři, zábavu a alkohol, Plutarch křičí:
"Jaký má smysl natáčet proklamu, když se tu nikdo nebude bavit?"
Představy vrchního tvůrce her se těžko vměstnají do zdejšího
rozpočtu. I menší oslava ale v Třináctém kraji působí rozruch,
protože tady nejsou podle všeho zvyklí na žádné svátky. Když se
rozkřikne, že jsou potřeba nějaké děti, aby zazpívaly svatební píseň
Čtvrtého kraje, přihlásí se prakticky všechny. Nechybějí ani
dobrovolníci na přípravu výzdoby. V jídelně všichni vzrušeně
diskutují o blížícím se velkém dnu.
Možná nejde jen o svátek. Možná tolik prahneme pro změnu po
něčem hezkém, že se všichni chceme zúčastnit. Vysvětlovalo by se
tím, proč - když Plutarcha málem raní mrtvice nad tím, co bude mít
nevěsta na sobě - se nabízím, že vezmu Annii do našeho domu v
Dvanáctém kraji, kde Cinna nechal v komoře pod schody několikerý
večerní šaty. Svatební šaty, které byly původně určeny pro mě, se
vrátily do Kapitolu, ale zůstaly tu některé z těch, jež jsem měla na
sobě při Turné vítězů. Trochu se bojím, že budu trávit čas s Annií,
protože o ní vím jen tolik, že ji Finnick miluje a všichni ostatní ji
považují za pomatenou. Cestou vznášedlem docházím k závěru, že je
spíš labilní než šílená. Někdy se bez zjevného důvodu dává do
smíchu a občas náhle přestává vnímat, o čem se kolem ní hovoří.
Upřeně se zahledí svýma zelenýma očima do dálky, a to s takovým
soustředěním, že vždycky mimoděk napínám zrak, abych zjistila, co
tam vidí. Občas si zničehonic přitiskne dlaně k boltcům, jako kdyby
si chtěla zacpat uši před bolestným výkřikem. No dobře, je divná, ale
jestli ji Finnick miluje, mně to stačí.
Získávám svolení, aby s námi jel i můj přípravný tým, takže
nemusím ohledně oblečení nic rozhodovat. Když otvírám komoru
pod schody, všichni umlkáme, protože z látek cítíme Cinnovu
přítomnost. Pak Octavia klesá na kolena, tiskne si lem sukně k tváři a
propuká v pláč. "Už je to tak dlouho," štká, "tak dlouho, co jsem
viděla něco krásného."
Přes prezidentčiny námitky, že je svatba příliš extravagantní, a
Plutarchovy stesky, že je příliš nudná, jde o fenomenální úspěch. Tři
stovky šťastných hostů vybraných z Třináctého kraje a stejně tolik
165
uprchlíků má na sobě normální oblečení, ozdoby jsou vyrobené z
podzimního listí a hudbu zajišťuje dětský sbor doprovázený jediným
houslistou, kterému se podařilo utéct z Dvanáctého kraje i se svým
nástrojem. Podle kapitolských standardů se tedy jedná o velice
prostou a skromnou svatbu. Na tom ale nesejde, protože nic nemůže
soupeřit s krásou oddávaného páru. Nejen kvůli půjčeným šatům -
Annie má na sobě zelené hedvábné šaty, v kterých jsem navštívila
Pátý kraj, a Finnick jeden z Peetových obleků -, i když i ty jsou
nádherné. Kdo by ale vnímal něco jiného než rozzářené tváře dvou
lidí, pro něž tento den byl ještě nedávno naprostou utopií? Obřad
vede Dalton, ten chlapík z Desátého kraje, protože obřady v desítce a
ve čtyřce si jsou docela podobné. Čtvrtý kraj má však přece jen
některé jedinečné drobnosti. Síť spletenou z dlouhých stébel trávy,
která překrývá oddávaný pár během manželských slibů, kapku slané
vody, kterou se navzájem dotknou svých rtů, a starobylou svatební
píseň, jež přirovnává manželství k námořní výpravě.
Ne, vůbec nemusím předstírat, že se raduji z jejich štěstí.
Po polibku, který zpečeťuje jejich svazek, po blahopřání a
přípitku jablečným moštem začíná houslista hrát melodii, která je
všem lidem z Dvanáctého kraje dobře známá. Možná jsme byli
nejmenší a nejchudší kraj v Panemu, ale rozhodně umíme tancovat.
Nic nebylo oficiálně domluveno, ale Plutarch, který dohlíží na
natáčení proklamy z řídicí místnosti, je určitě spokojený Mastná Sae
bere za ruku Hurikána, táhne ho doprostřed sálu a stoupá si proti
němu. Následují je další, takže brzy vznikají dvě dlouhé řady. A pak
se dávají do tance.
Stojím stranou a tleskám do rytmu, když tu mě nad loktem svírá
vyzáblá ruka jako kleště. Johanna se na mě mračí. "Chceš si nechat
ujít příležitost, aby tě Snow viděl tancovat?" Má pravdu. Co může
symbolizovat vítězství rebelů lépe než veselý reprodrozd vířící sálem
při hudbě? Nacházím v davu Prim. Vzhledem k tomu, že nám zimní
večery poskytovaly dost času k nácviku tance, jde nám to spolu
docela dobře. Zapomínám na bolest žeber a obě zaujímáme svá místa
v řadě. Bolí to, ale uspokojení z toho, že mě uvidí Snow, jak tancuji
se svou sestrou, bolest hravě překonává.
Při tanci jsme jako vyměnění. Učíme kroky svatební hosty z
Třináctého kraje. Trváme na sólu pro ženicha a nevěstu. Chytáme se
za ruce a vytváříme velký kruh, v jehož středu jednotliví tanečníci
předvádějí své umění. Už dávno jsme se neúčastnili ničeho tak
pošetilého, radostného a bláznivého. Takhle bychom mohli
pokračovat celou noc, nebýt posledního překvapení naplánovaného
pro Plutarchovu proklamu. Překvapení, o kterém psem neměla
tušení.
Z vedlejší místnosti sem čtyři lidé přivážejí obrovský svatební
dort. Většina hostů se rozestupuje do stran, aby uvolnila cestu tomu
překrásnému uměleckému dílu s modrozelenou, bíle zdobenou
polevou ztvárňující zpěněné mořské vlny, na nichž plují ryby i
plachetnice, tuleni a sasanky. Prodírám se blíž, abych si potvrdila to,
co jsem poznala na první pohled. Tak jako Anniiny šaty nesou
jednoznačný Cinnův rukopis, autorem ozdob na svatebním dortu je
nepochybně Peeta.
Snad to vypadá jako maličkost, ale vypovídá to o mnohém.
Haymitch přede mnou musel hodně věcí tajit. Když jsem Peetu
viděla naposled, řičel z plných plic a snažil se vyškubnout z popruhů.
V takovém stavu by nezvládl zdobit dort. Nedokázal by se soustředit,
neměl by dostatečně pevné ruce a neuměl by vytvořit něco tak
dokonalého. Přistupuje ke mně Haymitch, jako kdyby předvídal mou
reakci. "Pojďme si promluvit," říká.
Na chodbě, mimo dosah kamer, se k němu obracím: "Co se s ním
děje?"
Haymitch vrtí hlavou. "Nevím. Nikdo z nás to neví. Někdy se
chová skoro rozumně, jindy zase zdánlivě bez příčiny dostane
záchvat. Zdobení dortu pro něj bylo něco jako terapie. Pracoval na
něm několik dní. Když se na něj člověk díval, vypadalo to, že je
Peeta zase normální."
"Takže se může volně pohybovat po třináctce?" To pomyšlen mě
znervózňuje nejméně z pěti různých důvodů.
"Kdepak. Držíme ho pod přísným dohledem. Je pořád zamčený.
Ale mluvil jsem s ním," říká Haymitch.
"Mezi čtyřma očima?" ptám se. "A on nevybuchl?"
"Ne. Dost se na mě zlobí, ale ze správných důvodů. Kvůli tomu,
že jsem mu neřekl o tom plánu vzbouřenců, a tak podobně."
Haymitch na chvilku utichá, jako kdyby se o něčem rozhodoval.
"Peeta říká, že tě chce vidět," dodává nakonec.
Mám pocit, že jsem se ocitla na palubě jedné z těch plachetnic a
paluba se mi kymácí pod nohama. Opírám se dlaní o stěnu, abych
udržela rovnováhu. Tohle není součást plánu. Ve Druhém kraji jsem
Peetu odepsala. Měla jsem jet do Kapitolu, zabít Snowa a zemřít.
Zranění představovalo jen dočasné zdržení. Nikdy už jsem neměla
slyšet slova Peeta říká, že tě chce vidět. Ale když se to teď stalo,
nemohu odmítnout.
Je půlnoc a já stojím před dveřmi do jeho cely. Vlastně
nemocničního pokoje. Musíme počkat, až Plutarch dotočí svatbu, s
níž je i přes nedostatek toho, co nazývá "leskem", navýsost spokojen.
"Na tom, že si Kapitol po všechny ty roky Dvanáctého kraje
víceméně nevšímal, je nejlepší, že v sobě pořád máte trochu
živelnosti. To se divákům moc líbí. Jako když Peeta oznámil, že tě
miluje, nebo když jsi vytáhla ty jedovaté bobule. Takhle má vypadat
dobrý televizní pořad."
Přála bych si, abych se mohla setkat s Peetou v soukromí, ale za
jednosměrným oknem se shromáždil celý tým lékařů s papíry a
tužkami v pohotovosti. Když mi Haymitch do sluchátka v uchu říká,
že mohu vstoupit, pomalu otvírám dveře.
Peetovy modré oči se okamžitě obracejí ke mně. Obě paže mu
znehybňují popruhy a do žíly má zavedenou kanylu, kterou mu v
případě záchvatu mohou do těla napumpovat uspávací prostředek.
Tentokrát se nezmítá a nepokouší se uvolnit, jen mě pozoruje
opatrným pohledem člověka, který ještě zcela nevyloučil možnost, že
se právě ocitl v přítomnosti muta. Přistupuji k němu a zastavuji se
metr od jeho postele. Nevím, co si mám počít s rukama, a tak si je
zakládám na prsou. "Ahoj," zdravím.
"Ahoj," odpovídá. Je to skoro jeho hlas, jenže je v něm něco
nového. Podezření a výčitka.
"Haymitch říkal, že se mnou chceš mluvit."
"Pro začátek se na tebe chci podívat." Jako kdyby čekal, že se mu
přímo před očima proměním v nějakého slintajícího křížence s
vlkem. Hledí na mě tak dlouho, až začínám těkat pohledem k
zrcadlu, za nímž stojí Haymitch, a doufám, že od něj dostanu nějaký
pokyn. Sluchátko však zůstává tiché. "Nejsi moc velká, co? Ani nijak
zvlášť krásná."
Vím, že jsem v životě prošla peklem, ale tahle slova se mě přesto
dotknou. "Ty jsi už taky vypadal líp."
Haymitch mě napomíná, ale jeho slova přehlušuje Peetův smích.
"A ani trochu milá. Když mi říkáš něco takového po všem, co jsem
vytrpěl."
"Jo. Každý z nás má leccos za sebou. To ty jsi byl vždycky
známý tím, že jsi pořád milý. Já ne." Dělám všechno špatně. Nevím
proč jsem tak útočná. Vždyť ho mučili! Pokřivili mu vzpomínky! Co
je to se mnou? Najednou mám sto chutí na něj začít křičet - ani
přesně nevím kvůli čemu -, a proto se radši obracím k odchodu.
"Podívej, necítím se moc dobře. Možná se tu stavím zítra."
Docházím až ke dveřím, než mě zastavuje jeho hlas. "Katniss.
Vzpomínám si na ten chleba."
Ten chleba. Naše jediné opravdové setkání před Hladovými
hrami.
"Ukázali ti nahrávku, kde o něm vyprávím," podotýkám.
"Ne. Ona o tom existuje nahrávka? Proč ji Kapitol nepoužil proti
mně?" ptá se.
"Natočila jsem ji v den, kdy tě zachránili," vysvětluji. Hrudník mi
svírá prudká bolest. S tím tancem jsem udělala chybu. "Na co si
vzpomínáš?"
"Na tebe v dešti," odpovídá tiše. "Vybírala jsi nám popelnici.
Spálil jsem chleba. Matka mě zbila. Měl jsem ten chleba hodit
praseti, ale místo toho jsem ho dal tobě."
"Ano. Přesně tak se to stalo," říkám. "Druhý den po škole jsem ti
chtěla poděkovat, ale nevěděla jsem jak."
"Na konci toho dne jsme šli ven a já jsem se snažil zachytit tvůj
pohled. Odvrátila ses. A pak… Myslím, že jsi utrhla pampelišku."
Přikyvuji. Opravdu si to pamatuje. O tomhle jsem nikdy nahlas
nemluvila. "Musel jsem tě hodně milovat."
"Ano." Selhává mi hlas. Předstírám, že si potřebuji odkašlat.
"Ty jsi mě taky milovala?" ptá se.
Sklopím zrak k podlaze. "Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že
to je důvod, proč tě Snow mučil. Aby mě zlomil."
"To není odpověď," namítá Peeta. "Nevím, co si mám myslet,
když mi ukazují některé záznamy. V té první aréně to vypadalo, že
jsi mě chtěla zabít. Shodila jsi na nás sršáně."
"Chtěla jsem vás zabít všechny," přiznávám. "Drželi jste mě v
pasti na stromě."
"Pak jsme se hodně líbali. Z tvé strany ty polibky nevypadaly
moc upřímně. Líbilo se ti, když jsi mě líbala?" vyptává se dál.
"Někdy ano," říkám. "Víš o tom, že nás teď sledují?"
"Vím. A co Hurikán?" pokračuje.
Znovu se ve mně vzdouvá vztek. Je mi fuk, jak je na tom s léčbou
- do tohohle těm lidem za sklem vůbec nic není. "Ten taky nelíbá
špatně," říkám stroze.
"A to nám nevadilo? Že se líbáš s oběma?" ptá se.
"Vadilo vám to. Ale já jsem vás nežádala o svolení," odsekávám.
Peeta se chladně a odmítavě směje. "Ty jsi ale dárek, viď?"
Haymitch nic nenamítá, když odcházím. Pospíchám chodbou
pryč a schovávám se za teplé potrubí v prádelně. Teprve za dlouhou
dobu mi dochází, co mě tak rozrušilo. A odpověď je tak pokořující,
že se s ní nedokážu smířit. Všechny ty dlouhé měsíce, kdy jsem se
mohla spolehnout na to, že mě Peeta považuje za skvělou bytost,
skončily. Konečně mě vidí takovou, jaká jsem. Jako neurvalou,
nespolehlivou a smrtící manipulátorku.
A já ho za to nenávidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama