17.k

5. dubna 2012 v 23:59
Podvedli mě. Přesně to si myslím, když mě Haymitch navštěvuje
v nemocnici a seznamuje mě s novým rozhodnutím. Sbíhám po
schodech k velitelství a vpadám přímo do probíhající válečné porady.
"Co tím chcete říct, že nepojedu do Kapitolu? Musím tam jít!
Jsem reprodrozd!" křičím.
Coinová ani nezvedá oči od obrazovky. "Tvým hlavním úkolem
bylo sjednotit kraje. To jsi splnila. Neboj se - jestli všechno půjde
hladce, dopravíme tě tam vznášedlem na kapitulaci."
Na kapitulaci?
"To je moc pozdě! Přijdu o všechny boje. Potřebujete mě -jsem
nejlepší střelkyně, jakou máte!" křičím. Většinou se tím nechlubím,
ale určitě se to přinejmenším blíží pravdě. "Hurikán taky jede."
"Hurikán chodil každý den na výcvik, pokud mu nebyly
přiděleny jiné úkoly. Máme plnou důvěru v to, že všechno zvládne,
odpovídá Coinová klidně. "Kolika výcviků ses podle svého odhadu
zúčastnila ty?"
Žádného. To vím naprosto přesně. "No, občas jsem lovila. A…
cvičila jsem dole na střelnici s Diodem."
"To není totéž, Katniss," oslovuje mě Boggs. "Všichni víme, ze
jsi chytrá, statečná a že skvěle střílíš. Ale v terénu potřebujeme
především dobré vojáky. Ty nejsi vůbec zvyklá plnit rozkazy a taky
se nemůžeš pochlubit zrovna hvězdnou fyzickou."
"Nic z toho vám nevadilo, když jste mě poslali do osmičky, nebo
do dvojky," namítám.
"Ani v jednom případě jsme neplánovali, že budeš nasazena
přímo do bojů," říká Plutarch a vrhá po mně pohled, kterým jasně
naznačuje, že zacházím příliš daleko.
Ano, bitva s bombardéry v Osmém kraji i můj zásah ve dvojce
byly spontánní, unáhlené a jednoznačně neschválené akce.
"A obě výpravy skončily tvým zraněním," připomíná mi Boggs.
Najednou se vidím jeho očima. Jsem drobná sedmnáctiletá holka,
která nemůže popadnout dech, protože se jí ještě úplně nezahojila
pochroumaná žebra. Nedisciplinovaná. V rekonvalescenci. Nikoliv
voják, ale osoba, na kterou je třeba dávat pozor.
"Já musím jet," trvám na svém.
"Proč?" ptá se Coinová.
Nemohu dost dobře odpovědět, že kvůli osobní pomstě Snowovi.
Nebo že nedokážu zůstat tady ve Třináctém kraji s nejnovější verzí
Peety, zatímco Hurikán půjde do boje. Naštěstí se i tak najde dost
důvodů, proč chci bojovat proti Kapitolu. "Kvůli Dvanáctému kraji.
Protože zničili můj domov."
Prezidentka se nad tím vteřinku zamýšlí. Zvažuje moje výhody a
nevýhody. "Dáme ti tři týdny. Není to moc, ale můžeš zahájit výcvik.
Pokud tě odvodová komise uzná způsobilou, možná tvůj případ
přehodnotíme."
To je vše. Ve víc jsem ani nemohla doufat. Je to nejspíš moje
chyba. Nerespektovala jsem přidělené rozvrhy s výjimkou těch, které
mi vyhovovaly. Nepřipadalo mi tak podstatné pobíhat po poli se
zbraní, když se kolem dělo tolik jiných věcí. A teď platím za svou
ledabylost.
Vracím se do nemocnice, kde se Johanna vzteká nad stejným
údělem. Tlumočím jí prezidentčina slova. "Třeba můžeš taky
trénovat."
"Dobře. Budu trénovat. Ale poletím do Kapitolu, i kdybych měla
pobít posádku vznášedla a odpilotovat se tam sama," vrčí
"Asi bys to takhle při výcviku říkat neměla," poznamenávám,
"ale je prima vědět, že mě bude mít kdo odvézt."
Johanna se zazubí a já cítím, že se náš vztah sice jen trochu,
přesto významně mění. Nevím, zda jsme vyloženě kamarádky, ale
aspoň bychom se daly označit za spojence. A to je dobře.
Když se další den ráno v půl osmé hlásíme na výcvik, musím se
vyrovnat s nepříjemnou skutečností. Zařadili nás do skupiny
relativních začátečníků, čtrnácti- a patnáctiletých dětí, což mi
připadá jako potupa, dokud nevychází najevo, že mají všechny
mnohem lepší fyzičku než my dvě. Hurikán a další, které už vybrali
pro invazi do Kapitolu, trénují odděleně, abychom je nebrzdili. Po
bolestivém protažení následují dvě hodiny posilovačích cviků, které
bolí ještě víc, a běh na osm kilometrů, při němž málem vypustím
duši. I když mě pohánějí Johanniny urážky, po necelých dvou
kilometrech se musím vzdát.
172
"Žebra," vysvětluji cvičitelce, prakticky založené ženě středního
věku, kterou máme oslovovat jako vojáka Yorkovou. "Ještě se úplně
nezahojila."
"Vojáku Everdeenová, ta se ti sama od sebe zahojí až za měsíc
" říká.
Vrtím hlavou. "Tolik času nemám."
Přejíždí mě pohledem od hlavy k patě. "Lékaři ti nenabídli
léčbu?"
"Ona existuje léčba?" divím se. "Mně tvrdili, že se ta žebra
musejí zahojit sama."
"To říkají. Ale na mé doporučení mohou celý proces urychlit.
Není to ovšem žádná legrace," varuje mě.
"Udělejte to, prosím. Musím jet do Kapitolu," žádám ji.
Yorková se mě neptá proč. Čmárá něco do notesu a posila me
rovnou zpátky do nemocnice. Váhám. Nechci vynechat žádný další
trénink. "Odpoledne se vrátím," slibuji. Jen našpulí rty.
Po dvaceti čtyřech bodnutích jehlou do hrudního koše ležím na
nemocničním lůžku a křečovitě svírám zuby, abych nemohla začít
škemrat, ať mě znovu napojí na morfionovou infuzi. Stojí hned vedle
mé postele, takže si mohu dopřát dávku, kdybych chtěla. V poslední
době jsem ji nepoužívala, ale nechávala jsem si ji kvůli Johanně.
Dnes mi udělali rozbor krve, aby se ujistili, že v ní nekoluje žádné
analgetikum, protože kombinace obou léků - morfionu a toho, po
čem mám žebra v jednom ohni - má nebezpečné vedlejší účinky.
Jasně mě upozornili, že mě čekají těžké dva dny. Já jsem jim ale
odpověděla, jen ať se do toho pustí.
Celou noc trpím. O spánku se nedá mluvit. Mám dojem, že přímo
cítím, jak se mi taví svaly kolem hrudního koše, a Johanna vedle mě
zase bojuje s abstinenčními příznaky. Hned zkraje jsem se jí
omluvila, že jsem ji připravila o dodávku drogy, ale ona jen mávla
rukou s tím, že k tomu stejně muselo jednou dojít. Ve tři ráno se však
stávám terčem snad každé kletby, kterou Sedmý kraj může
nabídnout. Za úsvitu mě zvedá z postele. Je rozhodnutá, že musíme
jít trénovat.
"Myslím, že to nezvládnu," přiznávám.
"Ale zvládneš. Obě to zvládneme. Nezapomeň, že jsme vítězové.
Dokážeme přežít všechno, co na nás přichystají," oboří se na mě. Má
nezdravě nazelenalou barvu a chvěje se jako osika. Oblékám se.
S vypětím sil překonáváme ráno. Když zjišťujeme, že venku hje,
chvíli to vypadá, že se Johanna složí. Zpopelaví ve tváři a jako by
úplně přestala dýchat.
"Je to jenom voda. Ta nás nezabije," uklidňuji ji. Johanna
odhodlaně svírá čelisti a vychází do bláta. Během chvíle jsme
promáčené na kost, ale dál se pachtíme po běžecké dráze, p0
necelých dvou kilometrech musím opět zastavit a odolávám pokušení
svléknout si košili, aby mi déšť přímo chladil rozpálená žebra.
Soukám do sebe oběd sestávající z promočené ryby a řepného
vývaru. Johanna do sebe silou vůle dostává polovinu porce ale pak se
jí zvedá žaludek. Odpoledne se učíme rozebírat a skládat pušky. Já to
zvládám, ale Johanně se chvějou ruce natolik, že k sobě nedokáže
přiložit správné součástky. Pomáhám jí, když se Yorková nedívá.
Pršet sice nepřestává, ale odpoledne je mi o něco líp, protože jdeme
na střelnici. Konečně něco, v čem jsem dobrá. Chvíli trvá, než si
zvykám mířit místo luku puškou, ale večer dosahuji nejlepšího skóre
z celé skupiny.
Jakmile za námi zaklapnou dveře našeho nemocničního pokoje,
Johanna prohlašuje: "Tohle musí skončit. Už nemůžeme bydlet v
nemocnici. Všichni na nás koukají jako na pacienty."
Pro mě to není problém. Mohu se přestěhovat do ubikace ke své
rodině, ale Johanně žádnou ubikaci ještě nepřidělili. Když usiluje o
propuštění z nemocnice, odmítají jí vyhovět, protože ji nechtějí
nechat bydlet samotnou, i kdyby chodila na každodenní terapii ke
svému psychologovi. Nejspíš jim došlo, jak si tajně opatřovala
morfion, a to je jen utvrdilo v domněnce, že je Johanna psychicky
labilní. "Nebude sama. Mohu s ní bydlet já," nabízím se. Nevítají
můj návrh s nadšením, ale Haymitch se za mě přimlouvá a večer
máme k dispozici ubikaci naproti Prim a mé matce, která souhlasí s
tím, že na nás dohlédne.
Sprchuji se a Johanna se otírá mokrým hadrem. Pak zběžně
zkoumá ubikaci. Otvírá zásuvku s mými věcmi, ale rychle ji zase
zaklapne. "Promiň."
Hlavou mi bleskne, že v její zásuvce je jen erární oblečení. Ze
nemá na celém světě nic, co by bylo opravdu její. "To nic. Klidné se
můžeš podívat, jestli chceš."
Johanna rozevírá můj medailonek a prohlíží si fotografie
Hurikána, Prim a mé matky. Rozmotává stříbrný padáček a bere do
ruky trubičku na odběr mízy ze stromů. "Mám žízeň, jen se na t0
podívám." Pak nachází perlu od Peety. "To je…?"
"Jo," přikyvuji. "Ještě jsem o ni nepřišla." Nechci mluvit o
Peetovi. Jedna z největších výhod tréninku spočívá v tom, že na něj
nemám čas ani myslet.
"Haymitch tvrdí, že se uzdravuje," konstatuje Johanna.
"Možná. Ale změnil se," odpovídám.
"Ty taky. Stejně jako já. I Finnick, Haymitch nebo Diod. A to
vůbec nemluvím o Annii Crestové. Aréna nás všechny pěkně
poznamenala. Nebo si pořád připadáš jako ta holka, která se
přihlásila místo své sestry?" ptá se mě.
"Ne," připouštím.
"V tomhle má podle mě ten můj cvokař pravdu. Není cesty
zpátky a my se s tím musíme smířit." Úhledně ukládá moje suvenýry
do zásuvky a lehá si do postele těsně předtím, než zhasínají světla.
"Nebojíš se, že tě v noci zabiju?"
"Vyřídila bych tě levou zadní," odsekávám a obě se dáváme do
smíchu, protože jsme na tom tak mizerně, že bude zázrak, jestli zítra
dokážeme vstát. Ale nakonec se nám to daří. Každé ráno vstáváme a
po necelém týdnu jsou má žebra skoro úplně v pořádku a Johanna
umí složit pušku bez mé pomoci.
Yorková na nás večer při odchodu pochvalně kývá. "Dobrá práce,
vojáci."
Vzdalujeme se z jejího doslechu a Johanna hučí: "Mám dojem, ze
vyhrát hry bylo snadnější." Ale je na ní vidět, že ji pochvala těší.
Když vcházíme do jídelny, kde na mě Hurikán čeká s večeří,
mánie téměř dobrou náladu, kterou mi ještě zlepší obří porce
hovězího vývaru. "Dnes ráno dorazila první zásilka potravin,"
vysvětluje Mastná Sae. "To je opravdové hovězí z Desátého kraje.
Žádní divocí psi."
"Nevzpomínám si, že byste je někdy odmítla," opáčí Hurikán.
Připojujeme se ke skupině, kde sedí Delly, Annie a Finnick. Je
skutečně úžasné, jak se Finnick po svatbě změnil. Dekadentní idol
Kapitolu, který jsem poznala před Čtvrtohrami, obětavého spojence v
aréně i zlomeného mladíka, co se mě pokoušel povzbudit, nahradil
člověk, z něhož přímo sálá chuť do života. Poprvé skutečně vyniká
Finnickův šarm, plachost a dobré srdce. Nikdy nepouští Anniinu
ruku ze své - ani když se procházejí, ani když jedí. Pochybuji, že to
má vůbec někdy v úmyslu. Z Annie vyzařuje šťastné opojení. Pořád
nastávají okamžiky, kdy jí vstupuje do vědomí jakýsi jiný svět a ona
přestává vnímat. Finnick ji ale vždy několika slovy dokáže přivolat
zpátky.
Delly, kterou znám od dětství, ale nikdy jsem o ní neměla valné
mínění, v mých očích výrazně stoupla. Dozvěděla se, co mi Peeta
řekl tu noc po Finnickově svatbě, ale nešíří to jako drby dál. Podle
Haymitche se z ní stal můj nejlepší obhájce, kdykoliv Peeta dostane
další záchvat a začne mě cupovat na kousky. Delly pokaždé stojí na
mé straně a svádí Peetovy negativní výroky na kapitolské mučení.
Má na něj ze všech největší vliv, protože ji Peeta opravdu dobře zná.
V každém případě její snahu oceňuji, i když mé dobré vlastnosti
zveličuje. Upřímně řečeno, mé dobré vlastnosti potřebují zveličení
jako sůl.
Mám hlad jako vlk a oběd je dnes tak výborný - máme hustý
vývar z hovězího, bramborů, tuřínu a cibule -, že se musím
přemáhat, abych nehltala. Všude po jídelně je slyšet, jak osvěžující
účinky dobré jídlo má. Lidé jsou laskavější, zábavnější a
optimističtější a hovězí maso jim připomíná, že se vyplatí žít. Taková
strava je lepší než jakýkoliv lék. Proto se snažím, aby mi jídlo ještě
chvíli vydrželo, a poslouchám, co se kolem mě povídá. Vytírám
omáčku chlebem a pomalu ho uždibuji, zatímco Finnick vypráví
jakousi veselou příhodu o mořské želvě, která uplavala s jeho
kloboukem. Směju se, ještě než mi dochází, že tam stojí. Přímo
naproti přes stůl, za prázdným místem vedle Johanny. Pozoruje mě.
Chleba mi okamžitě zaskakuje v krku.
"Peeto!" vítá ho Delly. "To je prima, že už tě pouštějí mezi…
nás.
Za Peetou stojí dva mohutní strážní. Peeta drží v rukách tác,
vybalancovaný na špičkách prstů, protože zápěstí má spoutaná
krátkým ocelovým řetězem.
"Co to máš za fantastické náramky?" ptá se Johanna.
"Ještě se mi nedá úplně věřit," vysvětluje Peeta. "Nemohu se tu
ani posadit bez jejich dovolení." Trhá hlavou k oběma dozorcům.
"Jasně, že si sem můžeš sednout. Jsme přece staří přátelé," říká
Johanna a pleská dlaní na sedadlo vedle sebe. Strážní přikyvují a
Peeta si sedá. "V Kapitolu jsme s Peetou měli sousední kobky. Moc
dobře známe svůj křik."
Annie, která sedí z druhé strany vedle Johanny, si zacpává uši
dlaněmi a přestává vnímat okolí. Finnick vrhá na Johannu
rozzlobený pohled a objímá Annii kolem ramen.
"Co je? Můj cvokař říká, že nemám potlačovat svoje myšlenky.
Patří to k terapii," krčí Johanna rameny.
Z naší skupinky se vytrácí veselí. Finnick potichu něco šeptá
Annii a Annie konečně snímá ruce z uší. Následuje dlouhé ticho, v
němž všichni předstírají, že jedí.
"Annie," ozývá se Delly zvonivě, "věděla jsi, že tvůj svatební
dort zdobil Peeta? Doma jeho rodina měla pekárnu a on vždycky
dělal polevy."
Annie opatrně vyhlíží zpoza Johanny na Peetu. "Díky, Peeto. Byl
nádherný."
"Bylo mi potěšením, Annie," odpovídá Peeta a já v jeho hlase
poprvé po dlouhé době slyším vlídnost, kterou jsem považovala
jednou provždy za ztracenou. Není určena mně, ale stejně…
"Jestli máme stihnout procházku, musíme vyrazit," říká Finnick
Annii, skládá oba tácy do sebe, aby je unesl v jedné ruce, a druhou ji
hned znovu chytá. "Rád jsem tě viděl, Peeto."
"Buď na ni hodný, Finnicku. Jinak se ti ji možná pokusím svést."
Mohlo by se jednat o žert, kdyby to neřekl tak studeně. Na jeho
poznámce je všechno špatně. Otevřená nedůvěra k Finnickovi,
náznak, že se mu líbí Annie, že by Annie mohla Finnicka opustit a že
já vůbec neexistuji.
"No tak, Peeto," odpovídá Finnick mírně. "Nechtěj, abych začal
litovat, že jsem ti znovu nahodil srdce." Vrhá po mně ustaraný
pohled a odvádí Annii pryč.
Když jsou mimo doslech, Delly kárá Peetu: "Zachránil ti život.
Nejednou."
"Kvůli ní." Peeta krátce kývne hlavou mým směrem. "Kvůli
povstání. Ne kvůli mně. Nic mu nedlužím."
Neměla bych se nechat vyprovokovat, ale nemohu si pomoct.
"Možná nedlužíš. Ale Mags je mrtvá a ty jsi pořád tady. To by mělo
něco znamenat."
"Ano, plno věcí by mělo něco znamenat, ale zřejmě neznamenají,
Katniss. Pořád mám hodně vzpomínek, ve kterých se nevyznám, a
myslím, že je Kapitol nijak neupravil. Například na spoustu nocí ve
vlaku," říká.
Zase takový divný náznak. Náznak, že se ve vlaku odehrálo víc
než ve skutečnosti. Že na tom, co se odehrálo - na těch nocích, kdy
jsem si uchovala duševní zdraví jen díky jeho objetí -, už nezáleží.
Všechno byla lež, všechno byla jen záminka, jak ho zneužít.
Peeta ukazuje lžící na mě a na Hurikána. "Takže vy dva už jste
oficiálně pár, nebo pořád pokračují s tou historkou o milencích
stíhaných osudem?"
"Pořád s ní pokračují," říká Johanna.
Peeta křečovitě svírá ruce v pěst a znovu je namáhavě uvolňuje.
Má co dělat, aby mě zase nezačal škrtit? Hurikánovi vedle mě tuhnou
svaly a já se bojím hádky. Hurikán ale jen klidně poznamenává:
"Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych."
"Čemupak?" ptá se Peeta.
"Tobě," říká Hurikán.
"Budeš muset být konkrétnější," vrtí hlavou Peeta. "Co je na mě
tak neuvěřitelné?"
"Že tě nahradili člověkem, který připomíná zlého muta,"
odpovídá Johanna.
Hurikán dopíjí mléko. "Dojedla jsi?" ptá se mě. Vstávám a
odcházíme odevzdat tácy. U východu mě zastavují, protože pořád
držím v ruce kousek chleba namočeného v omáčce. Něco v mém
výrazu, nebo snad skutečnost, že jsem se ten chleba nepokoušela
nijak ukrývat, je přiměje, aby mě jen zdvořile upozornili, že nesmím
z jídelny vynášet žádné jídlo. Strkám zbytek chleba do pusy a jdu
dál. Hurikán znovu promluví až u mé ubikace. "Tohle jsem nečekal."
"Říkala jsem ti, že mě nenávidí," připomínám mu.
"Ale jde o to, jak tě nenávidí. Je mi to důvěrně známé. Tímhle
jsem taky prošel," přiznává. "Když jsem viděl v televizi, jak ho líbáš.
Jenže jsem věděl, že to ode mě není úplně fér. On to tak nechápe."
"Možná mě konečně vidí takovou, jaká jsem. Musím se trochu
vyspat."
Hurikán mě chytá za loket, než stačím zajít dovnitř. "Tohle si
myslíš?" Krčím rameny. "Katniss, jako svému nejstaršímu
kamarádovi mi můžeš věřit, že tě rozhodně nevidí takovou, jaká jsi."
Líbá mě na tvář a odchází.
Sedím na posteli a bifluju se informace z učebnic vojenské
taktiky, ale vzpomínky na noci, které jsme strávili s Peetou ve vlaku,
mě pořád rozptylují. Po dvaceti minutách se objevuje Johanna a sedá
si ke mně na postel. "Přišla jsi o to nejlepší. Delly Peetovi vynadala
za to, jak se k tobě choval. Hrozně se rozpištěla. Jako když někdo
bodá vidličkou do malé myšky. Slyšela ji celá jídelna."
"Co udělal Peeta?" ptám se.
"Začal se hádat sám se sebou a dozorci ho museli odvést. Ale
aspoň si při tom rozruchu nikdo nevšiml, že jsem dojedla jeho porci."
Johanna si spokojeně hladí břicho. Dívám se na vrstvu špíny pod
jejími nehty. Copak se lidé ze Sedmého kraje nikdy nekoupou?
Dvě hodiny se navzájem zkoušíme z vojenských termínů. Na
chvíli zajdu ke své matce a Prim. Když se vrátím do své ubikace,
osprchuji se, lehnu si potmě na postel a konečně se zeptám:
"Johanno, opravdu jsi slyšela jeho křik?"
"To patřilo k mučení," odpovídá. "Jako ti reprozobové v aréně.
Jenže tentokrát to bylo skutečné. A po hodině nebylo ticho. Tik tak."
"Tik tak," opakuji šeptem.
Růže. Vlčí mutové. Splátci. Delfíni z krému na dort. Přátelé.
Reprodrozdi. Vizážisté. Já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama