4.k

4. dubna 2012 v 18:43
Zápach nemytých těl, staré moči a
utrpení ředí vůně dezinfekce.
Tři osoby ležící na zemi poznávám jen díky extravagantním módním
úpravám: Veniině zlatému tetování v obličeji, Flaviovým oranžovým
vývrtkovitým loknám a Octaviině světle zelené kůži, která na ní teď
zplihle visí, jako kdyby její tělo bylo balon, z něhož uchází vzduch.
Flavius a Octavia se při pohledu na mě tisknou ke zdi, jako kdyby
očekávali, že je napadnu, ačkoliv jsem jim nikdy neublížila. To
nejhorší, čím jsem je kdy častovala, byla nelaskavá jména, a ta jsem
si nechávala pro sebe, tak proč přede mnou couvají?
Dozorce na mě volá, ať okamžitě odejdu, ale podle následného
šramotu poznávám, že ho Hurikán nějak zadržel. Přistupuji k Venii,
která byla z téhle trojice vždy nejsilnější. Skláním se k ní a beru ji za
ledově chladné ruce, které se křečovitě svírají kolem mých prstů.
"Co se stalo, Venie?" ptám se. "Co tady děláte?"
"Odvezli nás z Kapitolu," odpovídá chraptivě. Vedle mě se
objevuje Plutarch. "Co se to tu u všech všudy děje?"
"Kdo vás odvezl?" naléhám na Venii. "Nějací lidé," říká malátně.
"Tu noc, kdy jsi utekla z arény."
"Mysleli jsme, že by tě mohlo potěšit, když tady budeš mít svůj
tým," koktá za mnou Plutarch, "požádal o to Cinna."
"Cinna že požádal o tohle?" vyjíždím na něj. Jsem si jistá, že by
Cinna nikdy neschválil mučení téhle trojice, kterou vždy vedl s
příkladnou slušností a trpělivostí. "Proč s nimi zacházejí jako se
zločinci?" naléhám na Plutarcha.
"To opravdu nevím." Říká to hlasem, z něhož získávám dojem,
že mluví pravdu, a Fulviina pobledlá tvář to jen potvrzuje. Plutarch
se obrací na strážného, který se právě objevil ve dveřích s Hurikánem
za zády. "Bylo mi jen řečeno, že mají domácí vězení. Za co je
trestáte?"
"Za krádeže jídla. Museli jsme je spoutat, když si pro sebe brali
víc chleba," odpovídá strážný.
Venia krabatí obočí, jako kdyby se snažila jeho slova nějak
pochopit. "Nikdo nám nic neřekl. Měli jsme hrozný hlad. Ona si
vzala jenom jeden krajíc."
Octavia se tlumeně rozvzlyká do roztrhané blůzy. Vzpomínám,
jak mi po prvním návratu z arény nenápadně vtiskla do ruky
chlebovou rolku, protože nedokázala unést pohled na můj hlad.
Přesouvám se k jejímu třesoucímu se tělu. "Octavie?" Dotýkám se jí
a ona okamžitě ucukne. "Octavie? Všechno bude v pořádku. Já vás
odsud dostanu, ano?"
"Tohle mi vážně připadá přehnané," poznamenává Plutarch. "To
je trest za to, že vzali krajíc chleba?" ujišťuje se Hurikán. "Už
předtím porušovali pravidla. Varovali jsme je, ale oni přesto vzali
další chleba." Strážný na chvíli váhá, jako kdyby ho překvapovala
naše reakce. "Chleba se brát nesmí."
Nedokážu Octavii přimět k tomu, aby se na mě podívala. Pořád
schovává obličej v dlaních. Trochu ale pozvedá ruce, okovy na
zápěstích jí sjíždějí o pár centimetrů níž a já pod nimi vidím ošklivé
boláky. "Odvedu tě ke své matce." Obracím se na strážného.
"Odemkněte jim pouta."
Strážný vrtí hlavou. "K tomu nemám oprávnění."
"Pusťte je! Hned!" obořím se na něj.
To otřese jeho klidem. Běžní občané si na něj takhle nedovolují.
"Nemám oprávnění k propuštění vězňů. A vy nejste zmocněni ..."
"Udělejte to na mou odpovědnost" přerušuje ho Plutarch. "Stejně
jsme si pro ně přišli. Potřebujeme je pro plnění zvláštních obranných
úkolů."
Strážný odchází, aby se spojil s nadřízeným, a za chvíli se vrací
se svazkem klíčů. Vězni strávili v nepohodlných polohách tak
dlouhou dobu, že i po odstranění okovů mají potíže stát na nohách.
Musíme jim s Hurikánem a Plutarchem pomáhat. Flavius škobrtá o
kovovou mřížku nad kruhovým otvorem v podlaze a mně se stahuje
žaludek při otázce, proč asi tato místnost potřebuje odtok. Na skvrny
lidského strádání, které je třeba čas od času smýt z bílých obkladů…
V nemocnici vyhledávám matku, jedinou osobu, které věřím, že
se o ně opravdu postará. Trvá jí minutu, než poznává můj přípravný
tým, ale ještě předtím se jí po tváři rozlévá zděšení. Ne z pohledu na
zbědovaná těla, protože ta vídala ve Dvanáctém kraji denně, ale z
poznání, že se takové věci dějí i tady.
Matku do nemocnice přijali rádi, ačkoliv ji berou spíš jako sestru
než jako lékařku, i přes její celoživotní zkušenosti s ošetřováním a
léčením. Nikdo jí ale nebrání, když odvádí trojici do ordinace, aby si
prohlédla jejich zranění. Sedám si na lavičku na chodbě před
vchodem a čekám na její závěr. Matka si bude umět z jejich těl
přečíst bolest, kterou jim způsobili.
Hurikán si sedá vedle mě a objímá mě paží kolem ramen. "Ona je
vyléčí." Přikyvuji a uvažuji, jestli si taky vzpomněl na to, jak krutě
ho před časem ve Dvanáctém kraji zbičovali.
Plutarch a Fulvia usedají naproti nám, ale nijak nekomentují stav
mého přípravného týmu. Jestli o jejich osudu nevěděli, co si asi o
tomto rozhodnutí prezidentky Coinové myslí? Rozhoduji se, že jim v
přemýšlení pomohu.
"Řekla bych, že jsme všichni dostali jasný vzkaz," začínám.
"Cože? Jaký vzkaz?" ptá se Fulvia.
"Trest pro můj přípravný tým má sloužit jako varování,"
vysvětluji. "Nejen pro mě, ale taky pro vás. Prezidentka Coinová tím
dává jasně najevo, co se stane tomu, kdo ji neposlechne. Jestli si
namlouváte, že tady máte nějakou moc, rychle bych se takových iluzí
zbavila. Kapitolský původ tu zjevně neposkytuje žádnou ochranu.
Možná je naopak přítěží."
"Plutarch vymyslel a zorganizoval útěk z arény. Nedá se
srovnávat s těmi třemi vizážisty," odsekává Fulvia mrazivě.
Krčím rameny. "Když to říkáte… Ale co se stane, když se
Coinové znelíbíte? Můj přípravný tým unesli. Mohou aspoň doufat,
že se jednoho dne vrátí do Kapitolu. Hurikán a já dokážeme přežít v
lesích. Ale co vy? Kam utečete vy dva?"
"Jsme pro válečné úsilí poněkud důležitější, než si myslíš,"
odpovídá Plutarch bezstarostně.
"Jistěže jste. Splátci byli v první fázi her taky nezbytní,"
upozorňuji ho. "Pak jsme ale najednou začali být postradatelní -
nemám pravdu, Plutarchu?"
Po této poznámce se rozhostí ticho. Čekáme mlčky, dokud k nám
nepřichází má matka. "Budou v pořádku," oznamuje. "Neutrpěli
žádná trvalá zranění."
"Dobře. Výborně," přikyvuje Plutarch. "Jak brzy se mohou vrátit
do práce?"
"Pravděpodobně zítra," odhaduje matka. "Po tom, čím prošli, u
nich musíme očekávat emoční výkyvy. Jako obyvatelé Kapitolu
nejsou vůbec zvyklí na strádání."
"To nikdo z nás," říká Plutarch.
Pro zbytek dne mi dává volno. Nevím, jestli to udělal proto, že je
můj přípravný tým mimo hru, nebo že se mu zdám příliš rozhozená.
Jdeme s Hurikánem na oběd, kde dostáváme dušené fazole s cibulí,
silný krajíc chleba a šálek vody. Po Veniiných slovech mi chléb
hořkne v ústech, a tak pokládám zbytek krajíce na tác Hurikánovi.
Během oběda skoro nemluvíme, ale když dojídáme, Hurikán si
vyhrnuje rukáv a dívá se na svůj rozvrh. "Teď mám mít výcvik."
Přikládám svoje zápěstí vedle jeho ruky. "Já taky." Vzpomínám
si, že výcvik pro nás teď znamená lov.
Nemohu se dočkat, až budu moct uniknout do lesa, byť jen na
dvě hodiny, a na chvíli dokonce házím za hlavu všechny momentální
starosti. V zeleni a na slunečním světle si jistě daleko líp utřídím
myšlenky. Vycházíme na hlavní chodbu a dáváme se do běhu -
ženeme se do zbrojnice jako natěšené děti, takže k cíli dorážím
udýchaná a točí se mi hlava. To mi připomíná, že jsem se ještě zcela
neuzdravila. Strážní nám dávají naše staré zbraně, nože a pytel z
režného plátna. Nechávám si na kotník připnout kroužek s
vysílačkou a snažím se předstírat, že poslouchám instruktáž o použití
příruční vysílačky. V hlavě mi uvízne jen poznámka, že na vysílačce
jsou i hodiny a že se musíme vrátit do stanovené doby, jinak ztratíme
výsadu lovit. Tohle pravidlo se budu rozhodně snažit dodržet.
Ocitáme se na rozlehlém oploceném prostranství u lesa, které
slouží jako cvičiště, a strážní nám bez komentáře otvírají dobře
promazaná vrata. Tenhle plot by se překonával hodně těžko - je
vysoký deset metrů, neustále v něm hučí elektrický proud a nahoře je
ověnčen šroubovitě stočeným ostnatým drátem. Kráčíme lesem na
malou mýtinku, kde se zastavujeme a obracíme tváře ke slunci.
Otáčím se s rozpaženýma rukama kolem své osy - pomalu, aby se mi
nezamotala hlava.
Sucho, které jsem viděla ve Dvanáctém kraji, poškodilo i zdejší
vegetaci a pod nohama nám šustí spadané listí. Zouváme si boty.
Moje mi stejně úplně nesedí, protože v rámci šetrnosti, která vládne
Třináctému kraji, jsem dostala pár, z něhož někdo odrostl. Jeden z
nás přitom chodí nějak zvláštně, protože boty jsou prošlápnuté úplně
špatně.
Lovíme mlčky jako za starých časů. Nepotřebujeme se
dorozumívat slovy, protože se v lese pohybujeme jako dvě části
jednoho těla. Víme, co ten druhý udělá, a navzájem si kryjeme záda.
Jak je to dlouho, co jsme byli naposled takhle svobodní? Osm
měsíců? Devět? Není to úplně stejné jako dřív, vzhledem ke všemu,
co se mezitím odehrálo, vzhledem k vysílačkám na kotnících a tomu,
že musím tak často odpočívat. Šťastnější ale za současné situace už
asi být nemohu.
Zdejší zvěř není ani zdaleka tak plachá, jak by měla být. Chvíle,
kterou zvířata potřebují k tomu, aby si správně zařadila náš neznámý
pach, je stojí život. Za hodinu a půl máme asi tucet úlovků - králíků,
veverek a krocanů. Rozhodujeme se, že zbylý čas strávíme u tůně, do
které určitě vtéká podzemní pramen, protože voda v ní je studená a
čirá.Nic nenamítám, když se Hurikán nabízí, že vyvrhne kořist.
Dávám si na jazyk několik mátových listů, zavírám oči a opírám se o
kámen. Nořím se do okolních zvuků, nechávám na sebe pražit slunce
a jsem skoro úplně klidná, dokud mě ze zasnění nevytrhne
Hurikánův hlas. "Katniss, proč ti tak záleží na tvém přípravném
týmu?"
Otvírám oči, abych se podívala, jestli nežertuje, ale on se mračí
na králíka, kterému právě stahuje kůži. Ptá se vážně.
"A proč by nemělo?"
"Hm. Co třeba proto, že strávili uplynulý rok tím, že tě
zkrášlovali na jatka?" navrhuje.
"Je to mnohem složitější. Znám je. Tihle tři nejsou zlí ani krutí.
Nejsou ani nijak chytří. Týrat je… je jako týrat děti. Oni nechápou…
Chci říct, že nevědí…" Zaplétám se do vlastních slov.
"Co nevědí, Katniss?" naléhá Hurikán. "Že splátci - tedy
skutečné děti, ne jako ta tvoje trojice kašparů - jsou nuceni bojovat
na život a na smrt? Že jdete do arény pro pobavení lidí? Ono se to
drželo v Kapitolu pod pokličkou jako velké tajemství?"
"Ne. Ale oni se na to nedívají jako my," říkám. "Jsou tak
vychováváni a…"
"Ty je ještě omlouváš?" Jediným rychlým pohybem strhává z
králíka zbytek kůže.
Jeho slova mě zabolí, protože má pravdu, a je to absurdní.
Snažím se zaujmout rozumný postoj. "Zastávám se každého, s kým
takhle zacházejí kvůli tomu, že si vzal krajíc chleba. Možná mi to až
moc připomíná to, co se stalo tobě kvůli jednomu krocanovi."
Přesto Hurikán mířil do černého. To, jak mi záleží na mém
přípravném týmu, je divné. Měla bych je nenávidět a přát jim to
nejhorší. Jsou ale úplně bezradní a patřili k Cinnovi, který byl na mé
straně, ne?
"Já se nechci hádat," říká Hurikán. "Jen si nemyslím, že se ti
Coinová snažila něco naznačit, když je nechala potrestat za porušení
zdejších pravidel. Pravděpodobně to vnímala tak, že ti dělá
laskavost." Uloží králíka do pytle a zvedá se. "Měli bychom vyrazit,
abychom se stihli vrátit."
Nevšímám si pomocné ruky, kterou mi nabízí, a nejisté vstávám.
"Dobře." Cestou zpátky nemluvíme, ale hned za vraty cvičiště si na
něco vzpomínám. "Před Čtvrtohrami museli Octavia a Flavius odejít,
protože nedokázali přestat plakat kvůli tomu, že se vracím do arény.
A Venia se sotva dokázala rozloučit."
"Zkusím si na to vzpomenout, až tě budou líčit," odpovídá
Hurikán.
"Zkus," říkám.
Odevzdáváme úlovek v kuchyni Mastné Sae. Třináctý kraj se jí
docela líbí, i když má dojem, že zdejším kuchařům chybí fantazie.
Jenže žena, která dokázala připravit jedlého divokého psa s dušenou
rebarborou, si tu prostě musí připadat jako se svázanýma rukama.
Jsem vyčerpaná z lovu i nedostatku spánku. Vracím se do naší
ubikace, ale ta je vyklizená. Vzpomínám si, že nás kvůli
Pryskyřníkovi přestěhovali. Stoupám do nejvyššího patra a nacházím
ubikaci E. Vypadá úplně stejně jako naše dosavadní bydliště, až na
okno, šedesát centimetrů široké a dvacet centimetrů vysoké, přímo
uprostřed venkovní zdi. Před oknem je připevněná těžká kovová
deska, ale ta je teď odklopená a kocoura nikde nevidím. Lehám si na
postel a na tvář mi dopadají paprsky odpoledního slunce. Najednou
mě sestra budí na 18.00 - rozjímání.
Říká, že už od oběda oznamují chystané shromáždění. Musejí se
ho zúčastnit všichni s výjimkou osob, které mají neodkladné
povinnosti jinde. Přesouváme se podle ukazatelů do Sálu, obrovské
místnosti, kam se snadno vejdou tisíce lidí. Je vidět, že místnost,
která vznikla patrně v době před epidemií neštovic, byla určena pro
ještě větší počet obyvatel. Prim mě tiše upozorňuje na viditelné
následky řádění nemoci: na jizvy dospělých i znetvořené děti.
"Hodně tu vytrpěli," poznamenává.
Po dnešním dopoledni nemám náladu zdejší obyvatele nijak
litovat. "Ne víc, než my ve dvanáctce," podotknu. Matka přivádí
skupinku pohyblivých pacientů v nemocničních košilích a županech.
Je mezi nimi i Finnick, duchem nepřítomný, ale krásný. V ruce třímá
kousek tenkého provazu, který měří sotva třicet centimetrů. Je příliš
krátký, aby z něj i někdo tak šikovný jako Finnick spletl použitelnou
smyčku. Rozhlíží se kolem sebe, zatímco jeho prsty mechanicky
svazují a rozdělávají různé uzly.
Nejspíš to patří k jeho terapii. Přistupuji k němu a zdravím ho:
"Ahoj, Finnicku." Podle všeho si ničeho nevšiml, a tak do něj mírně
šťouchám, abych upoutala jeho pozornost. "Finnicku! Jak se ti
vede?"
"Katniss," říká a svírá mi ruku. Asi se mu ulevilo, že vidí známou
tvář. "Proč nás sem přivedli?"
"Oznámila jsem Coinové, že se stanu symbolem povstání, ale
musela mi slíbit, že jestli rebelové zvítězí, ostatní splátci dostanou
milost," odpovídám. "Přednese slib veřejně, aby ho slyšelo co nejvíc
svědků."
"To je dobře. Protože se bojím o Annii. Bojím se, že nevědomky
řekne něco, co by ostatní mohli chápat jako zradu," říká Finnick.
Annie. Jejda. Úplně jsem na ni zapomněla. "Neboj, o to jsem se
postarala." Tisknu mu dlaň a mířím přímo k pódiu v přední části
místnosti. Coinová si pročítá chystané prohlášení, a když mě vidí,
tázavě povytahuje obočí. "Potřebuji, abyste na seznam
omilostněných připojila Annii Orestovou," oznamuji jí.
Prezidentka se mračí. "Kdo to je?"
"Finnickova…" Co vlastně? Nevím, jak bych ji měla označit.
"Finnickova přítelkyně ze Čtvrtého kraje. Další vítězka. Když aréna
vyletěla do povětří, zatkli ji a odvezli do Kapitolu."
"Ach, ta pomatená dívka. To vážně není nutné," říká Coinová.
"Nemáme ve zvyku trestat tak narušené a křehké osoby."
Vzpomínám na pohled, který se mi naskytl dnes dopoledne. Na
Octavii schoulenou u stěny. Zřejmě se s Coinovou neshodujeme v
tom, co si představujeme pod pojmem křehkost. Nahlas ale jen
říkám: "V tom případě by neměl být problém ji tam přidat."
"Dobře," přikyvuje prezidentka a vpisuje tužkou Anniino jméno.
"Chceš být během oznámení se mnou na pódiu?" Vrtím hlavou.
"Myslela jsem si to. Radši se vrať mezi ostatní, za chvíli začnu."
Vracím se k Finnickovi.
Ve Třináctém kraji zbytečně neplýtvají ničím, tedy ani slovy.
Coinová žádá všechny o pozornost a sděluje, že jsem přijala úlohu
reprodrozda pod podmínkou, že ostatní vítězové - Peeta, Johanna,
Enobaria a Annie - budou mít zaručenou milost za škody, které
mohou povstalcům způsobit. Dav hučí a já slyším jasný nesouhlas.
Nikdo zřejmě ani v nejmenším nepochyboval, že se stanu
reprodrozdem, a má podmínka - ušetření potenciálních nepřátel - se
proto setkává s hněvivou reakcí. Nevšímám si zlostných pohledů lidí
okolo mě a soustředím se na pódium.
Prezidentka se na chvíli odmlčuje, aby se dav mohl vybouřit, a
pak rázně pokračuje. Její další slova jsou však pro mě novinkou.
"Výměnou za tuto bezprecedentní žádost však voják Everdeenová
slíbila, že se plně angažuje pro naši věc. Jakékoliv odchýlení od
plnění jejích úkolů, ať už na úrovni pohnutky či skutku, bude
chápáno jako porušení dohody. Imunita pro vítěze bude zrušena a
jejich osud určí zákony Třináctého kraje. Stejně jako další osud
vojáka Everdeenové. Děkuji vám."
Jinými slovy, jestli nebudu poslouchat jako hodinky, jsme všichni
mrtví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama