6.k

4. dubna 2012 v 18:47

Šok z toho, že jsem najednou uslyšela Haymitche, a zjištění, že
není jen provozuschopný, ale taky má opět do jisté míry kontrolu nad
mým životem, mě včera rozzuřilo. Okamžitě jsem opustila studio a
dnes jsem odmítla poslouchat jeho pokyny z prosklené kabiny. I tak
jsem okamžitě věděla, že se v hodnocení mého výkonu nepletl.
Trvalo mu celé dopoledne, než o hranicích mých schopností
přesvědčil ostatní. Vysvětlil jim, že tohle nezvládnu. Nedokážu stát v
televizním studiu, navlečená do kostýmu, s pečlivě upraveným
líčením a v oblaku falešného kouře, a přitom věrohodně burcovat
rebely k boji. Vlastně je zázrak, že jsem si tak dlouho vedla před
kamerami poměrně dobře. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě
Peeta. Sama na roli reprodrozda nemám.
Scházíme se kolem obrovského stolu v konferenční místnosti.
Coinová a její kamarila. Plutarch, Fulvia a můj přípravný tým.
Skupina lidí z Dvanáctého kraje, mezi nimiž jsou Haymitch a
Hurikán, ale i pár dalších, jejichž přítomnost si neumím vysvětlit,
jako jsou Leevy nebo Mastná Sae. Na poslední chvíli přichází
Finnick, který před sebou tlačí kolečkové křeslo s Diodem, a Dalton,
odborník na dobytek z Desátého kraje. Coinová je patrně sezvala,
aby se všichni stali svědky mého selhání.
Slova se ale ujímá Haymitch. Všechny vítá a z jeho řeči vyplývá,
že se přítomní dostavili na jeho osobní pozvání. To je poprvé, co
jsme spolu v jedné místnosti od chvíle, kdy jsem ho podrápala.
Vyhýbám se mu očima, ale všímám si jeho odrazu v jednom lesklém
kontrolním panelu na stěně. Má nezdravě nažloutlou barvu a hodně
zhubl, takže působí dojmem, jako kdyby se srazil. Na vteřinu mě
přepadá strach, že umírá, a musím si připomenout, že je mi to vlastně
jedno.
Nejdřív ze všeho Haymitch pouští záznam, který jsme právě
pořídili. Pod Plutarchovým a Fulviiným vedením jsem dosáhla
nových výšin otřesného herectví. Můj hlas ani pohyby nevypadají
přirozeně, jako kdybych byla loutka, kterou vodí neviditelné síly.
"Dobrá," říká Haymitch po přehrání mého debaklu. "Chce někdo
tvrdit, že nám takový materiál pomůže vyhrát válku?" Ticho.
"Výborně. Tím ušetříme čas. Teď se na minutku zamysleme. Chci,
aby si každý vzpomněl na jeden okamžik, kdy vás Katniss
Everdeenová upřímně dojala. Ne když jste jí záviděli účes, když jí
vzplanuly šaty nebo se do něčeho trefila šípem. Ne když ji Peeta
vykresloval jako dívku k pomilování. Chci slyšet, kdy ve vás sama
Katniss vyvolala nějaké skutečné emoce."
Ticho se protahuje, jako kdyby nemělo nikdy skončit, ale
nakonec si slovo bere Leevy. "Když se nabídla do Hladových her
místo Prim. Protože tehdy si určitě myslela, že zemře."
"Dobře. Skvělý příklad," chválí ho Haymitch. Bere do ruky
červený fix a píše do poznámkového bloku. "Přihlásila se do arény
místo své sestry." Rozhlíží se kolem stolu. "Kdo dál?"
K mému překvapení jako další promlouvá Boggs, kterého
považuji za svalnatého robota, jenž na slovo poslouchá prezidentku
Coinovou. "Když zpívala tomu umírajícímu děvčeti." Z nějakého
zákoutí paměti se mi vynořuje vzpomínka na Boggse, jak sedí s
malým chlapcem na klíně. Nejspíš jsem je viděla v jídelně. Možná
není jenom robot.
"Koho by to nezasáhlo, že?" říká Haymitch a zapisuje si další bod
do bloku.
"Já jsem plakala, když Katniss uspala Peetu, aby mu mohla jít pro
léky, a když ho na rozloučenou políbila!" ozývá se Octavia, ale pak
si zakrývá ústa, jako kdyby si byla jistá, že udělala velkou chybu.
Haymitch ale jen přikyvuje. "No jasně. Omámila Peetu, aby mu
zachránila život. Velmi pěkné."
V rychlém sledu a bez nějakého zjevného uspořádání následují
další dojemné okamžiky. Když jsem se spojila s Routou. Když jsem
po rozhovorech s vítězi chytila za ruku Pleva. Když jsem se snažila
nést Mags. A samozřejmě ta chvíle, kdy jsem si vysypala do dlaně
jedovaté bobule, které symbolizovaly pro různé lidi zcela odlišné
věci. Lásku k Peetovi. Snahu nevzdávat se ani ve zdánlivě neřešitelné
situaci. Odpor proti nelidskosti Kapitolu.
Haymitch zvedá poznámkový blok. "Takže otázka zní, co mají
všechny ty okamžiky společného?"
"To, že Katniss jednala sama za sebe," odpovídá Hurikán tiše.
"Nikdo jí neříkal, co má dělat nebo říkat."
"Neměla žádný připravený scénář. To je ono!" souhlasí Diod a
hladí mě po ruce. "Takže bychom tě měli prostě nechat na pokoji,
viď?"
Lidé kolem stolu se smějou. Dokonce i já se trochu uvolňuji.
"To je všechno moc hezké, ale nijak nám to nepomůže," reptá
Fulvia mrzutě. "Třináctý kraj bohužel nenabízí tolik příležitostí, aby
se projevila její spontaneita. Takže pokud nenavrhujete, abychom ji
hodili do bitevní vřavy…"
"Přesně to navrhuji," skáče jí Haymitch do řeči. "Vyvezte ji do
terénu a natáčejte ji při tom."
"Lidé si ale myslí, že je těhotná," upozorňuje ho Hurikán.
"Rozhlásíme, že po tom elektrickém šoku v aréně potratila," říká
Plutarch. "Je to velmi smutné. Velmi politováníhodné."
Nápad poslat mě do války je kontroverzní, ale Haymitch ho
podepřel neprůstřelným argumentem. Když podávám dobré výkony
jen v reálných situacích, pak mě musejí filmovat právě v nich. "Když
ji režírujeme nebo nutíme odříkávat předem připravený text, můžeme
maximálně doufat, že to jakž takž zvládne. Skutečně kouzelné
okamžiky musejí vycházet z ní. Na to lidé reagují."
"I když budeme opatrní, nemůžeme jí garantovat úplné bezpečí,"
namítá Boggs. "Bude na ni mířit každý…"
"Chci do toho jít," nenechávám ho domluvit. "Tady povstalcům
nijak nepomohu."
"A jestli tě zabijou?" ptá se Coinová.
"Zajistěte, ať to máte všechno natočené. Ty záběry pak budete
moct použít," odpovídám.
"Dobře," říká Coinová. "Ale budeme postupovat krok za krokem.
Najdeme co nejméně nebezpečnou situaci, ve které by ses mohla
chovat spontánně." Obchází místnost a studuje osvětlené mapy krajů
s pozicemi jednotek. "Odpoledne ji zavezte do Osmého kraje. Ráno
tam proběhlo těžké bombardování, ale to podle všeho skončilo. Chci
ji mít na místě s plnou výzbrojí, s oddílem osobních strážců a se
štábem. Haymitchi, vy budete ve vzduchu a zůstanete s ní v kontaktu.
Uvidíme, jak to půjde. Máte k tomu ještě někdo něco?"
"Umyjte jí tvář," říká Dalton. Všichni se k němu otáčejí. "Je to
pořád dívka a vy jste z ní udělali pětatřicátnici. To není dobře. Takhle
nějak by si počínal Kapitol."
Coinová ukončuje poradu a Haymitch ji žádá, aby si se mnou
mohl promluvit v soukromí. Odcházejí všichni kromě Hurikána,
který nejisté přešlapuje po mém boku. "Čeho se bojíš?" ptá se ho
Haymitch. "Jestli tady někdo potřebuje ochranku, jsem to já."
"To je v pohodě," říkám a Hurikán odchází. V místnosti je slyšet
pouze hučení počítačů a ventilace.
Haymitch usedá proti mně. "Budeme muset zase spolupracovat.
Takže začni. Jen to řekni."
Vzpomínám na vzteklou, zuřivou scénu na palubě vznášedla i na
svou následnou hořkost. Nahlas ale jen říkám: "Nemohu uvěřit, že
jste nezachránil Peetu."
"Já vím," odpovídá.
Tohle nemůže být všechno. Ne proto, že se neomluvil. Ale
protože jsme byli tým. Dohodli jsme se, že udržíme Peetu naživu.
Byla to opilecká dohoda, uzavřená za noční temnoty, ale i taková
dohoda platí. A já hluboko uvnitř vím, že jsme oba selhali.
"Teď vy," vybízím ho.
"Nemohu uvěřit, že jsi od něj tu noc odešla," říká Haymitch.
Přikyvuji. Má pravdu. "Pořád se k tomu v duchu vracím.
Přemýšlím, co jsem mohla udělat, abych zůstala s ním a přitom
nemusela ukončit spojenectví s ostatními. Ale nic mě nenapadá."
"Neměla jsi na výběr. A i kdybych tu noc dokázal přimět
Plutarcha, abychom zachránili i jeho, všichni bychom se zřítili. Už
takhle jsme odtamtud vyvázli jen tak tak." Konečně se mu dívám do
očí. Takhle vypadají oči člověka ze Sloje. Jsou šedé, hluboké a
podmalované kruhy po bezpočtu bezesných nocí. "On pořád žije,
Katniss."
"Hra ještě neskončila." Snažím se o optimismus, ale láme se mi
hlas. "Ano. A já jsem pořád tvůj instruktor." Haymitch na mě míří
fixem. "Až budeš v terénu, nezapomeň, že jsem ve vznášedle nad
tebou. Budu mít lepší přehled o situaci, takže dělej, co ti řeknu."
"Uvidíme," odpovídám.
Vracím se do maskérny a omývám si tvář. Do odpadu odtékají
šmouhy barev. Osoba, která na mě hledí ze zrcadla, působí uštvaně,
má nedokonalou pleť a unavené oči, ale aspoň vypadá jako já.
Strhávám si z paže obvaz a odhaluji svou ošklivou jizvu. Tak. I tohle
jsem já.
Vzhledem k tomu, že se chystám do válečné zóny, Diod mi
pomáhá s oblékáním do zbroje podle Cinnova návrhu. Patří k ní
helma z nějakého kovu, která mi lne těsně k hlavě, její materiál je
pružný jako látka a mohu ho shrnout dozadu jako kápi. Vesta, která
ochrání životně důležité orgány. Malé bílé sluchátko připojené
drátem k límci. Diod mi ještě připevňuje k pasu masku, kterou
nemusím mít nasazenou, pokud nedojde k plynovému útoku. "Jestli
uvidíš, jak se někdo hroutí bez zjevné příčiny k zemi, okamžitě si ji
nasaď," radí mi. Nakonec mi věší na záda pouzdro, které obsahuje tři
toulce se šípy. "Pamatuj si: napravo jsou zápalné, nalevo výbušné a
uprostřed normální. Neměla bys je potřebovat, ale opatrnosti není
nikdy dost."
Přichází Boggs, aby mě odvedl do sekce letecké divize. Když
před námi zastavuje výtah, přibíhá rozrušený Finnick. "Katniss, oni
mě nenechají jet! Říkal jsem jim, že jsem v pořádku, ale nechtějí mě
ani pustit do vznášedla!"
Přejíždím ho očima - bosé nohy v papučích, nemocniční košile,
rozcuchané vlasy, zpola zauzlovaný provaz mezi prsty i nepřítomný
pohled - a vím, že všechny mé přímluvy by byly zbytečné. Ani já
sama nepovažuji za dobrý nápad, abychom ho brali s sebou. A tak se
pleskám dlaní do čela a říkám: "Jé, já zapomněla. Měla jsem ti
vyřídit, ať se přihlásíš u Dioda ve Speciální zbrojnici. Vyrobil ti nový
trojzubec."
Při slově trojzubec se odněkud z hlubiny vynořuje starý Finnick.
"Vážně? Co umí?"
"Nevím. Ale jestli je aspoň z poloviny tak dobrý jako můj luk se
šípy, hned si ho zamiluješ," slibuji mu. "Budeš s ním napřed muset
cvičit."
"Jasně. Samozřejmě. Tak to abych radši šel dolů," říká.
"Firmičku?" zastavuji ho ještě. "Nechceš si vzít kalhoty?"
Dívá se na svoje nahé nohy, jako kdyby si poprvé všiml, co má
vlastně na sobě. Pak ze sebe strhává košili a zůstává jen ve spodním
prádle. "Proč? Nemůžeš se snad takhle soustředit?" ptá se a zaujímá
komicky vyzývavou pózu.
Musím se smát. Je to legrační a Boggs se navíc tváří, jako by mu
to bylo mimořádně nepříjemné. Taky jsem šťastná, že Finnick zase
trochu připomíná toho chlapíka, se kterým jsem se setkala před
Čtvrtohrami.
"Jsem jenom člověk, Odaire." Nastupuji do výtahu a čekám, až se
za námi zavřou dveře. "Omlouvám se," říkám Boggsovi.
"Nemáš zač. Myslím, že jsi to zvládla dobře," odpovídá. "Aspoň
jsem ho nemusel zatknout."
"Pokradmu si ho prohlížím. Je mu kolem pětačtyřiceti, má
nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a modré oči. Bezchybné držení
těla. Už podruhé na mě promluvil tak, jako kdybychom byli spíš
přátelé než protivníci. Snad bych mu měla dát šanci. Jenže on tak
bezvýhradně poslouchá Coinovou…
Ozývá se série hlasitých klapnutí, výtah se na chvilku zastavuje a
pak pokračuje v pohybu do strany. "My jedeme vodorovně?" divím
se.
"Ano. Třináctým krajem probíhá celá síť výtahových šachet,"
vysvětluje Boggs. "Tahle probíhá těsně nad transportní částí páté
letecké plošiny. Jedeme do hangáru."
Hangár. Vězení. Speciální obranná sekce. Oblast určená k
produkci jídla. Elektrárna. Čistička vody a vzduchu. "Třináctka je
mnohem větší, než jsem si myslela."
"To není naše zásluha," říká Boggs. "V podstatě jsme to tady
zdědili. Máme co dělat, abychom všechno udrželi v provozu."
Ozývá se další cvakání, krátce klesáme - jen o dvě patra -a dveře
se otvírají v Hangáru.
"Ach" vydechuji mimovolně, když před sebou vidím celou letku
s nesčetnými řadami různých typů vznášedel. "Tohle jste taky
zdědili?"
"Některá jsme vyrobili, některá patřila ke kapitolské letce.
Samozřejmě jsme je modernizovali," říká Boggs.
Znovu se mi vrací nechuť vůči Třináctému kraji. "Takže jste měli
celou dobu takovou výzbroj a nechali jste všechny ostatní kraje
napospas Kapitolu?"
"To není tak jednoduché," namítá Boggs. "Až donedávna jsme
neměli ani dost sil na protiútok. Sotva jsme se drželi při životě. Když
jsme svrhli a popravili zdejší Kapitolany, jen hrstka z nás uměla
pilotovat. Mohli jsme na ně vystřelit jaderné rakety, to ano. Jenže u
takového typu útoku se vždycky člověk musí ptát: zbudou po jaderné
válce s Kapitolem vůbec nějací lidé?"
"Teď mluvíte skoro jako Peeta. A přitom jste ho všichni označili
za zrádce," připomínám mu.
"Protože volal po složení zbraní," vrtí hlavou Boggs. "Všimni si,
že ani jedna strana nepoužila jaderné hlavice. Bojujeme postaru.
Tudy, vojáku Everdeenová." Ukazuje na jedno z menších vznášedel.
Vystupuji po schůdcích. Ve stroji už je namačkaný televizní štáb
s vybavením. Všichni na sobě mají tmavě šedé vojenské kombinézy
Třináctého kraje, dokonce i Haymitch, ačkoliv nevypadá v
nepohodlném límci nijak spokojeně.
Přibíhá Fulvia Cardewová a podrážděně vzdychá nad mou
nenalíčenou tváří. "Tolik práce, a zbytečně. Já ti to nevyčítám,
Katniss. Jenže hrozně málo lidí se rodí s televizní tváří. Jako on."
Chytá Hurikána, který si právě povídá s Plutarchem, a otáčí ho k
nám. "No není krásný?"
Hurikán asi opravdu vypadá v uniformě dobře. Fulviina otázka
nás oba vzhledem k naší minulosti uvádí do rozpaků. Snažím se
vymyslet nějakou duchaplnou odpověď, ale předbíhá mě Boggs:
"Nečekejte, že si z toho sedneme na zadek. Právě jsme viděli
Finnicka Odaira ve spodním prádle." Nejspíš začnu mít Boggse ráda.
Ozývá se varovné hlášení před startem a já si zapínám pás na
sedadle vedle Hurikána, naproti Haymitchovi a Plutarchovi.
Projíždíme bludištěm chodeb, které ústí na vyvýšenou plošinu. Jakási
zdviž vynáší náš stroj nad nejvyšší patra a najednou se ocitáme na
prostranství obklopeném lesy. Odlepujeme se od plošiny a zahalují
nás mraky.
Když mám teď konečně chvilku klidu na přemýšlení, uvědomuji
si, že vůbec netuším, co mě na tomhle výletu do Osmého kraje čeká.
Vlastně nevím skoro nic o momentální válečné situaci ani o tom, co
je třeba k našemu vítězství, nebo o tom, co se stane, pokud opravdu
vyhrajeme.
Plutarch se mi všechno snaží co nejjednodušeji vysvětlit. Panem
vyhlásil Kapitolu válku. Zapojili se do ní všechny kraje s výjimkou
Druhého, který i přes účast v Hladových hrách vždy udržoval s
našimi nepřáteli úzké styky, dostává kvalitnější jídlo a tamější
obyvatelé mají lepší podmínky k životu. Po temných dobách a údajné
likvidaci třináctky se Druhý kraj stal novým kapitolským centrem
obrany, i když je veřejně prezentován jako středisko těžby kamene,
podobně jako se ve třináctce údajně hlavně těžil grafit. Druhý kraj
nejen vyrábí zbraně, ale taky trénuje, a dokonce dodává některé
mírotvorce.
"Chcete říct, že někteří mírotvorci pocházejí z Druhého kraje?"
ptám se. "Já myslela, že jsou všichni z Kapitolu."
Plutarch přikyvuje. "To si máte myslet. A někteří se tam opravdu
narodili, ale Kapitol nemá dost obyvatel na tak velkou armádu. Navíc
je obtížné nalákat lidi vychované v Kapitolu, aby vedli nudný a
nuzný život v krajích. Dvacetiletá služba, žádné manželství, žádné
děti. Někteří berou vojenskou službu jako čest, jiní ji zvolí jako
alternativu k trestu. Když vstoupíš mezi mírotvorce, jsou například
smazány všechny tvoje dluhy. Mnoho Kapitolanů vězí v dluzích až
po uši, ale ne každý z nich je vhodný pro vojenskou službu. Proto
Kapitol shání vojáky i ve Druhém kraji. Jejich obyvatelé tak mohou
uniknout chudobě a práci v lomech. Jsou vychováváni jako válečníci.
Sami jste viděli, jak ochotně se jejich děti nabízejí jako splátci."
Cato a Kordeta. Brutus a Enobaria. Zažila jsem jejich dychtivost i
krvežíznivost na vlastní kůži. "Ale všechny ostatní kraje jsou na naší
straně?" ujišťuji se.
"Ano. Naším cílem je obsadit kraje jeden po druhém. Nakonec si
necháváme dvojku. Tím odřízneme Kapitol od všech zásob, a až ho
oslabíme, vpadneme přímo do něj," vysvětluje Plutarch. "To bude
mnohem náročnější fáze, ale zatím jsme teprve na začátku cesty."
"Kdo bude vládnout, jestli vyhrajeme?" ptá se Hurikán.
"Všichni," odpovídá Plutarch. "Vytvoříme republiku, kde budou
mít obyvatelé všech krajů i Kapitolu právo volit své zástupce v
centralizované vládě. Netvařte se tak nedůvěřivě, tenhle systém už
kdysi fungoval."
"Na papíře," bručí Haymitch.
"Píše se o něm v historických knihách," namítá Plutarch. "A když
to zvládli naši předkové, dokážeme to taky."
Nemám pocit, že bychom se měli snažit vyrovnat se předkům.
Stačí se podívat, jaký odkaz nám zanechali: války a poškozenou
planetu. Očividně jim bylo jedno, co se stane s generacemi, které
přijdou po nich. Ten nápad s republikou ovšem nezní tak špatně.
Přinejmenším půjde o vylepšení oproti současnému stavu.
"A když prohrajeme?" hlesnu.
"Když prohrajeme?" Plutarch bloudí pohledem po okolních
oblacích a rty mu křiví ironický úšklebek. "V takovém případě nás
napřesrok čekají vskutku nezapomenutelné Hladové hry. Což mi
připomíná…" Vytahuje z vesty ampulku, vyklepává z ní do dlaně
tmavě fialové pilulky a podává nám je. "Pojmenovali jsme je rulík na
tvou počest, Katniss. Povstalci si nemohou dovolit, aby kohokoliv z
nás zajali. Ale slibuji, že to bude naprosto bezbolestné."
Beru do ruky jednu pilulku a přemýšlím, kam si ji mám schovat.
Plutarch mi poklepává na levé rameno. Zvedám k němu pravou ruku
a nahmatávám malou kapsičku, do které mohu pilulku uložit. I
kdybych měla svázané ruce, stačí jen sklonit hlavu a vzít si ji zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama