8.k

5. dubna 2012 v 0:06
Odněkud se vynořuje Boggs a chytá mě za paži, ale nechci nikam
utíkat. Ohlížím se na nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se hroutí
zbytek budovy, a veškerá moje bojovnost je rázem tatam. Všichni ti
lidé - stovky zraněných, příbuzných i zdravotníci z Třináctého kraje
- jsou po smrti. Otáčím se zpátky k Boggsovi. Má oteklou tvář od
Hurikánovy boty. Nejsem žádná odbornice, ale určitě má zlomený
nos. Jeho hlas však zní spíš odevzdaně než zlostně. "Vracíme se k
přistávací ploše." Poslušně vyrážím, ale podlamují se mi nohy.
Bolest za pravým kolenem se vrací s novou silou. Nával adrenalinu,
který ji dočasně utlumil, už odezněl a ozývají se i další části mého
těla. Jsem potlučená, zkrvavená a mám pocit, jako kdyby mi někdo
bušil zevnitř do lebky kladivem. Boggs mi věnuje jediný rychlý
pohled, zvedá mě a vybíhá k přistávací ploše. V polovině cesty se mi
zvedá žaludek a zvracím na jeho neprůstřelnou vestu. Dá se to těžko
poznat, protože je udýchaný, ale mám dojem, že si vzdychl.
Už na nás čeká malé vznášedlo, jiné než to, které nás dopravilo
sem. Za pár okamžiků se odlepujeme od země. Tentokrát tu nejsou
pohodlná sedadla ani okna. Zdá se, že jde o nákladní stroj. Boggs
poskytuje první pomoc zraněným, abychom vydrželi, než dorazíme
do Třináctého kraje. Ráda bych si sundala vestu, kterou jsem si
pozvracela, ale je moc velká zima. Ležím na podlaze, s hlavou v
Hurikánově klíně. Boggs přese mne přehazuje dva pytlovinové vaky
a já ztrácím vědomí.
Když přicházím k sobě, je mi teplo a ležím na svém starém
nemocničním lůžku. Matka mi kontroluje tep. "Jak se cítíš?" ptá se.
"Jsem trochu pomlácená, ale jinak dobře," odpovídám.
"Dozvěděly jsme se, že někam letíš, až když jsi byla pryč,"
poznamenává matka.
Bodá mě u srdce. Když vaše rodina musela už dvakrát přihlížet,
jak odcházíte do arény Hladových her, neměli byste zapomínat na
takové maličkosti. "Promiň. Nikdo ten útok nečekal. Měla jsem
jenom navštívit pacienty," vysvětluji. "Příště jim řeknu, ať se tě
nejdřív zeptají."
"Katniss, nikdo se mě na nic neptá," připomíná mi matka.
To je pravda. Ani já ne. Už od chvíle, kdy zemřel můj otec. Proč
předstírat opak? "Tak jim řeknu, ať tě informují."
Na stolku u postele leží kousek šrapnelu, který mi vytáhli z nohy.
Větší starosti lékařům působí možné poškození mozku, protože jsem
se dosud plně nezotavila z minulého zranění. Netrápí mě ale dvojité
vidění a myšlenky mám docela jasné. Prospala jsem zbytek
včerejšího odpoledne i větší část noci a umírám hlady. Dostávám
neuspokojivě malou snídani - jen pár kousků chleba namočených v
teplém mléce. Časně dopoledne se mám zúčastnit porady na
velitelství. Chystám se vstát, ale pak mi dochází, že mě tam dovezou
i s lůžkem. Ráda bych se prošla, ale o tom nechce nikdo ani slyšet, a
tak je aspoň přemlouvám, abych mohla jet na kolečkovém křesle.
Cítím se opravdu dobře, až na hlavu, zraněnou nohu, bolestivé
modřiny a nevolnost, která mě přepadla pár minut po jídle. To křeslo
je možná nakonec docela dobrý nápad.
Cestou do konferenční místnosti roste mé znepokojení. Co na mě
asi čeká? Neposlechli jsme s Hurikánem přímé rozkazy, což může
Boggs jasně doložit i svým zraněním. Určitě nás potrestají, ale snad
nezajdou tak daleko, aby Coinová zrušila naši dohodu o imunitě
vítězů. Nepřipravila jsem Peetu o tu nepatrnou ochranu, kterou jsem
mu byla schopná poskytnout?
Na velitelství jsou zatím jen Cressida, Messalla o oba hmyzové.
Messalla se na mě rozzáří a hlaholí: "Tady je naše hvězda!"
I ostatní se usmívají tak upřímně, že jim mimoděk úsměv
oplácím. V Osmém kraji na mě udělalo dojem, jak mě během
bombardování následovali na střechu a postavili se Plutarchovi, když
chtěli ještě pár záběrů. Neodvádějí jen svou práci - jsou na ni hrdí.
Jako Cinna.
Napadá mě zvláštní myšlenka: kdybychom se ocitli v aréně,
vybrala bych si je za spojence. Cressidu, Messallu a… a… "Musím
vám přestat říkat hmyzové" oslovuji kameramany. Vysvětluji jim, že
neznám jejich jména, ale jejich obleky mi připomínají hmyzí krunýř.
To srovnání je ani v nejmenším nerozhází. I bez kamer se výrazně
podobají jeden druhému. Oba mají stejné pískové vlasy, zrzavé
vousy a modré oči. Mladík s nakrátko okousanými nehty se
představuje jako Castor, ten druhý je jeho bratr a jmenuje se Pollux.
Čekám, že mě Pollux pozdraví, ale jen na mě kývá. Nejdřív si
myslím, že je ostýchavý nebo nemluvný, ovšem něco mi na něm
nesedí: to, jak má propadlé rty, úsilí, s nímž polyká - a dochází mi
pravda, ještě než Castor dodává, že Pollux je avox. Vyřízli mu jazyk,
takže už nikdy nepromluví. A já už nemusím uvažovat, co ho
přimělo riskovat všechno, aby pomohl svrhnout Kapitol.
| Místnost se plní lidmi a já se připravuji na méně příjemné
přivítání. Mračí se ale jen Haymitch, který vždycky vybočuje z davu,
a Fulvia Cardewová. Boggs má obličej zakrytý umělohmotnou
maskou, která mu sahá od horního rtu k obočí - s tím zlomeným
nosem jsem se nemýlila -, takže nepoznám, jak se tváří. Prezidentka
Coinová si družně povídá s Hurikánem, jako kdyby byli staří
kamarádi.
Hurikán si sedá na židli vedle mého kolečkového křesla a já se ho
ptám: "Našel sis novou kamarádku?"
Střelí pohledem po prezidentce. "Jeden z nás musí být přístupný."
Něžně se dotýká mého spánku. "Jak se cítíš?"
Ke snídani určitě podávali dušený česnek a konzervovanou
ovocnou šťávu. Čím víc lidí přichází, tím silnější vůně se tu šíří. Je
mi nevolno a světla mě bodají do očí. "Jako na houpačce," říkám. "A
co ty?"
"Je to dobrý. Vyndali ze mě pár kousků šrapnelu. Nic vážného,"
mává rukou.
Coinová zahajuje schůzku. "Naše televizní ofenziva oficiálně
začala. Pro ty z vás, kteří jste zmeškali včerejší vysílání naší první
proklamy v osm večer - nebo sedmnáct dalších vysílání, která se
Diodoví od té doby podařila -, začneme jeho promítnutím."
Promítnutím? Takže štáb nejenže získal použitelné záběry, ale
sestavil z nich proklamu a opakovaně ji odvysílali. Čekám se
zvlhlými dlaněmi, až se uvidím v televizi. Co když jsem byla
hrozná? Co když jsem pořád ztuhlá a prkenná jako ve studiu a oni se
jen vzdali naděje, že ze mě vyrazí něco lepšího? Ze stolu se
vysouvají obrazovky, světla v místnosti pohasínají a všichni umlkají.
První vteřinu zůstává obrazovka černá. Pak se objevuje
drobounká jiskra, která vykvétá, šíří se a beze zvuku pohlcuje
temnotu, dokud celá obrazovka nežhne ohněm, tak skutečným a
prudkým, až budí dojem, že z něj sálá teplo. Z plamenů vystupuje
můj odznak s reprodrozdem, rozpálený doruda, a promlouvá
hluboký, zvučný hlas, který mě straší ve snech. Claudius
Templesmith, oficiální hlasatel Hladových her, deklamuje: "Katniss
Everdeenová, dívka v plamenech, stále hoří."
Najednou se vidím, jak stojím před skutečným ohněm a kouřem v
Osmém kraji. "Chci říct vzbouřencům, že jsem naživu. Že stojím v
Osmém kraji, kde Kapitol právě vybombardoval nemocnici plnou
neozbrojených mužů, žen a dětí. Nikdo nepřežil." Následuje střih na
hroutící se nemocnici a na zoufalé přihlížející. "Všem chci říct tohle:
jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude jednat
férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte. Protože víte,
kdo jsou a čeho jsou schopní."Kamera zase zabírá mě, jak rozpřahuji
ruce, abych s nimi obsáhla hrůznou scénu kolem. "Tohle je jejich
práce. A my jim to musíme vrátit!" Proklama pokračuje naprosto
fantastickým sestřihem z bitvy. K zemi se snášejí bomby, my
prcháme a výbuch nás sráží na zem - objevuje se detail mého
krvavého zranění. Šplháme na střechu, krčíme se u kulometného
hnízda a následují záběry vzbouřenců, Hurikána a především mě, jak
sestřelujeme nepřátelská vznášedla. Střih a na obrazovce jsem zase
jen já. Kráčím proti kameře. "Prezident Snow říká, že nám takhle
posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete nás mučit,
bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?" Kamera
opisuje pomalý oblouk a zaostřuje na hořící bombardér s jasně
viditelným erbem Kapitolu. Pak jsem v záběru opět já, jak křičím na
prezidenta. "Jiskra zažehla požár! A jestli shoříme my, vy shoříte s
námi!" Obrazovku pohlcují plameny, z nichž vystupuje nápis
vyvedený velkými černými písmeny:
JESTLI SHOŘÍME, VY SHOŘÍTE S NÁMI
Vzápětí slova vzplanou a celá obrazovka zčerná.
Po chvilce ticha se místností rozléhá potlesk a několik lidí žádá
ještě o jedno promítnutí. Coinová shovívavě souhlasí a já, protože už
vím, co přijde, se snažím uvažovat, jaké by to bylo, dívat se na něco
takového doma ve Sloji. Jde o jasné poselství namířené proti
Kapitolu. Něco takového ještě v televizi nebylo. Přinejmenším za
mého života ne.
Obrazovka podruhé zčerná, ale já potřebuji vědět víc. "Promítalo
se to po celém Panemu? I v Kapitolu?"
"V Kapitolu ne," odpovídá Plutarch. "Zatím se nám nepodařilo
nabourat se do jejich systému, ale Diod na tom pracuje. Ve všech
krajích proklamu viděli. Dokonce i ve dvojce, což je pro nás v téhle
fázi možná ještě cennější."
"Claudius Templesmith je na naší straně?" ptám se.
Plutarch se pobaveně směje. "Jenom jeho hlas. A ten jsme mohli
snadno využít. Ani jsme ho nemuseli nějak speciálně stříhat. Tuhle
větu pronesl v prvních hrách." Pleská dlaní do stolu. "Prosím o další
potlesk pro Cressidu, její skvělý štáb a samozřejmě pro naši
talentovanou hvězdu!"
Připojuji se k potlesku, dokud mi nedochází, že tou talentovanou
hvězdou jsem já a že se nesluší, abych tleskala sama sobě. Ve
Fulviině tváři ale pořád vidím napětí. Asi je pro ni těžké
překousnout, že Haymitchův nápad v Cressidině režii uspěl, zatímco
její studiový přístup zcela selhal.
Coinové zřejmě dochází trpělivost. "Ano, chvála je zcela na
místě. Výsledek je lepší, než jsme doufali. Musím však vyjádřit
znepokojení nad mírou rizika, kterou jste na sebe ochotni brát. Vím,
že ten nálet byl nečekaný, ale za daných okolností bychom podle
mého názoru měli znovu zvážit rozhodnutí posílat Katniss do
skutečného boje."
Rozhodnutí? Posílat mě do boje? Takže ona neví, že jsem
porušila rozkazy, vytrhla si z ucha sluchátko a zdrhla osobním
strážcům? Co dalšího před ní zatajili?
"Bylo to těsné," připustil Plutarch zachmuřeně. "Ale všichni
dobře víme, že nezískáme žádný použitelný materiál, pokud ji
zamkneme do bunkru pokaždé, když někde někdo vystřelí."
"Tobě to nevadí?" zeptala se prezidentka. • Hurikán mě musí pod
stolem kopnout, abych si uvědomila, že Coinová mluví na mě. "Ne,
vůbec. Jsem ráda, že jsem pro změnu mohla něco dělat."
"I tak, příště buďte opatrnější. Zvlášť když teď Kapitol ví, co
Katniss dokáže," nabádala nás Coinová. Místností se nese souhlasné
bručení.
Nikdo nevyplísnil Hurikána ani mě. Nevynadal nám Plutarch,
jehož autoritě jsme se vzepřeli. Ani Boggs, kterému Hurikán zlomil
nos. Ani hmyzové, kteří se kvůli nám přimotali do boje. Ani
Haymitch - ne, moment. Haymitch na mě vrhá smrtící pohled a s
úšklebkem sladce říká: "Jistě, přece bychom nechtěli přijít o našeho
drahého reprodrozda, jen co konečně začal zpívat." V duchu se
zapřísahám, že s ním nikdy nesmím zůstat o samotě, protože se mi
zjevně chce pomstít za to pitomé sluchátko.
"Co dalšího jste naplánovali?" ptá se prezidentka.
Plutarch kývá na Cressidu, která nahlíží do psací desky. "Máme
ještě vynikající záběry Katniss v té nemocnici. Mohli bychom
sestříhat další proklamu s hlavním námětem Protože víte, kdo jsou a
čeho jsou schopní. Zaměříme se na to, jak si Katniss povídá s
pacienty, hlavně s dětmi, na vybombardování nemocnice a na trosky,
které z ní zbyly. Messalla už na tom pracuje. Taky nám vrtá hlavou
ten odznak reprodrozda. Chtěli bychom připomenout Katnissiny
nejlepší momenty a proložit je záběry z povstání a války. Nazveme to
Oheň se šíří. A Fulvia přišla s naprosto skvělým nápadem."
Fulvii mizí z tváře nakyslý výraz, ale jen na chvilku. "No, nevím,
jestli je tak skvělý, ale říkala jsem si, že bychom mohli udělat sérii
proklam nazvaných Vzpomínáme. Každý by byl věnovaný jednomu
mrtvému splátci. Malé Routě z jedenáctky. Staré Mags ze čtyřky.
Každý kraj bychom tak mohli oslovit tím, co se ho přímo týká."
"Vzdávali bychom poctu jednotlivým splátcům," přikyvuje
Plutarch.
"To je opravdu skvělé, Fulvie," chválím ji upřímně. "Jde o
výborný způsob, jak lidem připomenout, proč bojují."
"Mohlo by to fungovat," krčí Fulvia rameny. "Průvodní slovo by
obstaral Finnick. Jestli o takové proklamy bude zájem."
"Upřímně řečeno si myslím, že jich nikdy nemůžeme natočit
dost," říká Coinová. "Můžete je začít připravovat už dnes?"
"Jistě," odpovídá Fulvia. Naše chvála ji očividně uchlácholila.
Cressida svým tahem urovnala napětí v tvůrčí skupině. Ocenila
Fulvii za nápad, který je opravdu velice dobrý, a uvolnila si ruce pro
práci s reprodrozdem v terénu. Plutarch se kupodivu nesnaží
připisovat si jakékoliv zásluhy. Jako kdyby jenom chtěl, aby televizní
ofenziva fungovala. Pak si však uvědomuji, že Plutarch je hlavní
tvůrce her, nikoliv obyčejný člen týmu. Není pěšák. Jeho cenu
neurčují jednotlivosti, nýbrž úspěch celku. Ovace přijme až po
případném vítězství. A tehdy bude taky očekávat svou odměnu.
Prezidentka posílá všechny do práce a Hurikán mě odváží zpátky
do nemocnice. Smějeme se tomu, jak ostatní ututlali naši
neposlušnost. Podle Hurikána nikdo neměl chuť přiznat, že nás
nedokázal zvládnout. Já navrhuji laskavější vysvětlení: nikdo nechtěl
ohrozit šanci, že nás zase bude smět vzít do terénu, když konečně
získali pár slušných záběrů. Pravdu máme nejspíš oba. Hurikán musí
jít za Diodem do Speciální obranné sekce a já usínám.
Mám pocit, že jsem zavřela oči jen na minutku, ale když je
otvírám, polekaně si všímám Haymitche, který sedí pár desítek
centimetrů od mé postele a čeká. Jestli hodiny nelžou, možná i pěkně
dlouho. Napadá mě, jestli bych neměla zavolat nějakého svědka, ale
soukromému rozhovoru se stejně nevyhnu, dřív nebo později.
Haymitch se předklání a houpá mi před obličejem nějakou
věcičkou na bílém drátku. Těžko se mi zaostřuje, ale tuším, co to je.
Pouští předmět na mou přikrývku. "Tvoje sluchátko. Dám ti s ním
ještě jednu šanci. Ne víc. Jestli si ho zase vyndáš, dostaneš tohle."
Zvedá jakousi kovovou konstrukci, kterou okamžitě v duchu
pojmenovávám chomout. "To je náhradní přijímací jednotka, která se
ti zaklapne kolem hlavy a pod bradou. Otvírá se klíčem a ten budu
mít jenom já. Kdyby se ti ji přece jen podařilo nějak sundat…"
Haymitch pokládá chomout na postel a ukazuje mi maličký stříbrný
čip. "Nechám ti chirurgicky vpravit do ucha tenhle vysílač, abys mě
slyšela dvacet čtyři hodin denně."
Představa, že bych celé dny musela poslouchat Haymitche, mě
děsí. "Příště si to sluchátko nevyndám," mumlám.
"Prosím?" Přikládá si dlaň k uchu.
"Příště si to sluchátko nevyndám!" opakuji dost hlasitě, abych
vzbudila polovinu nemocnice.
84
"Víš to jistě? Protože já se klidně spokojím s kteroukoliv z
druhých dvou alternativ," říká.
"O tom nepochybuji," odsekávám. Svírám sluchátko v dlani, aby
mi ho nemohl vzít, a volnou rukou mu házím chomout do obličeje.
Haymitch ho bez potíží chytá. Nejspíš to čekal. "Ještě něco?"
Haymitch vstává a obrací se k odchodu. "Když jsem čekal, až se
vzbudíš, snědl jsem ti oběd."
Všímám si prázdné misky a tácu na stolku vedle postele.
"Nahlásím vás," hučím do polštáře.
"Jen si posluž, drahoušku." Odchází. Dobře ví, že nejsem
žalobník.
Chtěla bych znovu usnout, ale nedaří se mi to. Myslí mi víří
výjevy ze včerejška. Bombardování, pád sestřelených vznášedel i
tváře zraněných, kteří už nejsou. Představuji si smrt ze všech stran.
Poslední okamžik před pohledem na bombu zasahující cíl, na
výbuch, který odtrhuje bombardéru křídlo, i následný střemhlavý pád
do nicoty. Závratnou rychlostí se blíží střecha skladiště a já
bezmocně sedím v pilotní kabině. Vzpomínám na věci, které jsem
viděla, buď osobně, nebo v televizi. Na věci, které jsem způsobila
vypuštěním šípu z tětivy. Na věci, které se mi nikdy nepodaří
vymazat z paměti.
Večeři mi přináší Finnick, abychom mohli společně sledovat
nejnovější televizní proklamu. Finnickovi sice přidělili bydlení na
mém starém podlaží, ale duševně je na tom tak mizerně, že prakticky
pořád žije v nemocnici. Vzbouřenci vysílají sestříhané záběry s
námětem "Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní". Messalla do
nich zařadil i studiové rozhovory s Hurikánem, Boggsem a
Cressidou, kteří popisují, co se odehrálo. Na reportáž z nemocnice se
mi těžko dívá, protože vím, co přijde. Když se na střechu budovy
snášejí bomby, zabořím obličej do polštáře a zvedám oči až při
krátkém záběru na sebe ve chvíli, kdy už jsou všechny oběti mrtvé.
Finnick naštěstí netleská ani nepředstírá nadšení. Jen
poznamenává: "Lidé by měli vědět, co se stalo. A teď to vědí."
"Vypni televizi, než to pustí znovu," žádám ho. Když ale Finnick
sahá po dálkovém ovládání, vykřiknu na něj: "Počkej!" Kapitol
pokračuje zvláštním vysíláním, které je mi nějak povědomé. Ano,
85
objevuje se Caesar Flickerman. A dokážu uhodnout, kdo bude jeho
hostem.
Peetova proměna mě šokuje. Zdravý mladík s jasným pohledem,
kterého jsem viděla před pár dny, zhubl nejméně o patnáct kilogramů
a rozvinul se u něj nervový třes rukou. Upravili ho, to ano, ale ani
líčení nedokáže zamaskovat kruhy pod očima a elegantní šaty
nemohou zakrýt, jakou bolest mu působí každý pohyb.
Jímá mě závrať, točí se mi hlava a snažím se pochopit, co se děje.
Vždyť jsem ho viděla před pouhými čtyřmi…, ne, pěti…, myslím, že
před pěti dny. Jak se jeho stav mohl tak rychle zhoršit? Co s ním asi
během tak krátké doby dělali? Vtom mi to dochází. Vzpomínám na
Peetův první rozhovor s Caesarem a snažím se v něm najít nějakou
poznámku, která by přesně určila čas natáčení. Nic takového v něm
nebylo. Mohli ho natočit den nebo dva dny poté, co jsem vyhodila
arénu do povětří, a od té doby si s ním mohli dělat, co chtěli. "Ach,
Peeto…," šeptám.
Caesar a Peeta zahajují rozhovor několika bezvýznamnými
poznámkami, ale pak se Caesar svého hosta zeptá, co si myslí o tom,
že natáčím propagační materiál pro vzbouřené kraje. "Zjevně ji
využívají," odpovídá Peeta. "Aby vyburcovali povstalce. Pochybuji,
že Katniss ví, o co v téhle válce jde. Co je v sázce."
"Chtěl bys jí něco vzkázat?" říká Caesar.
"Ano," přikyvuje Peeta a obrací se do kamery. Jeho oči se vpíjejí
do mých. "Nenechávej se balamutit, Katniss. Mysli sama za sebe.
Udělali z tebe zbraň, která může způsobit úplný zánik lidstva. Jestli
máš nějaký vliv, využij ho k zastavení celé téhle věci. Zastav válku,
než bude pozdě. Zeptej se sama sebe, jestli opravdu věříš lidem, s
kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne…, zjisti to."
Obrazovka černá a objevuje se panemský erb. Představení
skončilo.
Finnick tiskne tlačítko na dálkovém ovládání a vypíná televizi. Za
minutu sem přispěchají lidé, aby minimalizovali škody, které
napáchal Peetův stav i slova, jež mu vyšla z úst. Budu s nimi muset
mluvit. Ale pravda je, že povstalcům, Plutarchovi ani Coinové
nevěřím. Nevím, jestli mi říkají pravdu. A to se mi nepodaří zakrýt.
Po chodbě se blíží kroky.
Finnick mi svírá paži. "Neviděli jsme to."
"Cože?" ptám se.
"Neviděli jsme Peetu. Jenom proklamu z Osmého kraje. Pak jsme
vypnuli televizi, protože tě ty záběry rozrušily. Rozumíš?" naléhá.
Přikyvuji. "Dojez večeři." Trochu se sbírám, a když do místnosti
vstupují Plutarch s Fulvií, mám plná ústa chleba a kapusty. Finnick
říká, jak dobře Hurikán vypadá na obrazovce. Blahopřejeme jim k
proklamě. Dodáváme, že jsme hned poté vypnuli televizi, protože nás
záběry bombardování vykolejily. Plutarchovi i Fulvii se viditelně
ulevilo. Věří nám.
O Peetovi nepadne ani slovo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama